IV.

Zvolna jsem se uzdravovala; ale i když jsem úplně vstala s postele, mysl má byla stále ještě jaksi spoutána a dlouhou dobu jsem nemohla pochopit, co se vlastně stalo se mnou. Byly okamžiky, kdy se mně zdálo, že vidím sen a pamatuju, že jsem si přála, aby všechno, co se přihodilo, obrátilo se v sen! Usínajíc na večer doufala jsem, že se náhle nějakým způsobem probudím opět v naší chudobné světnici a uvidím otce i matku… Ale konečně se mi vyjasnilo mé nynější postavení, a znenáhla jsem pochopila, že jsem zůstala na světě sama jediná a žiju u cizích lidí. Tu jsem poprvé pocítila, že jsem sirotek.

Počala jsem si dychtivě všímati všeho nového, co mne tak nenadále obklíčilo. Zprva se mně všechno zdálo podivným a nápadným, všechno mne zaráželo: i nové tváře, i nové obyčeje, i pokoje starého knížecího domu. Vidím je, jako nyní: veliké, vysoké, nádherné, ale takové zasmušilé a mračné, že jsem se opravdu bávala pustiti se skrze některý dlouhý, předlouhý sál, ve kterém se mně zdálo, že úplně zmizím. Nemoc má ještě neminula a mé dojmy byly mračné, těžké, hodily se tedy dobře k onomu slavnostně zasmušilému obydlí.

Mimo to i jakýsi, mně samé ještě nejasný stesk počal víc a více narůstati na mém malinkém srdci. S podivením zastavovala jsem se před nějakým obrazem, zrcadlem, krbem vymyšlené práce, nebo před sochou, která jakoby se byla naschvál schovala do hlubokého výklenku, aby mne odtud snáze mohla pozorovati a nějak mne polekati, zastavovala jsem se a potom najednou jsem zapomínala, proč jsem se zastavila, co chci, o čem jsem začala přemýšleti, a když jsem se pak vzpamatovala, strach a rozpaky padaly na mne a srdce mi silně začínalo tlouci.

Z osob, které mne časem přicházely navštívit, dokud jsem ještě ležela nemocná, kromě stařečka doktora nejvíc mne překvapila tvář jistého pána, už dosti letitého, neobyčejně vážného, ale spolu i dobrého, jenž na mne patříval s hlubokým soucitem. Jeho tvář oblíbila jsem si nade všechny ostatní. Velmi se mi chtělo dáti se s ním do řeči, ale bála jsem se; byl napohled vždycky truchlivý, mluvil přerývaně, málo, a úsměv nikdy nezahrál na jeho ústech.

Byl to sám kníže Ch…ský, který mne nalezl a poskytl mně útulek ve svém domě. Když jsem se začala uzdravovat, jeho návštěvy stávaly se neustále řidšími a řidšími. Konečně při poslední návštěvě přinesl mně cukrátek, jakousi dětskou knihu s obrázky, poceloval mne, udělal křížek a požádal, abych byla veselejší. Těše mne dodal, že brzy budu míti společnici, také takovou holčičku, jako já jsem, totiž jeho dceru Káťu, která jest nyní v Moskvě. Potom, promluviv cosi s obstárlou Francouzkou, chůvou jeho dětí a se služkou, která mne opatrovala, ukázal jim na mne, odešel, a od té doby neviděla jsem ho zrovna tři neděle.

Kníže žil ve svém domě nad míru osaměle. Větší polovinu domu zaujímala kněhyně; sama také nevídala knížete někdy po celé neděle. Později jsem spozorovala, že i všechna domácí čeleď málo o něm mluvila, jakoby ho ani nebylo v domě. Všichni si ho vážili a také — jak bylo zřejmo — měli ho rádi, a přece pohlíželi na něho jako na podivína. Zdá se, že i sám uznával, že je velmi podivný, málo podobný k ostatním a proto se snažil co možná nejméně se ukazovati všem na oči… Později budu míti příležitost velmi mnoho a daleko podrobněji o něm mluviti.

Jednoho rána mne převlekli do čistého, tenkého plátna, oblekli na mne černé, vlněné šaty s bílými smutečními výložky, na které jsem pohlížela s jakýmsi truchlivým překvapením, přičesali mně vlasy a přivedli mne s hořejších místností dolů, do pokojů kněhyně. Stanula jsem jako vkopaná, když mne k ní přivedli: nikdy jsem ještě kolem sebe neviděla tolik bohatství a nádhery.

Ale dojem ten byl okamžitý a hned jsem zbledla, jakmile jsem uslyšela hlas kněhyně, jež kázala, aby mne přivedli blíže k ní. Už když mne oblékali, pomyslila jsem si, že mne připravují k jakémusi mučení, ač Bůh ví, proč taková myšlénka ve mně vznikla. Vůbec vstoupila jsem v nový život s jakousi divou nedůvěrou ke všemu, co mne obklopovalo.

Avšak kněhyně byla ke mně velice přívětivá a pocelovala mne. Vzhlédla jsem na ni směleji. Byla to táž spanilá dáma, kterou jsem spatřila, když jsem se vzpamatovala ze svých mrákot. Ale celá jsem se otřásla, když jsem líbala její ruku a nikterak jsem nemohla sebrati tolik síly, abych mohla něco odvětiti na její otázky. Poručila mi, abych si sedla vedle ní na nizoučkou taburetku. Zdá se, že to místo bylo určeno pro mne už napřed. Bylo vidno, že si kněhyně upřímně přála přilnouti ke mně vší duší, prokázati mně svou lásku a úplně mně nahraditi matku. Ale já jsem nikterak nemohla pochopiti, že šťastná náhoda mne přivedla do tohoto domu a neuměla jsem jí vnuknouti dobré mínění o sobě.

Dali mně krásnou knížku s obrázky a řekli, abych se na ně dívala. Sama kněhyně psala k někomu psaní, čas ob čas odkládala péro a opět se dávala se mnou do řeči. Ale já se pletla, upadala do rozpaků a nic kloudného nemohla jsem ze sebe vypraviti. Slovem, ačkoli můj příběh byl velice neobyčejný a v něm velikou roli hrál osud a různé, až tajemné cesty, a vůbec v něm bylo mnoho zajímavého, nevysvětlitelného, ba až fantastického, přece jsem já sama jako na vzdory všem těmto melodramatickým okolnostem zůstávala praobyčejným dítětem, bojácným, polekaným a skoro jako přihlouplým. Zejména toto poslední se kněhyni pranic nelíbilo a zdá se, že jsem ji dosti brzy vůbec omrzela, z čehož viním ovšem jen samu sebe.

Po druhé hodině začaly návštěvy a kněhyně stala se ke mně nákle zase pozornější a laskavější. Na dotazy hostů, týkající se mne, odpovídala, že je to vysoce zajímavý případ a potom vypravovala dále po francouzsky. Za jejího vypravování na mne pohlíželi, kývali hlavami, divili se. Jeden mladý pán měřil si mne lornětem, jeden voňavkou napuštěný šedý stařeček chtěl mne pocelovat a já jsem bledla, červenala a seděla se sklopenýma očima, bojíc se hnouti sebou a chvějíc se na všech údech. Srdce se svíralo a bolelo mne. Zalétala jsem duchem v minulost v naše podkroví, vzpomněla jsem si na otce, na naše dlouhé, mlčelivé večery, na maminku, a když jsem si vzpomněla na ni, do očí se mi draly slzy, hrdlo se svíralo a jen jsem si přála, abych mohla utéci, zmizeti, zůstati samotna…

Potom, když návštěvy byly ukončeny, obličej kněhyně stal se nápadně přísnějším. Už na mne pohlížela zasmušileji, mluvila úsečněji a zejména mne lekaly její pronikavé, černé oči, někdy celou čtvrt hodiny upřené na mne, a její pevně semknuté, tenké rty.

Večer mne odvedli nahoru. Usnula jsem s horečkou, v noci jsem se probouzela s tesklivostí a pláčem následkem chorobných snů; ráno pak začala táž historie a mne opět odvedli ke kněhyni. Posléze ji samou jaksi omrzelo vypravovati svým hostům můj příběh a hosty omrzelo projevovati mně svoji soustrast. Kromě toho byla jsem praobyčejné dítě, prosté všeliké naivnosti, jak se vyjádřila sama kněhyně, když mluvila mezi čtyřma očima s jakousi obstárlou dámou, která se jí ptala, zdali se nenudí se mnou.

Konečně jednoho večera mne odvedli a víc už mne dolů nepřiváděli. Tak skončilo mé favoritství. Ostatně mně bylo dovoleno choditi všude, kam se mně zachtělo. Já pak nemohla poseděti na jednom místě pro svou hlubokou tesklivost a byla jsem velice ráda, když jsem mohla odejíti ode všech dolů do velikých pokojů.

Pamatuju se, že jsem si velice přála rozhovořiti se s domácími lidmi; ale tolik jsem se bála, abych je nerozhněvala, že jsem raději zůstávala samotna. Mým oblíbeným krácením času bylo přituliti se někam do koutečka, kde mne nebylo vidět, schovati se za nějaké nářadí a tam vzpomínat a uvažovat o všem, co se mně přihodilo.

Ale podivná věc! Jakobych vytratila z paměti konec toho, co se se mnou přihodilo u rodičů, celou tu hroznou příhodu. Míhaly se mně na mysli jen jednotlivé obrazy, vystupovala jednotlivá fakta. Ovšem pamatovala jsem si všechno, i noc, i housle, i tatínka; pamatovala jsem si, jak jsem přinášela peníze; ale srovnati si v mysli, vyjasniti si ony události nemohla jsem nikterak. Jen obtížněji stávalo se mi u srdce a když jsem ve vzpomínkách přecházela k tomu okamžiku, když jsem se modlila u mrtvé maminky, mráz náhle přebíhal po všech mých údech. Třásla jsem se, hlasitě vzdychala a potom tak těžko jsem oddychovala, tak se mné stísnily prsa a srdce počínalo tak bystře tlouci, že jsem s leknutím vybíhala ze svého koutka.

Ostatně neřekla jsem správně, že mne nechávali samotnou; nade mnou neustále a horlivě bděli a přesně plnili rozkaz knížete, který přikázal, aby mně ponechali úplnou svobodu, ničím mne neobtěžovali, ale ani na minutku nespouštěli s očí. Pozorovala jsem, že chvílemi někdo z domácích nebo ze služebnictva přicházel se podívat do té komnaty, kde jsem se nacházela a opět odcházel, nepromluviv ani slova. Mne velice překvapovala a z části znepokojovala taková pozornost. Nemohla jsem pochopiti, proč se to děje. Pořád se mně zdálo, že mne chovají za jakýmsi účelem a néco potom chtějí se mnou udělat. Pamatuju se, že jsem se neustále snažila zajíti někam hodně daleko, abych v případě potřeby věděla, kam se schovat.

Jednou jsem se zatoulala na parádní schodiště. Bylo celé z mramoru, široké, vystlané koberci, obstavené květinami a rozkošnými vázami. Na každém odpočívadle seděli mlčky dva vysocí lokaji, neobyčejně pestře odětí, v rukavičkách a co nejbělejších nákrčnících. Pohlédla jsem na ně celá překvapená a nikterak mi nešlo do hlavy, proč tam sedí, mlčí, pohlížejí jeden na druhého a nic nedělají.

Takové osamělé procházky líbily se mně víc a více. Byla mimo to i druhá příčina, pro kterou jsem utíkala shora. Nahoře bydlela stará teta knížete, která skoro nikdy nevycházela a nevyjížděla. Tato stařenka vštípila se ostře v mé vzpomínky. Byla div ne nejváženější osobou v domě. Ve styku s ní všichni dbali jakési slavnostní etikety, ba i sama kněhyně, která vyhlížela tak hrdě a samovládně, pravidelně dvakrát za týden v určité dni musila přicházeti nahoru a činiti osobní návštěvu své tetě. Přicházela obyčejně z rána; započínala suchá rozmluva, přerývaná často slavnostním mlčením, za kteréhož stařenka buď šeptala modlitbu, nebo přebírala růženec. Návštěva neskončila dříve, dokud nepokynula sama tetička, která vstávala se svého místa, pocelovala kněhyni na rty a tím jí dávala na srozuměnou, že shledání je u konce.

Dříve kněhyně byla povinna každý den navštěvovati svou příbuznou; ale později na přání stařenčino nastala úleva a kněhyně byla jen povinna ostatních pět dní v témdni každého rána posýlat k tetičce pro zprávu, jak se jí vede. Vůbec stará kněžna žila skoro jako v klášteře. Zůstala pannou, a když jí minulo třicet pět let, zavřela se do kláštera, kde prožila sedmnáct let, ale postřižení nepřijala; pak opustila klášter a přijela do Moskvy, kde se ubytovala u sestry, ovdovělé hraběnky L., jejíž zdraví stávalo se s každým rokem chatrnější a při té příležitosti se smířila s druhou sestrou, také kněžnou Ch…skou, s kterou více než dvacet let byla rozvaděna. Ale stařenky, jak se vypravuje, neprožily ani jedinkého dne v smíru, tisíckrát chtěly od sebe odjeti, ale nemohly toho provést, protože na konec samy spozorovaly, jak je každá z nich nezbytná dvěma ostatním pro uvarování nudy a pro případ pomoci ve stáří.

Ale přes to, že jejich způsob života nelákal a přes veškeru slavnostní nudu, která panovala v jejich moskevském uzavřeném obydlí, celé město pokládalo za svou povinnost činiti pravidelné návštěvy třem klášternicím. Pohlíželi na ně jako na ochránkyně všech aristokratických závětí a podání, jako na živé letopisy starobylého bojarstva. Hraběnka zanechala po sobě množství krásných vzpomínek a byla vůbec výtečná žena. Lidé přijíždějící z Petrohradu činili jim své prvé návštěvy. Čí návštěvy se přijímaly v jejich domě, toho přijímali všude.

Avšak hraběnka zemřela a sestry se rozjely. Starší kněžna Ch…ská zůstala v Moskvě, kde ujala svou část dědictví po hraběnce, jež umřela bezdětná; mladší, klášternice, přestěhovala se k synovci, knížeti Ch…skému do Petrohradu. Za to dvé dětí knížete, kněžna Káťa a Aleksandr zůstali na návštěvě v Moskvé u babičky, aby ji bavili a těšili v její samotě. Kněhyně, jež vášnivě milovala své děti, nesměla ani hlesnout, když se s nimi loučila na celou dobu ustanoveného smutku. Zapomněla jsem podotknouti, že smutek trval ještě v celém knížecím domě, když jsem se v něm ubytovala; ale lhůta jeho měla uběhnouti v krátké době.

Stařenka kněžna oblékala se celá černě, šaty měla z prosté vlněné látky a nosila škrobený, do varhánků sbíraný bílý límeček, jenž jí dodával vzezření špitálnice. Růženec nikdy neodkládala, slavnostně se vypravovala ke mši, postila se každý den, přijímala návštěvy různých duchovních a vážných lidí, čítala duchovní knihy a vůbec vedla život čistě klášternický. Tišina nahoře byla hrozná; nebylo možno ani dveřmi skřipnouti. Stařenka měla bystrý sluch jako patnáctiletá dívka a hned posýlala vyzvědít příčinu lomozu nebo i pouhého zaskřipnutí. Všechno mluvilo šeptem, všechno chodilo po špičkách, a ubohá Francouzka, také stařenka, byla konečně nucena vzdáti se své oblíbené obuvi — střevíců s podpatky. Podpatky bylý z domu vyloučeny.

Dvě neděle na to, když jsem se objevila v domě, stařenka kněžna poslala vyptat se na mne, kdo jsem, co jsem zač, jak jsem se dostala do domu atd. Jí hned a uctivě vyhověli. Tu byl poslán druhý schválný posel k Francouzce s dotazem, proč mne kněžna až dosud neviděla? Ihned nastal poplach; mně počali česati hlavu, mýti obličej, ruce, které i beztoho byly úplně čisté, učiti mne, jak mám přistoupiti, pokloniti se, hleděti veseleji a přívětivěji, jak mluvit — celou mne popletli.

Pak byla vyslána poselkyně už s naší strany s návrhem, nepřeje-li si kněžna viděti sirotka? Následovala odpověď záporná, avšak byla ustanovena lhůta na zejtří po mši. Nespala jsem celou noc a potom vypravovali, že jsem celou noc blábolila, přistupovala ke kněžně a prosila ji za odpuštění.

Konečně nastalo mé představení. Spatřila jsem malinkou, vyzáblou stařenku, sedící v ohromném křesle. Zakývala na mne hlavou, a nasadila si brejle, aby si mne mohla lépe prohlédnouti. Pamatuju se, že jsem se jí hned na ponejprv nezalíbila. Učinila poznámku, že jsem docela zdivočelá, neumím ani poklonu učiniti, ani ruku políbiti. Započaly dotazy a já jedva odpovídala; ale když řeč došla na otce a matku, dala jsem se do pláče.

Stařence bylo velmi nepříjemno, že jsem tak citlivá; ostatně sama mne začala těšit a radila, abych naděje své složila na Boha. Pak se mne otázala, kdy jsem byla naposled ve chrámě; a poněvadž já jsem sotva pochopila smysl její otázky, neboť o mé vychování nikdo nedbal, kněžna přišla zrovna v úžas. Poslali pro kněhyni. Započala rada a bylo ustanoveno, že mne povezou do chrámu v nejblíže příští neděli. Do té doby kněžna slíbila, že se bude za mne modliti, ale poručila, aby mne odvedli, protože jsem dle jejích slov zanechala v ní nad míru těžký dojem.

Nedivím se; ale jinak ani nemohlo být. Bylo však zřejmo, že jsem se rozhodně nezalíbila. Týž den vzkázala, že příliš dovádím, že je mne slyšet po celém domě, ačkoli jsem se toho dne ani nehnula. Patrně stařence se něco zdálo. Avšak druhého dne přišel týž vzkaz. Jako na neštěstí přihodilo se, že jsem právě upustila číšku a rozbila ji. Francouzka a všechny služebné přišly v úžas a v tu chvíli mne přestěhovaly do nejvzdálenější světničky, kamž všechny následovaly za mnou v záchvatu hrůzy.

Sama už nevím, čím to všechno tehda skončilo. A to byla příčina, proč jsem ráda odcházela dolů a toulala se samotná po velikých sálech, neboť jsem věděla, že tam nikomu nepřekážím.

Pamatuju se, jak jsem kdysi seděla v jednom dolejším sále. Zakryla jsem si obličej rukama, sklonila hlavu a tak jsem proseděla nevím jak dlouho. Stále jsem přemýšlela a přemýšlela. Můj nevyspělý rozum nebyl s to, aby rozřešil veškeren můj stesk a mně bylo u duše čím dál, tím obtížněji, truchlivěji. Náhle ozval se nade mnou čísi tichý hlas:

„Co tu děláš, moje ubohá?"

Zdvihla jsem hlavu: byl to kníže. Jeho tvář vyjadřovala hluboké účastenství a soustrast. Ale já pohlédla na něho takovým zničeným, takovým nešťastným pohledem, že slzy naplnily jeho veliké, modré oči.

„Ubohý sirotečku!" pravil a pohladil mne po hlavě.

„Ne, ne; nejsem sirotek! Ne!" zvolala jsem a zastenání vydralo se z mých prsou a všechno se ve mně zdvihlo a vzbouřilo. Vstala jsem s místa, chopila ho za ruku a líbajíc a slzami ji kropíc, opakovala jsem prosebným hlasem:

„Ne ne, nejsem sirotek! Ne!"

„Dítě mé! Co je ti, má milá, ubohá Nétičko? Co je ti?"

„Kde je maminka? Kde je moje maminka?" volala jsem, hlasitě plačíc a nemajíc už síly, abych déle skrývala svůj stesk, padla jsem celá zmožená před ním na kolena. „Kde je moje maminka? Holoubku můj, řekni, kde je maminka?"

„Odpusť mi, děťátko!… Ach, ubohá, já jsem jí připomenul… Co jsem to udělal! Pojď, půjdeme spolu, Nétičko, půjdeme spolu!"

Chopil mne za ruku a rychle mne vedl za sebou. Byl dojat do hloubi duše. Konečně jsme přišli do komnaty, které jsem až dosud neviděla.

Byla. to obraznice. Byl soumrak. Lampičky jasně kmitaly svými plaménky po zlatých řízách a drahých kamenech svatých obrazů. Zpod lesklých kovových říz mdle vyhlédaly obličeje svatých. Zde všechno bylo tak málo podobno k ostatním komnatám, tak bylo tajemno a truchlivo, že jsem byla překvapena a jakési zděšení ovládlo mé srdce. Byla jsem k tomu tak bolestně naladěna! Kníže ve spěchu mě přiměl, abych poklekla před obrazem boží mateře a sám také klekl vedle mne…

„Modli se, dítě, pomodli se; budeme se oba modliti!" pravil tichým, přerývaným hlasem.

Ale já se modliti nemohla; byla jsem překvapena, ano poděšena; vzpomněla jsem si otcových slov v onu poslední noc u těla mé maminky a já klesla do mdlob. Pak jsem se rozstonala a za této druhé periody své nemoci div jsem neumřela. Stalo se to následujícím způsobem.

Kdysi ráno čísi známé jméno ozvalo se v mých uších. Uslyšela jsem jméno S…ce. Kdosi z domácích pronesl je vedle mé postele. Trhla jsem sebou. Vzpomínky přivalily se ke mně a já, vzpomínajíc, blouzníc a mučíc se proležela, už nevím, kolik hodin v opravdovém blábolu.

Procitla jsem už velmi pozdě. Kolem mne byla tma; noční svítilna zhasla a služebná, která mne opatrovala, nebyla ve světnici. Náhle jsem zaslechla zvuky vzdálené hudby. Chvílemi zvuky úplně utichaly, chvílemi se ozývaly silněji a silněji, jakoby se blížily. Nepamatuju se, jaký cit mnou ovládnul, jaký záměr se náhle zrodil v mé chorobné hlavě. Vstala jsem s postele a nevím, kde jsem nabrala sil, na spěch se oblékla do svých smutečných šatů a šla, hmatajíc kolem sebe, ze světnice. Ani v druhém, ani v třetím pokoji nepotkala jsem živé duše. Konečně jsem se probrala na chodbu. Zvuky stávaly se stále silnějšími a jasnějšími.

Uprostřed chodby byly schody dolů; touto cestou chodila jsem vždy do dolejších pokojů. Schodiště bylo jasně osvětleno; dole chodili; přitiskla jsem se do koutka, aby mne nespozorovali, a jakmile bylo možno, sešla jsem dolů na druhou chodbu. Hudba zaznívala ze sousedního sálu; tam bylo hlučno, hovořilo se, jakoby se tam bylo shromáždilo na tisíc lidí. Jedny dvéře do sálu, přímo z chodby, byly zavěšeny ohromnou dvojitou portierou z jasně červeného aksamítu. Zdvihla jsem přední závěsu a stoupla jsem si mezi portiery. Srdce mně tlouklo tak, že jsem jedva stála na nohou.

Ale za několik minut přemohla jsem své rozčilení a osmělila se konečně odhrnouti trochu kraj druhé závěsy… Můj Bože! Ten ohromný, mračný sál, do něhož jsem se bávala vkročit, zářil nyní tisícerými ohni. Jakoby se bylo na mne navalilo moře světla, mé oči, přivyklé k temnotě, byly v první okamžik oslněny, až zabolely. Aromatický vzduch jako horký vítr zavanul mně do obličeje. Spousta lidí chodila sem a tam; všichni, zdálo se, měli radostné, veselé tváře. Dámy byly v nádherných, světlých šatech; všude jsem potkávala pohledy, zářící radostí.

Stála jsem jako okouzlená. Zdálo se mně, že jsem to všechno viděla už kdysi ve snu… Připomněla jsem si soumrak, připomněla jsem si naše podkroví, vysoké okénko, ulici hluboko dole s kmitajícími se svítilnami, okna protějšího domu s červenými záclonami, kočáry shromážděné u vchodu, dupot a frkání hrdých koní, křik, lomoz, stíny v oknech a slabou, vzdálenou hudbu… „Vida tedy, kde byl onen ráj," prolétlo mou hlavou. „Vida, kam jsem chtěla odejíti s ubohým tatínkem!… Nebyl to tedy pouhý sen! Ano, všechno jsem to viděla už ve svých snech, ve svém blouznění!"

Rozpálená nemocí fantasie vzplanula v mé hlavě a slzy jakéhosi nevylíčitelného nadšení vyhrkly z mých očí. Pátrala jsem očima po otci. „Musí býti zde, je zde!" myslila jsem si a srdce mně zatlouklo očekáváním, dech se zkrátil…

Avšak hudba umlkla, ozval se hluk a po celém sále nesl se jakýsi šepot. Dychtivě jsem pohlížela do obličejů, míhajících se přede mnou, snažíc se, abych některý z nich poznala. Náhle nastalo v sále jakési neobyčejné vzrušení. Spatřila jsem na vyvýšeném místě vysokého, hubeného stařečka. Jeho bledý obličej se usmíval, on sám se úhlovitě nahýbal a ukláněl na všechny strany a v jeho rukou byly housle. Nastalo hluboké ticho, jakoby všichni ti lidé zatajili dech. Všechny obličeje byly upřeny na stařečka, všechno očekávalo.

On vzal housle a dotknul se smyčcem strun. Začala hudba a já jsem cítila, jak mně cosi náhle sevřelo srdce. V nevýslovném stesku, s zatajeným dechem naslouchala jsem těm zvukům; cosi známého ozývalo se v mých uších, jakobych to byla už kdesi slyšela; jakási předtucha čehosi hrozného, strašného byla v těch zvucích, něco takového, co se dálo i v mém srdci. Konečně housle zavzněly zvučněji; rychleji a pronikavěji rozléhaly se zvuky. Ozval se jakoby čísi zoufalý nářek, žalostný pláč, jakoby čísi úpěnlivá prosba marně se ozývala v celém tom zástupu a umlkla, ustrnula v zoufalství. Pořád známějším a známějším jevila se cosi mému srdci. Ale srdce odpíralo tomu věřiti. Stiskla jsem zuby, abych nezastenala bolestí a chytila se rukou závěsy, abych neklesla…

Chvílemi jsem zavírala oči a pak je zase otvírala, čekajíc, že je to sen, že se probudím k jakémusi strašnému, mně známému okamžiku, že se mně snila ona poslední noc, kdy jsem slyšela tytéž zvuky. Když jsem otevřela oči, chtíc se přesvědčiti, dychtivě jsem pohlížela na zástup… Ne, to byli jiní lidé, jiné tváře! Zdálo se mně, že všichni, tak jako já, strádali hlubokým steskem; zdálo se, že všichni chtěli křiknouti na ony strašné nářky a steny, aby umlkly, netrýznily jejich duší, ale nářky a steny lily se pořád tesklivěji, žalostněji, táhleji.

Náhle ozval se poslední, strašný, dlouhý výkřik a ve mně se všechno otřáslo… Není pochybnosti! To je ten samý, to je onen výkřik! Poznala jsem jej, slyšela jsem jej už, on mně taktéž, jako v oné noci, pronikl duší. „Tatínek, tatínek!" mihlo se jako blesk v mé hlavě; „je zde, to je on, to on mne volá, to jsou jeho housle!"

Cosi jako zastenání vyrvalo se z celého zástupu, a strašný potlesk rozlehl se sálem. Zoufalý, pronikavý pláč vyrval se z mých prsou. Nesnesla jsem toho déle, rozhrnula jsem závěsu a vskočila jsem do sálu.

„Tatínku, tatínku! To jsi ty! kde jsi?" křičela jsem, sama nevědouc, co činím.

Nevím, jak jsem doběhla až k vysokému stařečkovi; všude mne propouštěli, rozestupujíce se přede mnou. Vrhla jsem se k němu s bolestným křikem; myslila jsem, že objímám otce… Náhle jsem spozorovala, že se mne chápou čísi dlouhé, kostlivé ruce a zdvihají mne do vzduchu. Čísi černé oči upřely se na mne, a zdálo se, že mne chtí sežehnouti svým ohněm. Hleděla jsem na starce: „Ne, to nebyl otec, to jest jeho vrah!" prokmitlo mně myslí. Mne se zmocnilo jakési otupění a náhle se mi zdálo, že se nade mnou ozval smích a smích ten že se rozlehl sálem společným, všeobecným pokřikem.

Pozbyla jsem smyslů.