V.

To byla druhá a poslední perioda mé nemoci.

Když jsem znovu otevřela oči, uviděla jsem nad sebou skloněnou tvář dítěte, děvčátka stejných let, jako já, a první můj pohyb byl, že jsem k němu vztáhla ruku. První pohled na ně naplnil duši mou jakýmsi štěstím, jakousi sladkou předtuchou. Představte si ideální, roztomilou tvářičku, překvapující zářící krásu, jednu z těch, před nimiž se náhle zastavuješ jako proniknutý radostným zmatkem, zachvíváš se nadšením a již jsi vděčen za to, že vůbec jest, za to, že na ni padl tvůj pohled, za to, že prošla mimo tebe.

Byla to dcera knížete, Káťa, která se právě vrátila z Moskvy. Usmála se mému pohybu, a slabé nervy mé se zachvěly slavnostným nadšením. Kněžna zavolala otce, jenž stál dva kroky od ní a rozmlouval s lékařem.

„Nu, chvála Bohu, chvála Bohu!" pravil kníže, vzav mne za ruku a jeho obličej zazářil nestrojeným citem. „Jsem rád, rád, velice rád," pokračoval spěšným hlasem, jak bývalo jeho zvykem. „Vidíš, to je Káťa, moje holčička; seznamte se, ona bude tvá společnice. Jen se brzo uzdrav, Nétičko. Nehezká! Jak jsi mne polekala!"

Mé uzdravení šlo velmi rychle. Za několik dní už jsem chodila. Každé ráno Káťa přicházela k mé posteli, vždy s úsměvem, se smíchem, který nemizel s jejích rtů. Jejího příchodu čekala jsem jako štěstí. Tolik se mně chtělo ji pocelovati! Ale čtveračivá holčička přicházela jedva na několik minut; poseděti tiše nemohla. Věčně se pohybovat, běhat, skákat, hlučet a lomozit na celý dům byla její nezbytná potřeba. A proto mně hned na ponejprv oznámila, že je jí hrozně nudno seděti u mne a že proto bude ke mně přicházeti velice zřídka, a i to jen proto, že je jí mne líto; co prý dělat, musí se přijít podívat. Ale až se uzdravím, potom že nám bude veseleji. A skutečně každé ráno první její slovo bylo:

„Nu, jsi zdráva?"

Ale poněvadž jsem stále ještě byla hubená a bledá a úsměv jaksi bojácně jen prokukoval z mého smutného obličeje, proto kněžna hned nachmuřila brvy, zavrtěla hlavou a mrzutě zadupala nožkou.

„Vždyť jsem ti říkala včera, abys vypadala lépe.
Poslouchej, tobě jistě nedávají jíst?"

„Ano, málo," odpověděla jsem bojácně, protože jsem se jí už ostýchala. Chtělo se mi co nejvíce zalíbiti se jí a proto jsem se bála o každé své slovo, o každý svůj pohyb. Příchod její čím dále, tím více mne uváděl v nadšení. Nespouštěla jsem s ní očí, a když odešla, dlouho ještě jako okouzlená pohlížela jsem v tu stranu, kde stála. Vídala jsem ji i ve snách. A za bdělého stavu, když nebyla u mne, skládala jsem si celé rozhovory s ní, byla jsem její přítelkyní, čtveračila, dováděla, plakala spolu s ní, když nás za něco kárali, slovem, blouznila jsem o ní jako zamilovaná. Hrozně se mi chtělo, abych už byla zdráva a honem ztloustla, jak ona mně radila.

Kdykoli Káťa přiběhla ke mně z rána a jeji první slova byla: „Nu, jsi už zdráva? Ach, pořád taková hubená!" vždycky jsem se zalekla, jakobych se byla něčím provinila. A Káťa se divila opravdově, že jsem se za jeden den nespravila, tak že se skutečně počínala na mne mrzeti.

„Víš co? Chceš, já ti dnes přinesu piroh?" navrhla mně při jedné své návštěvě. „Sněz to, z toho rychle ztloustneš."

„Přines," svolovala jsem s radostí, že ji uvidím ještě jednou.

Při svých návštěvách kněžna se vždy nejprve poptala na mé zdraví, pak si sedla naproti mně na židli a počínala si mne prohlížeti svýma černýma očima. Z počátku, dokud se se mnou seznamovala, přehlížela si mne každou minutku od hlavy do nohou s velice naivním podivením. Rozmluva naše ovšem se nevázala. Já se ostýchala před Kátí a před jejími příkrými nápady, ačkoli jsem umírala touhou, abych si s ní mohla pohovořit.

„Což mlčíš!" začala Káťa po krátké pomlčce.

„Co dělá tatínek?" optala jsem se, majíc radost, že jest věta, kterou možno pokaždé začíti naši rozmluvu.

„Nic, tatínek je zdráv. A já jsem vypila dnes dvě číšky čaje, místo jedné. A kolik ty?"

„Jednu."

Opět mlčení.

„Dnes mne Falstaf chtěl kousnout."

„To je pes?"

„Ano, pes. Což jsi ho neviděla?"

„Ne, viděla jsem ho."

A poněvedž jsem nevěděla, co dále odpovědít, kněžna opět na mne pohlédla s podivením.

„Je ti veselo, když s tebou hovořím?"

„Ano, velice veselo. Přicházej častěji."

„Mně řekli, že ti bude veselo, když budu k tobě přicházet. Ale vstávej už raději. Dnes ti opravdu přinesu piroh… A proč pořád mlčíš?"

„Tak."

„Ty asi přemýšlíš pořád, viď?"

„Ano, mnoho přemýšlím."

„A mně říkají, že moc mluvím a málo přemýšlím. Což mluvit je špatné?"

„Ne, já jsem ráda, když mluvíš."

„Hm; zeptám se madame Leothar, ona ví všechno. A o čem přemýšlíš?"

„O tobě přemýšlím," odvětila jsem po krátké pomlčce.

„A to je ti příjemno?"

„Ano."

„Máš mne tedy ráda?

„Mám."

„A já tebe ještě nemám ráda. Jsi taková hubená. Nu, přinesu ti piroh. Zatím s Bohem!"

Tu mne kněžna skoro v letu pocelovala a zmizela ze světnice.

Po obědě však skutečně se objevil piroh. Přiběhla, jako posedlá a smála se radostí, že se jí přece podařilo přinésti mně jídlo, jež mně nebylo dovoleno.

„Jez více, hodně jez, je to můj piroh, já sama jsem nejedla.
Nu s Bohem." To bylo všechno a už zmizela.

Jiného dne opět ke mně náhle přiběhla v neobvyklou dobu po obědě; černé její kadeře byly jako vichrem rozmetány, tváře jí hořely jako purpur, oči blýskaly. Důkaz, že už běhala a skákala hodinu nebo dvě.

„Umíš hrát s volanty?" zvolala ve spěchu celá udýchaná, patrně opět někam chvátajíc.

„Ne," odpověděla jsem s velikým zármutkem, že nemohu říci: ano!

„Ach ty! Nu, až se uzdravíš, já tě naučím. Přišla jsem jen proto. Hraju si nyní s madame Leothar. S Bohem; mne čekají."

Konečně jsem už mohla vstáti s postele, ač jsem byla ještě velmi slába a bez vlády. První, první myšlénka byla, abych se nikdy nemusila odloučit od Káti. Cosi mne násilně pudilo k ní. Nemohla jsem se na ni nadívati, a to překvapovalo Káťu. Má náchylnost k ní byla silná, šla jsem za svým novým citem tak ohnivě, že toho nemohla nepozorovat a z počátku se jí to zdálo neslýchanou podivností. Pamatuju se, jak jsem se kdysi při hře nezdržela, padla jsem jí kolem krku a počala ji líbati. Ona se vyprostila z mého objetí, chopila mne za ruce, nachmuřila brvy, jako bych ji byla čímsi urazila a ptala se:

„Co děláš? Proč mne líbáš?"

Byla jsem na rozpacích, jako bych se byla čímsi provinila, trhla jsem sebou při její náhlé otázce a neodpověděla jsem ani slova. Kněžna pohodila raménky na znamení nerozřešených pochybností (pohyb ten se jí stal zvykem), vážně stiskla své kypré rtíky, nechala hry a sedla si do koutku na divan, odkudž si mne velmi dlouho prohlížela, o čemsi u sebe uvažovala, jakoby si chtěla rozřešiti novou otázku, jež náhle vznikla v jejím umě. I to byl její zvyk ve všech obtížných případech. Já ze své strany dlouho jsem nemohla přivyknouti k těmto ostrým a příkrým projevům její povahy.

Z počátku jsem vinila sebe, domnívajíc se, že jest ve mně skutečně velmi mnoho podivného. Ačkoli to bylo pravda, přece jsem se trápila podivením, proč se nemohu hned najednou spřáteliti s Kátí a zalíbiti se jí jednou na vždy. Mé neúspěchy mrzely mne, že mne to až bolelo, a byla jsem hotova dáti se do pláče po každém náhlém slově Kátině, po každém jejím nedůvěřivém pohledu. Můj zármutek rostl ne po dních, ale po hodinách, protože u Káti všechno se odbývalo bystře.

Za několik dní jsem spozorovala, že Káťa mne vůbec nemá ráda, ano počíná cítiti ke mně jakýsi odpor. Všechno se v ní dělo rychle, příkře — někdo by řekl hrubě, kdyby v těch jako blesk rychlých hnutích její přímé, naivně upřímné povahy nebylo pravé, ušlechtilé grácie. Počalo to tím, že nejprve začala o mně pochybovat a pak mne i přezírat, a sice tuším proto, že jsem neuměla hráti v nijakou hru. Kněžna ráda dováděla, běhala, byla silná, živá, obratná; já — právě naopak. Byla jsem slabá ještě po nemoci, tichá, zádumčivá. Hra mne netěšila. Slovem mně se vůbec nedostávalo schopností, abych se zalíbila Kátí. Mimo to jsem neuměla snésti, když byli se mnou nespokojeni; hned jsem se stávala smutnou, klesala jsem na duchu a tím jsem pozbývala sil, abych napravila svou chybu, abych opravila ve svůj prospěch nevýhodný dojem, který jsem způsobila — slovem, byla jsem ztracena.

Toho Káťa nemohla nikterak pochopit. Z počátku se mne až lekala, prohlížela si mne s podivením, když se byla před tím celou hodinu namáhala, aby mne naučila, jak se hraje s volanty a nic se mnou nepořídila. Poněvadž jsem se stávala hned truchlivou, a slzy mi už vystupovaly do očí, zamyslila se nade mnou několikrát, a když nepořídila nic ani se mnou, ani se svými myšlénkami, nechávala mne konečně stranou a začínala si hráti sama. Už mne nevyzývala ke hře, ba nepromluvila se mnou po celé dni ani slova. To mne tak překvapovalo, že jsem div snesla její opovržení. Nové osamocení stalo se mi skoro těžším předešlého a opět jsem počala truchliti, zadumávati se, opět černé myšlénky oblehly mé srdce.

Naše opatrovnice, madame Leothar, spozorovala konečně, že nastala změna v našem styku. A poněvadž jsem se jí stala nápadnou především já a mé vynucené osamocení ji překvapilo, obrátila se přímo ke kněžně, kárajíc ji, že neumí se mou obcovati. Kněžna nachmuřila brvy, pohnula raménky a oznámila, že nemůže se mnou ničeho pořídit, že si neumím hrát, že stále o něčem přemýšlím, a že raději počká, až se bratr Sáša vrátí z Moskvy, že jim oběma bude potom mnohem veseleji.

Ale madame Leothar se nespokojila touto odpovědí a vytkla jí, že mne nechává samotnou, ačkoli jsem ještě nemocna; že nemohu být tak veselá a bujná, jako Káťa a že je to vlastně lépe, protože Káča je příliš bujná, že dnes vyvedla to, včera ono, a předvčírem div že ji buldog nepokousal; slovem madame Leothar ji vyplísnila bez žalosti. Skončila tím, že ji poslala ke mně s rozkazem, aby se ihned smířila.

Káťa vyslechla madame Leothar velmi pozorně, jakoby chápala skutečně něco nového a spravedlivého v jejích výtkách. Odhodila obruč, s kterým se honila po sále, přistoupila ke mně a vážně na mne pohlédnuvši, optala se s překvapením:

„Což vy si chcete hrát?"

„Ne," odpověděla jsem, ulekána za sebe i za Káťu, když ji plísnila madame Leotbar.

„Co tedy chcete?"

„Já posedím; mně je těžko běhat; jen vy se na mne nehněvejte, Káťo, protože vás mám velice ráda."

„Nu, budu si tedy hrát sama," ticho a s přestávkami odpověděla Káťa, jakoby ku svému podivu nabývala přesvědčení, že vlastně není ničím vinna. „Nu, s Bohem, já se na vás nebudu hněvat."

„S Bohem," odpověděla jsem, vstávajíc a podávajíc jí ruku.

„Možná, že mně chcete dát hubičku?" optala se dále, trochu se zamyslivši. Patrně si připomněla náš nedávný výjev a chtěla mně způsobiti něco příjemného, aby honem ukončila naše smíření.

„Jestliže si přejete?" odpověděla jsem s ostýchavou nadějí.

Přistoupila ke mně a nad míru vážně, bez úsměvu mne pocelovala. Když takovým způsobem učinila všechno, co se na ní žádalo, ba ještě více, než bylo třeba, aby učinila radost chudobnému děvčátku, ke kterému ji poslali, odběhla ode mne spokojená a veselá a znovu po všech pokojích ozýval se její smích a křik, dokud se celá unavená a jedva dechu popadajíc nevrhla na divan, aby si odpočinula a sebrala na novo síly.

Celý večer pohlížela na mne podezřívavě. Zdála jsem se jí patrně nad míru podivnou a zvláštní. Bylo patrno, že se jí chtělo o něčem si se mnou promluviti, vysvětliti si jakési pochybnosti o mně, jež se v ní zrodily; ale pro tentokrát, nevím proč, se zdržela.

Z rána počínaly obyčejně její hodiny. Madame Leothar učila ji francouzskému jazyku. Celé vyučování záleželo v opakování mluvnice a ve čtení bájek Lafontainových. Mnoho ji neučili, protože jedva dosáhli toho, aby proseděla při učení dvě hodinky za den. I k tomu svolila jen na prosby otcovy a na rozkaz matčin, a svou povinnost plnila řádně, poněvadž dala na to své slovo.

Měla vzácné schopnosti; chápala bystře a rychle. Ale i v tom se jevily některé malinké zvláštnosti; jestliže něčemu nerozuměla, počínala hned o tom rozmýšleti sama, k jinému však pro vysvětlení se neobracela. Styděla se jaksi za to. Vypravovali mně, že někdy celé dni se trápila nad nějakou záhadou, kterou nemohla rozřešit, zlobila se, že ji nemůže zmoci sama, bez cizí pomoci. Jen v krajních případech, když už neměla sama více sil, přicházela k madame Leothar s prosbou, aby jí pomohla rozřešiti záhadu, kterou sama nemohla zmoci.

Totéž bylo při každém jejím podniku. Ona už mnoho myslila, ač se to nezdálo na prvý pohled. Ale při tom byla nápadně naivní. Stávalo se někdy, že se počala ptáti na nějakou zřejmou hloupost; jindy však v jejích odpovědech byla patrna prohlédavá jemnost a chytrost.

Poněvadž i já jsem se mohla už něčím zabývati, madame Leothar vyzkoušela mé vědomosti, a protože shledala, že čtu velmi dobře, ale píšu velice špatně, uznala za nezbytnou a krajní potřebnost učiti mne francouzsky.

Ničeho jsem nenamítla a jednoho rána zasedly jsme spolu s Kátí k učebnému stolku. Náhodou Káťa byla tenkrát jako naschvál neobyčejně tupa a krajně roztržita, tak že ji madame Leothar ani nepoznávala. Já pak skoro na jedno posezení osvojila jsem si už celou francouzskou abecedu, snažíc se, abych svou pilností podle možnosti vyhověla madame Leothar. Na konec hodiny madame Leothar se úplně rozzlobila na Káťu.

„Podívejte se na ni," pravila, ukazujíc na mne, „je stonavá, učí se ponejprv a vykonala desetkrát víc než vy. Nestydíte se?"

„Ona že umí víc než já?" optala se s podivením Káťa.
„Vždyť se učí teprve abecedě!"

„Jak dlouho vy jste se učila abecedě?"

„Tři hodiny."

„A ona se jí naučila za jednu hodinu. Z toho je vidět, že chápe třikrát rychleji než vy a předhoní vás, ani se nenadějete. Je tomu tak?"

Káťa se trochu zamyslila a náhle se zarděla jako oheň, nabyvši přesvědčení, že výtka madame Leothar je spravedlivá. Zardíti se, shořeti studem — býval první důsledek skoro každého jejího nezdaru buď z rozmrzelosti, nebo z hrdosti, když ji usvědčovali v rozpustilosti, slovem skoro ve všech případech.

Tentokrát jí skoro až slzy vstoupily do očí; avšak ani nemukla a jen pohlédla na mne tak, jako by mne chtěla spáliti svým pohledem. Ihned jsem se domyslila, oč tu běží. Ubohá Káťa byla hrda a samoliba do krajnosti. Když jsme odcházely od madame Leothar, dala jsem se s ní do řeči, abych honem rozplašila její mrzutost a dokázala jí, že nejsem vinna slovy Francouzky. Avšak Káťa mlčela, jako by mne neslyšela.

Za hodinu přišla do té světnice, kde jsem seděla s knížkou v ruce, ale stále uvažujíc o Káti, překvapená a polekaná tím, že opět nechce se mnou mluvit. Pohlédla na mne zpod obrví, sedla si, jak obyčejné, na divan a dobré půl hodiny nespouštěla se mne očí. Já jsem se konečně nezdržela a vzhlédla jsem na ni tázavým pohledem.

„Umíte tancovat?" optala se mne Káťa

„Ne, neumím…"

„A já umím."

Pomlčka.

„A na fortepiano hrajete?"

„Taky ne."

„A já hraju. Tomu je se těžko naučit."

Já jsem neodpověděla.

„Madame Leothar říká, že jste chytřejší, než já."

„Madame Leothar se na vás rozhněvala," namítla jsem.

„A což tatínek se bude také hněvat?"

„Nevím," odpověděla jsem.

Opět mlčení. Kněžna netrpělivostí cupala svou malinkou nožkou o podlahu.

„Vy se mně tedy budete vysmívat, protože lépe chápete, než já?" optala se konečně, když už nemohla déle zdržeti své rozkvašenosti.

„O ne, ne!" zvolala jsem a přiskočila jsem k ní, abych ji objala.

„Nestydíte se, kněžno, za takové myšlénky a otázky?" ozval se náhle hlas madame Leothar, která nás už pět minut pozorovala a vyslechla celou naši rozmluvu. „Styďte se! Závidíte ubohému dítěti a vychloubáte se, že umíte tancovat a hráti na piano. To je hanba; já povím všechno panu knížeti."

Tváře kněžniny zarděly se jako záře.

„To je ošklivý cit. Vy jste ji urazila svými otázkami. Její rodiče byli chudobní lidé a nemohli jí najímat učitelů. Ona se učila sama, protože má hodné, dobré srdce. Měla byste ji milovat a vy se s ní chcete svářit. Styďte se, styďte se! Vždyť ona je sirotek! Nemá nikoho. Jen schází, abyste se ještě pochlubila, že jste kněžna a ona ne. Nechám vás samotnou; rozmýšlejte o tom, co jsem vám řekla; polepšete se."

Kněžna přemýšlela celé dva dni. Po dva dni nebylo slyšeti jejího smíchu a křiku. Když jsem se probudila v noci, zaslechla jsem, že i ve snách se o něco pře s madame Leothar. Ba spadla se i trochu za tyto dva dni a ruměnec nehrál tak živě na jejích jasných tvářích. Konečně třetího dne sešly jsme se obě dole ve velkých pokojích. Kněžna šla od matky; když mne spatřila, zastavila se a usedla nedaleko naproti mně. Očekávala jsem se strachem, co bude, a třásla jsem se na všech údech.

„Nétičko, proč mne kárají k vůli vám?" optala se mne konečně.

„To nebylo k vůli mně," namítla jsem honem, abych se ospravedlnila.

„Ale madame Leothar tvrdí, že jsem vás urazila."

„Ne, Kátinko, vy jste mne neurazila."

Kněžna pohodila raménky na důkaz, že nechápe. „A proč tedy pořád pláčete?" optala se mne po krátké pomlčce.

„Já už nebudu plakat, jestliže chcete," odpověděla jsem se slzami v očích.

Ona opět pohodila rameny. „Dříve také jste pořád plakala?"
Neodpověděla jsem.

„A proč zůstáváte u nás?" optala se náhle kněžna. Pohlédla jsem na ni rozpačitě a cosi jakoby mne bylo bodnulo do srdce.

„Proto, že jsem sirotek," odpověděla jsem konečně, když jsem sebrala své síly.

„Měla jste maminku a tatínka?" „Měla."

„Oni vás neměli rádi?"

„Ne, oni mě měli rádi," odvětila jsem s velikým přemáháním.

„Oni byli chudí?" „Ano."

„Velice chudí?" „Ano."

„Oni vás ničemu neučili?" „Číst mne učili," „A hračky jste měla?" „Neměla."

„A sladká jídla mívali jste k obědu?" „Nemívali."

„Kolik jste měli světnic?" „Jednu."

„Jen jednu světnici?" „Jen jednu." „A služebné jste měli?" „Neměli."

„A kdo vám tedy sloužil?" „Já sama jsem chodila kupovat."

Dotazy kněžniny víc a více drásaly mé srdce. I vzpomínky, i má osamocenost, i kněžnin údiv — to vše poráželo, uráželo mé srdce, které přetékalo krví. Celá jsem se chvěla rozčilením a pro slzy jedva jsem dechu popadala.

„Jste tedy ráda, že zůstáváte u nás?"

Mlčela jsem.

„Měla jste hezké šaty?"

„Ne."

„Špatné?"

„Ano."

„Viděla jsem vaše šaty; mně je ukázali."

„Proč se mne vyptáváte?" zvolala jsem, a celá jsem se otřásla jakýmsi novým, mně nepovědomým pocitem, vstávajíc s místa. „Proč se mne vyptáváte?" pokračovala jsem, červenajíc se rozhořčením. „Proč se mně posmíváte?"

Kněžna se zapýřila a také vstala s místa, ale v okamžiku přemohla své rozechvění.

„Ne, já se neposmívám," pravila mi. „Jen jsem chtěla vědít, je-li pravda, že váš tatínek a maminka byli chudobní."

„Proč se mne vyptáváte na tatínka a maminku zvolala jsem a rozplakala se od duševní trýzně. „Proč se takovým způsobem na ně vyptáváte. Co vám udělali, Káťo!"

Káťa stála na rozpacích a nevěděla, co mně odpovědít. V ten okamžik vešel kníže.

„Co je ti, Nétičko?" optal se mne, vzhlédnuv na mne a uviděv moje slzy. „Co je ti?" pokračoval, pohlédnuv na Káťu, která byla červená, jako oheň. „O čem jste mluvily? Proč jste se nepohodly? Nétičko, proč jste se nepohodly?"

Já však nemohla odpovídat. Chopila jsem knížete za ruku a políbila ji se slzami.

„Káťo, nelži. Co se stalo?"

Káťa lhát neuměla.

„Řekla jsem, že jsem viděla, jaké měla špatné šaty, když ještě ostávala u tatínka a u maminky."

„Kdo ti je ukázal? Kdo je směl ukazovat?"

„Sama jsem je viděla," odpověděla Káťa rozhodně.

„Nu, dobře! Ty na jiné nepovíš, znám tě. Nu, a co"

„A ona se dala do pláče a řekla, proč se posmívám jejímu tatínkovi a mamince."

„Ty's se jim tedy posmívala?"

Káťa se sice neposmívala, ale úmysl její byl asi takový, když jsem ji v tom smyslu pochopila. Nyní neodpověděla ani slova; souhlasila tedy s otcovou výtkou.

„Hned k ní jdi a popros ji za odpuštění," velel kníže, ukazuje jí na mne.

Kněžna stála bledá, jako šátek a nehýbala se s místa.

„Já nechci," odpověděla konečně Káťa polohlasem, ale s výrazem co nejrozhodnějším.

„Káťo!"

„Ne, nechci, nechci!" vzkřikla náhle s jiskřícíma očima a zadupala nožkami. „Nechci, tatínku, prosit za odpuštění. Já ji nemám ráda, já s ní nebudu ostávat… Já nejsem vinna, že celý den pláče. Nechci, nechci!"

„Pojďme tedy," pravil kníže, chopiv ji za ruku, a odvedl ji do svého kabinetu. „Nétičko, jdi nahoru!"

Chtěla jsem se vrhnouti ke knížeti, chtěla jsem prosit za Káťu, ale kníže opakoval přísně svůj rozkaz, tak že jsem odešla nahoru, studená leknutím jako mrtvola. Když jsem přišla do naší světnice, padla jsem na divan a zastřela si hlavu rukama. Počítala jsem minuty, čekala Káťu s netrpělivostí, chtěla jsem jí padnouti k nohám.

Konečně Káťa se vrátila a nemluvíc ani slova, prošla mimo mne a sedla si na židli do kouta. Oči měla červené, tváře opuchlé od slz. Moje odhodlanost zmizela. Pohlížela jsem na ni se strachem a ze strachu nesměla jsem se hnouti s místa.

Obviňovala jsem sama sebe, všemožně jsem se snažila přesvědčiti se, že já jsem vším vinna. Tisíckrát jsem chtěla přistoupiti ke Káti, a tisíckrát jsem se zdržela, poněvadž jsem nevěděla, jak mne přijme. Tak minul den i druhý. Pod večer druhého dne Káťa se stala veselejší a počal běhati s obručem po pokoji, ale brzo nechala své zábavy a sedla si sama do koutka. Právě když měla jít spat, obrátila se náhle ke mně, ba učinila i dva kroky ke mně a rty se jí otevřely, aby mně něco sdělila, zastavila se však, vrátila se a lehla si do postele.

Po tomto dni minul ještě den a překvapená madame Leothar počala se vyptávati Káti, co se jí přihodilo? Není-li churava, že tak náhle ztichla? Káťa jí cosi odpověděla, chopila se volantu, ale sotva se madame Leothar odvrátila, zarděla se a zaplakala. Vyběhla z pokoje, abych jí neviděla. Konečně se všecko rozhodlo. Zrovna za tři dni po našem sporu přišla náhle po obědě do mé světnice a ostýchavě přistoupila ke mně.

„Tatínek mně poručil, abych nás poprosila za odpuštění," pravila mně. „Odpustíte mi?"

Chopila jsem rychle Káťu za obě ruce a bez dechu od rozechvění jsem zvolala:

„Ano, ano!"

„Tatínek poručil, abychom se spolu pocelovaly. Pocelujete mne?"

Místo odpovědi počala jsem jí líbati ruce, kropíc je slzami. Když jsem pohlédla na Káťu, spozorovala jsem v ní jakési neobyčejné pohnutí. Její rtíky se lehounce zachvívaly, brada se třásla, oči jí zvlhly; ona však okamžitě udolala své rozechvění a úsměv na okamžik zasvitnul na jejích ústech.

„Půjdu řící tatínkovi, že jsem vás pocelovala a že jsem poprosila za odpuštění," pravila tichounce, jako by uvažovala sama u sebe. „Neviděla jsem ho už tři dni; on mně řekl, že jinak k němu nesmím přijíti," dodala po krátké pomlčce.

Když to dořekla, šla ostýchavě a zádumčivě dolů, jakoby dosud nebyla zcela jista, jak ji otec uvítá.

Ale za hodinu ozval se nahoře křik, hluk, smích, štěkot Falstafa, cosi se převalilo a rozbilo, několik knih sletělo na podlahu, obruč zabzučel a lítal po všech pokojích — slovem poznala jsem, že se Káťa smířila s otcem a mé srdce se zachvělo radostí.

Ke mně však nepřicházela a bylo vidno, že se vyhýbá, aby nemusila se mnou mluvit. Za to jsem měla čest, že jsem do nejvyšší míry vzbudila její zvědavost. Sedala si naproti mně, aby si mne mohla lépe prohlédnouti, a to čím dále, tím častěji. Její pozorování stávalo se naivnějším; slovem, rozhýčkané, pánovité děvčátko, s nímž se všichni mazlili a které hýčkali všichni v celém domě jako poklad, nemohlo pochopit, jakým způsobem jsem mu už několikrát vstoupila do cesty, když mne nechtělo potkati.

Bylo to však krásné, dobré, malinké srdce, které si vždycky umělo nalézti dobrou cestu pouhým instinktem. Největší vliv měl na ni otec, kterého zbožňovala. Máť ji milovala šíleně, ale byla k ní nad míru přísná a od ní Káťa pochytila svou tvrdošíjnost, hrdost a pevnost povahy, při tom však sama musila snášeti všechny matčiny vrtochy, jež přecházely až do mravní tyranie.

Kněhyně jaksi divně pojímala význam vychování a proto vychování Kátino bylo jakousi podivnou směsí nesmyslného mazlení a neúprosné přísnosti. Co se včera dovolovalo, to se náhle beze vší příčiny dnes zapovídalo, čímž se urážel v dítěti cit pro spravedlivost… Ale o tom bude řeč až později. Jen to podotknu, že Káťa už uměla vyměřiti svůj poměr k otci i k matce. K otci se chovala otevřeně, před ním nic nezatajila, všechna byla před ním na jevu. Před matkou naopak byla uzavřena, byla k ní nedůvěřivá, ale poslouchala jí na slovo. Ale ta poslušnost nebyla následek upřímnosti a přesvědčení, nýbrž nezbytné soustavy. Později to vysvětlím.

Ostatně na zvláštní čest mé Káti řeknu, že pochopila konečně svou matku a když se jí podřídila, učinila to proto, že úplně pochopila její bezmeznou lásku, přecházející časem až v chorobnou extasi. Tuto poslední okolnost kněžna velkomyslně přijímala do svých rozpočtů. Bohužel tento rozpočet málo potom pomohl její ohnivé hlavince!

Já však skoro ani nechápala, co se děje se mnou. Všechno se ve mně vzrušilo od jakéhosi nového, nevysvětlitelného citu a nepřepínám, řeknu-li, že jsem se mučila a trápila tímto novým citem. Zkrátka — budiž mně odpuštěno toto slovo — byla jsem zamilována do své Káti. Ano, to byla láska, opravdová láska, láska se slzami a radostmi, vášnivá láska. Co mne k ní pudilo? Z čeho se zrodila taková láska? Začala z prvního pohledu na ni, když všechny mé smysly byly sladce poraženy pohledem na děvčátko, spanilé jako anděl. Všechno v ní bylo krásné; žádná její vada nenarodila se spolu s ní; všechny byly přijaty odjinud a ona s nimi neustále zápasila. Všudy bylo viděti krásný princip, jenž se na nějaký čas oblékl ve lživou formu. Ale všechno v ní, počínaje oním zápasem, zářilo blahou nadějí, všechno věštilo krásnou budoucnost. Všichni ji pozorovali s rozkoší, všichni ji milovali, netoliko já. Když nás ve tři hodiny vodili na procházku, všichni mimojdoucí se zastavovali s překvapením, sotva ji shlédli a nezřídka výkřik obdivu provázel šťastné dítě. Zrodila se pro štěstí, musila se zroditi pro štěstí — takový asi byl první dojem na člověka, jenž se s ní setkal. Možná, že na ponejprv byl ve mně překvapen esthetický cit, cit pro krásno; cit ten projevil se ve mně poprvé, byv probuzen krásou a v tom byla asi všechna příčina vzniku mé lásky.

Hlavní vadou kněžny, či lépe řečeno hlavním elementem její povahy, jenž se nezkrotitelně snažil vtěliti se ve svou přirozenou formu a přirozeně se nacházel ve stavu odchylném, ve stavu zápasu — byla hrdost. Tato hrdost přecházela v naivní malichernosti a upadala v samolibost tak na příklad, že odpor, ať si byl jakýkoli, neurážel, nezlobil jí, nýbrž budil v ní jen podivení. Nemohla pochopit, jak může býti něco jinak, než jak ona chtěla. Avšak cit pro spravedlivost vždycky nabýval vrchu v jejím srdci. Jakmile se přesvědčila, že byla nespravedlivá, ihned se podrobovala rozsudku bez reptání a rozhodně. Jestliže pak ve svém chování ke mně nejednala zcela důsledně, vysvětluju si to její nepostihlou antipatií ke mně, která zkalila na čas souměrnost a harmonii celé její bytosti. To se musilo stát: šla příliš vášnivě za tím, co ji vábilo a vždycky jen příklad, jen zkušenost ji vyváděly na pravou cestu. Výsledky všech jejích činů byly krásné a opravdové, ale dobývaly se neustálými úchylkami a blouzením.

Káťa velmi rychle zakončila svá pozorování nade mnou, a rozhodla se konečně, že mne nechá na pokoji. Dělala, jakoby mne ani nebylo v domě. Se mnou nepromluvila zbytečného slovíčku, ba ani takového slova, jež bylo nezbytným. Odstranila mne od svých her, a sice nikoliv násilně, nýbrž tak obratně, jakobych já sama byla k tomu svolila. Vyučování dálo se pravidelným chodem, a jestliže jí dávali za příklad mne pro chápavost a tichost povahy, už se mi nedostávalo cti, aby se tím urážela její samolibost, jež byla velice choulostivá, tak choulostivá, že ji mohl uraziti i náš buldog, sir John Falstaf. Falstaf byl chladnokrevný a flegmatický, ale zlý jako tygr, když ho dráždili, tak zlý, že neuznával nad sebou ani moci pánovy. Ještě jedna jeho vlastnost: neměl rozhodně nikoho rád. Nejmocnějším, přirozeným jeho nepřítelem byla nade vši pochybnost stařenka kněžna… O tom však budu vypravovati později. Samolibá Káťa snažila se všemi prostředky zvítěziti nad nelaskavostí Falstafa; bylo jí nepříjemno, že jest aspoň jedna živá bytost v domě, třebas jen jediná, která neuznává její autority, její moci, neklaní se jí, nemiluje jí. Kněžna se tedy rozhodla, že sama učiní útok na Falstafa. Chtělo se jí všem poroučeti, nade všemi vládnouti; jak mohl tedy Falstaf ujíti svého osudu? Ale neúprosný buldog se nevzdával.

Kdysi po obědě, když jsme obě seděly dole ve velkém sále, buldog se rozložil uprostřed pokoje a v líné blaženosti trávil svůj odpolední odpočinek. V tu chvíli kněžna si smyslila podrobiti ho své moci. Zanechala své hry a počala se opatrně po špičkách k němu blížiti, láskajíc a vábíc Falstafa co nejněžnějšírni jmény a přívětivými pokyny rukou. Ale Falstaf už zdaleka vycenil své strašné zuby. Kněžna se zarazila. Celý její úmysl záležel v tom, aby se mohla přiblížiti k Falstafovi a pohladiti ho, což on nedovoloval absolutně nikomu kromě kněhyně, jejíž byl miláčkem, a pak ho přiměti k tomu, aby šel za ní. Byl to podnik těžký, spojený s vážným nebezpečím, poněvadž Falstaf byl schopen ukousnouti jí ruku, anebo ji roztrhat, kdyby to shledal potřebným. Byl silný jako medvěd, a proto jsem se bála a se strachem sledovala jsem z dáli počínání Kátino. Ji však nebylo lehko přemluviti najednou, neboť i zuby Falstafa, jež jí ukazoval velice neuctivě, nebyly jí ještě dostatečnou výstrahou.

Když se přesvědčila, že se k němu přímo přiblížiti nemůže, kněžna s udivením obešla svého nepřítele se strany. Falstaf se nehnul s místa. Kněžna obešla ho kolkolem poprvé, podruhé, při čemž se trochu přiblížila; když ha obešla potřetí a při tom překročila vzdálenost, kterou si vyhradil, Falstaf vycenil znova zuby. Kněžna dupla nožkou, odešla rozmrzelá a zamyšlená a sedla si na divan.

Za deset minut vymyslila si novou vnadu; odešla a hned se vrátila se zásobou preclíků, pirůžků — slovem změnila zbraň. Ale Falstaf zůstal chladnokrevným, bezpochyby proto, že byl příliš syt. Ba ani nepohlédnul na kousek preclíku, který mu hodila Káťa. A když se kněžna znova ocitla na vytknuté čáře, kterou Falstaf pokládal za hranici své državy, následovala opposice, tentokrát už důraznější, než po prvé. Falstaf zdvihl hlavu, vycenil zuby, zlehka zavrčel a pohnul tělem, jakoby chtěl vyskočiti s místa. Kněžna se zapálila hněvem, odhodila pirůžky a opět si sedla na své místo.

Seděla celá vzrušená. Její nožka cupala do koberce, tváře jí plály jako záře a do očí jí vstupovaly slzy ze vzteku. Jako naschvál pohlédla tu na mne. Všechna krev vrazila jí do hlavy. Rozhodně vyskočila s místa a pevným krokem pustila se přímo k strašnému psu.

Možná, že pro tentokrát údiv působil na Falstafa příliš silně. Pustil svého nepřítele za svou hraniční čáru a teprve, když se přiblížila na dva kroky, přivítal nesmyslnou Káťu zlověstným zařičením. Káťa se zastavila na okamžik, ale jen na okamžik a rozhodně vykročila vpřed. Já jsem strnula leknutím. Kněžna byla vzrušena, jak jsem jí nikdy před tím ještě neviděla. Oči jí plály vítězoslávou. Mohla sloužiti za model krásného obrazu. Směle snesla hrozný pohled rozlíceného buldoga a nezachvěla se před jeho strašnou tlamou. On přivstal. Z mochnaté jeho hrudi ozvalo se strašné zařičení; ještě okamžik a byl by ji roztrhal.

Ale kněžna hrdě položila na něho svou malinkou ručku a třikrát ho slavně pohladila po hřbetě. Na okamžik buldog byl na rozpacích. Byl to okamžik nejděsnější. Náhle však těžce vstal s místa, protáhl se, a pomýliv si patrně, že mu nestálo za to, plichtiti se mezi děti, klidně vyšel z pokoje. Kněžna s vítězoslávou zaujala vybojované místo a vrhla na mne nevysvětlitelný pohled, pohled přesycený, opojený vítězstvím. Já však byla bledá jako šátek; ona to spozorovala a usmála se. Avšak smrtelná bledost pokrývala už také její tváře. Sotva došla k divanu a sklesla na něj skoro jako ve mdlobách.

Moje láska k ní však neznala mezí. Od tohoto dne, kdy jsem vystála za ni tolik strachu, pozbyla jsem vlády nad sebou. Byla jsem sklíčena steskem, tisíckrát jsem byla hotova vrhnouti se jí kolem krku, ale strach mne vždy připoutal k místu. Pamatuju se, že jsem se snažila vzdalovati se jí, aby neviděla mého rozechvění, ale když znenadání přišla do světnice, ve které jsem se schovala, vždy jsem sebou trhla a srdce mi začínalo tlouci, až se mně hlava zatočila. Zdá se, že to má čtveračka spozorovala a sama asi dva dni byla na rozpacích. Avšak brzy přivykla i k tomuto pořádku.

Tak minul měsíc, který jsem celý strávila v mlčelivém trápení. Mé city jsou nadány jakousi nevysvětlitelnou roztažitelností, možno-li se tak vyjádřiti. Má povaha je trpělivá do krajního stupně, tak že výbuch, náhlý projev citů nastává jen v krajních případech. Nutno podotknout, že za celou tu dobu nevyměnila jsem s Kátí ani pěti slov. Ale ponenáhlu jsem spozorovala, ovšem jen dle jistých, těžko zachytitelných příznaku, že příčinou toho nebyla její zapomnětlivost, její lhostejnost ke mně, nýbrž jakési úmyslné vyhýbání, jakoby si byla předsevzala držeti mne od sebe v určitých mezích.

Já jsem však už v noci ani nespala a za dne nebyla jsem s to skrýti svého zármutku ani před madame Leotharovou. Má láska ke Káti přecházela už do podivínství. Jednou potaji jsem vzala její šátek, jindy stužku, kterou si proplétala vlasy, a celou noc jsem je líbala, tonouc v slzách. Z počátku mne až urážela lhostejnost Kátina; ale nyní všechno se ve mně zkormoutilo a už jsem si sama nemohla vydati počtu ze svých citů.

Tak nové dojmy znenáhla vytlačovaly staré a vzpomínky o mé smutné minulosti ztratily svou bolestnou sílu a zaměnily se novým životem.

Pamatuju se, že jsem časem v noci procitala, vstávala s postele a na špičkách přicházela ke kněžně. Dívala jsem se celé hodiny na spící Káťu při slabém světle naší noční lampičky. Někdy jsem přisedla na její postel, nahnula se k její tváři a mne ovíval její horký dech. Tichounce, strachy se třesouc, líbala jsem jí ruce, raménka, vlasy, nožku, jestliže nožka vyčnívala pod pokrývkou.

Znenáhla jsem spozorovala — neboť po celý měsíc jsem s ní už nespouštěla očí — že se Káťa den ode dne stává zádumčivější. Její povaha pozbývala své rovnováhy; někdy po celý den nebylo slyšeti jejího hluku, za to na druhý den nastal tekový povyk, jakého před tím nikdy nebývalo. Stala se dráždivou, nespokojenou, červenala se a zlobila velmi často, a též vůči mně dopouštěla se malinkých krutostí: najednou si smyslí, že nechce obědvati vedle mne, nechce seděti blízko u mne, jakoby pociťovala přede mou odpor; tu zas najednou odejde k matce a sedí tam po celé dni, vědouc snad, že já v tu dobu zmírám steskem po ní; tu zase počne hleděti na mne po celé hodiny, tak že nevím, kam se podíti od hrozných rozpaků, červenám se, blednu a přece nesmím odejíti z pokoje. Už dvakráte si Káťa stýskala na horečku, ačkoli před tím nikdo nepamatoval, aby byla zastonala. Konečně náhle jednoho rána přišlo zvláštní nařízení: na rozhodné přání kněžnino přestěhovala se dolů k mamince, která div nezemřela strachem, když si Káťa posteskla na horečku. Nutno podotknouti, že kněhyně byla velice mnou nespokojena a všechnu změnu, kterou i sama pozorovala na Káti, připisovala mně a vlivu mé zasmušilé povahy — jak se vyjádřila — na povahu její dcery. Byla by nás už dávno odloučila, ale odkládala na příhodnější dobu, neboť věděla, že bude musit podstoupiti tuhý boj s knížetem, který — ač jí jinak ustupoval ve všem, stával se přece časem neústupným a neúprosně tvrdošíjným. Ona pak znala knížete dopodrobna.

Byla jsem překvapena přestěhováním kněžny a celý týden strávila jsem v bolestném napjetí ducha. Mučila mne tesknota a já jsem si lamala hlavu nad příčinou, proč Káťa na mne zanevřela. Zármutek drásal mou duši a cit spravedlnosti a rozhořčení počal se zdvihati v mém uraženém srdci. Jakási hrdost náhle se zrodila ve mně, a když jsem se scházela s Kátí v onu hodinu, kdy nás vodili na procházku, pohlížela jsem na ni tak nezávisle, tak vážně, tak odchylně od svého předešlého jednání, že to překvapovalo až i samu Káťu.

Ovšem takové změny nastávaly ve mně ve formě jednotlivých výbuchů a potom mé srdce začínalo opět boleti silněji a silněji a já se stávala slabší, malomyslnější, než dříve. Konečně jednoho rána k mému velikému překvapení a k mé veliké radosti kněžna se vrátila nahoru. Nejprvé s bezsmyslným smíchem se vrhla madame Leotharové kolem krku a oznámila jí, že se k nám opět přestěhovala, potom pokynula hlavou i mně, vyprosila si, že se toho rána nemusí učit a celé dopoledne běhala a dováděla. Nikdy jsem ji neviděla živější a radostnější. K večeru však stichla, stala se zádumčivou a znova jakýsi smutek obestřel její rozkošný obličej.

Když večer kněhyně přišla podívat se na ni, viděla jsem, že se Káťa nadpřirozeně namáhá, aby se zdála veselou. Ale hned po odchodu matčině, když zůstala samotna, rozplakala se. Byla jsem překvapena. Kněžna si všimla, že ji pozoruju, a odešla. Slovem: v ní se připravovala jakási neočekávaná krise. Kněhyně se radila s lékaři, každý den volala k sobě madame Leotharovou a vyptávala se jí na všechny podrobnosti o Káti; bylo přikázáno, aby si všímali každého jejího hnutí. Já jediná jsem předvídala pravdu a mé srdce silně zatlouklo nadějí.

Malinký román se znenáhla rozřešoval a blížil se ke konci. Třetí den na to, když se Káťa vrátila k nám nahoru, spozorovala jsem, že po celé ráno pohlíží na mne takovýma rozkošnýma očima, takovými dlouhými pohledy… Několikrát jsem se setkávala s těmito pohledy a pokaždé jsme se obě začervenaly a sklopily oči, jakobychom se styděly jedna druhé. Konečně se kněžna dala do smíchu a odešla ode mne Odbily tři hodiny a nás počali oblékat na procházku. Tu Káťa náhle přistoupila ke mně.

„Vám se rozvázal střevíc," pravila; „dejte, já vám zavážu."

Nahnula jsem se sama, a zarděla jsem se, jako višně, radostí, že Káťa na mne konečně promluvila.

„Počkej!" zvolala netrpělivě a zasmála se. Tu se sehnula, chopila se mocí mé nohy, postavila si ji na koleno a zavázala tkanici. Ve mně se zkrátil dech; nevěděla jsem, co počít sladkým leknutím. Když zavázala střevíc, vstala a prohlédla si mne od paty do hlavy.

„Tady máš rozhalený krk," pravila dále a dotkla se prstem obnaženého těla na mém krku… „Počkej, já sama zavážu."

Neprotivila jsem se. Ona rozvázala můj šátek a zavázala jej pak podle svého.

„Mohla bys dostat kašel," dodala a čtverácky se usmála, při čemž na mne blýskla svýma černýma, vlažnýma očkama.

Byla jsem jako bez sebe; nevěděla jsem, co se se mnou děje a co se děje s Kátí. Ale chvála Bohu, procházka byla brzy odbyta, sic bych se nebyla zdržela a začala bych Káťu líbat na ulici. Když jsme však stoupaly na schody, podařilo se mi tajně ji políbiti na rameno. Spozorovala to, trhla sebou, ale neřekla ani slova. Večer ji oblekli a vedli dolů. Kněhyně měla hosty. Ale ten večer nastal v domě strašný poplach.

Káťa dostala nervový záchvat. Kněhyně byla leknutím bez sebe. Přijel doktor a nevěděl, co říci. Rozumí se, svedli všechno na dětské nemoci, na Kátino stáří, já však jsem smýšlela jinak. Ráno přišla k nám Káťa taková, jako vždy, ruměná, veselá, úplně zdravá, ale spolu s takovými nápady a vrtochy, jakých nikdy nemívala.

Předně po celé ráno neposlouchala madame Leotharové. Potom najednou projevila přání, že půjde k stařence kněžně. Mimo nadání stařenka, která cítit nemohla svou neť, stále se na ni zlobila a viděti jí nechtěla, tentokrát dovolila, aby ji přivedli. Z počátku všechno šlo, jak náleží a první hodinu dobře se snášely. Čtveračka Káťa si smyslila, že poprosí za odpuštění za všechny své kousky, za dovádění, křik, vůbec za to, že staré kněžně nedávala pokoje. Kněžna slavnostně a se slzami v očích jí odpustila.

Ale čtveračku napadlo zajíti dále. Smyslila si vypravovati jí o takovém čtveráctví, které měla teprv v úmyslu, bylo pouhým projektem. Tvářila se pokornou, nábožnou a dokonale kající. Slovem mrzutá stará panna byla u vytržení a její samolibosti velice lichotilo nastávající vítězství nad Kátí — pokladem a idolem celého domu, která uměla i matku přinutit, aby plnila její choutky.

Čtveračka tedy se přiznala, že měla předně v úmyslu přilepiti kněžně na šaty vizitní lístek; za druhé že chtěla pod její postel posaditi Falstafa; potom rozbiti její brejle, odnésti všechny její knihy a místo nich postaviti maminčiny francouzské romány; pak že si chtěla opatřiti prskavky a rozházeti je u ní po podlaze; potom že jí chtěla zastrčiti do kapsy hru karet atd. Slovem, jedno čtveráctví lepší druhého.

Stařenka se vztekala, bledla, červenala se zlostí. Konečně se však Káťa nezdržela, dala se do smíchu a utekla od tety. Stařenka okamžitě poslala pro kněhyni. Nastal soud, a kněhyně dvě hodiny se slzami v očích prosila příbuznou, aby odpustila Káti a nežádala potrestání vzhledem k tomu, že Káťa je stonavá. Kněžna nechtěla z počátku ani slyšet; oznámila, že hned zejtra odjede a obměkčila se teprve tehdy, když jí kněhyně dala slovo, že potrestání odloží jen do té doby, až se dcera uzdraví, potom že vyhoví spravedlivému rozhorlení staré kněžny. Nicméně Káti se dostalo ostré důtky. Odvedli ji dolů ke kněhyni.

Avšak čtveračka jim po obědě přece utekla. Já jsem šla právě dolů a potkala jsem ji na schodech. Kněžna pootevřela dvéře a zavolala Falstafa. V okamžiku jsem se domyslila, že obmýšlí nějakou strašnou pomstu. Věc byla taková:

Stařenka kněžna neměla urputnějšího nepřítele nad Falstafa. On se nelísal k nikomu, nikoho neměl rád a byl pyšný, hrdý a ctižádostivý do krajnosti. Nemiloval nikoho, ale patrně na všech vyžadoval náležité úcty. Všichni skutečně chovali k němu úctu, k níž se pojil i náležitý strach před ním. Ale náhle po příjezdu stařenky kněžny všechno se změnilo. Falstafa strašně urazili, neboť mu byl výslovně zakázán vchod do horního patra.

Z počátku Falstaf byl bez sebe pro tuto urážku a celý týden tlapami škrábal do dveří, jimiž byly uzavřeny schody, vedoucí s hora do dolních pokojů. Brzo však se dovtípil o příčině svého vyhnanství a hned první neděli, když se stařenka kněžna ubírala do chrámu, Falstaf s hvizdotem a štěkotem vrhnul se na ubohou. S namaháním ji zachránili od líté pomsty uraženého psa, neboť byl vyhnán na rozkaz kněžny, která oznámila, že ho nemůže vidět.

Od té doby Falstafovi byl nejpřísnějším způsobem zakázán příchod nahoru, a když kněžna scházela dolů, odháněli ho do nejvzdálenější světnice. Nejpřísnější odpovědnost ležela na služebných. Ale mstivé zvíře našlo přece asi třikráte příležitost vedrati se nahoru Jakmile se vedral na schody, běžel ihned celou amfiládou pokojů až k ložnici stařenky. Nic ho nemohlo udržeti. Na štěstí dvéře u pokoje stařenčina byly vždycky zavřeny a Falstaf se omezoval jen tím, že vyl před nimi tak dlouho, až se sběhli lidé a sehnali ho dolů. Kněžna pak po celou dobu takové návštěvy nezkrotného buldoga křičela, jakoby se na ni už sápal a pokaždé se vážně roznemohla od strachu. Několikrát předložila kněhyni své ultimatum a oznámila, že buď Falstaf nebo ona musí odejíti z domu, avšak kněhyně se nemohla odhodlati, aby se rozloučila s Falstafem.

Kněhyně málo koho milovala, ale vedle dětí Falstafa milovala nejvíc na světě a sice z následující příčiny. Kdysi před šesti lety kníže se vrátil z procházky a přivedl s sebou špinavé, choré štěně velice žalostného zevnějšku; štěně však bylo buldog nejčistší krve. Kníže je jaksi zachránil od smrti… Ale poněvadž nový obyvatel domu choval se nad míru neuctivě a hrubě, byl na důtklivou žádost kněhyně odveden do zadního dvora a přivázán na provaz. Kníže se tomu neprotivil.

Dvě léta na to, když celý dům žil na letním bytě, malinký Sáša, mladší bratr Kátin, spadl do Něvy. Kněhyně vykřikla a první její hnutí bylo vrhnouti se za synem do vody. Násilím ji zachránili od jisté smrti. Bystrý proud zatím unášel chlapce a pouze jeho šat vzplýval nad vodou. Rychle počali odvazovati loďku a záchrana mohla se státi pouze nějakým zázrakem. Náhle ohromný, obrovský buldog vskočí do vody, plove na příč tonoucímu chlapci, chopí ho do zubů a vítězoslavně připluje s ním na břeh. Kněhyně přiletí a celuje mokrého, špinavého psa. Ale Falstaf, který nosil tehda ještě prosaické a nad míru plebejské jmeno Triksa, cítit nemohl nijakého láskání a na objímání a polibky kněhyně odvětil tím, že jí prokousl rameno, jak daleko stačily jeho zuby.

Kněhyně cítila následky této rány po celý život, ale vděčnost její neznala mezí. Falstaf byl přijat do panských pokojů, byl vyčištěn, umyt, a obdržel stříbrný obojek krásné práce. Ubytoval se v kabinetě samé kněhyně na velkolepé medvědí kůži a brzy se kněhyni podařilo, že ho směla hladit, aniž se potřebovala báti okamžitého trestu. Když zvěděla, že její miláček se jmenuje Triksa, zhrozila se a hněd počali vyhledávati jiné jméno, co možná staré. Avšak jména Hektor, Cerberus a pod. byla už příliš zevšednělá; bylo třeba jména, jež by slušelo miláčku domu. Konečně kníže, uváživ fenomenální žravost Triksy, navrhl, aby se buldog jmenoval Falstaf. Název byl přijat s nadšením a zůstal buldogovi na vždy.

Falstaf choval se dobře. Jako pravý angličan byl mlčelivý, zasmušilý a na nikoho se nesápal první; jenom vyžadoval, aby s úctou obcházeli jeho místo na medvědí kůži a vůbec aby mu prokazovali náležitou čest. Časem jakoby se ho byl zmocňoval psotník, nebo jakoby ho spleen zmáhal; v takové chvíli Falstaf si s bolestí vzpomínal, že jeho nepřítel, jeho nejzarytější nepřítel, který sáhl na jeho práva, nebyl ještě potrestán. Tu se potichounku probíral na schody a nacházeje dvéře, jak obyčejně, zavřené, ulehl někde na blízku, schoval se do kouta a lstivě čekal, až se někdo zapomene a nechá dvéře do horního patra otevřené. Mstivé zvíře číhávalo tak někdy i tři dni. Avšak přísný rozkaz byl vydán, aby se dohlíželo na dvéře, a tak se stalo, že Falstaf už dva měsíce nabyl nahoře.

„Falstafe, Falstafe!" volala nyní kněžna, otvírajíc dvéře a přívětivě vábila Falstafa k nám na schody.

V tu chvíli Falstaf, cítě, že otvírají dvéře, už se chystal přeskočiti svůj Rubicon. Avšak lákání kněžnino zdálo se mu tak nemožným, že se po nějakou dobu vzpěčoval uvěřiti svým uším. Byl lstivý jako kočka, a aby se neprozradil, že spozoroval zapomnětlivost při otvírání dveří, přešel k oknu, položil na podokenník své mohutné tlapy a počal si prohlížeti protější stavení — slovem, choval se jako cizí člověk, jenž jde procházkou a zastaví se na okamžik, aby se potěšil pohledem na krásnou architekturu sousední budovy. Zatím však jeho srdce tlouklo už a zmíralo blahým očekáváním. Ale jaké bylo jeho překvapení, jaká radost a vytržení, když dvéře zůstaly před ním otevřeny do kořán, a k tomu ještě ho volali, zvali, prosili, jen aby šel nahoru a hned vykonal svou spravedlivou pomstu! Zaskolil radostí, vycenil zuby a strašný, vítězný letěl vzhůru jako střela.

Úpor jeho byl tak mocný, že židle, jež mu stála v cestě a jíž se dotekl v letu, odletěla na sáh a překotila se na místě. Falstaf letěl jako koule, vystřelená z děla. Madame Leotharová vzkřikla úžasem. Ale Falstaf už přiletěl k zapovězeným dveřím a vrazil do nich oběma tlapami. Dvéře však nepovolily a on zavyl, jako zničený. Jemu za odpověď ozval se strašný křik staré panny. Avšak už se sbíhaly se všech stran legiony nepřátel, celý dům se vyhrnul nahoru a Falstaf, lítý Falstaf s náhubkem, jejž mu chytře hodili na tlamu, spoután na všech čtyřech nohách, s hanbou se vrátil s pole bitvy, odvlečen dolů na provaze.

Vyslali posla pro kněhyni.

Tentokrát kněhyně neměla úmyslu odpustiti a smilovati se. Ale koho potrestat? Dovtípila se hned v prvém okamžiku, na prvý pohled; její oči padly na Káťu… Rozumí se: Káťa stojí bledá, strachem se třesouc. Teprve nyní se dovtípila, ubohá, jaké následky bude míti její čtveráctví. Podezření mohlo padnouti na služebné, na nevinné a Káťa už byla hotova povědíti celou pravdu.

„To's ty vyvedla?" optala se jí přísně kněhyně.

Viděla jsem smrtelnou bledost Kátinu; postoupila jsem ku předu a pevným hlasem jsem pravila:

„Já jsem pustila Falstafa… z nenadání," dodala jsem, protože všechna má chrabrost zmizela okamžitě před hrozným pohledem kněhyně.

„Madame Leothar! Příkladně potrestat!" rozkázala kněhyně a vyšla z pokoje.

Vzhlédla jsem na Káťu. Ta stála jako ohromena; ruce jí svisly po stranách a zbledlá tvář se sklonila k zemi.

Jediné potrestání, jehož se užívalo u knížecích dětí, bylo, že je zavřeli do prázdné světnice. Proseděti v prázdné světnici dvě hodiny je maličkost. Ale když tam dítě zavřeli mocí, proti jeho vůli a oznámili mu, že je zbaveno svobody, býval trest takový dosti citelný. Káťu nebo jejího bratra zavírali obyčejně na dvě hodiny. Mne zavřeli na čyři, uváživše hrozný význam mého přestupku. Zmírajíc radostí, vstoupila jsem do svého žaláře. Myslila jsem o kněžně. Věděla jsem, že jsem zvítězila. Ale místo usouzených čtyr hodin proseděla jsem tam do čtyr do rána. Přihodilo se to takto:

Dvě hodiny na to, když mne zavřeli, madame Leotharová zvěděla, že přijela z Moskvy její dcera, rozstonala se náhle a přeje si ji vidět. Madame Leotharová odjela a na mne zazapomněla. Služka, která nás obsluhovala, bezpochyby se domnívala, že jsem už propuštěna. Káťu vzali dolů, kde musila u kněhyně proseděti do jedenácti hodin večer. Když se vrátila, byla velice překvapena, že ještě nejsem v posteli. Služka ji svlékla, uložila, ale kněžna měla své příčiny, aby se na mne nevyptávala. Lehla si a čekala mne, vědouc bezpečně, že jsem byla zavřena jen na čtyři hodiny a proto soudila, že mne přivede naše chůva. Avšak Násťa na mne zapomněla úplně, snad také proto, že jsem se svlékala vždycky sama. Zůstala jsem tedy přes noc ve svém vězení.

Ve čtyři hodiny v noci jsem zaslechla, že někdo klepe a dobývá se do mé světnice. Spala jsem rozložena ledajak na podlaze. Tu jsem se probudila, vzkřikla jsem ze strachu, ale hned jsem rozeznala Kátin hlas, který se ozýval pronikavěji všech druhých, potom hlas madame Leotharové, pak polekané Násti a klíčnice. Konečně dvéře otevřeli a madame Leotharová mne objala se slzami v očích, prosíc, abych jí odpustila, že na mne zapomněla. Padla jsem jí kolem krku a také jsem se rozplakala. Zkřehla jsem zimou a všechny kosti mne bolely, poněvadž jsem ležela na holé podlaze. Hledala jsem očima Káťu; ta však už odběhla do naší ložnice, vskočila do postele, a když já jsem přišla, už spala, nebo se tvářila, jakoby spala.

Čekajíc mne z večera, usnula náhle a prospala až do čtyr hodin do rána. Když se probudila, způsobila hluk, hrozný povyk, probudila madame Leotharovou, jež se mezi tím vrátila, chůvu, všechny služky a vysvobodila mne.

Ráno všichni v dome zvěděli o mé příhodě. I kněhyně se vyjádřila, že se ke mně zachovali příliš přísně. Co pak se týče knížete, uviděla jsem ho ten den po prvé ve svém životě rozzlobeného. Přišel nahoru v deset hodin dopoledne silně vzrušen.

„Prosím vás," obrátil se k madame Leotharové, „co děláte? Jak jste se zachovala k ubohému dítěti? To je barbarství, pravé barbarství! Churavé, slabé dítě, takové citlivé a bojácné děvčátko, plné fantasií a zavřít je na celou noc do tmavé světnice! Tím ji můžete zničit! Což neznáte její minulosti? To je barbarské, nelidské, pravím vám, milá paní! Jak je možno trestati takovým způsobem! Kdo vymyslil, kdo mohl vymyslit takový trest?"

Ubohá madame Leotharová se slzami v očích a celá zmatená počala mu vysvětlovati onu záležitost, přiznala se, že na mne zapomněla, protože k ní přijela dcera, že takový trest sám o sobě jest dobrý, netrvá-li dlouho, a že i sám Žan-Žak-Russó povídá cosi podobného.

„Žan-Žak-Russó! milá paní! Ale Žan-Žak to nemohl tvrdit, Žan-Žak není autorita! Žan-Žak-Russó nesměl mluvit o vychování, neměl práva na to. Žan-Žak-Russó vzdal se svých vlastních dětí, milá paní! Žan-Žak byl špatný člověk, milá paní!"

„Žan-Žak-Russó! Žan-Žak špatný člověk? Kníže, kníže!
Co to pravíte?"

A madame Leotharová se zapálila.

Madame Leotharová byla výborná žena a především neměla ve zvyku urážeti se; ale dotknouti se někoho z jejích miláčků, znepokojiti klassické stíny Corneilla, Racina, uraziti Voltaira, nazvati Jeana Jacquesa Rousseaua špatným člověkem, nazvati ho barbarem — Bože můj! Slzy vystoupily do očí madame Leotharové! stařenka se chvěla rozčilením.

„Vy se zapomínáte, kníže!" promluvila konečně, vzrušením celá bez sebe.

Kníže se okamžitě vzpamatoval, požádal za odpuštění, pak přistoupil ke mně, poceloval mne s hlubokým citem, poznamenal mne křížem a odešel.

„Pauvre prince!" prohodila madame Leotharová, kterou zatím také zmohl soucit. Pak jsme přisedli k učebnímu stolu.

Kněžna se však učila velice roztržitě. Před obědem přistoupila ke mně a celá zardělá, se smíchem na rtech stanula přede mnou, chopila mne za ramena a prohodila na rychlo, jakoby se něčeho styděla:

„Co, naseděla jsi se včera za mne? Po obědě půjdeme si hrát do sálu?"

Kdosi šel mimo nás a kněžna se rychle odvrátila ode mne.

Po obědě, za soumraku, šly jsme obě do sálu, držíce se za ruce. Kněžna byla hluboce rozechvěna a těžce dýchala. Já byla radostná a šťastná, jak jsem nikdy nebývala.

„Chceš si hrát v míč?" optala se mne. „Stůj zde!"

Postavila mne do jednoho kouta sálu, ale sama, místo aby poodešla a hodila mně míč, zastavila se tři kroky ode mne, pohlédla na mne, zarděla se a padla na divan, zastírajíc si obličej rukama. Vykročila jsem k ní; ona však myslila, že chci odejít.

„Neodcházej, Nétičko, zůstaň se mnou," pravila; „to přejde hned."

Okamžik na to seskočila s divanu a celá červená, celá uplakaná padla mně kolem krku. Tváři její byly vlažné, rtíky vzpuchlé jako višně, kadeře se rozsypaly v nepořádku. Počala mne líbat, jako šílená, líbala mně obličej, oči, rty, krk, ruce; vzlykala jako v návalu hysterie. Přitiskla jsem se pevně k ní, a my jsme se sladce, radostně objaly jako přátelé, jako zamilovaní, kteří se shledali po dlouhém odloučení. Srdce Kátino bilo tak silně, že jsem slyšela každý jeho úder.

Ale v sousedním pokoji ozval se hlas. Káťu volali ke kněhyni.

„Ach, Nétičko! Nu, až večer, v noci! Jdi nyní nahoru a čekej mne!"

Pocelovala mne naposled tiše, beze zvuku, pevně a odběhla ode mne k volající Nasti. Já se vrátila nahoru jako znovuvzkříšená, padla jsem na divan, uschovala tvář do podušky a štkala jsem u vytržení. Srdce mně tlouklo, jakoby chtělo prsa rozbiti. Nevím, jak jsem se dočkala noci. Konečně odbilo jedenáct a já šla spat. Kněžna se vrátila teprve po jedenácté. Z daleka se na mne usmála, ale nepromluvila ani slova. Násťa ji počala svlékat, ale jako naschvál hodně zdlouhavě.

„Honem, honem, Násťo!" mrzela se Káťa.

„Jistě jste běžela po schodech, kněžno, že vám tak srdce tluče!" prohodila Násťa.

„Ach, Bože můj! Násťo, jaká zdlouhavá! Honem, honem!" A kněžna mrzutě dupla nožkou o podlahu.

„Och, jaká hněvivá!" usmála se Násťa a pocelovala nožku, kterou právě zouvala.

Konečně bylo všechno hotovo, kněžna lehla a Násťa odešla z pokoje. V okamžiku Káťa vyskočila s postele a přiběhla ke mně. Já jsem vykřikla.

„Pojď ke mně, lehni si se mnou!" pravila zdvihajíc mne s postele. V minutě byla jsem v její posteli, my jsme se objaly a dychtivě přilnuly jedna k druhé. Kněžna mne zulíbala do mdloby.

„A vždyť já vím, jak jsi mne v noci celovala!" pravila a zarděla se jako mák.

Já vzlykala.

„Nétičko!" zašeptala Káťa také se slzami, „andílku můj, já už tě mám dávno, tak dávno ráda! Víš, od které doby?"

„Od které?"

„Když tatínek přikázal, abych tě poprosila za odpuštění, když jsi se svého tatínka zastávala, Nétičko… sirotečku můj!" dodala, a opět mne zasypala polibky. Plakala a smála se zároveň.

„Ach Káťo!"

„Nu co? Co?"

„Proč jsi tak dlouho… tak dlouho…" Nedomluvila jsem však; opět jsme se objaly a nepromluvily slova asi tři minuty.

„Řekni mi, co jsi si myslila o mně?" optala se pak kněžna.

„Ach, jak mnoho jsem se napřemýšlela, Káťo! Pořád jsem přemýšlela, dnem i nocí přemýšlela."

„I v noci o mně jsi mluvila; já to slyšela."

„Opravdu?"

„A plakala kolikkrát."

„Vidíš! Proč jsi byla tedy tak hrda?"

„Byla jsem hloupa, Nétičko. Přijde to někdy na mne a konec.
Pořád jsem se na tebe zlobila."

„Zač?"

„Za to, že jsem sama byla špatna. Předně za to, že jsi hodnější, než já. Potom za to, že tatínek tě má radši než mne. A tatínek je hodný člověk, Nétičko! Ano?"

„Ach, ano!" potvrdila jsem se slzami, vzpomínajíc na knížete.

„Hodný člověk," dodala vážně Káťa. „Ale co si mám s ním počít? Je pořád takový… Nu a potom jsem tě poprosila za odpuštění a div jsem se při tom nerozplakala. To mne opět rozzlobilo."

„A já jsem viděla, viděla jsem, že je ti do pláče."

„Nu jen mlč, hloupá, sama jsi pořád uplakaná!" zvolala Káťa a zakryla mně ústa rukou. „Poslyš, mně se hrozně chtělo milovat tě; ale najednou se mi zachce nenávidět tě, a už nenávidím, tak nenávidím…"

„A zač?"

„Zlobila jsem se na tebe, a zač, to sama nevím. Ale potom jsem viděla, že nemůžeš beze mne žít a pomyslila jsem si: Umučím ji, ošklivou."

„Ach, Káto!"

„Dušinko moje!" zvolala Káťa, líbajíc mně ruku; „proto jsem s tebou mluvit nechtěla, nikterak nechtěla. A víš, jak jsem Falstafa pohladila?"

„Ach, ty se ničeho nebojíš!"

„O, já měla strachu," povzdechla si kněžna. „A víš, proč jsem k němu šla?"

„Proč?"

„Protože jsi se na mne dívala. Když jsem uviděla, že se díváš… buď, co bude, a šla jsem. Polekala jsem tě, co? Bála jsi se o mne?"

„Strašně!"

„Viděla jsem to. O, já byla velice ráda, že Falstaf odešel! Bože, jaký jsem dostala strach potom, když odešel, netvor takový!"

Tu se kněžna rozesmála nervosním smíchem. Potom náhle zdvihla svou rozpálenou hlavu a upřeně si mne prohlížela. Slzy jako perličky chvěly se jí na dlouhých řasách.

„Nu, co je vlastně na tobě, že jsem si tě tolik zamilovala? Jsi bleďoučká, vlásky plavé, sama jsi hloupoučká, pořád pláčeš, oči modré, sirotinko moje!"

A Káťa se sklonila a zas mne zulíbala bezpočtukrát. Několik krůpějí jejích slz spadlo na mé tváře. Byla hluboce rozechvěna.

„Kdybys věděla, jak jsem tě mela ráda, ale pořád si myslím: Ne a ne! Neřeknu jí! Vidíš, jak jsem byla tvrdošíjná. Proč jen jsem se tě bála, proč jsem se styděla! Jen pohleď, jak je nám teď blaze!"

„Káťo, jak mne to bolí!" pravila jsem, zmírajíc radostí.
„Srdce se svírá."

„Nu, poslouchej dále, Nétičko… Ale poslyš, kdo tě nazval
Nétičkou?"

„Maminka."

„Povíš mně všechno o mamince?"

„Všechno, všechno," souhlasila jsem s nadšením.

„A kam jsi dala mé dva šátky s kraječkami? A proč jsi mně odnesla stužku? Ach ty hanebnice! Vždyť já to vím."

Já se rozesmála a zarděla, až mi slzy vytryskly.

„Ne, myslila jsem si: potrápím ji, počká si. A jindy si myslím: vždyť ji vůbec nemám ráda, cítit ji nemohu. A tys pořád taková tichá, taková beruška moje! Já jsem se pořád bála, že si myslíš o mně, že jsem hloupa! Ty jsi moudrá, Nétičko, že jsi velice moudrá, co?"

„Ale co to mluvíš, Káťo!" odpověděla jsem skoro uražená.

„Ne, jsi moudrá," namítla Káťa rozhodně a vážně, „to já vím. Ale jednou ráno jsem tedy vstala a tak jsem si tě zamilovala, až hrůza! Celou noc se mi o tobě zdálo. Napadlo mne, že půjdu k mamince a budu ostávat u ní. Nechci ji míti ráda, nechci! Ale následující noci usínám a myslím si, kdyby opět přišla jako minulé noci, a ty jsi přišla! Ale já jsem se tvářila, jakobych spala… Ach, jsme to hanebnice, Nétičko!"

„Proč jsi mne pořád nechtěla míti ráda?"

„Tak… Ale co to mluvím! Vždyť jsem tě pořád měla ráda! Pořád jsem tě milovala! Už jsem neměla ani strpení. Myslím si, zulíbám ji jednou a nebo zaštípám až do smrti. Tu máš, moje hloupoučká!"

A kněžna mne štípla.

„A víš, jak jsem ti střevíc zavazovala?"

„Vím."

„A byla jsi ráda? Dívám se tak na tebe a myslím si: Taková miloučká! Zavážu jí střevíc, uvidím, co bude dělat. A mně samé bylo při tom tak příjemno. Už jsem se chtěla s tebou pocelovat… Ale nepocelovala. A potom mně to bylo tak směšno, hrozně směšno! Celou cestu, co jsme byly spolu na procházce, pořád mně bylo do smíchu. Tak mně bylo směšno, že jsem se nesměla na tebe ani podívat. A jak jsem byla ráda, že jsi šla za mne do vězení."

Prázdná světnice se jmenovala „vězení".

„A měla jsi strach?" pokračovala Káťa.

„Hrozný strach."

„Nebyla jsem jen tomu ráda, že jsi vzala vinu na sebe, ale tomu, že si za mne posedíš. Myslím si: ona teď pláče a já ji mám tak ráda! Zejtra ji budu líbat, tolik líbat! Ale opravdu, líto mi tebe nebylo, ačkoli jsem si poplakala."

„A já jsem ani nezaplakala, naopak byla jsem ráda!"

„Neplakala jsi? Ach, ty jsi zlá!" zvolala kněžna a vpila se do mne svými rtíky.

„Káťo, Káťo! Můj Bože, jaká jsi hezoučká!"

„Viď! Nu, teď si dělej se mnou, co chceš. Muč mne, štípej mne! Prosím tě, štípni mne! Holoubku můj, štípni mne!"

„Čtveračko!"

„A co ještě?"

„Hloupoučká…"

„A ještě?"

„A ještě: dej mně hubičku."

Políbily jsme se, plakaly jsme, smály se. Rty nám opuchly od líbání.

„Nétičko! Předně ty budeš vždycky přicházet ke mně spat. Ráda se líbáš? Budeme se líbat. A potom nechci, abys byla taková smutná. Proč ti bylo smutno? Povíš mně to, co?"

„Všecko ti povím; ale nyní mně už není smutno, je mně veselo."

„Ne, však i ty budeš míti takové ruměné tváře, jako já.
Jen kdyby honem už zejtra bylo! Chce se ti spát, Nétičko?"

„Ne."

„Budeme si tedy povídat."

Tak jsme žvatlaly ještě dobré dvě hodiny. Bůh ví, o čem jsme o všem nehovořily. Především kněžna mi svěřila všechny své plány do budoucna i nynější stav věcí. A tu jsem zvěděla, že tatínka má nejraději na světě, skoro víc než mne. Potom jsme rozhodly společně, že madame Leotharová je velice hodná ženština, a není vůbec přísna. Pak jsme si vymyslily, co budeme dělat zejtra, pozejtří a vůbec jsme si rozvrhly život div ne na celých dvacet let. Káťa si vymyslila, že budeme žíti takto: jeden den ona mně bude poroučet, a já všechno vykonávat, druhý den naopak já poroučet, a ona bez odmluvy poslouchat; potom budeme obe stejně poroučet. Pak některá z nás naschvál neposlechne, my se na oko pohádáme, ale hned se zase smíříme. Slovem nás očekávalo nekonečné štěstí.

Konečně žvatlání nás unavilo; mně se zavíraly oči. Káťa se mně posmívala, že jsem ospalá, ale sama usnula dříve než já. Ráno jsme se probudily obě zároveň, na rychlo jsme se políbily, protože někdo přicházel a já ještě v čas doběhla do své postele.

Celý den jsme nevěděly, co spolu dělat radostí. Stále jsme se schovávaly a utíkaly před ostatními, abychom nebyly pozorovány. Konečně jsem jí začala vypravovati svůj životní příběh. Mé vypravování rozechvělo Káťu do slz.

„Ty jsi ošklivá! Proč jsi mně to všechno dříve neřekla? Byla bych tě měla tak ráda, tak ráda… A mnoho tě bili kluci na ulici?"

„Mnoho. Já se jich tolik bála."

„Zlí kluci! A víš, Nétičko, já jsem sama viděla, jak jeden chlapec druhého na ulici bil. Zejtra vezmu tajně Falstafův karabáč a potkám-li některého takového, já mu nabiju, tak mu nabiju…"

Při tom její očka blýskala rozhorlením.

Lekaly jsme se, když někdo přicházel. Bály jsme se, aby nás nepřekvapili, když jsme se líbaly. A líbaly jsme se za ten den aspoň stokrát.

Tak minul tento den i následující. Bála jsem se, že umru radostí a štěstím se mi krátil dech. Ale štěstí naše netrvalo dlouho.

Madame Leotharová byla povinna dávati zprávu o každém hnutí kněžny. Pozorovala nás celé tři dni a za ty tři dni nashromáždila velmi mnoho takového, o čem mohla vypravovat. Konečně se odebrala ke kněhyni a sdělila s ní vše, co spozorovala — že jsme obě jako ztrnulé, celé tři dni jsme se jedna od druhé nerozloučily, každou minutku se líbáme, pláčeme, smějeme se jako blázni, bez přestání spolu žvatláme, ač toho dříve nebývalo, že neví, čemu to připsati, ale že se jí zdá, že se kněžna nachází v jakési chorobné krisi a že by dle jejího zdání bylo lépe, kdybychom se nevídaly tak často,

„Dávno jsem si to myslila," odvětila kněhyně; „věděla jsem, že ten podivný sirotek nadělá nám mnoho starostí. Co mně vypravovali o ní, o jejím bývalém životě — to je hrůza, hotová hrůza! Má patrně vliv na Káťu. Pravíte, že ji Káťa velice miluje?"

„Nad míru."

Kněhyně se zapálila z rozmrzelosti. Byla už na mne žárlivá pro Kátinu lásku.

„To není přirozené," namítla. „Zprvu byly si tak cizí, a — přiznávám se — byla jsem tomu ráda. Ačkoli ten sirotek je tak malý ještě, ale já neručím za nic. Rozumíte mně? To děvče už s mlékem vssálo své vychování, své návyky a snad i pravidla. Nikterak nechápu, co v ní nachází kníže. Už tisíckrát jsem mu navrhovala, aby ji dal do pensionátu."

Madame Leotharová se mne chtěla zastati, ale kněhyně už rozhodla, aby nás odloučili. Ihned poslali pro Káťu a dole jí oznámili, že se se mnou neshledá do příští neděle, tedy celý týden.

Já o tom zvěděla až pozdě večer a byla jsem poražena úžasem. Myslila jsem o Káti a zdálo se mi, že nesnese naší rozluky. Upadla jsem v otupení steskem, hořem a v noci jsem se roznemohla. Ráno přišel ke mně kníže a pošeptal mně, abych neztrácela naděje. Kníže přičiňoval se se vší horlivostí, ale marně: kněhyně nezměnila svého úmyslu. Já jsem znenáhla upadala v zoufalství a hořem jedva dechu jsem popadala.

Třetí den ráno Násťa mně přinesla psaníčko od Káti.
Káťa mi psala tužkou strašnými klikyháky následující:

„Mám tě nesmírně ráda. Sedím u maminky a pořád přemýšlím, jak bych utekla k tobě. A odběhnu — už jsem to řekla, a proto neplač. Napiš mně, jak ty mne máš ráda. Já jsem tě objímala celou noc ve snu a strašně jsem se trápila, Nétičko. Posýlám ti cukrátka. S Bohem!"

Odpověděla jsem jí podobným způsobem a celý den jsem proplakala nad Kátiným psaníčkem. Madame Leotharová mne utrápila svým láskáním. Večer jsem se dověděla, že byla u knížete a oznámila mu, že se dojista rozstůňu po třetí, neshledám li se s Kátí a že si činí výčitky pro to, co řekla kněhyni. Vyptávala jsem se Násti, co dělá Káťa. Pověděla mně, že Káťa nepláče, ale je velice bledá.

Ráno mně Násťa pošeptala:

„Běžte do kabinetu k jeho jasnosti; ale jděte druhými schody s pravé strany."

Všechno ve mně oživlo předtuchou. Celá zadýchaná nedočkavostí seběhla jsem dolů a otevřela dvéře kabinetu. Ona tam nebyla. Náhle však mne Káťa objala ze zadu a vroucně pocelovala. Smích, slzy… Okamžik na to se Káťa vyrvala z mého objetí, vylezla na otce, vyskočila mu na ramena, jako veverka, ale neudržela se tam a seskočila na divan. Za ní upadl i kníže. Kněžna plakala radostí.

„Tatínku, jaký jsi hodný, tatínku!"

„Vy čtveračky! Co se to s vámi stalo? Takové přátelství!
Taková láska!"

„Mlč, tatínku, ty nerozumíš našim záležitostem."

A opět jsme si padly do náruče.

Počala jsem si ji pozorněji prohlížeti. Káťa zhubeněla za tři dni. Ruměnec zmizel na polo z jejích tváří a bledost se vkrádala na jeho místo. Rozplakala jsem se zármutkem.

Konečně zaklepala Násťa. Bylo to znamení, že hledají Káťu a ptají se po ní. Káťa zbledla jako smrt.

„Nu dost, děti. Budeme se scházeti každý den. A teď jděte, žehnej vám Bůh!" pravil kníže.

Kníže byl dojat, když tak na nás hleděl. Ale plány jeho se nezdařily. Večer z Moskvy přišla zpráva, že se malý Sáša náhle rozstonal a nachází se v posledním tažení. Kněhyně rozhodla, že pojede hned zejtra do Moskvy. Sběhlo se všechno tak rychle, že jsem nic nezvěděla až do samého loučení s kněžnou. Na tom stál kníže, abychom se rozloučily a kněhyně jen s obtížemi přivolila. Kněžna byla celá zdrcená. Přiběhla jsem dolů jako bez sebe a padla jsem jí kolem krku. Cestovní kočár stál už u podjezdu. Káťa, jedva mne shlédla, vzkřikla a padla do mdlob. Jala jsem se ji líbati. Kněhyně ji počala křísiti. Konečně Káťa se vzpamatovala a znova mne objala.

„S Bohem, Nétičko!" pravila mně a usmála se s podivným pohnutím v obličeji. „Nevšímej si mne; to je jen tak. Nejsem nemocna, za měsíc se opět vrátím. A pak už se nerozloučíme."

„Už dost," promluvila kněhyně klidně, „pojedeme."

Ale kněžna se vrátila ještě jednou. Křečovitě mne sevřela ve svém objetí.

„Ty's radost moje!" zašeptala mi ve spěchu, objímajíc mne.
„Na shledanou!"

Políbily jsme se na posled a kněžna zmizela — na dlouho, na velice dlouho. Prošlo osm let do našeho shledání.

Schválně jsem vypravovala tak podrobně tuto episodu svého dětství, prvého vystoupení Kátina v mém životě. Ale příběhy našich životů nedají se odděliti. Její román byl můj román. Jakoby mně bylo bývalo souzeno setkati se s ní a jí — nalézti mne. Mimo to nemohla jsem se zříci potěšení přenésti se ještě jednou ve vzpomínkách v dobu svého dětství…

Nyní mé vypravování půjde rychleji. Můj život zapadl náhle v jakési zátiší a procitla jsem znovu teprv tenkrát, když mně už minulo šestnáct let.

Jen několik slov ještě o tom, co se stalo se mnou po odjezdu knížecí rodiny do Moskvy.

Zůstaly jsme v Petrohradě s madame Leotharovou.

Za dvě neděle přijel schvální posel a oznámil, že návrat do Petrohradu odložen na neurčitou dobu. Poněvadž madame Leotharová pro své rodinné poměry nemohla jeti do Moskvy, skončila tím její služba v knížecím domě. Zůstala však v téže rodině a přešla k nejstarší dceři kněhyně, k Aleksandře Michajlovně.

Nezmínila jsem se dosud ani slovem o Aleksandře Michajlovně, a viděla jsem ji do té doby také všeho všudy jen jednou. Byla dcerou kněhyně z prvého manželství. Původ a rod kněhyně byl jakýsi temný; její prvý muž byl nájemce státního lihového monopolu. Když se kněhyně provdala po druhé, nevěděla rozhodně, co si počíti s nejstarší dcerou. Doufati pro ni ve skvělou partii nemohla. Věno jí dávali prostřední; ale před čtyřmi roky přece ji konečně provdali za člověka bohatého a dosti vysoko postaveného.

Aleksandra Michajlovna dostala se tak do jiné společnosti a uviděla kolem sebe jiný svět. Kněhyně ji navštěvovala dvakrát do roka; kníže, její otčím, navštěvoval ji však každý týden spolu s Kátí. Avšak v poslední době kněhyně nerada pouštěla Káťu k její sestře a kníže vozil ji tam potaji. Káťa svou sestru zbožňovala. Jejich povahy tvořily však pravý opak. Aleksandře Michajlovně byla dvacet dvě léta, byla tichá, něžná, milující; jakýsi zatajený zármutek, jakási skrytá bolest srdce přísně se rýsovala v krásných tazích její tváře. Vážnost a přísnost neharmonovala s jejími andělsky čistými tahy, jako se nehodí smutek k obličeji dítěte. Nebylo možno vzhlédnouti na ni bez hluboké sympatie. Byla bleda a, jak se pravilo, byla náchylna k tuberkulose v tu dobu, když jsem ji poprvé spatřila.

Žila velice osaměle a nemilovala hlučných společností doma ani návštěv u známých — zrovna jako klášternice. Dětí tehda ještě neměla. Vzpomínám si, jak přijela k madame Leotharové, přistoupila ke mně a s hlubokým citem mne pocelovala. S ní přijel jakýsi hubený, dosti letitý pán. Zaslzel, když na mne pohlédl. To byl houslista B. Aleksandra Michajlovna mne objala a optala se, chci-li bydleti u ní a býti její dcerou.

Pohlédla jsem jí do tváře, poznala sestru své Káti a objala ji s němým bolem v srdci, kterým se mi sevřely prsa tak, jakoby byl kdosi pronesl nade mnou opět slovo „sirotečku!"

Tu mně Aleksandra Michajlovna ukázala psaní od knížete. V něm bylo několik řádek pro mne a já je přečetla s tichým lkáním. Kníže mi žehnal na dlouhý život i na štěstí a prosil, abych si zamilovala jeho druhou dceru. Káťa mně připsala také několik řádek. Psala, že se neodlučuje nyní od matky.

Takovým způsobem přešla jsem večer do jiné rodiny, do jiného domu, k novým lidem, odtrhnuvši po druhé srdce ode všeho, co se mně stalo milým, co mně už bylo příbuzným. Přijela jsem celá ztrápená, zmučená duševním steskem… Tu započíná nový příběh.