II.

Vzpomínky na mé mládí jsou velice pozdní; sáhají teprv do desátého roku mého stáří. Nevím, jak to, že všechno, co se dálo se mnou až do tohoto stáří, nezůstavilo ve mně nijaké jasné představy, na niž bych si mohla nyní vzpomenouti. Ale od té doby, když mně minulo půldesáta roku, pamatuju se na všechno jasně, den za dnem, souvisle, tak jakoby se vše, co se stalo potom, přihodilo teprve včera.

Pravda, mohu si připomenouti jako ve snu též ledaco staršího: neustále rozsvícenou lampičku v temném koutku před starým obrazem; potom jak mne kdysi na ulici porazil kůň, od čehož jsem, jak mně později vypravovali, proležela tři měsíce v posteli; dále jak jsem se za oné nemoci probudila v noci vedle maminky, s níž jsem spala, a jak jsem se náhle polekala svými chorobnými sny, noční tišinou a hryzoucími v koutku myšmi a pak se třásla strachem celou noc, schoulila se pod pokrývku, ale neodvážila se budit maminku, z čehož soudím, že jsem se jí bála víc, než každé jiné hrůzy.

Ale od té chvíle, když jsem náhle nabyla vědomí o sobě, rozvíjela jsem se rychle, neočekávaně, a množství zcela nedětských dojmů stalo se mně jaksi hrozně přístupným. Všechno se přede mnou vyjasnilo, všechno neobyčejně rychle stávalo se mi pochopitelným. Doba, od které počínám dobře sebe pamatovati, zůstavila ve mně ostrý a smutný dojem; tento dojem opakoval se potom každý den a vyrůstal s každým dnem; on vrhl temný, podivný kolorit na celou dobu mého života u rodičů a s tím zároveň i na celé mé dětství.

Nyní se mně zdá, že jsem procitla náhle jako z hlubokého spánku, ačkoli tehda to nebylo pro mne, rozumí se, tak překvapující. Octla jsem se ve velké světnici s nízkým stropem, dusné a nečisté Stěny byly obíleny špinavě šerou harvou; v koutě stála ohromná ruská pec; okna vedla na ulici, či lépe řečeno na střechu protějšího domu, a byla nizoučká, široká jako štěrbiny. Podokenní zídky byly tak vysoko od podlahy, že pamatuju, jak jsem musila bráti židli, stoličku a pak teprve s namáháním jsem se dostala na okno, na kterém jsem ráda sedávala, když nebyl nikdo doma.

Z našeho bytu bylo viděti půl města. Bydleli jsme pod samou střechou v pětipatrovém, ohromném domě. Všechen náš nábytek záležel z jakéhosi zbytku divanu, potaženého voskovaným plátnem, celého roztrhaného a zaprášeného, z prostého, nebarveného stolu, dvou židlí, maminčiny postele, skřínky v koutě, prádelníku, jenž stál vždy nakřivený, a z otrhané, papírové španělské stěny.

Pamatuju se, byl soumrak; všechno bylo v nepořádku a rozházeno: kartáče, jakési hadry, naše dřevěné nádobí, rozbitá láhev a nevím, co ještě. Vím, že maminka byla nad míru rozčilena a plakala. Otčím seděl v koutě ve svém všedním, otrhaném kabátě. Odpověděl jí cosi s úsměškem, což ji podráždilo ještě více, a znova letěly na podlahu kartáče a nádobí.

Já jsem se rozplakala, vzkřikla jsem a vrhla jsem se k nim k oběma. Byla jsem hrozně polekána a pevně jsem objala tatínka, abych ho chránila svým tělem. Bůh ví, proč se mně zdálo, že se maminka bezdůvodně na něho zlobí, že je nevinen. Chtělo se mi prositi za něho, vzíti za něho na sebe jakýkoli trest. Hrozně jsem se bála maminky a domnívala jsem se, že všichni se jí taktéž bojí.

Maminka se zprva zarazila, potom mne chopila za ruku a odtáhla mne za španělskou stěnu. Uhodila jsem se do ruky o postel dosti silně, ale hrůza má byla silnější než bolest, tak že jsem si jí ani nevšimla. Ještě se pamatuju, že maminka počala cosi trpce a prudce vyčítati otci, ukazujíc na mne. (Budu ho i příště v tomto vypravování nazývati otcem, poněvadž jsem se dověděla teprve později, že nebyl můj vlastní otec.)

Celý ten výjev trval asi dvě hodiny a já, chvějíc se netrpělivostí, snažila jsem se ze všech sil uhodnouti, čím to skončí. Konečně svár utichl a maminka odešla kamsi. Tu mne tatínek zavolal, poceloval, pohladil po hlavě, posadil si na kolena a já jsem se pevně, sladce přitulila k jeho prsům. Bylo to snad první zaláskání od rodičů a snad právě proto počala jsem si všechno jasně pamatovati od této doby. Spozorovala jsem také, že jsem si zasloužila lásku otcovu tím, že jsem se ho zastala a tu mne tuším poprve překvapilo pomyšlení, že mnoho trpí a snáší hoře od maminky. Ta idea utkvěla ve mně od té doby na vždy a den ode dne víc a více mne pobuřovala.

Od toho okamžiku zrodila se ve mně jakási bezhraničná láska k otci, ale podivná láska, jakoby ani ne dětská. Řekla bych, že to byl spíše jakýsi soutrpný, mateřský cit, kdyby takové určení mé lásky nebylo trochu směšno pro dítě. Otec zdával se mně vždy tak ubohý, tak utiskovaný a pronásledovaný, tolik trpící, že pro mne bylo hroznou, nepřirozenou věcí nemilovati ho celou duší, netěšiti ho, nelichotiti se k němu, nestarati se o něho všemi silami. Avšak po dnes nechápu, jak mně mohlo přijíti do hlavy, že můj otec jest takový trpitel, takový nešťastný člověk na světě. Kdo mi to vnukl? Jakým způsobem jsem mohla já, dítě, pochopiti třebas jen nějakou maličkost z jeho osobních nehod? A přece jsem je chápala, ovšem předělavši a upravivši si všechno ve své hlavě dle svého rozumu. Ale doposud si nemohu představiti, jakým způsobem sestavil se ve mně takový názor. Možná, že maminka byla ke mně příliš přísna a já jsem přilnula k otci jako k bytosti, která dle mého soudu trpěla spolu se mnou společně.

Pověděla jsem už o svém prvém probuzení z dětského spánku, o prvém hnutí v mém životě. Srdce mé bylo zraněno od prvého okamžiku a nepostižnou, unavující bystrotou počal se můj rozvoj. Už jsem se nemohla spokojovati pouhými vnějšími dojmy. Začala jsem přemýšlet, uvažovat, pozorovat. Ale toto pozorování začalo tak nepřirozeně záhy, že má představivost musila si nezbytně předělávali všechno po svém rozumu, a já se ocitla náhle v jakémsi zvláštním světě. Všechno vůkol mne začalo se podobati té čarovné pohádce, kterou mně často vypravoval otec a kterou jsem nezbytně musila přijímati za čistou pravdu.

Zrodily se podivné pojmy. Seznala jsem velmi dobře — ač nevím, jak se to stalo — že žiju v podivné rodině a že moji rodičové nejsou nikterak podobni k těm lidem, s kterými jsem se náhodou setkávala v ony doby. Proč, přemítala jsem, proč vídám jiné lidi, kteří už na první pohled jsou nepodobni k mým rodičům? Proč jsem vídala smích na jiných tvářích a při tom mne překvapovalo, že v našem koutku nikdo se nesměje, nikdo nikdy se neraduje? Jaká síla, jaká příčina nutila mne, devítileté dítě, abych se tak bedlivě vhlížela a vslouchala v každé slovo těch lidí, s nimiž jsem se náhodou setkávala buď na našich schodech, nebo na ulici, když jsem pod večer, přikryvši své hadry starou matčinou kacabajkou, šla s měděnými penězi k hokynáři nakoupit za několik grošů cukru, čaje nebo chleba?

Pochopila jsem, ač nevím, kterak, že v našem koutku sídlí jakési věčné, nesnesitelné hoře. Lámala jsem si hlavu, snažila se uhodnouti, proč je to tak a nevím, kdo mně pomohl rozřešiti to všechno dle mého rozumu: obvinila jsem maminku, uznala jsem, že ona činí příkoří otci, ačkoli opakuju, že nechápu, jak se mohl takový divoký pojem složiti v mé představivosti. A na kolik jsem přilnula k otci, na tolik jsem počala nenáviděti ubohou matku. Dosud mne vzpomínka na to na všechno hluboce a bolestně trápí.

Přecházím k druhému případu, který ještě více než prvý působil k mému divnému sblížení s otcem. Jednou po deváté hodině večer maminka mne poslala k hokynáři pro droždí a tatínek nebyl doma. Když jsem se vracela, upadla jsem na ulici a rozlila celý hrnek. První má myšlénka byla, jak se maminka rozzlobí. Zároveň však jsem cítila strašnou bolest v levé ruce a nemohla jsem vstát. Lidé se zastavili kolem mne; jakási stařenka mne začala zdvihati a jakýsi kluk, jenž běžel mimo, udeřil mne klíčem do hlavy. Konečně mne postavili na nohy, já jsem sebrala střepy rozbitého hrnku a šla jsem vrávorajíc, jedva noha nohu mine.

Náhle jsem spatřila tatínka. Stál uprostřed zástupu před bohatým domem, jenž stál naproti našemu. Tento dum náležel jakýmsi vznešeným lidem a byl velkolepě osvětlen; u dveří sjelo se množství kočáru a zvuky hudby dolétaly z oken na ulici. Chopila jsem tatínka za polu kabátu, ukázala mu rozbitý hrnek a s pláčem jsem mu oznámila, že se bojím jíti k mamince.

Byla jsem jaksi ubezpečena, že se mne zastane. Ale proč jsem byla ubezpečena, kdo mně to napověděl, kdo mne navedl, že on mne miluje víc než maminka? Proč jsem k němu přistoupila beze strachu?

On mne vzal za ruku, počal mne těšiti, potom řekl, že mně chce něco ukázat a zdvihl mne na rukou. Nemohla jsem nic rozeznati, protože mne chopil za poraněnou ruku, která mne hrozně zabolela; ale nedala jsem se do pláče, bojíc se, abych ho nezarmoutila. A on se pořád ptal, vidím-li co? Snažila jsem se všemožně vyhověti mu a odpovídala jsem, že vidím červené záclony. Když mne však chtěl přenésti na druhou stranu ulice blíže k domu, tu jsem, nevím proč, začala náhle plakat, objímat ho a prosit, aby mne pustil nahoru k mamince.

Pamatuju se, že mně láskání otcovo bylo tehda velice těžké a nemohla jsem snésti, že jeden z těch, koho jsem tolik chtěla milovat, láská mne a miluje, kdežto ke druhé jsem se neosmělovala a bála jíti. Maminka se však vůbec ani nerozhněvala a poslala mne spat. Pamatuji se, že bolest v ruce, která neustále vzrůstala, způsobila mně horečku. Ale byla jsem jaksi zvláště šťastna, že všechno skončilo tak dobře a celou tu noc viděla jsem ve snách sousední dům s červenými záclonami.

Když jsem se probudila druhého dne, první myšlénkou, první starostí mou byl dům s červenými záclonami. Jakmile maminka odešla z domu, vyškrábala jsem se na okno a počala si jej prohlížeti. Už dávno tento dům budil mou dětskou zvědavost. Zvláště ráda jsem na něj pohlížela večer, kdy se na ulici rozsvěcovaly svítilny a kdy se počínaly rdíti jakýmsi krvavým, zvláštním světlem jako purpur červené záclony za velikými skly jasně osvětleného domu.

K jeho vchodu skoro stále přijížděly nádherné povozy s krásným, hrdým spřežením a vše to vábilo mou zvědavost: i křik, i běhání u vchodu i různobarevné svítilny u kočárů, i vystrojené dámy, které přijížděly v nich. To všechno v mé dětské představivosti nabývalo rázu čehosi carsky nádherného a pohádkově čarovného. Nyní pak, když jsem se setkala s otcem u bohatého domu, dům ten stal se pro mne dvojnásob krásným a zajímavým. Nyní se v mé překvapené fantasii počaly roditi jakési divně krásné představy a domněnky. Ovšem nedivím se, že jsem se uprostřed takých divných lidí, jako byli otec a matka, sama také stala takovým podivným, fantastickým dítětem. Mne jaksi zvláště překvapoval kontrast jejich povah. Mne překvapovalo na příklad to, že maminka neustále se starala a sháněla po našem ubohém hospodářství, věčně vyčítala otci, že ona jediná musí na všechny pracovat, a bezděky jsem si dávala otázku, proč jí tatínek nepomáhá, proč žije v naší domácnosti jako cizí člověk?

Několik matčiných slov vnuklo mně pojem o tom a já jsem s podivením zvěděla, že tatínek je umělec (to slovo mně utkvělo v paměti), že tatínek je člověk vysoce nadaný; v mé představivosti hned se složil pojem, že umělec jest jakýsi zvláštní člověk, v ničem nepodobný k jiným lidem. Možná, že samo chování otcovo přivedlo mne na tu myšlénku; snad jsem také zaslechla něco, co mně nyní vyšlo z paměti; ale jaksi podivně srozumitelný byl mně smysl otcových slov, jež pronesl kdysi přede mnou s jakýmsi zvláštním citem.

On pravil, že přijde doba, kdy i on se zbaví nouze, kdy i on bude pánem a bohatým člověkem a konečně že opětně oživne, až umře maminka. Pamatuju se, že jsem se nejprve strašně ulekla těchto slov. Nemohla jsem vydržeti ve světnici, vyběhla jsem do naší studené síně. tam jsem se opřela o okno, zakryla si rukama obličej a dala se do pláče. Ale potom, když jsem stále o tom přemýšlela, když jsem už přivykla k tomuto hroznému přání otcovu, náhle fantasie přišla mi na pomoc. Nemohlať jsem se ani sama dlouho trápiti nejistotou a musila se nezbytně ustanoviti na jakési domněnce. A tu — nevím, jak to všechno původně začalo — na konec jsem se ustanovila na tom, že až umře maminka, tatínek opustí tento nudný byt a odejde někam spolu se mnou. Ale kam? To jsem si nedovedla až do poslední doby jasně představit. Vím, že všechno, čím jsem mohla vyzdobiti to místo, kam spolu odejdeme (rozhodla jsem co nejurčitěji, že odejdeme spolu), všechno, co mohla vytvořiti skvělého, nádherného a velkolepého má fantasie, všechno bylo uvedeno v činnost mou blouznivostí. Zdálo mi se, že hned zbohatneme; že nebudu chodit kupovat k hokynáři, což mně bylo velice obtížné, protože mně vždycky ubližovaly děti ze sousedního domu, jakmile jsem vyšla na ulici, a toho jsem se hrozně bála, zejména když jsem nesla mléko nebo máslo, vědouc, že rozleju-li je, budu přísně potrestána. Pak jsem ve svém blouznění rozhodla, že tatínek si dá hned ušit pěkné šaty, že se ubytujeme ve skvělém domě, a nyní tedy onen bohatý dům s červenými závěsami a mé setkání vedle něho s otcem, který mně chtěl něco v něm ukázati, přišly na pomoc mé představivosti. Hned se v mé mysli složila domněnka, že se přestěhujeme právě do tohoto domu a budeme v něm žíti v jakýchsi věčných slavnostech a věčném blaženstvě.

Od té doby pohlížela jsem pod večer z okna s napjatou zvědavostí na ten kouzelný pro mne dům, připomínala si příjezdy, připomínala si hosty tak nádherně oblečené, jakých jsem nikdy ještě nevídala; v uších mně zněly zvuky sladké hudby, zalétající z oken; vhlížela jsem se ve stíny lidí, jež se míhaly na záclonách oken, a stále jsem se snažila uhodnouti, co se tam děje; a pořád se mně zdálo, že je tam ráj a neustávající svátek.

Pojala jsem v nenávist naše chudobné obydlí, hadry, ve kterých jsem sama chodila, a když maminka jednou na mne zakřikla a kázala mně slézti s okna, na které jsem si vylezla, jak obyčejně, ihned mne napadlo, že nechce, abych se dívala zejména na tento dům, abych o něm přemýšlela, že jest jí nepříjemno naše budoucí štěstí, že je chce zmařiti aspoň tentokrát… Celý večer jsem pozorně a podezřele hleděla na maminku.

Jak se jen mohla zroditi ve mně taková zatvrzelost k věčně trpící bytosti, jakou byla maminka? Teprve nyní rozumím jejímu utrpení plnému životu a bez bolesti v srdci nemohu vzpomínati o té mučenici. Už tehda, za temné periody mého podivného dětství, za doby tak nepřirozeného rozvoje mého prvého života, často se mi svíralo srdce bolestí a žalostí, a strach, zmatek a pochybnosti zapadaly v mou duši. Už tehda svědomí se ve mně příčilo a často s trýzní a hryzením pociťovala jsem nespravedlivost svoji k mamince.

Ale my jsme se jaksi vyhýbaly jedna druhé a nepamatuju se, abych se k ní byla kdy lichotila. Nyní často sebe nepatrnější vzpomínky bodají a vzrušují mou duši. Jednou, pamatuju se — (ovšem, co nyní povím, je nicotné, malicherné, hrubé, ale právě takové vzpomínky jaksi zvláště mé týrají a nejtrapněji se vtiskly v mou paměť) — jednou pod večer, když otec nebyl doma, maminka mne chtěla poslat ke kupci pro čaj a cukr. Ale neustále přemítala a váhala, a hlasitě přepočítávala měděné peníze — žebráckou částku, kterou měla na vydání. Počítala, tuším, asi půl hodiny a přece nemohla býti s účtem hotova. Mimo to v některé okamžiky, patrně z hoře, upadala v jakousi bezmyšlénkovitost. Jakoby to nyní bylo, slyším, jak stále cosi promlouvala, počítala tiše, rozměřeně, jakoby slova pronášela bezděky; rty i tváře její byly bledé, ruce vždycky se třásly a ona stále kývala hlavou, když přemítala sama u sebe.

„No, není třeba." řekla, pohlédnouc na mne; „půjdu raději spat. Co, chceš spát, Nétičko?"

Mlčela jsem. Tu nazdvihla mou hlavu a pohlédla na mne tak tiše, tak laskavě, obličej se jí vyjasnil a ozářil se takovým mateřským úsměvem, že se mně srdce sevřelo a počalo rychle bíti. K tomu ještě mne nazvala Nétičkou, což znamenalo, že mne zvláště miluje v ten okamžik. Jméno to vymyslila sama, přetvořivši takovým způsobem moje křestné jméno Anna v zdrobnělé Nétička, a kdykoli mne volala tímto jménem, věděla jsem, že mne chce přiláskati.

Byla jsem dojata; chtělo se mi obejmout ji, přituliti se k ní a poplakati si spolu s ní. Potom mne ubohá dlouho hladila po hlavě, snad už jen mašinálně, ani nepozorujíc, že mne hladí, a stále opakovala: „Dítě moje, Anétko, Nétičko!"

Slza se mi drala z očí, ale já jsem se přemáhala a zdržovala. Vzpírala jsem se jaksi, abych neprozradila před ní svých pocitů, a při tom jsem se trápila. Ano, to nemohla býti přirozená zatvrzelost ve mně. Nebylo možná, aby pouze svou přísností vzbudila mne proti sobě. Nikoli! Mne zkazila fantastická, výjimečná láska moje k otci.

Leckdy jsem se probudila v noci v koutku na své kraťoučké postýlce pod lehkou pokrývkou a vždycky jsem se čehosi bála. Vzpomínala jsem si rozespalá, jak ještě nedávno, když jsem byla menší, jsem spávala spolu s maminkou, a nebála jsem se tolik, když jsem se v noci probudila; bylo jen třeba přituliti se k ní, zamhouřiti oči a obejmout ji pevněji a hned jsem zase usnula. Pořád jsem ještě cítila, že nebylo možno, abych ji nemilovala aspoň tajně. Později jsem pozorovala, že i mnohé děti bývají často hrozně necitelný, a jestliže si zamilují koho, milují ho výjimečně. Totéž bylo se mnou.

Někdy v našem koutku zavládlo ticho na celé neděle. Otce i matku omrzelo se hádat a já žila mezi nimi jako dříve, mlčelivá, zadumaná, stále plná stesku a stále se čehosi domáhajíc ve svých snech. Co jsem je tak oba pozorovala, pochopila jsem úplně jejich vzájemný poměr. Pochopila jsem to hluché, věčné nepřátelství jejich, pochopila jsem hoře i všechen ten omamující výpar nepořádného života, jenž se usadil v našem koutě, ovšem pochopila jsem to všechno bez příčin a následků, pochopila na tolik, na kolik mohla vůbec pochopit.

Za dlouhých zimních večerů, skrčena někde v koutku, dychtivě jsem je sledovávala po celé hodiny, pozorovala jsem obličej otcův a stále jsem se snažila vypátrati, o čem přemýšlí, co ho tak zajímá. Pak mne překvapovala a děsila maminka. Ona neustále chodila sem tam po světnici, po celé hodiny, často i v noci, když ji spánek opouštěl, čímž často trpívala, při chůzi něco si šeptala, jakoby byla sama ve světnici, rozkládala rukama, tu zas je složila na prsou, anebo jimi zalomila s jakýmsi strašným, nevystihlým steskem. Někdy se jí slzy řinuly po tvářích, slzy, kterých snad ani sama nepozorovala, poněvadž chvílemi bývala bez paměti. Trpěla jakousi velice těžkou nemocí, které však pranic nedbala.

Pamatuju se, že se mi stále obtížnějším a obtížnějším stávalo mé osamocení a mlčení, jež jsem nesměla přerušiti. Už celý rok žila jsem životem uvědomělým, neustále zadumána, blouzníc a trápíc se po tichu neznámými, nejasnými snahami, které se rodily v jediném okamžiku. Stávala jsem se plachou, jako v lese. Konečně tatínek první si mne povšimnul, zavolal mne k sobě a optal se, proč tak upjatě na něho pohlížím.

Pamatuju se, co jsem mu odpověděla; pamatuju se, že se nad čímsi zamyslil a konečně řekl, pohlédnuv na mne, že zejtra přinese slabikář a začne mne učit číst. S netrpělivostí čekala jsem na ten slabikář a blouznila jsem celou noc, nechápajíc jasně, co to je slabikář.

Druhého dne otec skutečně mne počal učit. Z prvních slov jsem pochopila, co se na mně žádá, a naučila se všemu rychle, poněvadž jsem věděla, že se mu tím zavděčím. Byla to nejšťastnější doba tehdejšího mého života. Když mne chválil za vtipnost, hladil po hlavě a líbal, hned jsem počínala plakat radostí.

Znenáhla otec si mne zamiloval; už jsem se osmělovala dáti se s ním do řeči a často jsme spolu rozmlouvali celé hodiny bez ustání, ačkoli jsem časem nerozuměla ani slova z toho, co mně vypravoval. Avšak ostýchala jsem se ho jaksi, bála jsem se, aby si nepomyslil, že se s ním nudím, a proto ze všech sil jsem se snažila ukázati mu, že ho chápu. Sedati se mnou za večera stalo se mu znenáhla zvykem. Jakmile se počalo smrákat a on se vrátil domů, hned jsem k němu přicházela se slabikářem. Posadil mne proti sobě na lavičku, a když vyučování bylo skončeno, četl mně nějakou knížku. Nerozuměla jsem ničemu, ale smála jsem se bez přestání, domnívajíc se, že mu tím způsobím potěšení. Opravdu, bavila jsem ho tím a on rád pohlížel na můj smích.

V tu dobu, kdysi po hodině, počal mně vypravovati pohádku. Byla to první pohádka, kterou jsem kdy slyšela. Seděla jsem jako učarovaná, hořela jsem nedočkavostí, sledujíc jeho vypravování, přelétla jsem v jakýsi divný kraj, poslouchajíc ho, a na konci pohádky byla jsem celá nadšená. Ne, že by pohádka sama tak na mne působila, nikoli; ale všechno jsem brala za pravdu, hned jsem pouštěla uzdu své bohaté fantasii a hned jsem směšovala s výmyslem skutečnost. Ihned se v mé představivosti objevil dům s červenými záclonami; při tom — nevím jakým způsobem — otec vystoupil hned jako jednající osoba, ačkoli mně sám vypravoval tuto pohádku; maminka, rozumí se, nám překážela, že jsme se nemohli odebrati, nevím kam; konečně, či vlastně přede vším vystoupila jsem jako jednající osoba i já se svými podivnými illusemi, se svou fantastickou hlavou, plnou podivných, nemožných přízraků. To vše se na tolik popletlo v mé hlavě, že v brzku tam vznikl hrozný chaos a já jsem na nějaký čas ztratila všelikou míru, všeliký cit pro skutečnost a žila Bůh ví kde.

V tu dobu zmírala jsem netrpělivostí, abych si mohla promluviti s otcem, co nás očekává v budoucnosti, co očekává on sám, a kam mne s sebou odvede, až opustíme konečně své podkroví. Byla jsem přesvědčena, že se to stane v brzku, ale jak, na jaký způsob se to stane, o tom jsem nemela ponětí a jen jsem se mučila, lámajíc si nad tím hlavu.

Časem — bývalo to zejména z večera — zdávalo se mi, že tatínek v nejbližším okamžiku mně tajně pokyne, zavolá mne do síně, já si tajně, aby maminka neviděla, vezmu svůj slabikář a ještě náš obraz, jakousi bídnou lithografii, jenž od nepamětných dob visel bez rámu na stěně a který jsem se rozhodla vzíti s sebou, a pak že tajné někam utečeme a nikdy se už nevrátíme domů k mamince.

Kdysi, když maminka nebyla doma, vyčkala jsem chvíle, když otec byl zvláště vesel — to bývalo, když se trochu napil vodky — přistoupila jsem k němu a dala se o čemsi do řeči s tím úmyslem, že hned převedu hovor na můj vytoužený předmět. Konečně jsem dosáhla, že se zasmál. Objala jsem ho pevné a s bijícím srdcem, celá ulekaná, jakobych se chystala promluviti o čemsi tajemném a strašném, počala jsem nesouvisle, pletouc se na každém kroku, vyptávati se ho, kam půjdeme, brzo-li, co vezmeme s sebou, jak budeme žíti a konečně, půjdeme-li do domu s červenými záclonami?

„Do domu s červenými záclonami? Do jakého domu? Co to žvatláš, hloupá?"

Tu jsem se polekala víc než před tím, počala mu vysvětlovati, že až maminka umře, nebudeme už ostávati na půdě, že on mne někam odvede, že oba budeme bohati a šťastni, a ubezpečovala jsem ho na konec, že on sám mně sliboval to všechno. Ubezpečujíc ho byla jsem úplně přesvědčena, že otec skutečně se mnou rozmlouval o tom dříve; alespoň se mně tak zdálo.

„Až umře maminka? Kdy umře maminka?" opakoval po mně, pohlížeje na mne celý překvapený, svraštiv své husté, prošedivělé brvy a trochu se změniv ve tváři. „Co to mluvíš, bláhová, hloupá?"

Tu mne začal kárat a dlouho mně domlouval, že jsem hloupé dítě, že ničemu nerozumím… a nevím, co ještě. Jen tolik vím, že byl velice zarmoucen.

Neporozuměla jsem ani slovu z jeho výtek, nepochopila jsem, jak mu bylo bolestno, že jsem tajně vyslechla jeho slova, promluvená k mamince ve hněvu a hlubokém stesku, zapamatovala si je a mnoho o nich sama přemýšlela. Ať byl tehda jakykoli, ať bylo jakkoli silno jeho vlastní podivínství, přece ho to všechno musilo překvapiti.

Ačkoli jsem tedy nechápala, proč se hněvá, přece se mne zmocnila veliká hořkost a hluboký zármutek. Dala jsem se do pláče. Zdálo se mně, že všechno, co nás čekalo, bylo tak vážné, že jsem já, hloupé dítě, neměla práva o tom ani mluvit, ani přemýšlet. Mimoto, ačkoli jsem mu hned neporozuměla, přece jsem pocítila, byť jen temně, že jsem ublížila mamince. Zmocnil se mne strach a úžas a pochybnosti vkradly se mi do duše.

Tu on vida, že pláču a se trápím, počal mne těšiti, otřel mi rukávem slzy a poručil, abych neplakala. Přece však jsme proseděli nějakou dobu mlčky. On se zasmušil a zdálo se, že o čemsi přemítá. Pak mně znova začal domlouvat. Ale jakkoli jsem napínala pozornost, všechno, co mně říkal, zdálo se mně neobyčejně nejasným. Z některých slov této rozmluvy, která si dosud pamatuju, soudím, že mně vysvětloval, kdo je, jaký je veliký umělec, jak ho nikdo nechápe a že je člověk s neobyčejným nadáním. Pamatuju se ještě, že se mne ptal, rozumím-li mu, a když obdržel mou kladnou odpověď, přinutil mne, abych na jeho otázku, má-li nadání, odpověděla, že má nadání. Na to se lehce pousmál, snad proto, že se mu na konec samému zdálo směšným, mluviti o předmětě pro něho tak důležitém se mnou.

Naši rozmluvu přetrhl svým příchodem Karel Fedorovič a já jsem se rozesmála a rozveselila úplně, když tatínek, ukázav na něho, řekl mně:

„Ale tuhle Karel Fedorovič, vidíš, ten nemá ani za kopejku nadání."

Tento Karel Fedorovič byl člověk velice zajímavý. Vídala jsem v onu dobu svého života tak málo lidí, že jsem nikterak nemohla na něho zapomenout. Jako nyní vidím ho před sebou: byl Němec, jménem Majer, rodilý z Německa; do Ruska přijel s neobyčejnou touhou, aby mohl vstoupiti do sboru baletního. Ale tanečník byl velmi chatrný, tak že ho nemohli potřebovat ani za figuranta a užívali ho na divadle jen za statistu. Hrál různé němé úlohy v průvodu Fortinbrasa, anebo byl jedním z těch rytířů veronských, kteří všichni jedním rázem — dvacet osob na počet — zdvihají vzhůru lepenkové dýky a volají „Umřeme za krále !" Ale nebylo zajisté ani jediného herce na světě, jenž by byl tak vášnivě oddán svým úlohám, jako tento Karel Fedorovič. Ale největším neštěstím a zármutkem jeho celého života bylo to, že se nedostal k baletu. Umění taneční stavěl výše všelikého umění na světě a lnul k němu na svůj způsob stejně, jako tatínek ke svým houslím.

Spřátelil se s tatínkem, když ještě oba byli u divadla, a od té doby vysloužilý figurant na něho nezapomínal. Vídali se velmi často a oba oplakávali svůj nevděčný osud i to, že zůstali od lidí zneuznáni. Němec byl neobyčejně citlivý, nejněžnější člověk na světě a choval k mému otčímu nejvroucnější, nezištné přátelství; ale tatínek tuším necítil k němu nijaké zvláštní náklonnosti, a jen ho trpěl jako svého známého, poněvadž neměl nikoho lepšího. Mimo to tatínek nikterak nemohl pochopiti ve své předpojatosti, že by balet byl také uměním, čímž ubohého Němce zarmucoval až do pláče. Znaje jeho slabou stránku, vždycky o ni zavadil a vysmíval se nešťastnému Karlu Fedoroviči, když se rozpaloval a zlobil, háje své umění.

Mnoho jsem slýchala později o tomto Karlu Fedoroviči od B., který ho nazýval norimberským cvrčkem. B. mi vypravoval mnoho o jeho přátelství s mým otčímem, jak se spolu scházívali a když se podnapili, jak si stýskali na osud a na to, že jsou zneuznáni. Také sama se pamatuju na takové schůzky, a vím, že jsem sama, pozorujíc oba podivíny, nejednou se rozplakala, ač jsem nevěděla, proč. Bývalo to vždy jen tehda, když maminka nebyla doma. Němec hrozně se jí bál. Kdykoli přišel k nám, vždy zůstal státi v síni, vyčkal, až někdo vyjde, a jestliže zvěděl, že maminka je doma, hned běžel dolů se schodů.

Přinášel s sebou vždy jakési německé verše, upadal v nadšení, když nám je předčítal na hlas, pak je deklamoval, překládaje lámaným ruským jazykem, abychom jim rozuměli. To velice bavívalo tatínka, a já jsem se smávala, až mi slzy tekly z očí. Ale kdysi opatřili si oba jakýsi ruský spis, který je oba neobyčejně nadchnul, tak že později, kdykoli se sešli, čítali vždy jen tento spis. Pamatuju se, že to bylo drama ve verších jakéhosi znamenitého ruského spisovatele. První řádky této knihy utkvěly mi tak pevně v paměti, že později, po mnohých letech, když se mně kniha dostala do ruky, poznala jsem ji bez obtíže.

V dramatě onom jednalo se o nehodách jistého velikého umělce, jménem Jenero nebo Jakobo, jenž na jedné stránce křičel: „Jsem zneuznán!" a na druhé: „Jsem uznán!" Nebo „Nemám nadání!" a hned po několika řádkách: „Mám talent!" A skončilo všechno velice smutně.

Toto drama bylo ovšem velice všední dílo; ale ku podivu ono působilo nad míru naivním a tragickým způsobem na oba čtenáře, kteří shledávali v hlavním hrdinovi mnoho podobného k sobě. Pamatuju se, že Karel Fedorovič časem tak se rozohňoval, že vyskakoval s místa, odbíhal do protějšího kouta světnice a vyzýval tatínka i mne (říkal mi „madmuazel") způsobem co nejdůtklivějším a se slzami v očích, abychom ihned rozhodli jeho při s osudem a obecenstvem.

A tu hned začínal tancovat, prováděl různé „pas", volal na nás, abychom mu okamžitě řekli, co je, je-li umělec nebo ne a možno-li o něm říci, že nemá nadání? Tatínek se rozveselil, mrkal na mne tajně, jakoby mi dával na srozuměnou, že se hned šibalsky vysměje Němci. Mně bývalo strašně do smíchu, ale tatínek mně pohrozil rukou, a já jsem se zdržovala, přes moc potlačujíc smích. Ba i nyní při pouhé vzpomínce nemohu se zdržeti smíchu. Jako by nyní bylo, vidím před sebou ubohého Karla Fedoroviče; byl maličké postavy, neobyčejně útlý, při tom šedivý, s hrbatým, červeným nosem, pošpiněným od tabáku, a s mrzáckýma, křivýma nohama. Ale přes to, jakoby se právě jimi vychloubal, nosil těsné kalhoty.

Když se při posledním skoku stavěl v posici, prostíraje k nám ruce a usmívaje se, jako se na jevišti usmívají tanečnice po posledním kroku, tatínek několik okamžiků mlčel, jakoby si netroufal pronésti úsudek, a schválně nechával neuznaného tanečníka v posici, tak že se viklal z jedné strany na druhou, stoje na jedné noze a všemožně se snaže, aby zachoval rovnováhu. Konečně tatínek s neobyčejně vážnou tváří pohlédl na mne, jakoby mne vyzýval, abych byla nestranným svědkem jeho rozsudku, a tím zároveň obrátil na mne ostýchavý, prosebný pohled tanečníka.

„Ne, Karle Fedoroviči, pořád to není to pravé!" prohodil konečně, tváře se, jakoby jemu samému bylo nepříjemno vysloviti trpkou pravdu.

Tu se z prsou Karla Fedoroviče vyrývalo opravdové zastenání; ale okamžitě si dodával ducha, urychlenými posuňky znova žádal za pozornost, ujišťoval nás, že tancoval dle nepravé methody a prosil, abychom ho posoudili ještě jednou. Pak znova odbíhal do protějšího kouta a vyskakoval někdy tak horlivě, že se hlavou dotýkal stropu a pořádně se uhodil, ale jako Sparťan hrdinně snášel bolest, opět se stavěl do posice, opětně s úsměvem prostíral k nám chvějící se ruce a znova žádal, abychom rozhodli jeho osud. Ale tatínek byl nelítostný a jako dříve odpovídal zasmušile: „Ne, Karle Fedoroviči, je to patrně tvůj osud: pořád to není to pravé!"

Tu jsem se déle nemohla opanovat; válela jsem se smíchy a tatínek se mnou. Karel Fedorovič spozoroval konečně, že se mu vysmíváme, červenal se rozhorlením a se slzami v očích, s hlubokým, ač komickým citem, který však budil ve mně trapnou soustrast k nešťastnému, říkával tatínkovi:

„Ty jsi věrolomný přítel!"

Potom sebral klobouk a utíkal od nás, zaklínaje se vším možným na světě, že nikdy víc k nám nepřijde. Ale jeho hněv netrval dlouho. Za několik dní opět se objevil u nás, opět začalo čtení znamenitého dramatu, opět se řinuly slzy a potom naivní Karel Fedorovič opět nás vyzval, abychom rozsoudili jeho při s osudem a s obecenstvem, ale vyžadoval si pro tentokrát, abychom soudili vážně, jak se sluší na pravé přátely, a nesmáli se mu.

Kdysi maminka mne poslala ke kupci, abych tam koupila cosi a já jsem se vracela, držíc opatrně v ruce malý stříbrný peníz, jejž jsem obdržela nazpět. Když jsem šla po schodech nahoru, potkala jsem otce, který odcházel z domu. Usmála jsem se na něho, poněvadž jsem nemohla zdržeti svých citů, kdykoli jsem ho uviděla, a on, shýbaje se, aby mne poceloval, spatřil v mé ruce stříbrný penízek.

Zapomněla jsem říci, že jsem tak důkladně znala výrazy jeho tváře, že jsem na první pohled poznávala každé jeho přání. Když býval smuten, pukalo mně zármutkem srdce. Nejčastěji a nejvíce býval smuten, když neměl ani kopejky peněz a nemohl proto vypit ani kapky vodky, která se mu stala nezbytnou potřebou.

Ale v ten okamžik, když jsem se s ním setkala na schodech, zdálo se mi, že se v něm děje cosi zvláštního. Jeho zakalené oči bloudily; na první pohled mne ani nespozoroval; když však uviděl v mých rukou třpytící se penízek, nejprve se začervenal, potom náhle zblednul, vztáhl ruku, aby mi vzal peníz, a hned zas ji stáhnul nazpět. Nastal v něm patrně boj. Konečně však se jaksi opanoval, poručil, abych šla nahoru, sešel několik stupňů po schodech, náhle se zase zastavil a spěšně mne zavolal. Byl velice rozpačitý.

„Poslouchej, Nétičko," pravil mi; „dej mně ty peníze, já ti je zase přinesu. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Vždyt ty jsi hodná, Nétičko!"

Já jakobych to byla předvídala. Ale v první okamžik pomyšlení o tom, jak se rozhněvá maminka, strach a hlavně vrozený stud za sebe i za otce zdržovaly mne, že jsem peněz nedávala. On to v okamžiku spozoroval a honem dodal:

„Ne, není třeba, není třeba!"

„Ne ne, tatínku, vezmi; řeknu, že jsem je ztratila, že mi je vzaly sousedské děti."

„Nu, dobře, dobře; vždyť jsem věděl, že jsi moudrá holčička," pravil, usmívaje se třesoucími se rty a neskrývaje déle své radosti, když pocítil peníze v ruce. „Ty's hodná holčička, ty jsi můj andílek. Dej mně políbit svoji ručičku!"

Tu mne chopil za ruku a chtěl ji políbit; ale já jsem ji rychle utrhla. Jakási lítost mnou ovládla a stud čím dále tím více mne počínal mučiti. Letěla jsem nahoru jako polekaná; otce jsem nechala, a ani se s ním nerozloučila.

Když jsem vešla do světnice, tváře se mi rozpálily a srdce mi tlouklo od jakéhosi trapného, mně dosud nepovědomého pocitu. Přece však jsem směle oznámila mamince, že mně peníz upadl do sněhu a nemohla jsem ho najít. Očekávala jsem při nejmenším bití; ale nestalo se to. Maminka byla sice z počátku nad míru rozhorlena, neboť jsme byli strašně nuzni. Křikla na mne, ale hned, jakoby se byla vzpamatovala, přestala mne kárati a jen dodala, že jsem neobratná, nevšímavá holčina a že ji patrně málo miluju, když tak špatně opatruju její majetek.

Tato poznámka mne dojala více, než kdybych byla dostala bití. Ale maminka mne už znala. Spozorovala už mou citlivost, která dostupovala časem až do chorobné dráždivosti, a trpkými výčitkami mé nelásky chtěla mne tím více potrestati a přinutit, abych byla příště opatrnější.

Za soumraku, když se tatínek měl vrátiti, čekala jsem ho jak obyčejně v síni. Tentokrát byla jsem velice na rozpacích. Cit můj byl pobouřen čímsi strašně hlodajícím mé svědomí. Konečně se otec vrátil a já byla velice ráda jeho příchodu, poněvadž jsem se domnívala, že se mi od toho uleví. Byl už podnapilý, ale jakmile mne spatřil, objevil se na jeho tváři tajemný, rozpačitý výraz, odvedl mne do koutku a bojácně pohlížeje na naše dvéře, vytáhl z kapsy koupený pro mne perník a počal mně po šeptmu přikazovat, abych se nikdy neopovážila bráti nebo zatajovati mamince peníze, protože by to bylo ošklivé, hanebné, vůbec velice nepěkné; tentokrát se to prý stalo proto, že tatínek velice potřeboval peněz, ale vrátí prý je a já mohu potom říci mamince, že jsem je opět našla. Ale bráti peníze mamince, že by bylo hanebné, na to abych ani nepomýšlela; budu-li prý ho poslouchat, že mi ještě koupí perník. Konečně ještě dodal, abych politovala maminku, protože je stonavá, chudobná a musí sama na nás na všechny pracovat.

Poslouchala jsem ho se strachem, třesouc se na celém těle, a slzy se mi draly z očí. Byla jsem tak překvapena, že jsem nemohla pronésti ani slova, nemohla se hnouti s místa. Konečně otec odešel do světnice, poručil mně, abych neplakala a mamince nic o tom nepovídala. Spozorovala jsem, že byl i sám velice vzrušen. Celý ten večer byla jsem strašně vyděšena a poprvé nesměla jsem na otce pohlédnout a k němu se přiblížiti. On se také zřejmě vyhýbal mému pohledu.

Maminka přecházela po světnici a mluvila jako ve snu sama s sebou, jak bývalo jejím zvykem. Bylo jí ten den hůř a obcházely ji mdloby. Mne se zmocnila horečka od vnitřních muk. Když nastala noc, nemohla jsem usnout. Chorobné sny mne mučily. Na konec jsem se nemohla zdržet a dala jsem se do pláče. Můj vzlykot probudil maminku; zavolala mne a ptala se, co je mi? Neodpověděla jsem a ještě více jsem se rozplakala. Ona tedy rozsvítila svíčku, přišla ke mně a počala mne těšiti, domnívajíc se, že mne polekaly sny.

„Ach ty hloupá holčičko!" pravila mi, „ještě pláčeš, když se ti něco zdá? Nu přestaň!"

Pocelovala mne a řekla, abych šla spat k ní. Já však nechtěla, nesměla jsem ji obejmout a jíti k ní. Trápila mne nesnesitelná muka. Chtělo se mi všechno jí vyjeviti. Už jsem začala, ale pomyšlení na otce a jeho zápověď mne zarazilo.

„Ach má ubohá Nétičko!" pravila maminka, ukládajíc mne na postel a pokrývajíc mne svým starým salopem, neboť spozorovala, že se celá třesu horečnou zimnicí; „budeš také asi taková chorobná, jako já."

Tu na mne pohlédla tak smutně, že jsem nesnesla jejího pohledu, zamhouřila jsem oči a obrátila se. Nepamatuju se, jak jsem usnula; ale ještě v polosnu jsem dlouho slyšela, jak mne ubohá maminka chlácholila a uspávala. Nikdy ještě jsem nevytrpěla strašnějších muk. Srdce se mně bolestí svíralo.

Druhého dne z rána se mi ulevilo. Dala jsem se do řeči s tatínkem, ale o včerejší událost ani jsem nezavadila, neboť jsem tušila, že by mu to bylo nepříjemno. On se hned rozveselil, protože před tím, kdykoli pohlédl na mne, vždy se zasmušil. Nyní, když spatřil mou veselou tvář, jakási radost, jakási skoro dětinská spokojenost jím ovládla.

Maminka brzo odešla z domu, a tu se již nezdržoval. Počal mne líbati tak, že jsem byla v jakémsi hysterickém vytržení, smála se a plakala zároveň. Konečně řekl, že mně ukáže něco velice pěkného, co se mně bude líbit, za to, že jsem taková rozumná a hodná holčička. Rozepal vestu a vyndal klíč, jenž mu visel na černé šňůrce na krku. Potom, tajemně na mne pohlížeje, jakoby z mých očí chtěl vyčísti radost, kterou jsem dle jeho domnění musila zakoušeti, otevřel kufr a opatrně z něho vyndal černou bedničku podivného tvaru, kterou jsem u něho dosud nikdy nevídala. Vzal tuto bedničku s jakousi ostýchavostí do ruky a celý se změnil v obličeji; smích mu zmizel s tváři, a na místě něho objevil se slavnostní výraz. Konečně otevřel tajemnou bedničku klíčkem a vyndal z ní jakousi věc, které jsem doposud nikdy nevídala, věc na pohled velice divného tvaru. Opatrně a s úctou vzal ji do ruky a řekl mi, to že jsou jeho housle, jeho nástroj. Pak mně začal dlouho cosi povídati tichým, slavnostním hlasem; ale já mu nerozuměla a v paměti mi zbylo dříve už mně známé slovo, že je umělec, že má nadání, že někdy potom zase bude hrávati na housle a konečně že budeme všichni bohati a doděláme se jakéhosi velikého štěstí.

Slzy mu vstoupily do očí a skanuly po tvářích. Já byla neobyčejně dojata. On konečně políbil housle a dal je políbit i mně. Vida, že se mi chce blíže si je prohlédnout, odvedl mne k maminčině posteli a dal mi housle do ruky; ale viděla jsem, jak se celý chvěje strachem, abych je nějak nerozbila. Vzala jsem tedy housle do ruky a dotkla se strun, jež vydaly slabý zvuk.

„To je muzika!" zvolala jsem, pohlédnouc na otce.

„Ano, ano, muzika!" opakoval radostně si potíraje ruce. „Ty's rozumné, ty's dobré dítě."

Ale přes to, že mne chválil a byl nadšen, pozorovala jsem, že se bál o své housle; strach zmocnil se i mne a honem jsem mu je vrátila. On uložil housle s toutéž opatrností do pouzdra, pouzdro zavřel a položil do kufru; potom mne pohladil opětně po hlavě, slíbil, že mně je ukáže pokaždé, když budu tak rozumná, hodná a poslušná, jako nyní. Tak housle rozptýlily náš společný zármutek. Teprve večer, když tatínek odcházel z domu, pošeptal mně, abych si pamatovala, co mně povídal včera.

Takovým způsobem jsem vyrůstala v našem koutku a ponenáhlu má láska — ne, raději řeknu má vášeň, poněvadž neznám tak mocného slova, které by mohlo úplně vyjádřiti můj nezkrotitelný, pro mne samotnou bolestný cit k otci — dostoupila jakési chorobné podrážděnosti. Znala jsem pouze jedinou rozkoš — mysliti a blouzniti o něm; pouze jedinou vůli — dělati všechno, co mu mohlo způsobiti sebe menší radost. Kolikrát jsem čekávala na jeho návrat na schodech, třesouc se a celá mnohdy zkřehlá zimou, jen abych aspoň na okamžik dříve zvěděla o jeho příchodu a mohla na něho pohlédnouti. Bývala jsem jako bez sebe radostí, když se se mnou někdy pomazlil.

A při tom mne až bolestně hnětlo svědomí, že jsem tak zarputile chladna k mamince; byly okamžiky, kdy mně až srdce pukalo steskem, když jsem na ni pohlédla. V jejich věčném nepřátelství nemohla jsem zůstávat lhostejnou, musila jsem voliti mezi nimi, musila jsem přistoupiti na něčí stranu a přistoupila jsem na stranu toho polopomateného člověka jedině proto, že byl tak žalostný, snížený v mých očích a hned na počátku tak nepochopitelně dojal mou fantasii.

Ale kdož ví? Možná, že jsem přilnula k němu proto, že byl neobyčejně podivný již na pohled a nebyl tak vážný a mračný, jako maminka, že byl skoro pomatený a často se v něm projevovalo jakési šaškovství, jakési dětské nápady a konečně i proto, že jsem se ho bála méně a také méně si ho vážila, než maminky. Byl mně jaksi více roven. Ano cítila jsem jaksi ponenáhlu, že nabývám nad ním vrchu, že si ho znenáhla podrobuju a že se už stávám pro něho nezbytnou. Byla jsem v duchu hrda na to, slavila jsem své vítězství a chápajíc svou nezbytnost pro něho, někdy jsem si s ním i zakoketovala.

Skutečně tato má náchylnost k němu podobala se trochu k románu… A románu tomu nebylo souzeno dlouhé trvání: brzy jsem pozbyla otce i matky. Jejich život zakončil se hroznou katastrofou, která se těžce a trapně vtiskla v mé vzpomínky. Přihodilo se to následujícím způsobem.