VI.

Můj nový život šel tak klidně a tiše, jakobych se byla ubytovala mezi poustevníky… Strávila jsem u svých vychovatelů více než osm let a nepamatuju se, aby za celý ten čas, kromě několika málo případů, v domě byla večerní zábava, zvaný oběd, aneb aby se tu shromáždili příbuzní, přátelé a známí. Vyjma dvě — tři osoby, které přijížděly časem, hudebníka B., jenž byl přítelem domu a ony, kteří bývali u muže Aleksandry Michajlovny v záležitostech úřadních, nikdo jiný do našeho domu nepřijížděl.

Muž Aleksandry Michajlovny byl neustále zaneprázdněn úřadními a služebnými věcmi a jen zřídka si mohl ušetřiti trochu svobodného času, jejž rozdílel mezi rodinu a život vyššího světa. Význačné styky, jichž nedbati nebylo možno, nutily ho, aby se dosti často ukazoval ve společnosti. Skoro všude kolovala pověst o jeho bezhraničné ctižádosti; ale protože se těšil pověsti člověka dělného, vážného, protože zaujímal postavení velmi značné a štěstí a zdar jakoby mu samy přicházely do cesty, proto obecné mínění nikterak mu neodjímalo své sympatie. Ba ještě více. K němu všichni stále pociťovali jakési zvláštní účastenství, jež naopak odpírali jeho ženě. Aleksandra Michajlovna žila úplně osamocená, ale zdálo se, že je tomu ráda. Její tichá povaha byla jako stvořena pro klášterní život.

Ke mně přilnula vší duší, milovala mne jako vlastní dceru a já s neoschlými ještě slzami pro rozluku s Kátí a s bolícím ještě srdcem dychtivě jsem se vrhla v náručí své dobroditelky. Od té doby má vroucí láska k ní neochabovala. Byla mně matkou, sestrou, přítelkyní, nahradila mně všechno na světě a vyhýčkala mé mladí. Mimo to brzy jsem pochopila instinktem, tušením, že osud její daleko není tak rozkošný, jak by se mohlo souditi na první pohled dle jejího tichého, dle zdání klidného života, dle zdánlivé volnosti, dle tichého jasného úsměvu, jenž tak často svítil na jejím obličeji, a proto každý den mého rozvoje vysvětloval mně něco nového v osudu mé dobroditelky, cosi takového, co mé srdce s bolestí a zvolna uhodovalo a co bylo příčinou, že spolu s truchlivým poznáním stále víc a více vzrůstala a sílila moje láska k ní.

Povaha její byla ostýchavá, slabá. Pohlédl-li někdo na jasné, klidné rysy jejího obličeje, nemohl se na ponejprv nadáti, že by nějaká trapná starost mohla rmoutiti její spravedlivé srdce. Nelze bylo si pomysliti, aby mohla někoho nemilovati: útrpnost vždycky nabývala v jejím srdci vrchu i nad tím, co v ní budilo odpor — a předce přilnula jen k nemnohým přátelům a žila v úplném osamocení… Byla dle své povahy vášnivá a dojmům lehko přístupna, ale zároveň jakoby se sama bála svých dojmů, jakoby každý okamžik střehla své srdce a nedávala mu zapomenouti se, třebas jen v pouhém blouznění.

Časem náhle za úplně jasných minut spozorovala jsem slzy na jejích očích. Zdálo se, že nenadálá, těžká vzpomínka o čemsi, co bolestně trýznilo její svědomí, vzplanula v její duši; jakoby cosi číhalo u jejího štěstí a zlomyslně je kazilo. Čím šťastnější se zdála, čím klidnější, jasnější byla která minuta jejího života, tím blíže byla tesknota, tím pravděpodobnější byl náhlý zármutek, slzy; jakoby se jí zmocňoval záchvat. Nepamatuju se ani na jediný klidný měsíc za celých osm let.

Muž ji patrně upřímně miloval; ona ho zbožňovala. Ale na první pohled se zdálo, že zůstalo mezi nimi cosi nedomluveného. Bylo jakési tajemství v jejím osudu; aspoň já jsem začala podezřívati hned od prvého okamžiku…

Muž Aleksandry Michajlovny způsobil na mne na první pohled dojem člověka zasmušilého. Dojem ten vtiskl se mi v paměť za dob dětství a nikdy později se nevyhladil. Postavy byl vysoké, hubené; oči jako zúmyslně schovával za velikými, zelenými brejlemi. Byl nesdílný, suchý, a i tváří v tvář se ženou jakoby nenacházel, o čem promluviti. Lidé byli mu zřejmě na obtíž. Mne si vůbec nevšímal a přece pokaždé, když jsme se večer všichni tři sešli v salonku Aleksandrovny Michajlovny k čaji, bývala jsem stále na rozpacích po celou dobu jeho přítomnosti. Potají jsem se dívala na Aleksandru Michajlovnu a se zármutkem jsem pozorovala, že i ona jakoby uvažovala dříve každý svůj pohyb, že bledne, když pozoruje, že se muž stává zvláště přísným a zasmušilým, nebo se náhle celá zardí, jakoby byla zaslechla nebo tušila nějakou narážku v některém mužově slově.

Cítila jsem, že jest jí nevolno s mužem, a přece se zdálo, že by ani minuty neprožila bez něho. Mne překvapovala její neobyčejná pozornost k němu, ke každému jeho slovu, ke každému pohybu. Zdálo se, že se snaží ze všech sil mu vyhověti a přece že cítí, že se jí nepodařilo splniti toto své přání. Zdálo se, že si vyžebrává jeho pochvalu; sebe menší úsměv na jeho tváři, půl laskavého slovíčka — a byla šťastna, jakoby trávila teprve první minuty ostýchavé, ještě beznadějné lásky.

Svého muže ošetřovala jako těžce nemocného člověka. Když však odešel do svého kabinetu, stisknuv před tím Aleksandře Michajlovně ruku, na kterou, jak se mně zdálo, pohlížel vždycky s jakousi pro ni obtížnou útrpností, tu se celá změnila. Pohyby, řeči její stávaly se hned veselejší, volnější, ale přece po každém shledání s mužem zůstávala na delší dobu jaksi zaražena. Uváděla si na paměť každé slovo, jež pronesl, jakoby všechna jeho slova vážila na vážkách. Nezřídka obracela se ke mně s otázkou, dobře-li slyšela, a skutečně-li se tak vyjádřil Petr Aleksandrovič, jakoby v jeho slovech hledala nějakého jiného smyslu, a teprve snad za hodinu přicházela opět ve svou obvyklou míru, jakoby se byla přesvědčila, že muž je s ní úplně spokojen a že se zbytečně děsila. Tu se náhle stávala milou, veselou, radostnou, líbala mne, smála se se mnou, nebo přisedla k pianu a improvizovala na něm třebas dvě hodiny.

Nezřídka se však její radost náhle přetrhla; dala se náhle do pláče a když jsem na ni patřila celá vyděšená, ulekaná, poplašená, hned mne ubezpečovala pošeptmu, jakoby se bála, aby ji neuslyšeli, že její slzy neznamenají pranic, že je veselá a abych se pro ni netrápila.

Stávalo se, že za mužovy nepřítomnosti náhle se počínala děsit a se strachem se poptávala po něm. Schválně posýlala zeptat se, co dělá, vyptávala se své komorné, proč muž dal zapřáhat a kam pojede, není-li churav, je-li vesel nebo zasmušilý, co mluvil atd. O jeho úřadních záležitostech a jeho zaměstnání jakoby ani nesměla sama s ním pohovořit. Když jí radil něco anebo žádal za něco, poslouchala ho tak pokorně, s takovou bázní, jakoby byla jeho otrokyně.

Bylo jí velice milé, když jí něco pochválil, nějakou maličkost, knihu, některou její ruční práci. Velice si na takové chvále zakládala a hned byla šťastnější. Ale štěstí její neznalo mezí, když ho z nenadání (stávalo se to zřídka) napadlo pomazliti se s dětmi, jichž měli dvé. Tvář její se změnila, zářila štěstím a v takové okamžiky se přiházelo, že se dávala až příliš unésti svou radostí před mužem. Její smělost na př. šla tak daleko, že náhle sama, bez jeho vyzvání, nabídla mu, rozumí se ostýchavě s chvějícím se hlasem, aby vyslechl novou nějakou hudbu, kterou nedávno obdržela, anebo aby jí pověděl své mínění o nějaké knize, nebo dokonce, aby jí dovolil přečísti mu jednu nebo dvě stránky ze spisu, který toho dne učinil na ni zvláštní dojem. Časem muž blahosklonně plnil všechna její přání, ba i usmíval se při tom shovívavě, jako se usmívají mazlíčku dítěti, jemuž nechtí odepříti nějaké podivné choutky, aby předčasně nepohoršili jeho naivnosti. Avšak, nevím proč — mne do hlubin duše urážel ten úsměv i jeho hrdá shovívavost, vůbec všechna ta nerovnost mezi nimi. Mlčela jsem, zdržovala jsem se a jenom jsem je bedlivě stopovala s dětinskou zvědavostí a s předčasně přísnou duševní náladou.

Jindy jsem spozorovala, že náhle jakoby se byl vzpamatoval a něčeho si všimnul, jakoby si byl z nenadání, proti vůli a přes moc vzpomněl na něco obtížného, hrozného, nevyhnutelného. Tu jeho shovívavý úsměv v okamžiku mizel se rtů a oči se náhle upírají na zaraženou ženu s takou útrpností, až jsem se zachvívala a byla bych se utrápila steskem, kdyby se ta útrpnost týkala mne. V týž okamžik radost mizela s tváři Aleksandry Michajlovny. Hudba nebo čtení umlkalo. Ona bledla, ale dodávala si síly a mlčela. Nastávala nepříjemná minuta, teskná chvíle, která trvala někdy dosti dlouho. Konečně muž sám jí přerýval. Vstával se svého místa, jakoby s násilím v sobě potlačoval rozmrzelost a vzrušení, přešel několikrát po světnici v zasmušilém mlčení, tiskl ruku ženě, hluboko vzdychal a za zjevného zmatku, prohodiv několik úsečných slov, z nichž jakoby vyznívala přání potěšiti ženu, odcházel z pokoje, načež Aleksandra Michajlovna se dávala do pláče, nebo upadala v dlouhý, děsný zármutek.

Často ji žehnával a znamenal křížem jako děcko, když se s ní loučil večer a ona přijímala jeho žehnání se slzami vděčnosti a zbožnosti. Nemohu však zapomenout několika večerů v našem domě (za celých osm let dvou nebo tří, více jich nebylo), kdy se Aleksandra Michajlovna náhle celá jakoby změnila. Jakýsi hněv, jakési rozhorlení zrcadlilo se v jejím obyčejně tichém obličeji místo obvyklé poníženosti a hluboké úcty k muži. Někdy po celou hodinu se připravovala bouřka; muž se stával mlčelivějším, přísnějším a zasmušilejším než obyčejně. Konečně rozbolestněné srdce ubohé ženy pozbývalo trpělivosti. Započala rozhovor hlasem, přerývajícím se od rozechvění, rozhovor z počátku trhaný, nesouvislý, plný jakýchsi narážek a trpkých nedokončených vět; potom, jakoby nemohla přemoci své tesklivosti, dávala se náhle do pláče, vzlykání a za tím následoval výbuch rozhorlenosti, výčitky, žaloby, zoufání — zrovna jakoby ji byl zachvátil chorobný paroxismus. A tu bylo třeba viděti, s jakou trpělivostí to snášel její muž, s jakým účastenstvím jí domlouval, aby se utišila, líbal jí ruce, ba na konec začínal i sám plakati s ní. Tu ona jakoby se byla náhle vzpamatovala, jakoby ji svědomí bylo zakřiklo a usvědčilo ve vlastní vině. Slzy mužovy ji ohromovaly a lomíc rukama, se zoufalým, křečovitým lkáním u jeho nohou prosila za odpuštění, jež jí ovšem ihned bylo udíleno.

Avšak ještě dlouho ji mučilo svědomí, ještě dlouho trvaly slzy a prosby, aby jí odpustil a ještě ostýchavější, bojácnější stávala se před ním na celé měsíce. Ničeho jsem nemohla pochopit z oněch výtek a výčitek; v takové chvíle mne obyčejně posýlali ven z pokoje a to způsobem neobratným. Ale úplně se přede mnou skrýti přece nemohli. Pozorovala jsem, všímala si, hádala jsem a od samého počátku vzniklo ve mně temné podezření, že na všem tom spočívá jakési tajemství, že ony nenadálé výbuchy raněného srdce nejsou prostá nervová krise; že muž není darmo stále tak zachmuřený, že není nadarmo ona jakoby dvousmyslná jeho útrpnost k ubohé, churavé ženě, že není nadarmo její stálá ostýchavost a bojácnost před ním, ani její tichá, podivná láska, kterou se ani neodvažovala projeviti před mužem, že není nadarmo její samota, její klášterský život, ta zardělost a ta náhlá smrtelná bledost na jejích tvářích za přítomnosti mužovy.

Avšak poněvadž podobné výjevy s mužem byly velice řídké, poněvadž život náš byl vůbec jednotvárný a já už dávno ho pozorovala z blízka, poněvadž jsem se konečně já sama rozvíjela a rostla příliš rychle a počalo se ve mně probouzeti mnoho nového, ač z části neuvědomělého, co mne odvádělo od mých pozorování, přivykla jsem konečně k tomuto životu, přivykla jsem k obyčejům a povahám jež mne obkličovaly.

Nebylo ovšem možno, abych se časem nezamyslila nad Aleksandrou Michajlovnou, ale v myšlénkách svých nedocházela jsem k nijakému výsledku. Za to jsem ji opravdově milovala, měla jsem úctu k její tesklivosti a proto jsem se bála rmoutiti její vznětlivé srdce svou zvědavostí. Ona mně rozuměla a mnohokrát byla hotova děkovati mně za mou náklonnost k ní. Jestliže spozorovala mou starostlivost, usmála se nezřídka se slzami v očích a sama si zažertovala nad svými častými slzami; tu mně náhle začne vysvětlovati, že je velice spokojena, velice šťastna, že jsou všichni k ní tak dobří, že všichni, koho znala, doposud tak ji milovali, že ji velice trápí, proč Petr Aleksandrovič neustále je starostliv o ni a o její duševní klid, kdežto ona je tak šťastna, tak šťastna…

Tu mne začala objímat s takým hlubokým citem a její obličej se ozářil takovou láskou, že mne až srdce zabolelo soucitem, možno-li se tak vyjádřiti.

Rysy jejího obličeje nikdy se nevyhladí z mé paměti. Byly pravidelné a hubenost a bledost, zdálo se, že ještě více zvyšují přísnou svůdnost její krásy. Nad míru husté černé vlasy, hladce sčesané dolů, vrhaly přísný, ostrý stín na okraje tváří; za to se zdálo, že tím laskavěji vás překvapoval kontrast jejího něžného pohledu velikých, dětsky jasných modrých očí, v němž se zrcadlilo časem tak mnoho naivního, nesmělého, jakoby bezbranného, bojícího se o každý pocit, o každé pohnutí srdce, o každou okamžitou radost a častý tichý zármutek.

Ale v některých šťastných, klidných chvílích v onom pohledu, pronikajícím do srdce, bylo tolik jasu, tolik světla, co má den, tolik spravedlivého klidu. Ty oči, blankytné, jako nebe, zářily takou láskou, hleděly tak sladce, v nich se odrážel vždycky takový hluboký cit sympatie ke všemu, co bylo šlechetného, ke všemu, co volalo po lásce, prosilo o soustrast, že se jim pokořovala celá duše, nevolky se vzpínala k nim a zdálo se, že od nich přijímá tutéž jasnost, týž poklid ducha, totéž smíření i lásku. Takovým způsobem zahledíte se časem do modrého blankytu nebes a cítíte, že jste hotovi stráviti celé hodiny v sladkém nazírání, že vaše duše stává se v ty okamžiky volnější a klidnější, jakoby se v ní jako v tiché hladině vodní zrcadlila ona bezkonečná báně nebeská.

Když však oduševnění nahánělo ruměnec na její líce — to se stávalo často —, když její prsa se vzdýmaly vzrušením, tu její oči blýskaly jako blesk, jakoby jiskry z nich sršely, jakoby celá duše její, cudně ochraňující čistý plamen krásy, jež ji nyní nadchnula, přesídlila se do těchto lící. V takové okamžiky byla jako nadšená. Ale v těchto okamžitých záchvatech nadšení, v těchto přechodech od liché, ostýchavé nálady duševní k světlému, vysokému oduševnění, k čistému, přísnému enthusiasmu bývalo zároveň tolik naivní, dětsky bystré, prosté dětinské víry, že by umělec snad půl svého života za to dal, aby mohl zachytiti takový okamžik jasného vytržení a přenésti onu nadšenou tvář na plátno.

Už za prvých dnů svého pobytu v tomto domě jsem poznala, že Aleksandra Michajlovna ve své samotě byla ráda mému příchodu. Měla tehda teprve jedno dítko a pouze rok byla matkou. Byla jsem však úplně její dcerou a rozdílu mezi mnou a svými dělati nemohla. S jakým zápalem uchopila se mého vychování! Tak spěchala v první době, že se madame Leotharová nevolky usmívala, hledíc na ni.

Opravdu chopily jsme se najednou všeho, tak že jsme jedna druhé z počátku ani nerozuměly. Na příklad počala mne sama vyučovat, a sice najednou velmi mnohému, tak mnohému, že výsledkem bylo jen mnoho zápalu z její strany, ba více zápalu, více laskavé netrpělivosti, než opravdového užitku pro mne. Z počátku byla zarmoucena svou neobratností; ale pak se sama nad tím zasmála a chopily jsme se učení znova. Přes to, že Aleksandra Michajlovna viděla svůj první neúspěch, přec směle oznámila madame Leotharové, že je proti její methodě. Přely se spolu se smíchem, ale má nová vychovatelka prohlásila se rozhodně proti jakékoliv soustavě, tvrdíc, že my i slepě najdeme pravou cestu, že by bylo zbytečno, nacpávati mně hlavou suchými poznatky a že veškeren úspěch závisí na tom, aby seznala mé vlohy a dovedla ve mně vzbuditi dobrou vůli; a měla pravdu, neboť zásada její úplně zvítězila.

Především hned od počátku zmizel úplně rozdíl mezi žákyní a učitelkou. Učily jsme se jako dvě přítelkyně a časem bývalo tak, jako bych já učila Aleksandru Michajlovnu, netušíc v tom její chytrosti. Vznikaly na příklad mezi námi spory a já se všemožně namáhala, abych dokázala věc, jak já jí rozumím, zatím co mne Aleksandra Michajlovna nepozorovaně vyváděla na pravou cestu. Končívalo to však tím, že když jsme konečně našly pravdu, ihned jsem se dovtípila a odhalila chytrost Aleksandry Michajlovny; uváživši pak její namáhání, trvající nezřídka celé hodiny, obětované na můj prospěch, padala jsem jí kolem krku a pevně ji objímala po každé vyučovací hodině.

Má citlivost ji překvapovala, ba hluboce dojímala. Se zvědavostí počala se vyptávati na mou minulost, přejíc si slyšeti o ní ode mne, a pokaždé po mém vypravování stávala se ke mně něžnější a vážnější — vážnější proto, že jsem jí svým nešťastným dětstvím vnukala spolu se soustrastí i jakousi úctu.

Po mém vypravování pouštěly jsme se obyčejně do dlouhých rozmluv, v nichž mně ona vysvětlovala mou minulost, tak že jsem ji znova jaksi prožívala a mnohému se při tom naučila. Madame Leotharová shledávala tyto rozpravy často příliš vážnými a když spozorovala mé bezděčné slzy, měla je za zbytečné. Já však soudila zcela naopak, poněvadž po těchto hodinách bývalo mně vždy lehko a sladko, jakoby v mém osudu nebylo nic nešťastného. Kromě toho byla jsem velice vděčna Aleksandře Michajlovně, že mně dává možnost, abych ji den ode dne více milovala. Madame Leotharová ani netušila, že takovým způsobem znenáhla přicházelo do rovnováhy a ladné harmonie vše, co se dříve zdvihalo z duše nepravidelně, předčasně bouřlivě, a k čemu dospívalo mé dětské, skrz naskrz zraněné srdce s trapnou bolestí, následkem čehož se nespravedlivě zatvrzovalo a stýskalo si na onu bolest, nevědouc, odkud na ně padají ony rány.

Den začínal tím, že jsme obě přicházely do dětského pokoje, probudily jsme její děťátko, oblékaly je, uklízely, nakrmily, bavily a učily je mluvit. Konečně jsme zanechaly dítěte a daly jsme se do práce. Učily jsme se mnohému, ale Bůh ví, jaká to byla náuka. Bylo v ní všechno, ale zároveň nic určitého, četly jsme, sdělovaly si na vzájem své dojmy, pak jsme nechaly knih a pustily se do hudby a tak míjely celé hodiny, aniž jsme pozorovaly.

Večer často přicházíval B., přítel Aleksandry Michajlovny, přicházela i madame Leotharová; nezřídka začínaly ohnivé spory o umění, životě (jejž jsme v našem kroužku znaly jen z doslechu), o skutečnosti, o ideálech, o minulosti, o budoucnosti, a vyseděly jsme nezřídka až přes půlnoc. Poslouchala jsem co nejpozorněji, přicházela jsem v nadšení spolu s ostatními, smála se, nebo byla dojata, a při té příležitosti dověděla jsem se všechno to, co se týkalo mého otce a mého prvého dětství.

Zatím jsem rostla; najímali mně učitele, od nichž bych se bez Aleksandry Michajlovny ničemu nebyla naučila. Při zeměpisné hodině byla bych jen oslepla, vyhledávajíc na mapě řeky a města. S Aleksandrou Míchajlovnou pouštěly jsme se na cesty, pobývaly jsme v takových zemích, viděly tolik podivného, prožily tolik nadšených, tolik fantastických hodin, a tak silná byla naše společná horlivost, že konečně už nestačovaly knihy, jež kdysi přečetla; bylo nutno chápati se nových knih.

Brzo jsem mohla sama dávati pokyny svému učiteli zeměpisu, ačkoliv musím vyznati, že až do konce vynikal nade mne svou dokonalou a zcela přesnou znalostí stupňů, na nichž leželo některé město, jakož i těch tisíc, set ba i desítek obyvatelů, kteří v něm přebývali.

Učiteli dějepisu platily se peníze za hodiny také velice správně; ale po jeho odchodu učily jsme se s Aleksandrou Michajlovnou dějepisu po svém způsobu: chopily jsme se knihy a čítaly jsme někdy až přes půlnoc, či správněji řečeno, čítala Aleksandra Michajlovna, jež zároveň vykonávala censuru. Nikdy jsem nezakoušela větší radosti, než po takovémto čtení. Obě jsme přicházely v nadšení, jako bychom samy byly těmi hrdiny, o nichž se četlo. Ovšem, četlo se více mezi řádky, než v řádkách Aleksandra Michajlovna mimo to krásně vypravovala, jakoby sama byla kdysi svědkyní toho, o čem jsme četly.

Snad se bude zdáti směšným, že jsme s takým zanícením sedávaly spolu do noci — já dítě a ona raněné srdce, jež tak těžko snášelo život. Věděla jsem, že si odpočívá vedle mne. Vzpomínám si, že jsem se časem podivně zamýšlela, hledíc na ni, hádala jsem, a prvé než jsem sama začala žít, uhodla jsem už mnohou záhadu lidského žití.

Konečně mně minulo třináct let. Zdraví Aleksandry Michajlovny horšilo se zatím neustále. Stávala se dráždivější, záchvaty tesklivosti byly krutější, návštěvy mužovy začínaly dříve a sedával s ní, ovšem jako dříve, skoro mlčky, přísný a zamračený, pořád delší a delší dobu. Její osud počínal mne více zajímati. Vystupovala jsem už z dětských let, vytvořilo se už ve mně mnoho nových představ, pozorování, zálib a domněnek. Přirozeno, že tajemství, vznášející se nad touto rodinou, víc a více mne počínalo soužit. Byly okamžiky, kdy se mi zdávalo, že počínám cosi chápati z onoho tajemství. Jindy však jsem upadala v apathii, lhostejnost ano i v rozmrzelost a tu jsem zapomínala na svou zvědavost, nenacházejíc odpovědi ani na jedinou svoji otázku.

Časem, a to se přiházelo stále častěji a častěji, zakoušela jsem podivnou potřebu, abych zůstala samotna a přemýšlela, stále přemýšlela. Ty okamžiky podobaly se k oněm chvílím, když jsem ještě žila u svých rodičů a kdy jsem celý rok stále přemýšlela, prvé než jsem se srozuměla s otcem, stále jsem uvažovala, stále jsem ze svého koutku pozorovala boží svět, až jsem konečně úplně, zdivočela uprostřed fantastických přízraků, jež jsem si sama stvořila. Rozdíl byl jen v tom, že nyní bylo víc netrpělivosti, více sklíčenosti, více nových, neuvědomělých snah, více touhy po ruchu, po vlastní činnosti, tak že jsem se už nemohla soustřediti na jedné věci, jako bývalo druhdy.

Aleksandra Michajlovna ze své strany počala se mne sama jaksi straniti. V tomto stáří už jsem jí skoro nemohla býti přítelkyní. Už jsem nebyla dítě; příliš mnoho jsem se vyptávala, časem pohlížela jsem na ni tak, že musila přede mou klopiti oči. Nastávaly podivné okamžiky. Nemohla jsem viděti jejích slz a často i mně vstupovaly slzy do očí, když jsem hleděla na ni. Padala jsem jí kolem krku a vroucně jsem ji objímala. Co mně mohla odpovědít? Cítila jsem, že jsem jí na obtíž.

Ale v jinou dobu, — a to bývaly těžké, truchlivé chvíle — ona sama, jakoby v zoufalství křečovitě mne objímala, jakoby vyhledávala mého účastenství, jakoby nemohla déle snášeti své samoty, jakobych jí rozuměla a mohla strádati spolu s ní. Tajemství však zůstávalo mezi námi dále; to bylo jasné a já sama jsem se jí počínala straniti v takové okamžiky. Bývalo mně těžko s ní. Kromě toho nás už málo co pojilo; jen hudba. Lékaři jí však počali hudbu zapovídat. Knihy? Ale s těmi byla největší obtíž. Rozhodně už nevěděla, jak čísti se mnou. Přestaly bychom zajisté hned na prvé stránce; každé slovo mohlo se zdáti narážkou, každá bezvýznamná věta hádankou. Vřelým, srdečným rozmluvám mezi čtyrma očima jsme se obě vyhýbaly.

Právě v tu dobu osud náhle a neočekávaně změnil můj život neobyčejně podivným způsobem. Má pozornost, mé city, srdce, hlava, všechno se rázem a s napjatou silou, přecházející až v nadšení, obrátilo náhle k jiné, zcela nenadálé činnosti a já sama, ani toho nepozorujíc, všechna jsem se přenesla v jiný svět. Neměla jsem času obrátiti se, ohlédnouti se, rozmysliti se; mohla jsem zahynout, ano cítila jsem to; ale svůdnost byla mocnější strachu a já šla za štěstím se zavřenýma očima. I na dlouho odloučila jsem se od oné skutečnosti, která mne tak velice počínala tížiti a z níž jsem tak dychtivě a marně hledala východu. Hle, co to bylo a jak se to přihodilo.

Z jídelny vedly tři východy: jeden do velikých pokojů, druhý do mé světnice a do dětského pokoje, třetí do knihovny. Z knihovny byl ještě druhý východ, jenž byl od mé světnice oddělen pouze kabinetem, v němž obyčejně pracoval pomocník Petra Aleksandroviče v úřadě, jeho opisovač, příručí, který byl zároveň i jeho sekretářem a faktorem. Klíč od knihovny a od skříní choval on.

Kdysi po obědě, když nebyl doma, našla jsem tento klíč na podlaze. Zmocnila se mne zvědavost a vyzbrojena svým nálezem vstoupila jsem do knihovny. Byla to dosti veliká světnice, velice světlá, obstavená kolkolem osmi velikými skříněmi, plnými knih. Knih bylo velice mnoho, a většinu z nich Petr Aleksandrovič po komsi zdědil. Jinou část shromáždila Aleksandra Michajlovna, která neustále kupovala knihy.

Doposud při výběru knih pro mne byli nad míru opatrni, tak že jsem se snadno dovtípila, že mnohé zůstává pro mne zapovězeným, že mnohé jest mně dosud tajemstvím. Proto s nezkrotitelnou zvědavostí, se záchvatem strachu, radosti a jakéhosi zvláštního, mně nesrozumitelného citu otevřela jsem první skříň a vyndala první knihu. V té skříni byly romány. Vzala jsem jeden z nich, zavřela skříň a knihu jsem odnesla s sebou s takovým divným pocitem, s takým tlukotem a svíráním srdce, jakobych cítila, že v mém životě nastává veliký převrat.

Když jsem přišla do svého pokojíku, zavřela jsem se a rozevřela jsem román. Ale čísti jsem nemohla; měla jsem jinou starost. Cítila jsem potřebu, upraviti dokonale svou moc nad knihovnou tak, aby o tom nikdo nevěděl a aby mně bylo vždycky možno vzíti si odtud kdykoli a jakoukoli knihu. Proto jsem odložila svou rozkoš na vhodnější chvíli, knihu jsem odnesla nazpět, ale klíč jsem ponechala u sebe. Zatajila jsem tento klíč a to byl první špatný skutek v mém životě.

Čekala jsem, jaké budou následky; urovnaly se velice příznivě. Sekretář a příručí Petra Aleksandroviče, prohledav celý večer a část noci klíč se svíčkou v rukou na podlaze, rozhodl se, že ráno zavolá zámečníka, jenž ze svazku přinesených klíčů vyhledal jeden, hodící se ke skříni. Tím se věc skončila a nikdo pak už neuslyšel o ztrátě klíče. Já sama jednala tak chytře a opatrně, že jsem vstoupila do knihovny až za týden, když jsem nabyla jistoty, že není nijakého podezření.

Zprva jsem volila čas, kdy sekretář nebýval doma; potom jsem chodila do knihovny z jídelny, protože písař Petra Aleksandroviče klíč choval pouze v kapse, jinak však do styku s knihami nikdy nepřicházel, a proto ani nevstupoval do pokoje, kde se nalézala knihovna.

Začala jsem čísti s náruživostí a v brzku mne četba zaujala úplně. Všechny nové potřeby mé, všechny nedávné snahy, všechny ještě nejasné tužby mého mládí, jež tak nepokojně a bouřlivě vyvstávaly v mé duši, byvše vzbuzeny mým příliš časným rozvojem — vše to se náhle na dlouhou dobu uklonilo na jinou, náhle se vyskytnuvši cestu, jakoby se bylo úplně uspokojilo novou stravou, jakoby bylo nalezlo svou pravou dráhu.

V brzku má hlava i srdce mé byly tak okouzleny, v brzku se má fantasie rozvila tak do široka, že jsem skoro zapomněla na celý svět, jenž mne dosud obkličoval. Zdálo se, že sám osud mne zastavil na prahu v nový život, po němž jsem tolik toužila, o němž jsem rozmýšlela dnem i nocí a dříve než mne pustil na neznámou dráhu, vyvedl mne na výšinu, s níž mně ukázal budoucnost v kouzelné panorámě, ve vábné, skvělé perspektivě. Bylo mně souzeno prožiti všechnu onu budoucnost, vyčtenou napřed z knih, prožiti ji v blouznivých snech, v nadějích a vášnivých tužbách, v sladkém vzrušení mladistvé duše.

Započala jsem svou četbu beze všeho výběru od první knihy, jež mi padla do ruky, ale osud mne ostříhal. To, co jsem zvěděla a prožila až dosud, bylo tak ušlechtilé a přísné, že mne už nemohla svésti nějaká podloudná, nečistá stránka. Mne chránil můj dětský, instinkt, můj mladý věk a celá moje minulost. Nyní pak uvědomění jakoby mně bylo náhle osvítilo celý můj minulý život. Opravdu skoro každá stránka, kterou jsem přečetla, byla mně už jaksi známa, jakobych ji dávno sama prožila; jakobych všechny ty vášně, všechen ten život, jenž předstupoval přede mne v takových neobyčejných formách, v takových čarovných obrazech, dávno byla zakusila.

A jak jsem se neměla dát unésti až do plného zapomnění, do úplného odloučení od skutečnosti, když se přede mou v každé knize, kterou jsem přečetla, vtělovaly zákony téhož osudu, tentýž duch příhod, jenž panoval nad životem člověka, který byl podmínkou spásy, záchrany i štěstí! Tento zákon, jejž jsem ve všem podezřívala, snažila jsem se vypátrati všemi silami, všemi svými instinkty, probuzenými ve mně jakýmsi citem sebezáchrany. Zdálo se mi, jakoby mne kdosi upozorňoval, jakoby mne kdosi vystříhal. V mou duši jakoby se bylo cosi prorocky tlačilo, a den ode dne mohutněla naděje v mé duši, ale zároveň stále silnějšími stávaly se mé tužby do budoucnosti, do onoho života, jenž mne každodenně překvapoval v tom, co jsem přečetla, s veškerou silou, vlastní jen uměnám se všemi vábnostmi poesie.

Ale, jak jsem už pravila, moje fantasie příliš ovládala mou netrpělivost a, mám-li říci pravdu, byla jsem odvážna pouze ve svém blouznění, kdežto ve skutečnosti instinktivně jsem se bála budoucnosti. A proto, jakobych se byla prozatím smluvila sama s sebou, nevědomky jsem si uložila, že se prozatím spokojím světem své fantasie, svým vyblouzněným světem, v němž jsem byla sama paní, v němž byly pouze samé rozkoše, samé radosti, a neštěstí, připouštělo-li se, hrálo jen passivní úlohu, úlohu přechodnou, nezbytnou pro sladké kontrasty a pro náhlý obrat osudu k šťastnému rozuzlení nadšených románů, rodících se v mé hlavě. Tak chápu nyní svou tehdejší duševní náladu.

Takový život, život fantasie, život příkré odloučenosti ode všeho, co mne obkličovalo, mohl trvati celé tři roky!

Tento život byl mým tajemstvím a ještě po třech letech jsem nevěděla, mám-li se báti jeho vyzrazení nebo ne. To, co jsem zažila za ta tři léta, bylo mně příliš příbuzno, blízko. Ve všech těch fantasiích zrcadlila jsem se příliš silně já sama, tak silně, že jsem se konečně mohla rozpakovati, ba i lekati cizího pohledu, ať to byl číkoli pohled, jenž neopatrně nahlédnul v mou duši. Mimo to my všichni, celý náš dům, žili jsme tak osaměle, beze vší společnosti, v takové klášterní tichosti, že v každém z nás nevolky se musila rozvíti soustředěnost v samém sobě, jakási potřeba samovazby. A to se přihodilo i se mnou.

Za ta tři léta vůkol mne se nic nezměnilo, všechno zůstalo tak, jak bývalo dříve. Stále mezi námi panovala unylá jednotvárnost, která, jak si nyní myslím, kdybych nebyla dala unésti svou tajnou, skrytou činností, byla by rozdrásala mou duši a byla by mne vrhla k neznámému rozvratnému východu z onoho mdlého, tesklivého kruhu, k východu snad zhoubnému.

Madame Leotharová sestárla a skoro se úplně uzavřela ve svém pokoji; děti byly ještě příliš malé; B. byl příliš jednotvárný a muž Aleksandry Michajlovny stále stejně přísný, nepřístupný, v sebe uzavřený, jako dříve. Mezi ním a ženou vládl stále týž tajemný poměr, jenž se mně rýsoval neustále v hroznější podobě, tak že jsem se stále děsila pro Aleksandru Michajlovnu.

Její bezradostný, bezbarevný život zřejmě hasnul před mýma očima. Zdraví její stávalo se den ode dne chatrnějším. Zdálo se, jakoby jakási zoufalost padla do její duše; ji tísnilo patrně cosi neznámého, neurčitého, z čehož si ani sama nemohla vydati počtu, cosi hrozného a při tom jí samé nepochopitelného, což snášela jako neznámý, jejímu životu přisouzený kříž. Srdce její se během času zatvrzovalo v tomto hluchém trápení; i mysl její počala se bráti jiným směrem, temným, truchlivým.

Zvláště mne překvapilo jedno pozorování: zdálo se mně, že čím více já jsem vyrůstala, tím více se mne ona vzdalovala, tak že její nechuť k obcování se mnou přecházela až k jakési netrpělivé rozmrzelosti. Zdálo se, že mne v jisté chvíle už ani nemilovala, jakobych jí překážela.

Pravila jsem, že jsem se schválně od ní vzdalovala, a jakmile jsem se jednou vzdálila, jakobych se byla nakazila tajemností její vlastní povahy. A proto všechno, co jsem prožila za ona tři léta, všechno, ce se vytvořilo v mé duši, v mé fantasii, v mém poznání, v nadějích a v mém vášnivém nadšení, vše to tvrdošíjně zůstávalo jen ve mně. Zatajivše se jedna před druhou, nikdy jsme se už nesešly, ačkoli se mně zdá, že jsem ji milovala den ode dne více, než před tím.

Nemohu si nyní bez slzy připomenouti, jak hluboce ke mně přilnula, jak se zavázala ve svém srdci zasypati mne všemi poklady své lásky, jimiž bylo přeplněno její srdce a vykonati až do konce slib, že mně bude matkou. Pravda, její vlastní hoře časem ji na dlouhou dobu odpuzovalo ode mne, ona jakoby na mne zapomínala, a to tím více, že já sama jsem se snažila nepřipomínati jí sebe; tak se přiblížil můj šestnáctý rok, aniž toho kdo spozoroval.

Avšak ve chvílích jasného vědomí a světlejší nálady Aleksandra Michajlovna začínala náhle pociťovati starost o mne; netrpělivě mne vyzývala k sobě z mého pokojíku od mých hodin a zaměstnání, zahrnovala mne otázkami, jakoby mne zpytovala a zkoušela, neodlučovala se ode mne po celé dni, uhadovala všechny mé snahy, všechna přání, zřejmě se starala o mé stáří, o přítomnou chvíli i o budoucnost a s nevyčerpatelnou láskou a s jakousi zbožností chystala mně svou pomoc.

Avšak mně už velice odvykla. Proto jednala se mnou časem příliš naivně, tak že jsem to snadno pozorovala a chápala. Na příklad — a to se přihodilo, když mně už bylo šestnáct let — probírajíc se mými knihami, vyptala se mne, co čtu, a když shledala, že mám pořád ještě dětské knihy pro dvanáctiletá děvčátka, náhle se polekala. Dovtípila jsem se, oč běží, a sledovala jsem ji s pozorností. Celé dvě neděle mne k čemusi připravovala, zkoušela mne, pátrala po stupni mého rozvoje a mých potřeb. Konečně se rozhodla, že započne a na našem stole objevil se Ivanhoe Waltera Scotta, jehož jsem už dávno přečetla aspoň třikrát.

Z počátku s bázlivým očekáváním sledovala, jaké dojmy na mne činí tato četba, uzažovala je, jakoby se o ně obávala. Posléze tento napjatý poměr, jenž mně byl příliš zjevným, zmizel; obě jsme se roznítily a já byla nad míru ráda, že jsem se už nepotřebovala se svou lekturou před ní skrývat. Když jsme dočetly tento román, byla mnou celá nadšená. Každá moje poznámka při čtení byla správná, každý dojem pravidelný. Rozvila jsem se v jejích očích už příliš daleko.

Překvapená tím a nadšená počala opět s radostí sledovati mé vychování, a už si nepřála odloučiti se ode mne. Avšak její vůle už nerozhodovala. Osud brzy nás opět odloučil a zmařil naše sblíženi. Postačil k tomu opět první záchvat nemoci, záchvat jejího neustálého hoře, a opět nastalo odcizení, tajemnůstkářství, nedůvěřivost a snad i zatvrzelost.

Ale i v takové doby přiházely se okamžiky, jež se vymykaly z naší moci. Četba, několik sympatických slov, jež jsme spolu promluvily, hudba — a my jsme se zapomínaly, rozhovořily jsme se, rozhovořily časem přes míru a pak nám oběma bývalo velice za těžko. Když jsme se vzpamatovaly, hleděly jsme jedna na druhou jako polekané s podezřívavou zvědavostí a s nedůvěrou. Každá jsme měla svou hranici, do které mohlo docházeti naše sblížení; za ni jsme přestoupiti nesměly, byť jsme i chtěly.

Kdysi pod večer před soumrakem četla jsem roztržitě knihu v kabinetě Aleksandry Michajlovny. Ona seděla u klavíru a improvizovala na thema jistého zamilovaného jejího motivu z vlašské hudby. Když přešla konečně k čisté melodii arie, já, unesena hudbou, jež mně pronikla do srdce, počala jsem tiše, polohlasem zpívati týž motiv pro sebe. Brzy však, úplně unesena, vstala jsem a přistoupila ke klavíru. Aleksandra Michajlovna, jakoby byla uhodla, co chci, počala hráti průvod a s dychtivostí sledovala každou notu mého zpěvu. Zdálo se, že je překvapena bohatostí mého hlasu. Doposud nikdy jsem před ní nezpívala, ba ani sama jsem nevěděla, mám-li jaký hlas. Nyní jsme obě přišly náhle v nadšení. Zvyšovala jsem hlas víc a více; ve mně se budila energie, vášeň, rozpalovaná ještě více radostným obdivem Aleksandry Michajlovny, jejž jsem tušila v každém taktu jejího průvodu. Konečně zpěv skončil tak zdařile, s takým oduševněním, s takou silou, že mne s nadšením chopila za ruce a radostně na mne pohlédla.

„Anneto! Ty máš rozkošný hlas," zvolala. „Můj Bože!
Kterak, že jsem to nespozorovala?"

„Sama jsem to spozorovala teprve nyní," odvětila jsem nadšena radostí.

„Bůh ti požehnej, moje milé, drahé dítě! Děkuj mu za tento dar. Kdož ví… Ach můj Bože, můj Bože…"

Byla tak dojata nenadálým objevem, tak byla otupená radostí, že nevěděla, co mně říci, jak mne přiláskati. To byl jeden z těch okamžiků upřímnosti, vzájemné sympatie, sblížení, jaký už dávno nebyl mezi námi. Za hodinu jakoby byl v domě svátek. Bez prodlení poslali pro B. Než přišel, rozevřely jsme jiný zpěv, mně známější a začaly jsme novou arii. Tentokrát jsem se chvěla nesmělostí. Bála jsem se, abych nezdařilým zpěvem nezkazila prvního dojmu. Ale brzy můj vlastní hlas dodal mně odvahy a sám mne podporoval. Sama jsem se divila jeho síle a při tomto druhém pokusu rozprášily se všechny pochybnosti. Aleksandra Michajlovna v záchvatu své netrpělivé radosti poslala pro děti, ba i pro chůvu svých dětí a konečně, celá unesena šla sama k muži a pozvala ho do kabinetu, o čemž by si jindy ani nesměla pomysliti.

Petr Aleksandrovič vyslechl novinu blahosklonně, přál mně štěstí a sám prvý prohlásil, že bude třeba, abych se započala učiti zpěvu. Šťastná Aleksandra Michajlovna z vděčnosti, jakoby byl pro ni učinil Bůh ví co, jala se líbati mu ruce.

Konečně přišel B. Stařeček měl velikou radost. Měl mě upřímně rád, vzpomenul na mého otce, na minulost, a když jsem před ním dvakrát nebo třikrát zazpívala, s vážnou, starostlivou tváří, ano s jakousi tajemností prohlásil, že prostředky mám nepochybné, snad dokonce i nadání, a že by bylo hříchem, abych se neučila. Potom hned, jakoby se byli vzpamatovali, rozhodli s Aleksandrou Michajlovnou, že jest nebezpečno, příliš mne chváliti hned na počátku a já spozorovala, jak na sebe pohlédli a potaji se smluvili, takže jejich spiknutí proti mně vypadlo velice naivně a neobratně.

Smála jsem se pro sebe celý večer, vidouc, jak potom po novém zpěvu snažili se býti zdrželivými a schválně na hlas vytýkali mé poklesky a nedostatky. Ale dlouho se nezdrželi; sám B. první se prozradil a znova se rozplýval radostí. Nikdy jsem netušila, že mne tak upřímně miluje.

Po celý večer trval nejpřátelštější, nejvřelejší rozhovor. B. vypravoval několik životopisů známých pěvců a umělců, a vypravoval s nadšením umělce, dojatý úctou. Potom, když se rozhovor dotknul i mého otce, přešli na mne, na mé dětství, na knížete, na celou jeho rodinu, o níž jsem tak málo slýchala ode dne našeho rozloučení. Ostatně Aleksandra Michajlovna sama o ní mnoho nevěděla. Nejvíce věděl B., protože nejednou jezdil do Moskvy.

Tu však rozhovor přijal na sebe jakýsi tajemný, pro mne záhadný směr, a dvě nebo tři okolnosti, týkající se zejména knížete, byly mně nesrozumitelný; Aleksandra Michajlovna se zmínila o Káti, ale B. neuměl povědíti o ní nic zvláštního, a také jakoby úmyslně nepřál si o ní mluviti. To mne překvapilo. Nejen že jsem nezapomněla na Káťu, nejen že ve mně neutuchla má stará láska k ní, naopak nenapadlo mne ani jedinýkrát, že by se s Káťou mohla státi nějaká změna. Mé pozornosti unikla dosud i rozluka i dlouhá léta, jež jsme strávily na různých místech a za která jsme jedna druhé nedávaly o sobě nijakých zpráv, i různost vychování a různost našich povah.

V mých myšlénkách Káťa mne nikdy neopustila; zdálo se mně, že pořád ještě žije se mnou; zejména ve všech mých blouznivých snech, ve všech mých románech a fantastických příhodách vždycky jsme kráčely spolu ruku v ruce. Pokládajíc sebe za hrdinku každého románu, jejž jsem přečetla, ihned jsem stavěla vedle sebe svou přítelkyni kněžnu a dvojila jsem román na dvě části, z nichž jedna, rozumí se, byla smyšlena mnou, při čemž jsem nemilosrdně okrádala své zamilované autory.

Konečně v naší rodinné radě bylo ustanoveno, že mně vezmou učitele zpěvu. B. doporučil nejznámějšího a nejlepšího. Hned druhý den přijel k nám Vlach D., vyslechl mne, potvrdil mínění svého přítele B., ale zároveň oznámil, že pro mne bude mnohem výhodnější, budu-li přicházeti učit se k němu spolu s ostatními žačkami, poněvadž rozvoji mého hlasu bude napomáhat soupeření s druhými, napodobivost a bohatství všech prostředků, které mně budou k službám. Aleksandra Michajlovna svolila a od té doby třikrát za týden jezdila jsem ráno v 8 hodin v průvodu naší služebné do konservatoře.

Nyní se zmíním o jisté podivné příhodě, která měla na mne příliš mocný vliv a způsobila ve mně náhlým obratem novou periodu života. Minulo mně tehda už šestnáct let a zároveň v mé duši nastala náhle jakási nepochopitelná apatie; jakési nesnesitelné, tesklivé zátiší, mně samé nepochopitelné, mne navštívilo. Všechny mé sny, všechny mé snahy náhle umlkly, ba i blouznivost zmizela jakoby od úpadku sil. Chladná lhostejnost zastoupila místo bývalého nezkušeného duševního žáru.

Ano i nadání mé, jež přivítali všichni, koho jsem milovala, s takým nadšením, pozbylo mých sympatií a já ho necitelně zanedbávala. Nic mne nebavilo, tak že jsem i k samé Aleksandře Michajlovně pociťovala jakousi chladnou lhostejnost, z níž jsem se sama vinila, poněvadž jsem si nemohla být nevědomou své viny. Moje apatie se střídala s neuvědomělým zármutkem a náhlými slzami.

Vyhledávala jsem samotu. V tuto podivnou dobu podivná náhoda otřásla do základů veškeru mou duši a změnila ono zátiší v pravou bouři. Mé srdce bylo poraněno. Stalo se to následujícím způsobem.