IX.

Isaj Fomič. Lázeň. Vypravování Baklušina.

Blížily se vánoce. Trestanci je očekávali s jakýmsi slavnostním povznesením, a vida to, počal jsem sám také očekávati něco neobyčejného. Čtyři dni před svátky nás vedli do lázně. Za mých dob, zvláště za prvních mých let, vodili trestance zřídka do lázně. Všichni se radovali a počali se chystati. Bylo určeno, že se půjde po obědě, a proto odpoledne nebylo již práce. Ze všech nejvíce se radoval a činil v naší kasárně Isaj Fomič Bumštejn, trestanec původu židovského, o němž jsem se zmínil již ve čtvrté hlavě svého vypravování. Jeho radostí bylo pařiti se do otupění, do zbavení smyslů, a pokaždé, když se mně nyní přihodí probírati se starými vzpomínkami a připomenouti si naši vězeňskou lázeň (kteráž stojí za to, aby na ni člověk nezapomněl), tu vystupuje přede mnou do popředí obrazu ihned postava blažeností se rozplývajícího a nezapomenutelného Isaje Fomiče, mého soudruha ve vězení a obyvatele téže kasárny.

Bože, co to bylo za směšného člověka až k poválení! Pronesl jsem již několik slov o jeho postavě; byl to padesátník, úzkoprsý, svraštělý, s hroznými pečetěmi na tvářích a na čele, hubený, slabounký, s bílým tělem jako kuře. Tvář jeho vyjadřovala neustálou, nevyhladitelnou spokojenost, ano i blaženost. Zdálo se, jako by ho pranic nemrzelo, že se dostal do káznice. Protože byl klenotníkem, a ve městě klenotníka nebylo, pracoval neustále ve městě u různých pánů a úředníků klenotnickou práci. Třebas mu za to neplatili mnoho, ale něco platili přece. Netrpěl nouzi, ano žil bohatě a přec ještě mohl ukládati peníze a půjčovati je na zástavy na úrok celé káznici. Měl svůj samovar, pěknou matraci, číšky, celý jídelní příbor. Židé z města na něho nezapomínali a pomáhali mu svou známostí a přímluvou. V sobotu chodil s vojenským průvodem do své městské modlitebny (což je zákonem dovoleno), a vůbec vedlo se mu dobře. Ale přec jen s netrpělivostí čekal, až odbude svůj dvanáctiletý trest, aby se mohl oženit.

Isaj představoval nejkomičtější směsici naivnosti, hlouposti, chytráctví, smělosti, prostomyslnosti, ostýchavosti, vypínavosti a drzosti. Velmi jsem se divil, že se mu trestanci neposmívali, leda že si pro zábavu nad ním zažertovali. Isaj Fomič sloužil patrně všem pro zábavu a stálé potěšení. „Máme ho jediného, nechte na pokoji Isaje Fomiče," říkávali trestanci a Isaj Fomič, ačkoli rozuměl, oč jde, přec jen byl patrně hrdým na svou důležitost, což působilo trestancům nemalé potěšení. Do káznice přišel způsobem neobyčejně směšným. (Bylo to ještě, než jsem se já sem dostal, ale vypravovali mně o tom.) Kdysi po práci pod večer roznesla se po trestnici náhle pověst, že přivedli žida, že ho již holí na strážnici a co nevidět že přijde. Do té doby nebylo v káznici ani jediného žida. Trestanci se ho nemohli dočkati, a jakmile vstoupil do vrat, ihned ho obstoupili. Poddůstojník z káznice uvedl ho do občanské kasárny a vykázal mu místo na narách. V rukou měl Isaj Fomič měšec, v němž byly komisní věci, právě mu vydané, a jeho vlastní věci. Položil měšec, vylezl si na náry, složil pod sebe nohy a usedl si, boje se pohlédnouti někomu do očí. Kolem něho se ozýval smích a trestnické vtipy, jež narážely na jeho židovský původ. Najednou se skrze zástup protlačí mladý trestanec, drže v rukou své nejstarší, špinavé a roztrhané letní šaravary a při nich komisní onuce. Přisedl si k Isajovi Fomiči a uhodil ho do ramene:

„Nu, přítelíčku, už tu na tebe čekám šestý rok. Tuhle koukej, co dáš?" A s těmi slovy rozložil před ním přinesené hadry.

Isaj Fomič, jenž při vchodu do káznice dostal takový strach, že se bál očí pozvednouti na ten zástup posmívajících se, znetvořených a strašných postav, jež ho obstoupily těsným kruhem, a ze strachu nemohl ze sebe vypraviti ještě ani slova, jakmile spatřil zástavu, ihned se vzpamatoval a počal hadry čiperně omakávati prsty. Zdvihl je dokonce a podíval se na ně proti světlu. Všichni čekali, co řekne.

„Nu jakž, rubl stříbra dáš snad? Stojí to za to!" pokračoval zastavující, mrkaje na Isaje Fomiče.

„Rubl stříbra dáti nemohu, ale sedm kopějek mohu."

To byla první slova, jež Isaj Fomič pronesl v káznici. Všichni se smíchy chytli za boky.

„Sedm! Nu dej sem třebas sedm; tvoje štěstí! Ale hleď mi, dávej dobrý pozor na zástavu; hlavou mně za ni ručíš."

„Úroků tři kopějky, bude deset kopějek," trhaným a chvějícím se hlasem pokračoval židáček, sáhaje rukou do kapsy pro peníze a bázlivě pohlížeje na trestance. Měl patrně náramný strach a přece se mu chtělo uzavříti obchod.

„To myslíš za rok tři kopějky úroků?"

„Ne, ne za rok, ale za měsíc."

„Hm, jsi tuhý, žide. A jak pak ti říkají?"

„Isaj Fomič."

„Nu, Isaji Fomiči, ty dojdeš u nás daleko! Poroučím se!"

Isaj Fomič si prohlédl ještě jednou zástavu, složil ji a opatrně ji vstrčil do svého měšce za neustávajícího smíchu trestanců.

Vskutku všichni jako by ho měli rádi a nikdo mu neubližoval, ač mu skoro všichni byli dlužni. Sám on byl snášenlivý, jako slepice, a vida, že všichni jsou k němu přívětiví, stavěl se leckdy na paty, ale s takovou dobrodušnou komičností, že mu to ihned odpouštěli. Lučka, jenž za svého živobytí seznal mnoho židů, často ho zlobíval, ale nikoli ze zlého úmyslu, nýbrž jen tak pro zábavu, jako se lidé bavívají s psíčkem, s papouškem, cvičenými zvířaty a pod. Isaj Fomič to věděl velmi dobře, necítil se proto uraženým a velmi obratně odrážel od sebe jeho vtipy.

„Hej, žide, budeš bit ode mne!"

„Ty mne uhodíš jednou a já tebe desetkrát," odpovídal srdnatě
Isaj Fomič.

„Prokletá prašivino!"

„Ať si je prašivina."

„Žide prašivý!"

„Ať si takový. Třebas prašivý, ale bohatý; peníze má."

„Krista jsi prodal."

„Ať si tak."

„Dobře, Isaji Fomiči, jsi chlapík! Nechte ho na pokoji, máme ho jediného!" volají se smíchem trestanci.

„Hej, žide, slízneš karabáč, na Sibiř půjdeš."

„Jsem i tak na Sibiři."

„Ještě dál tě pošlou."

„A co? Pán Bůh tam jest?"

„Jest."

„Ať si tedy; jen když bude pán Bůh a peníze, všude bude dobře."

„Chlapík, Isaj Fomič; je vidět, že je chlapík!" volá se kolkolem a Isaj Fomič, ač vidí, že se mu jen posmívají, přece si dodává mysli. Všeobecná pochvala mu patrně působí potěšení, i začne tenounkým diskantem zpívati, že je slyšno po celé kasárně: la-la la-lala! jakýsi hloupý, směšný motiv, jedinou to píseň beze slov, kterou zpíval po celou dobu svého vezení. Později, když se se mnou seznámil, ubezpečoval mne pod přísahou, že je to tatáž píseň a právě týž nápěv, jejž zpívalo všech šest set tisíc Israelitů od starce až do dítěte, když táhli skrze Červené moře a že je každému Israelitovi přikázáno zpívati tento nápěv v okamžiku slávy a vítězství nad nepřáteli.

V předvečer každé soboty, v pátek večer přicházeli do naší kasárny schválně z druhých kasáren dívat se, jak bude Isaj Fomič světiti svůj šabes. Isaj Fomič byl tak nevinně hrdopyšný a ješitný, že mu tato všeobecná zvědavost působila ještě potěšení. S pedantskou, úmyslnou vážností pokrýval šatem v koutku svůj malinký stolek, otevřel knihu, zapaloval dvě svíčky a mumlaje jakási tajemná slova, počínal se oblékati ve svou řízu čili „rýžu", jak on vyslovoval. Byla to pestrá šál z vlněné látky, již opatrně uschovával ve svém kufříku. Na obě ruce navinoval řemínky a na hlavu nad samým čelem připevňoval si obvazkem jakousi dřevěnou škatulku, tak že se zdálo, že Isaji Fomičovi vyrůstá z čela jakýsi směšný roh. Pak začínala modlitba. Odříkával ji zpěvavým hlasem, vykřikoval, odplivoval si, obracel se do kola, dělal divoké a směšné posuňky. Vše to bylo ovšem předepsáno obřadem modlitby a nebylo v tom pranic směšného a divného, ale směšno bylo to, že Isaj Fomič jako by se schválně chtěl před námi ukázati a pochlubiti svými obřady. Tu si znenadání přikryje rukama hlavu a počne odříkávati plačtivým hlasem. Pláč se zvyšuje a on v těžkostech a div ne s nářkem sklání na knihu svou hlavu, ověnčenou archou úmluvy. Ale náhle, uprostřed nejsilnějšího nářku, se dá do smíchu a počne odříkávati modlitby zpívavým, jaksi radostně slavnostním, od přebytku štěstí slábnoucím hlasem.

„Hleďte, jak ho to rozebralo!" říkávali trestanci.

Ptal jsem se kdysi Isaje Fomice, co by znamenalo ono naříkání a pak ony náhlé slavnostní přechody ku slasti a blaženství? Isaj Fomič byl vždy velice rád, když jsem se ho vyptával na něco podobného. Vysvětlil mně bez prodlení, že pláč a naříkání znamenají vzpomínku na ztrátu Jerusaléma, a že víra jejich předpisuje při vzpomínce té co možná nejsilněji hořekovati a biti se v prsa. Ale v okamžiku nejsilnějšího hořekování jest Isaj Fomič povinen najednou, jako by znenadání si vzpomenouti (toto „najednou" je také předepsáno zákonem židovským), že jest proroctví o návratu židů do Jerusaléma. Tu jest povinen ihned projeviti svou radost zpěvy, smíchem a odříkávati modlitby tak, aby samým hlasem již projevoval co možná nejvíce štěstí a výrazem tváře co možná nejvíce slavnostního a vznešeného. Tento nenadálý přechod a povinnost tohoto přechodu neobyčejně se líbily Isaji Fomičovi; viděl v tom jakýsi zvláštní, velice dovedný umělecký kousek, a s vychloubavým pohledem sděloval mně toto důmyslné pravidlo židovského zákona.

Jednou, právě když modlitba byla v nejlepším, vstoupil do naší síně místní velitel v průvodu důstojníka od stráže a vojenských průvodčích. Všichni trestanci se vzpřímili jako struny u svých nar, jediný Isaj Fomič tím více počal křičeti a se kroutit. Vědělť, že je mu dovoleno se modliti, že nesmí býti vytrhován, a křičel-li před majorem, nepotřeboval se ovšem ničeho za to obávati. Zároveň však mu bylo neobyčejně příjemno, že se mohl ukázati před majorem a tím se pochlubiti před námi. Major přistoupil k němu na krok; Isaj Fomič se obrátil zády ke svému stolečku a počal majorovi přímo do tváře odříkávati zpívavým hlasem své radostné proroctví, mávaje při tom rukama. A poněvadž mu zákon předpisoval v onen okamžik vyjadřovati svou tváří co nejvíc možná blaženosti a nadšení, vykonal to ihned, přimhouřiv jaksi zvláštně oči, usmívaje se a kývaje na majora hlavou. Majora to překvapilo; ale na konec prsknul smíchy, řekl Isaji Fomičovi hned tu na místě, že je hlupák, a šel pryč. Isaj Fomič se dal však tím více do křiku. Hodinu na to, když již večeřel, optal jsem se ho: „A což kdyby se major ve své hlouposti na vás rozhněval?"

„Který major?"

„Jak který? Co pak jste ho neviděl?"

„Ne."

„Vždyť stál na krok před vámi, zrovna před vaší tváří."

Ale Isaj Fomič mne počal co nejdůtklivěji ubezpečovali, že neviděl rozhodně nijakého majora, že v tu dobu při oné modlitbě přichází v jakousi ekstási, takže ničeho nevidí, ani neslyší, co se děje kolem něho.

Jakobych nyní viděl Isaje Fomiče, jak se v sobotu potloukával po celé trestnici, nejsa zaměstnán prací a snaže se ze všech sil ničeho nepracovali, jak to pro sobotu předpisuje víra. Jaké to nemožné anekdoty mně vypravovával pokaždé, když se vracel ze synagogy, jaké to k víře nepodobné zprávy a pověsti z Petrohradu mně přinášíval, ujišťuje mne, že zprávy ty obdržel od svých souvěrců židů, a ti zrovna z prvních rukou.

Ale již jsem se příliš mnoho napovídal o Isaji Fomičovi.

V celém městě byly toliko dvoje veřejné lázně. První, které měl jistý žid, záležely ze zvláštních pokojíků, platilo se v nich 50 kopějek za pokoj a byly zřízeny pro osoby vyšších tříd. Druhé lázně byly hlavně pro prostý lid, byly staré, špinavé, těsné, a do těchto lázní vedli naši káznici. Byl mrazivý, slunečný den; trestanci byli již tomu rádi, že přijdou ven z pevnosti a uvidí město. Žerty a smích neumlkaly celou cestu. Celá setnina vojáků nás provázela s nabitými puškami na podiv celému městu. V lázních nás ihned rozdělili na dvě oddělení. Druhé oddělení čekalo ve studené předsíni, pokud se první oddělení v lázni mylo; bylo to nutno, protože lázeň byla malá. Ale přes to bylo v lázni tak těsno, že těžko si bylo představiti, jak se i ta polovina do ní mohla vejiti. Ale Petrov ode mne neodstupoval; sám bez mého prošení přiskočil mně pomáhat a nabídl se mi dokonce, že mne umyje. Spolu s Petrovem nabídl se mi k službám ještě Baklušin, trestanec ze zvláštního oddělení, jehož u nás jmenovali pionerem, a o němž jsem se kdysi zmínil jako o nejveselejším a nejpříjemnějším ze všech trestanců, jakýmž opravdu i byl. Byli jsme spolu již trochu známi. Petrov mně pomohl svléknouti se, poněvadž, nejsa ještě zvyklý, svlékal jsem se příliš dlouho a v předsíni bylo zima málem tak, jako na ulici.

Připomenu zde, že trestanci je velmi obtížno se svlékati, jestliže se tomu dobře ještě nepřiučil. Především jest zapotřebí uměti rychle rozšněrovati podkladky zpod okovů. Tyto podkladky jsou z kůže, asi čtyři veršky *) dlouhé a navlékají se přes prádlo právě pod železný kruh, objímající nohu. Pár takových podkladků stojí neméně než šedesát kopejek stříbra a přece si je opatřuje každý trestanec, rozumí se, že na svůj náklad, protože bez těchto podkladků nebylo by možná choditi. Železný kruh pouta neobjímá nohu těsné; mezi kruhem a nohou dá se prostrčí ti prst; železo tedy bije o nohu, dře ji, a bez podkladků odřel by si trestanec nohy za jediný den tak, že by měl živé rány.

*) Ruský veršok rovná se čtyřem a půl centimetru.

Svlékati tyto podkladky není však ještě tak obtížno. Tíže jest naučiti se svlékati prádlo zpod okovů. To je celé umění. Svléká- li člověk podvléčky, dejme tomu s levé nohy, musí je nejdříve protáhnouti mezi nohou a poutem; potom, osvobodiv nohu, provlékne svléknuté prádlo nazpět zkrze totéž pouto; potom všechno svléknuté již s levé nohy, protáhnouti skrze kruh na pravé noze; a konečně všechno, provléknuté skrze pravé pouto, protáhnouti skrze ně nazpět k sobě. Tatáž historie odehrává se též při oblékání čistého prádla. Začátečníkovi je těžko se domysliti, jak se to dělá. První nás všemu tomu naučil v Tobolsku trestanec Koreněv, bývalý ataman loupežníků, jenž proseděl pět let na řetěze. Ale trestanci přivykli a svlékají se bez nejmenších obtíží.

Dal jsem Petrovu několik kopějek, aby opatřil mýdlo a lýčí;*) trestancům se vydávalo, pravda, komisní mýdlo, pro každého kousíček jako dvoukrejcar a tlustý jako řízek sýra, jenž se podává k zákusce večer u osob „prostředního stavu". Mýdlo se prodávalo zde na místě v předsíni spolu se sbitnem, **) preclíky a vařící vodou. Dle smlouvy s majetníkem lázně vydávalo se na každého trestance jen po jedné dížce horké vody; kdo se však chtěl lépe umyti, mohl za půl kopějky dostati druhou dížku, jež se podávala zrovna do lázně zvláště za tím účelem zřízeným okénkem z předsíně.

Když mne Petrov svléknul, vedl mne pod ruku, podotknuv, že mně samému bylo by velmi těžko stoupati v okovech. „Přitáhněte si je nahoru, na lýtka," domlouval mi, podporuje mne v chůzi, jako opatrovník. „A tady dejte pozor, je tu práh." Až jsem se trochu pro to styděl; chtěl jsem ubezpečiti Petrova, že dovedu vejiti do lázně; ale on by tomu neuvěřil. Jednal se mnou opravdu jako s dítětem, nezletilým a neumělým, jemuž každý jest po-

*) Jemně rozedraným lýčím myjou se v ruských lázních místo žíněnky.

**) Sbiten jest nápoj, přihotovený z medu neb jen ze syrobu, rozředěného horkou vodou a s příměsí koření; prodává se v Rusku na trzích místo horkého čaje.

vinen pomáhati. Petrov nebyl dokonce sluhou, a sice především nebyl sluhou; mohl bych si jen dovoliti ho uraziti, věděl by už, jak se mnou zatočit. Peněz za jeho služby jsem mu vůbec nesliboval, a on sám také jich nežádal. Což ho tedy mohlo pohnouti, aby mne tak ošetřoval?

Když jsme otevřeli dvéře do samé lázně, myslil jsem, že jsme přišli do pekla. Představte si místnost dvanáct kroků dlouhou a tolikéž širokou, v níž bylo nacpáno snad plné sto lidí najednou, a ne-li sto, tedy osmdesát dojista, poněvadž trestanci byli rozděleni pouze na dvě oddělení, a všech nás přišlo do lázně okolo dvou set osob. Pára, kalící zrak, dým, špína, a tak málo místa, že nebylo ani kam nohu postaviti. Ulekl jsem se a chtěl jsem se vrátiti, ale Petrov mně ihned dodal mysli. S největším namáháním jsme se nějak už protlačili k lavicím a to přes hlavy lidí, kteří se usadili po podlaze, při čemž jsme je museli prositi, aby se nahnuli, bychom mohli přejiti. Ale všechny lavice už byly obsazeny. Petrov mně vysvětlil, že si musím místo na lavici, od někoho koupiti, a dal se hned do smlouvání s trestancem, jenž se uvelebil hned u okénka. Tento mně za kopějku ustoupil svoje místo, obdržel od Petrova okamžitě peníze, jež tento nesl s sebou v zaťaté pěsti, dovtípiv se, že jich bude v lázni zapotřebí, a hned si zalezl pod lavici zrovna pod mé místo, kde bylo temno, špinavo a kde se slizké vlhkosti nashromáždilo bez mála na půl palce. Ale i pod lavicemi byla všechna místa zaujata; i tam se hemžilo lidu. Na celé podlaze nebylo místečka jako dlaň, aby na něm neseděli skrčení trestanci, oplachujíce se ze svých dížek. Jiní stáli mezi nimi přímo a držíce své dížky v rukou, myli se stoje; špinavá voda stékala s nich přímo na oholené hlavy těch, kteří seděli dole. Na podlažkách *) a na všech schodech, vedoucích k nim, seděli trestanci na bobečku a skrčeni, a

*) V ruské parní lázni jsou zřízeny stupňovité podlažky, z nichž nejvyšší bývá pod samým stropem. Čím vyšší podlažka, tím tepleji, a tím se více paří koupající se, kteří se pro zvýšení účinku šlehají březovými věchty nebo metlami s listím.

myli se. Ale myli se poměrně málo. Prostý lid se málo myje horkou vodou a mýdlem; jenom se strašně paří v horké páře a potom se polévají studenou vodou — toť celá jich lázeň.

Na padesát věchtů se najednou zdvihalo a spouštělo na podlážce; všichni se šlehali do opojení. Každou minutu napouštěli nové páry. To už nebylo parno, nýbrž hotové peklo. A vše to řvalo a chechtalo se a k tomu řinčelo sto řetězů, vláčících se po podlaze… Někteří, chtějíce přejíti s jednoho místa na druhé, zaplétali se do cizích řetězů, nebo sami zavadili o hlavu někoho, sedícího dole, padali, nadávali a strhovali s sebou ty, o něž zavadili. Špína se lila se všech stran. Všichni se nacházeli v jakémsi opojení, v jakémsi pohnutém stavu duševním; ozýval se výskot a výkřiky. U okénka do předsíně, odkud podávali vodu, byla tlačenice, rvačka a nadávání. Komu se podařilo obdržeti horkou vodu, rozšplíchal ji na hlavy sedících na podlaze, dříve než ji přinesl na své místo. K tomu tu chvíli pokukuje buď oknem nebo pootevřeními dveřmi vousatá tvář vojáka s puškou v ruce, dívajícího se, neruší-li kdo pořádek.

Oholené hlavy a do červena rozpařená těla trestanců zdála se ješté ohyzdnějšími. Na rozpařených zádech vystupují obyčejně velmi jasně jizvy utržených kdysi ran důtkami nebo holí, takže se zdálo nyní, jako by všechna ta záda byla právě opět rozsekána. Strašlivé jizvy! Mráz mně přecházel po kůži, když jsem na ně hleděl. Opět napustili páry a mlha naplnila hustým horkým oblakem celou lázeň; všechno se dává do chechtu, do křiku. V oblacích páry se míhají rozsekaná záda, oholené hlavy, zkroucené ruce a nohy; a k doplnění obrazu Isaj Fomič se chechtá celým hrdlem na nejvyšší podlažce.

Paří se v takovém parně, že ho div neomráčí, ale zdá se, jako by ho nižádné horko nemohlo nasytiti. Za kopějku si najímá šlehače, ale ten dlouho nevydrží v strašném parnu, praští věchtem a běží se polévat studenou vodou. Isaj Fomič nepozbývá však rozvahy a najímá druhého, třetího; rozhodl se již, že za tak vzácné příležitosti nebude litovati nákladu a vystřídá celých pět šlehačů. „Umí se pařit, chlapík Isaj Fomič!" křičí na něho z dola trestanci. Isaj Fomič sám znamená, že v tu chvíli vyniká nade všechny, že je všechny strčil do kapsy; proto je hrd svým vítězstvím a pronikavým, šíleným hlasem vříská svou arii: la-la- la-lala, jež překřikuje všechny ostatní hlasy. Napadlo mne, sejdemeli se jednou my všichni pospolu v pekle, že se ono peklo bude velice podobati k tomuto místu. Nestrpěl jsem, abych svou domněnku nesdělil s Petrovem; on se jenom rozhlédl vůkol a mlčel.

Chtěl jsem i pro něho zakoupiti místo vedle sebe, ale on si přisedl u mých nohou a oznámil mně, že je mu zcela pohodlno. Baklušin nám zatím kupoval vodu a přinášel ji, když bylo třeba. Petrov mně slíbil, že mne umyje od paty do hlavy, takže „budete docela čisťounký", a velice mně domlouval, abych se dal „pařiti". Ale paření jsem se neodvážil. Petrov mne celého rozetřel mýdlem. „A teď vám umyju nožky," prohodil na konec. Chtěl jsem mu sice odvětiti, že si je mohu umyti sám, ale zanechal jsem odporu a odevzdal jsem se úplně do jeho vůle. Ve zdrobnělém slově „nožky" neozývala se rozhodně ani jediná otrocká nota; Petrov jednoduše nemohl nazvati mé nohy nohami asi proto, že ostatní, skuteční lidé mají nohy, ale já pouze nožky.

Když mne umyl, tu mne s týmiž ceremoniemi, to jest podpíraje mne a varuje mne při každém kroku, jako bych byl z porculánu, odvedl do předsíně, pomohl mně obléci prádlo a teprve když byl úplně se mnou hotov, běžel nazpět do lázně pařit se.

Když jsme přišli domů, nabídl jsem mu sklenici čaje. Čaj on přijal, vypil a poděkoval. Přišla mně myšlénka, abych se hodil přes kapsu a uctil ho láhví vodky. Našla se láhev vodky i v naší kasárně. Petrov byl nad míru spokojen, vypil, chrknul a prohodiv, že jsem ho úplně vzkřísil, vydal se honem do kuchyně, jako by se tam bez něho něco nemohlo spraviti. Místo něho přistoupil ke mne druhý soudruh, pionér Baklušin, jehož jsem také hned v lázni pozval k sobě na čaj.

Neznám povahy milejší, než byla povaha Baklušinova. Neodpouštěl, pravda, druhým ničeho, často se i hádával, neměl rád, aby se kdo vměšoval do jeho záležitostí — slovem uměl se hájiti. Ale nesvářil se nikdy na dlouho, a zdá se, že ho všichni u nás měli rádi. Ať přišel kamkoli, všude ho vítali s radostí. Znali ho i ve městě jako nejzábavnějšího člověka na světě, nepozbývajícího nikdy své veselosti. Byl to vysoký, mladý muž, asi třicetiletý, s junáckou, prostomyslnou, dosti hezkou tváří s bradavičkou. Tuto tvář uměl tak směšně zkroutiti, když představoval někdy kohokoliv na potkání, že nikdo, kdo se na něho podíval, se nemohl zdržeti smíchu. Byl také jeden ze šašků, ale neodpouštěl našim bručivým nepřátelům smíchu, pročež nikdo mu nespílal za to, že je „prázdný a marný" člověk.

Baklušin byl plný ohně a života. Seznámil se se mnou hned za prvních dnů a oznámil mně, že vyrostl ve vojenské vychovávací škole, sloužil potom u pionérů, kdež obrátil na sebe pozornost a získal si přízeň některých vznešených osobností, čímž se podle staré paměti velice honosil. Mne se ihned počal vyptávali na Petrohrad. Čítával též knihy. Když ke mně přišel na čaj, rozesmál nejprv celou kasárnu vypravováním, jak poručík S. odbyl ráno našeho místního velitele majora; sednuv si pak vedle mne, oznámil mne se spokojeným výrazem v tváři, že divadelní představení, jak se mu zdá, se stane skutkem. V káznici se chystalo na svátky divadlo. Přihlásili se herci, hotovily se pomaloučku dekorace. Některé osoby ze města slíbily, že půjčí své šaty pro herce, též pro ženské úlohy. Ba měli naději, že prostřednictvím jednoho sluhy u důstojníka seženou i důstojnickou uniformu s adjutantskými šňůrami. Jen aby majora nenapadlo, jako minulého roku, zapověděti představení. Ale minulého roku o svátcích byl major ve špatné míře; prohrál kdesi v kartách, mimo to v káznici se stal jakýsi nepořádek, a proto zapověděl představení ze zlosti; ale letos snad nebude chtít překážeti. Slovem Baklušin byl v pohnutém stavu. Bylo viděti, že jest jedním z hlavních původců divadla, a proto jsem si umínil již tehda, že se na každý způsob půjdu podívat na ono představení. Prostomyslná radost Baklušina, že se divadlo zdaří, velice se mně líbila. Slovo za slovem, a rozhovořili jsme se. Pověděl mně mimo jiné, že nesloužil stále jen v Petrohradě; že se tam v něčem provinil a za to ho odeslali do R., ale ješte v hodnosti poddůstojníka při místní posádce.

„A odtamtud mne už poslali sem," poznamenal Ba-klušin.

„A zač pak?" ptám se ho.

„Zač? Co byste řekl, Alexandře Petroviči, zač? Věřil byste, že za to, že jsem se zamiloval?"

„Nu, jen za to by vás sem ještě neposlali," namítl jsem a zasmál se.

„Pravda," dodal Baklušin, „pravda, že jsem při té příležitosti zastřelil z pistole jednoho tamního Němce. Ale stojí-li Němec za to, aby člověka pro něho posýlali sem? Posuďte sám!"

„Ale jak se to přihodilo?" Povězte mně to, je to zajímavé."

„Velice směšná historie, Alexandře Petroviči."

„Tím lépe tedy. Vypravujte."

„Tak povídat? Nu, poslouchejte tedy…"

Vyslechl jsem třebas ne valně směšnou, za to dosti podivnou historii vraždy…

„Přihodilo se to, abyste věděl, takhle," počal Baklušin. „Když mne tedy poslali do R., pozoruju, že město je pěkné, veliké; jen Němců tam bylo tuze mnoho. Nu, já byl, rozumí se, ještě mladý člověk, u představenstva jsem byl dobře zapsán, chodím si s čapkou na stranu, a tak trávím svůj čas. Na Němky mrkám. I zalíbila se mně tam jedna Němkyně, jmenovala se Luiza. Obě ony byly pradlenami, ovšem praly jen nejjemnější prádlo, ona a její teta. Teta byla stará, takový bručoun, ale žily zámožně. Chodil jsem z počátku okolo oken sem tam, a potom jsem se již spřátelil, jak se sluší a patří. Luiza mluvila i rusky dobře, jen trošku jako by ráčkovala, — nu pravím vám takový miloušek, že jsem se s takovým nikdy ještě nesetkal. Loudím na ní z počátku to a ono, ale ona, že ne. „Toho nežádej, Sášo, protože chci celou svou nevinnost zachovati, abych se stala důstojnou tvou ženou." A při tom se jen tulí, směje se tak zvonivě; a taková čisťounká byla — nu neviděl jsem jiné takové kromě ní."

„Sama mne vybízela, abych se oženil. A jak se neženit! posuďte sám. Chystám se tedy, že půjdu s prosbou k podplukovníkovi… Tu vidím najednou, že Luiza jednou nepřišla k dostaveníčku, podruhé nepřišla, potřetí se nedostavila… Posýlám jí psaní; ale nedostal jsem na ně odpovědi. Co to je? myslím si. Protože, kdyby mne chtěla klamati, užila by chytrosti, odpověděla by na psaní a k dostaveníčku také by přicházela. Ale vždyť ona neuměla ani selhati: všechno vždy přímo povídá. To asi tetka, myslím si. K tetě jsem choditi nesměl; ona sice o tom věděla, ale my jsme všechno drželi v tajnosti, po špičkách, tak říkaje, jsme chodili. Chodím tedy jako ztřeštěný, napsal jsem jí poslední dopis a pravím: Nepřijdeš-li, sám přijdu k tetě. Ulekla se, přišla. Pláče; povídá, že jeden Němec, Šulc, vzdálený jejich příbuzný, hodinář, bohatý a již obstárlý, projevil přání, že by se s ní oženil, aby prý i mne učinil šťastnou, i sám na stará léta nezůstal bez ženy. A miluje ji prý, a dávno už měl ten úmysl, ale stále mlčel, jen se připravoval. „Tak vidíš — povídá — Sášo; on je bohat, a já budu šťastna; což bys mne chtěl zbaviti mého štěstí?" Koukám: Ona pláče a objímá mne… Eh, vždyť má pravdu! Jakáž pak může býti výhoda, vdáti se za vojáka, třeba jsem byl poddůstojníkem? Nu, povídám, Luizo, měj se dobře, zůstávej s Bohem; nemám, proč bych tě zbavoval štěstí. A je on hezký člověk? — Ne, povídá, obstárlý takový, s dlouhým nosem… a sama se při tom dala do smíchu. Odešel jsem od ní; což — myslím si, nebyl to můj osud!"

„Druhého dne z rána jdu k jeho krámu; ulici ona mně řekla. Hledím oknem, vidím, jak sedí Němec, hodiny dělá; mohlo mu býti tak čtyřicet pět let, nos hrbatý, oči vypoulené, na sobě má frak, vysoký stojatý límeček trčí do tváře, vůbec takový vážný. Odplivnul jsem si; chtěl jsem mu rozbiti sklo ve dveřích… ale nač, myslím si! Nač se ho dotýkat. Holka je ta tam, jako když z vozu vypadne! Vrátil jsem se za soumraku do kasáren, lehl jsem na postel, a věříte-li, Alexandře Petroviči, tak se vám dám do pláče…"

„Tak minul den, druhý, třetí. S Luizou se nevídám. A zatím jsem uslyšel od jedné kmotry (byla stará, také pradlena, k níž Luiza časem přicházela), že Němec ví o naší známosti, a proto že se odhodlal nabídnouti jí honem ruku. Jinak by byl počkal ještě asi dvě léta. Luiza prý se mu musila zapřisáhnouti, že přeruší všelikou známost se mnou; prozatím že je obě — tetu i Luizu — nechává ještě, aby se dřely; že jest možno, že si to ještě rozmyslí a že se vlastně ani nyní ještě řádně nerozhodl. Také mně pověděla, že je pozval obě na pozejtří, na neděli na kávu, a že bude u něho ještě jeden příbuzný, stařec jakýsi, jenž býval dříve kupcem, a nyní má velikou bídu; slouží kdesi ve sklepě za dozorce. Když jsem uslyšel, že se v neděli všechno snad rozhodne, takový jsem dostal vztek, že jsem se ani ovládati nemohl. Celý ten den a celý následující den stále jsem jen přemýšlel o té věci. Tak se mně zdálo, že bych toho Němce sežral."

V neděli ráno nebyl jsem ještě nijak rozhodnut; ale když bylo po mši, vzchopil jsem se, oblekl jsem se do pláště a vydal jsem se na cestu k Němci. Myslil jsem, že je zastanu všechny pohromadě. Ale proč jsem se odebral k Němci a co jsem tam chtěl mluviti, sám nevím. Avšak pro všechen případ vstrčil jsem do kapsy pistoli. Pistolka ta byla mizerná, ještě se starým kohoutkem; jako chlapec jsem už z ní střílíval. Nyní už nebylo možno z ní stříleťi. Ale přece jsem ji nabil kulkou; myslil jsem si, počnou-li mne vyháněti, nebo mně spílati, vytáhnu pistoli a všechny je polekám. Přijdu tam. V dílně není nikdo; všichni sedí v zadní světnici. Kromě nich ani duše, žádný služebný. Vůbec měl jen jedinou služebnou Němku, jež bylaspolu jeho kuchařkou. Prošel jsem krámem; koukám — dvéře jsou zavřeny. Ale dvéře byly staré, jen na háček. Srdce ve mně tluče; zarazil jsem se, poslouchám. Mluví po německy. Kopnu nohou ze vší síly, a dvéře se ihned rozevřely. Koukám: je prostřeno. Na stole stojí veliký lihový samovar na kávu, a káva se v něm vaří. Vedle stojí suchary; na druhém podnose láhev vodky, slaneček a salám, a ještě láhev nějakého vína. Luiza a teta, obě vyfintěné, sedí na divaně. Naproti nim na stolici sám Němec, ženich, přičesaný, ve fraku a vysokém límečku, jehož konce zrovna trčí do předu. Po straně sedí na stolici ještě jeden Němec, už starý, tlustý, šedivý, a mlčí. Když jsem přišel, Luiza celá zbledla. Teta povyskočila, ale zase sedla; ale Němec se zamračil. Takový vzteklý! Vzchopil se a jde mi naproti:

„Co byste rád?" povídá.

Z počátku jsem se zarazil; ale vztek se mne silně zmocnil.

„Co bych rád? — já řku. Hosta uvítej, vodkou uctívej. Přišel jsem k tobě na návštěvu."

Němec se zamyslí a pak prohodí:

„Sedněte si."

Já sedl.

„Dej tedy, povídám, vodky."

„Tady je — povídá — vodka; pijte, chcete-li."

„Poslouchej — povídám — dej mně dobré vodky." Neboť zlosť se už silně ve mně rozmáhala.

„To je dobrá vodka."

Rozmrzelo mne, že mne již tak příliš nízko cení. A ještě více, že to Luiza vidí. Vypil jsem sklenku a povídám:

„Což si tak hrubé se mnou vedeš, Němče? Spřátel se se mnou! Já k tobě přišel z přátelství."

„Já nemohu býti vaším přítelem, povídá; vy jste prostý voják."

Nu, tu jsem již dostal vztek.

„Ach ty hastroši, povídám, ty klobásníku!*) Víš-li, že od tohoto okamžiku mohu s tebou dělati, cokoli se mně zlíbí? Chceš tuhle, z pistole tě zastřelím?"

Vytáhl jsem pistoli, stoupnul jsem naproti němu a přiložil mu hlaveň zrovna k čelu. Ženské sedí více mrtvé než živé; hlesnouti se bojí. Stařec, ten se třese jako lupen, mlčí a celý zbledl.

Němec byl překvapen, ale vzpamatoval se.

„Já se vás nebojím, povídá, a prosím vás jako slušný člověk; abyste ihned zanechal svého žertu; ale já se vás dokonce nebojím."

„O lžeš, povídám, bojíš se!" A jak by ne! Nesmí ani hlavou pohnouti pod pistolí; tak sedí, ani se nehýbá,

„Ne, povídá, to nesmíte dělat."

„A proč, povídám, bych nesměl?"

„Proto, povídá, že je vám to přísně zapovězeno a budete proto přísně potrestán."

Čert ví, co to bylo za hlupáka Němce! Kdyby mne nebyl sám roznítil, byl by živ dosavad; ta hádka všechno zavinila.

„Tedy, povídám, ty myslíš, že nesmím?"

„Ne."

„Nesmím?"

„Vy mně to dokonce nesmíte udělat."

„Tak tu máš, jelito!" A jak ho říznu, už se valí se stolice.
Ženské vzkřikly.

Já pistoli do kapsy a pryč. Když jsem vstupoval na pevnost, zahodil jsem pistoli hned u samé brány do kopřiv.

Přišel jsem domů, lehl na postel a myslím si: hned mne vezmou do vazby. Ale mine hodina, druhá — neberou mne. Už před soumrakem padne na mne taková tesknota! Vyšel jsem ven; zachtělo se mi uviděti Luizu za každou cenu. Jdu okolo hodináře. Kouknu: tam plno lidu, policie. Jdu ke kmotře: Zavolej Luizu! čekám sotva chvilenku a

*) Rusové přezývají Němce klobásníky, poněvadž uzenářství je na
Rusi rozšířeno hlavně mezi Němci.

už vidím, jak Luiza běží, vrhne se mně na krk a dá se do pláče. „Já sama, povídá, jsem vším vina, že jsem tetu poslouchala." Také mně oznámila, že teta hned po dnešní události přišla domů a takový dostala strach, že se rozstonala a nikomu ani slova; sama nikomu nic neřekla a mně, povídá, také zakázala. Má strach. Ať prý sami dělají, jak jim libo. Nás, Luizo, povídá, nikdo tam dnes neviděl. On i svou služebnou poslal pryč, protože se bál. Ta by mu oči vyškrábala, kdyby zvěděla, že se chce ženit. Z tovaryšů také nikdo nebyl doma; všechny poslal pryč. Sám i kávu zavařil, sám zákusku připravil. A příbuzný — ten i dříve po celý svůj život mlčel, nikdy nemluvil, a když se to dnes přihodilo, sebral čepici a první odešel. Také bude jistě mlčet, tvrdila Luiza.

A tak se stalo. Dvě neděle mne nikdo nebral do vazby, ani podezření nijakého na mne nebylo. Za ty dve neděle, věřte nebo nevěřte, Alexandře Petroviči, zažil jsem celého svého štěstí. Každý den jsem se scházel s Luizou. A kterak ona přilnula ke mně! Pláče. „Já, povídá, půjdu za tebou, kamkoli tě odešlou. Všeho nechám, a půjdu za tebou!" Už jsem pomýšlel na to, abych se tu zbavil života; tak mne tehdáž rozlítostnila. Nu, a za dvě neděle mne sebrali. Stařík a teta se smluvili a udali mne…"

„Ale počkejte," přerušil jsem Baklušina; „za to vás mohli odsouditi všeho všudy na deset, nu řekněme na dvanáct let, tedy na úplnou lhůtu v občanském oddělení; ale vždyť vy jste ve zvláštním oddělení. Jak je to možná?"

„Nu, pak se přihodila ještě druhá věc," pravil Baklušin.

„Když mne předvedli před soudní komisi, setník mně před soudem počal nadávati. Nesnesl jsem toho a povídám mu: Co nadáváš? Což nevidíš, podlá duše, že sedíš před „zrcadlem".*) Nu, tu nastal obrat; počali mne souditi pro nový zločin, a za všechno dohromady mne odsoudili ke

*) „Zrcadlem" se tu rozumějí soudní pravidla, postavená za sklem v rámci na stole před soudci.

čtyřem tisícům a pak sem do zvláštního oddělení. A když vyvedli k trestu mne, vedli i setníka; mne do zelené ulice, ale jeho zbavili hodnosti a poslali na Kavkaz jako prostého vojáka. Na shledanou, Alexandře Petroviči. Přijdte se k nám podívat o představení."

X.

Svátky Narození Páně.

Konečně nastaly svátky. Na štědrý večer trestanci skoro již nešli na práci. Pracovali jen krejčí a někteří jiní řemeslníci; ostatní postáli jen na prostranství před strážnicí a ačkoli byli sem tam rozesláni, vrátili se skoro všichni po jednom nebo po několika hned zase do káznice a po obědě již nikdo nevycházel z ohrady. Ostatně i dopoledne většina šla jen po svých záležitostech, a ne po komisních; někteří, aby se postarali o propašování vodky a objednali novou, jiní aby se mohli setkati se známými kmotry a kmotrami, aneb aby vyupomínali k svátkům dluhy za vykonané práce; Baklušín a druzí, kteří spolupůsobili při představení, aby si obešli některé známé, hlavně mezi důstojnickými sluhy a vypůjčili si potřebné obleky. Někteří chodili se starostlivým a přičinlivým vzezřením jen proto, že i druzí byli starostlivi a přičinlivi, a třebas na př. někteří neměli sebe menší naděje, že obdrží odněkud peníze, přece se tvářili, jako by také měli od někoho obdrže ti peníze; slovem všichni jako by čekali k zítřejšímu dni jakési změny, něčeho neobyčejného.

Na večer invalidové, kteří se vypravili na trh s různými objednávkami od trestanců, přinesli s sebou množství všelijakých potravin, masa, podsvinčat, ba i husí. Mnozí z trestancův, i nejskromnější a nejšetrnejší, kteří schráněli své kopějky po celý rok, pokládali za povinnost, hoditi se za takové příležitosti přes kapsu, a důstojným způsobem oslaviti svátky. Zítřejší den byl pro trestance skutečny svátek, jejž, mu nikdo nemohl vzíti, protože byl zákonem ve vší formě zabezpečen. Toho dne nemohli trestance poslati na práci, a dní takových bylo do roka všeho všudy tři.

A konečně, kdož ví, jaké vzpomínky se rozechvěly v duších oněch zavrženců o takovém svátku! Dni velikých svátků vtiskují se ostře v pamět prostého lidu, počínaje od samého mládí. Jsou to dni odpočinku od těžkých prací, dni, kdy se shromažďuje celá rodina. Vzpomínka na ně v káznici musela působiti žalost a tesknost. Úcta k slavnému tomu dni dostupovala u trestanců do jakési přísně officiální formy; málo kdo si vyhodil z kopýtka; všichni byli vážni a jako by něčím zaneprázdněni, ačkoli mnozí neměli skoro pranic na práci. Ale i zaháleči, i hýřilové se snažili, aby si zachovali jistý stupeň vážnosti. Smích jako by byl zapověděn. Vůbec nálada nabyla jakési choulostivosti a podrážděné netrpělivosti, a kdo rušil tento všeobecný ton, třebas samoděk, toho zakřikovali s nadávkami a zlobili se na něho jako by pro jeho neuctivé chování se k Božímu hodu. Tato nálada trestanců byla podivuhodná, ano dojemná. Kromě vrozené úcty k velikému dni cítil trestanec mimovolky, že tímto svěcením svátků přichází jaksi ve styk s celým světem, a že tedy není ještě docela povrhelem, úplně zahubeným člověkem, od společnosti lidské odříznutým kusem, že i v káznici se děje totéž, co mezi lidmi. Trestanci to cítili; bylo to vidno a srozumitelno.

Akim Akimyč také se velice připravoval na svátky. On neměl ani rodinných vzpomínek, protože vyrostl jako sirotek v cizím domě a div ne od patnácti let vstoupil do obtížné vojenské služby; nebylo v jeho životě ani zvláštních radostí, protože celý svůj život strávil pravidelně, jednotvárně, boje se třebas o jediný vlásek vybočiti z předepsaných mu povinností. Nebyl ani zvláště nábožným, protože pořádnost pohltila v něm na pohled všechny ostatní lidské schopnosti a zvláště všechny vášně a touhy, ať zlé, ať dobré. Proto se připravoval k oslavení významného dne beze spěchu, bez rozčilení, nermoutě se tesklivými a zcela marnými vzpomínkami, nýbrž s klidnou, methodickou slušností, jíž bylo právě tolik, mnoholi bylo třeba ke splnění povinnosti a obřadu, předepsaného jednou pro vždy.

A vůbec Akim Akimyč se nerad mnoho zamýšlel. Význam kteréhokoli fakta nikdy se, jak se zdálo, nedotýkal jeho hlavy, ale předepsaná mu jednou pravidla plnil s posvátnou přesností. Kdyby mu zítra poručili, aby konal pravý toho opak, konal by i to s toutéž pokorností a bedlivostí, jako vykonával opak toho ještě včera. Jedenkrát, jen jedenkrát za svého života pokusil se žíti podle svého rozumu, a dostal se do káznice. Poučení toho nedostalo se mu marně. I ačkoli mu nebylo souzeno, aby někdy pochopil, čím se vlastně provinil, přece si ze své příhody vyvodil spasitelné pravidlo, že se nesluší rozumovati nikdy a za žádných okolností, protože na rozumování „nestačí jeho rozum", jak se vyjadřovali trestanci.

Jsa slepě oddán obřadu, pohlížel i na své vánoční pečené pohankovou kaší nadívané podsvinče, jež pekl vlastnoručně, poněvadž se i v pečení vyznal, s jakousi povinnou úctou, jako by to bylo ne obyčejné podsvinče, jež bylo možno kdykoli koupiti a upéci, nýbrž jakési zvláštní, sváteční. Dost možná, že již z dětstva přivykl viděti toho dne na stole podsvinče, a z toho vyvodil, že podsvinče je toho dne nezbytným, i jsem přesvědčen, kdyby třebas jen jednou toho dne neokusil podsvinčete, že by mu svědomí po celý život činilo jakési výčitky, že nesplnil tehda své povinnosti.

Do svátků chodil ve své staré kazajce a ve starých kalhotách, ovšem slušně spravených, ale zcela již obnošených. Ukázalo se nyní, že nové šaty, jež mu byly vydány již před čtyřmi měsíci, bedlivě uschovával ve svém kufříku a nedotýkal se jich, těše se blahou myšlénkou, že se obleče do nových šatů. poprvé na svátky. A tak učinil. Hned na večer vytáhl své nové šaty, rozložil je, prohlédl, trochu očistil, ofoukal, a když to všechno vykonal, oblékl je na zkoušku. Vyšlo na jevo, že šaty jsou mu zcela dobře; vše bylo jak se sluší, dobře přiléhalo a zapínalo se až nahoru, límec jako by z lepenky vysoko mu podpíral bradu. V pasu se kazajka úžila a vypadala trochu jako uniforma, tak že se Akim Akimyč spokojeností až trochu poušklíb' a jaksi švihácky se poobrátil před svým malinkým zrcadélkem, jež vlastnoručně a dávno již olepil za svobodné chvíle zlatým prýmkem. Jen jediná sponka u límce kazajky byla jaksi ne na svém místě. Zpozorovav to, rozhodl se Akim Akimyč, že ji přeloží; přišil ji trochu dále, zkusil kazajku znova, a nyní bylo již všechno zcela dobře. Tu složil všechno, jak bylo dříve, a se spokojenou myslí uschoval do zejtřka do kufříku.

Hlava jeho byla oholena obstojně; ale když se pozorněji vzhlédl v zrcádku, zpozoroval, jako by hlava nebyla zcela hladka. Bylo viděti jedva patrné vyrážející vlásky; došel si proto ihned k „majorovi", aby se dal oholiti zcela jak se sluší a patří. Ačkoli by Akima Akimyče zítra nikdo neprohlížel, dal se přece oholiti, a sice jedině proto, aby svědomí mělo pokoj, aby vzhledem k tak slavnému dni splnil všechny své povinnosti. Úcta ke knoflíku, k epoletám, k petlicím vtiskla se nezhladitelně hned z dětských let do jeho duše ve formě nepopiratelné povinnosti a do jeho srdce, jako obraz nejvyššího stupně krásy, jíž může dojíti pořádný člověk.

Když byl všechno spravil, učinil jako starosta v kasárně opatření, aby přinesli seno a bedlivě dohlížel, jak je rozestlali po podlaze. Totéž se dělo i v druhých kasárnách. Nevím proč, ale před vánoci vždycky u nás po kasárně rozestýlali seno. Pak, když vykonal všechny své práce, pomodlil se Akim Akimyč, lehl na své lože a hned usnul klidným spánkem dítěte, aby se probudil co možná záhy z rána. Podobně si vedli ostatně i všichni trestanci. Ve všech kasárnách šli spat mnohem dříve, než obyčejně. Obyčejné večerní zaměstnání bylo ostaveno; o majdanech ani sluchu. Všechno čekalo na zítřejší jitro.

A konečně nastalo. Záhy, ještě před svítáním, sotva že odbubnovali budíček, otevřeli kasárny, a poddůstojník od stráže, jenž přišel, aby spočítal trestance, přál všem šťastných a veselých svátků, Jemu odpověděli týmž přáním a sice odpověděli přívětivě a laskavě. Akim Akimyč a mnozí jiní, kdo měli své husy a podsvinčata v kuchyni, rychle se pomodlivše, chvátali se podívat, co se tam s nimi děje, jak je pekou, kde co stojí a tak dále. Ve tmě z malinkých, sněhem a ledem zalepených okének naší kasárny bylo viděti, že v obou kuchyních ve všech šesti pecích plápolá jasný oheň, rozdělaný ještě před svítáním. Po dvoře sem tam ve tmě chodili už trestanci ve svých kožiších, oblečených do rukávů i přehozených přes ramena; vše to spěchalo do kuchyně. Ale někteří, ostatně jen nemnozí, zastavili se již u krčmářů. To byli nejnetrpělivější. Celkem však si všichni vedli slušně, pokojně a jaksi nezvykle činně. Nebylo slyšeti ani obvyklého spílání ani obvyklých hádek. Všichni chápali, že den ten je veliký a svátek vznešený. Byli někteří, kteří zašli do druhých kasáren přát veselých svátků svým známým. Vyšlo na jevo cosi jako přátelství. Podotýkám mimochodem, že mezi trestanci nebylo skoro nikde pozorovati přátelství, nemluvě o přátelství všeobecném — o tom ani řeči nebylo; — ale ani jednotlivého, aby se na př. ten nebo onen trestanec spřátelil s druhým. Toho skoro docela u nás nebylo, a jest to pozoruhodná črta; na svobodě tak nebývá. U nás skoro všichni byli v obcování jeden s druhým necitelní, suší, s velmi jen řídkými výjimkami, a to byl jakýsi officielní, jednou pro vždy přijatý a ustálený ton.

Vyšel jsem také z kasárny; počínalo jedva svítati; hvězdy bledly; mrazivý, jemný výpar zdvihal se do výše. Z komínů nad kuchyní valil se dým celými sloupy. Někteří z trestanců, s nimiž jsem se setkával, sami mně ochotně a laskavě přáli ke svátkům. Děkoval jsem a přál jim totéž. Byli mezi nimi i tací, kteří dosud ještě ani slova se mnou nepromluvili za celý ten měsíc.

U samé kuchyně mne dohonil trestanec z vojenské kasárny, mající kožich přehozený přes ramena. Poznal mne již z polovice dvora a volal na mne: „Alexandře Petroviči! Alexandře Petroviči!" Běžel do kuchyně a chvátal. Zastavil jsem se a počkal na něho. Byl to mladý hoch s okrouhlým obličejem, s tichým výrazem očí, velice nemluvný se všemi, jenž se mnou nepromluvil ještě ani slova a vůbec ani si mne nevšimnul od té doby, co jsem vstoupil do káznice; nevěděl jsem ani, jak se jmenuje. Přiběhl ke mně udýchaný a stanul zrovna přede mnou, pohlížeje na mne s jakýmsi tupým, ale zároveň blahým úsměvem.

„Co byste rád?" optal jsem se ho nikoliv bez podivení, vida, an stojí přede mnou, usmívá se, hledí na mne očima otevřenýma do kořán, ale nemá se k řeči.

„Ale Bože, vždyť' jsou svátky…" vypravil ze sebe, a sám se dovtípiv, že nemá vlastně o čem dále mluviti, zanechal mne a honem se odebral do kuchyně.

Dodám k tomu při té příležitosti, že i po této příhodě nikdy jsme se spolu nesešli a skoro ani slova jeden s druhým nepromluvili po celou tu dobu, dokud jsem nevyšel z káznice.

V kuchyni kolem silně rozpálených pecí bylo chvátání, strkání, celá tlačenice. Každý střehl svůj majetek; kuchaři počínali vařiti komisní jídlo, protože toho dne byl oběd určen dříve. Nikdo ostatně ještě nepočínal jisti, ačkoli někteří měli sto chutí, ale dbali jaksi slušnosti před druhými. Čekali na duchovního, a teprve až odejde, bude možno ukončiti půst a jisti masité jídlo.

Ještě se jak náleží nerozednilo, a již se za vraty ohrady počalo ozývati volání svobodníka: „Kuchaře!" Volání to ozývalo se div ne každou minutu a trvalo skoro dvě hodiny. Volali kuchaře z kuchyně, aby převzali milodary, jež přinášeli do káznice ze všech konců města. Přinášeli je ve značném množství ve způsobě preclíků, chleba, koláčů s tvarohem, křehkých opelek, vdolků, blinů a jiného bílého pečiva. Mám za to, že nezůstala ani jediná hospodyně kupeckého nebo měšťanského domu po celém městě, aby neposlala svého chleba a tím neprojevila svého přání k velikému svátku „nešťastným" a vězňům. Byly tu milodary bohaté — chutné housky z nejčistší mouky, jichž bylo posláno veliké množství; byly i dárky velice nuzné — nějaký preclík krejcarový a nějaké dva černé vdolky, jedva pomazané smetanou: to byl dárek, jejž ubohý posýlal ubohému ze svého posledního.

Všechno se přijímalo se stejnými díky bez rozdílu, jaké byly dary a od koho pocházely. Trestanci, kteří je přijímali, snímali čapky, ukláněli se, přáli šťastných a veselých svátků a odnášeli milodar do kuchyně. Když se již sešly celé hromady darovaného pečiva, poslali pro starosty ze všech kasáren a ti rozdělili všechno rovným dílem mezi jednotlivé kasárny. Nebylo sporů ani nadávek; dělení se konalo poctivě, rovně. Co přišlo na naši kasárnu, rozdělili již u nás; dělil Akim Akimyč ještě s jedním trestancem; dělili svýma rukama a svýma rukama podávali jednomu každému. Nebylo sebe menší námitky, ani sebe menší závisti na koho koliv. Všichni byli spokojeni; ba nemohlo ani vzniknouti podezření, že by bylo možno almužnu zatajiti anebo ji děliti nerovným dílem.

Když byl Akim Akimyč hotov se svou prací v kuchyni, přistoupil k oblékání, oděl se co nejslušněji a nejslavnostněji, nenechav ani jediné sponky nezapjaté, a když byl oblečen, počal se ihned modliti, tentokrát už, jak se patří. Modlil se dosti dlouho. V tu dobu modlilo se již mnoho trestanců, z větší části letitých. Mládež se mnoho nemodlila, leda že se kdo při vstávání poznamená křížem, a to i o svátcích. Když se pomodlil, přistoupil Akim Akimyč ke mně a přál mně jaksi slavnostně k svátkům. Pozval jsem ho ihned na čaj a on mne na své podsvinče. Za nedlouho přiběhl ke mně i Petrov přát mně k svátkům. Zdá se, že si už přihnul, a ač přiběhl udýchaný, mnoho toho nenapovídal; postál jen chvilku přede mnou s jakýmsi očekáváním a brzy odešel ode mne do kuchyně.

Mezi tím ve vojenské kasárně se chystali k návštěvě duchovního. Jejich kasárna byla zařízena jinak, než ostatní; náry se v ní táhly kolem stěn a nezaujímaly prostředek síně, jako ve všech ostatních kasárnách; byla to tedy jediná síň v káznici, jež nebyla v prostřed zastavena. Byla bezpochyby proto tak zařízena, aby bylo možno shromažďovati v ní trestance v nevyhnutelných případech. Uprostřed síně postavili stolek, pokryli jej čistým ručníkem, postavili na něj obraz a rozsvítili lampičku. Konečně přišel duchovní s křížem a svěcenou vodou. Pomodliv se a propěv před obrazem obrátil se k trestancům a všichni s opravdovou zbožností přistupovali a líbali kříž. Pak obešel duchovní všechny kasárny a pokropil je svěcenou vodou. V kuchyni pochválil náš trestnický chléb, jenž se pro svou chuť těšil dobré pověsti v celém městě. Trestanci ihned projevili přání, aby mu byly odeslány dva bochniky čerstvého, právě upečeného chleba; jednomu invalidovi bylo ihned uloženo, aby je odnesl. Kříž doprovodili s toutéž zbožností, se kterou jej uvítali, a pak skoro ihned přijeli major a velitel pevnosti. Velitele pevnosti měli u nás rádi a skoro si ho vážili. On obešel všechny kasárny, jsa provázen majorem, všem přál veselých svátků, zašel do kuchyně a okusil trestníckých ščí. Šči se znamenitě podařily; bylo vydáno v tak znamenitý den skoro po libře masa na každého trestance. Mimo to byla upravena prosná kaše, k níž i másla vydáno s důstatek. Vyprovodiv velitele, poručil major, aby se počalo obědvati. Trestanci se snažili, aby mu nepřicházeli na oči. Nelíbil se jim jeho zlostný pohled zpod brejlí, kterýmžto pohledem rozhlížel se i nyní v pravo a v levo, nenajde-li se kde nepořádek a nevyskytne-li se kde nějaký provinilec.

Počali obědvati. Podsvinče Akima Akimyče bylo výborně upečeno. A tu si nemohu vysvětliti, jak se přihodilo následující: Hned jak odejel major, všeho za nějakých pět minut, objevilo se neobyčejně mnoho opilého lidu, kdežto před pěti minutami byli všichni ještě střízlivi. Vyskytlo se mnoho červenajících se a zářících tváří, vyskytly se balalajky. Poláček s houslemi, najatý na celý den, provázel již jakéhosi hýřila a vrzal mu veselé tance. Hovor se stával opilejším a hlučnějším. Avšak oběd se odbyl bez hrubších různic. Všichni byli syti. Mnozí ze starších a solidních trestanců ihned odešli si pospat, což učinil též Akim Akimyč, jenž měl bezpochyby za to, že o velikém svátku jest po obědě nezbytně nutno si pospati. Stařeček ze Starodubovských starověrských osad, zdřímnuv si trochu, vylezl na pec, rozevřel svoji knihu a modlil se až do hluboké noci, nepřestávaje skoro po celou tu dobu se modliti. Bylo mu těžko pohlížeti na „hanbu", jak se vyjadřoval o všeobecném veselí trestancův.

Čerkesové všichni si usedli na zápraží, a zvědavé, spolu však s jakousi nelibostí pohlíželi na opilý lid. Potkal jsem Nurru. „Jaman, jaman!" volal na mne, kývaje hlavou se zbožným rozhorlením; „och, jaman! Allah se rozhněvá!" Isaj Fomič tvrdošíjně a hrdě rozsvítil ve svém koutku svíci a počal pracovati, dávaje tím patrně na jevo, že mu pranic nezáleží na našem svátku. Tu a tam v koutech počaly majdany. Invalidů se nebáli, a pro případ, že by měl přijíti poddůstojník, jenž se ostatně sám snažil, aby ničeho nepozoroval, postavili ke dveřím hlídače. Důstojník od stráže přišel se za celý ten den všeho jen třikrát podívat do káznice. Ale opilí se schovali, majdany se při jeho příchodu uklidily a mimo to se zdálo, že i důstojník si umínil, nedbati toho dne menších nepořádků. Opilý člověk byl toho dne pokládán za malý nepořádek.

Lid se ponenáhlu stával živějším. Vznikaly hádky. Střízlivých zůstala však přece veliká většina a proto zbývalo dosti osob, aby dohlédly na opilé. Zato ti co se dali do hýření, pili bez míry. Gázin slavil vítězství. Se spokojeným vzezřením procházel se okolo svého místa na narách, pod něž směle přenesl vodku, která byla až do té doby uschována kdesi ve sněhu za kasárnami v tajném místě, a chytrácky se usmíval, pohlížeje na přicházející k němu konsumenty. Sám byl střízliv a nevypil ani kapky. Měl v úmyslu vyhoditi si z kopýtka koncem svátků, až vyloví všechny peníze z kapes trestanců.

Po kasárnách se ozývaly písně. Ale opojení přecházelo už v otupělost a od zpěvu nebylo daleko k slzám. Mnozí se procházeli se svými vlastními balalajkami, s kožichy přehozenými přes ramena, a s junáckým vzezřením přebírali struny. Ve „zvláštním oddělení" utvořil se dokonce i sbor, sestávající z osmi osob. Zpívali znamenitě za průvodu balalajek a kytár. Čistě národních písní zpívalo se málo. Připomínám si jen jedinou živě zazpívanou:

Já včera mladá na hodech byla.

Uslyšel jsem zde nový variant této písně, jehož jsem dříve neslýchal. Na konci písně byl dodatek několika veršů:

Doma já mladá uklidila jsem: lžíce umyla, do šcí vylila; s dveří sstrouhala, koláč upekla.

Nejvíc se zpívaly písně, jež nazývali u nás trestnickými, takto vesměs známé. Jedna z nich „Jindá…" byla humoristická a líčila, jak se člověk druhdy veselil, žil jako pán na svobodě a nyní se dostal do káznice. Vypravovalo se v ní, jak jindá zlepšoval „blamanžé šenpanským*) a nyní

Kyselé zelí s vodou dají, a jím, až za ušima praští.

Velmi oblíbena byla též známá píseň

Žil jsem jindá, chlapík, veselil se, Míval jsem svůj kapitál: O kapitál, chlapík, jsem však, přišel nevolníkem jsem se stal atd.

Jen že u nás vyslovovali ne „kapitál", nýbrž „kopitál", odvozujíce kapitál od slova „kopiti". Zpívali se i písně truchlivé. Jedna byla čistě káznická, také tuším známá:

Záře na nebi se sbírá, tambor bije budíček. Starší dvéře otevírá Písař číst jde rozsudek. Nevidět nás za stěnami, jak my tady žijeme; Bůh, nebeský otec s námi, my i zde nezhyneme, atd.

*) Přiléval šampaňského vína do blanc-manger.

Druhá se pěla ještě smutněji, ale velmi krásným nápěvem. Byla složena bezpochyby některým trestancem slovy velmi dojemnými, ale prostými smyslu. Pamatuju si z ní několik veršů:

Nespatří mé oko krajů těch,

kde jsem byl narozen, bez viny okoušet útrap všech

na věky jsem odsouzen. Na střeše výr zahuká, rozlehne se lesem; zabolí srdce, div nepuká, ale já tam nejsem.

Píseň tu zpívali u nás často, ale ne sborem, nýbrž jednotlivě. Z nenadání, v době všeobecného hýření, vyjde si ten neb onen na zápraží kasárny, usedne, zadumá se, odepře tvář o ruku a spustí vysokým falcetem. Posloucháte a zdá se vám, že vám v srdci cosi puká. Naši trestanci měli slušné hlasy.

Zatím se již počalo smrákati. Zasmušilost, tesknota a ztrnulost smutně vystupovaly uprostřed opilství a hýření. Člověk, jenž se před hodinou smál, již pláče někde, napiv se přes míru. Jiní se už dvakrát poprali. Třetí, bledí a jedva na nohou se držíce, vrávorali po kasárnách a působili různice. Ti, jejichž opice nebyla hašteřívé povahy, marně hledali přátel, před nimiž by mohli otevříti svou duši a vyplakati své opilé hoře. Všechen ten ubohý lid chtěl se vyraziti, chtěl vesele stráviti veliký svátek. Ale Bože! jak těžkým a smutným byl tento den skoro pro každého. Každý jej trávil tak, jako by se byl zklamal v nějaké naději.

Petrov zaběhl ke mně ještě dvakrát. Pil jen velmi málo za celý den a byl skoro úplně střízliv. Ale až do nejposlednější hodiny stále očekával něco, co se zcela jistě mělo splniti, cosi neobyčejného, svátečního, velice veselého. Ačkoli o tom nemluvil, bylo mu to přece viděti na očích. Přecházel neustále z kasárny do kasárny. Ale nic zvláštního se nepřiházelo a s ničím se nesetkával kromě opic, nesmyslného spílání z opilství a ztřeštěných od opojení hlav.

Hezounký a umytý Sirotkin také chodil po všech kasárnách v nové, červené košili a také jako by tiše a důvěrčive čehosi čekal.

Znenáhla se udělalo v kasárnách nesnesitelno a ohavno. Bylo, pravda, i mnoho směšného, ale mně bylo jaksi teskno a líto jich všech, obtížno a dusno mezi nimi. Hle, dva trestanci se nemohou dohodnouti, kdo má koho uhostiti. Bylo vidět, že se již dlouho domlouvají a před tím že se již pohádali. Zejména jeden má už dávno jakýsi vroubek u druhého. Tento si stýská a ačkoli ho jazyk špatné poslouchá, snaží se dokázati, že druhý s ním jednal nespravedlivě. Šlo o prodej jakéhosi kožichu, při čemž byly zamlčeny jakési peníze, a sice o masopustě minulého roku. A ještě něco mimo to… Žalobník byl vysoký, svalnatý chlapík, ne hloupý, tichý, a když se napil, cítil snahu přáteliti se a postesknouti si na své hoře. Při té příležitosti nadává, činí různé nároky, ale jaksi s úmyslem, aby se potom tím pevněji smířil se svým soupeřem. Druhý byl silný, zavalitý, postavy nevysoké, s tváři okrouhlou, chytrý a úskočný. Pil snad více než jeho soudruh, ale opilý byl jen lehce. Je to člověk, jenž dovede státi na svém a slyne za boháče. Ale nyní má z jakési příčiny za výhodno nedrážditi svého rozplývajícího se soudruha a vede ho ke krčmáři. Soudruh tvrdí, že jest povinen a zavázán ho uctiti, „jen jsi-li poctivý člověk".

Krčmář s jistou úctou k odběrateli a s lehkým opovržením k rozplývajícímu se soudruhu, protože nepije za své, nýbrž se dává uctívati, vytáhne vodku a naleje číšku.

„Ne, Sťópko, to jsi povinen," tvrdí rozplývající se přítel, vida že zvítězil, „protože je to tvá povinnost."

„E já si s tebou nebudu darmo jazyk mozolit!" odpověděl Sťópka.

„Ne, Sťópko, to nemáš pravdu," stál na svém první, bera z rukou krčmářových číšku; „protože jsi mně dlužen peníze; svědomí nemáš, ba ani oči nemáš své, nýbrž dlužené! Podlec jsi, Sťópko, víš co; povídám podlec!"

„Nu, co meleš; víno jsi rozlil! Když tě lidé uctívají a dávají, tedy pij!" křičí krčmář na rozplývajícího se přítele; „snad nechceš, abych stál u tebe do zítřka!"

„Však vypiju, co křičíš! Veselé svátky, Štěpáne Dorofejiči!" obrátil se zdvořile a s lehkou poklonou, drže v rukou číšku, k Sťópkovi, jemuž před půlminutou vynadal podlců. „Buď zdráv sto let, a co jsi už prožil, to nepočítám!" Potom vypil, odchrknul si a utřel se. „Jindá, braši, mnoho vína jsem snesl," podotknul s opravdovou vážností, obraceje se jaksi ke všem, ale k nikomu zvlášť; „ale nyní patrně už přicházejí moje léta. Děkuju ti, Štěpáne Dorofejiči."

„Nemáš zač."

„Tak já tě budu neustále o to, Sťópko, upomínat; i kromě toho, že jsi přede mnou veliký podlec, řeknu ti…"

„Poslouchej, ty opilá tlamo, víš co já ti řeknu," vskočil mu do řeči Sťópka, jehož přešla už trpělivost. „Poslouchej, a každé mé slovo si pamatuj. Tahle rozdělíme svět na dvě polovice, pro tebe půl světa, pro mne půl světa. Táhni a víc mně na oči nechoď. Omrzel jsi mne!"

„Nevrátíš tedy peněz?"

„O jakých to penězích mluvíš, opilý člověče?"

„E, na onom světě sám přijdeš a budeš mně vracet, ale nevezmu! Naše peníze jsou vydělané, potem a mozoly vysloužené. Natrápíš se za můj pěťák na onom světe."

„Nu, aby tě čert vzal!"

„Což křičíš „nu!" Však jsi mne nezapřáhl!"

„Táhni, táhni!"

„Podlec!"

„Lotr!"

A znova se počaly sypati nadávky, ještě více než před uctěním.

Jinde sedí na narách opodál dva přátelé, jeden vysoký, silný, tlustý, hotový řezník; obličej má červený. Div nepláče, protože jest velice dojat. Druhý vyzáblý, tenký, hubený, s dlouhým nosem, s něhož jako by něco kapalo, a s malinkýma, prasečíma očkama, obrácenýma k zemi. To je člověk politický a vzdělaný; býval kdysi písařem a jedná se svým přítelem trochu s vysoká, což je onomu po taji velmi nepříjemno. Celý den pili spolu.

„On se mne dotknul!" křičí tlustý přítel, a kolébá při tom písařovu hlavu svou levicí, kterouž objal přítele. „Dotknul" znamená udeřil. Tlustý přítel, sám také bývalý poddůstojník, závidí tajně svému spitému soudruhu a proto se jeden před druhým honosí vybraným slohem.

„A já ti řeknu, že jsi také neměl pravdu…" začíná dogmaticky písař, schválně k němu neobraceje očí a pohlížeje s tvrdošíjnou vážností na podlahu.

„On se mne dotknul, slyšíš!" vskočil mu do řeči přítel, ještě více škubaje svým milým soudruhem. „Tys mně zůstal nyní jediný z celého světa, slyšíš? A proto jen tobě jedinému povídám: On se mne dotknul!…"

„A já ti opět řeknu: Taková kyselá omluva, milý příteli, dělá jen hanbu tvé hlavě!" namítal tenoučkým a zdvořilým hlasem písař. „A raději se přiznej, milý příteli, že všechno to pijáctví následkem tvé vlastní nestálosti…"

Tlustý přítel se trochu odklání nazpět, tupě pohlíží svýma opilýma očima na písaříka, jenž je patrně s sebou spokojen, a najednou zcela neočekávaně udeří ze vší síly svou ohromnou pěstí písaře do malinké tváře. Tím se končí celodenní přátelství. Milý přítel letí bez paměti pod nary…

Anebo tu zas přichází do naší kasárny jeden můj známý ze zvláštního oddělení, z míry dobrosrdečný a veselý chlapík, ne hloupý, posměváček, aniž by však komu ubližoval, a neobyčejně sprostný na pohled. Jest to ten samý, jenž za prvního dne mého pobytu v káznici, v kuchyni při obědě hledal, kde ostává bohatý sedlák, tvrdil, že dbá na čest a pil se mnou čaj. Je mu asi čtyřicet let, má neobyčejně tlustý dolní ret a veliký masitý nos, posetý uhry. V rukou má balalajku, na které se nedbale přebírá strunami. Za ním jako chvost kráčel neobyčejně malý trestanec s velikou hlavou, jehož jsem velmi málo znal dosavad. Jeho si ostatně nikdo vůbec nevšímal. Byl jaksi divný, nedůvěřivý, věčně mlčelivý a vážný; chodil pracovat do krejčovny a zřejmě se snažil žíti sám pro sebe a s nikým nevstupoval ve styk. Nyní pak v opici zavěsil se jako stín na Varlamova. Kráčel za ním strašně vzrušen a klátě rukama; tloukl pěstí do stěn, do nar a div že se nedal do pláče. Varlamov, jak se zdálo, si bo ani nevšímal, jako by vůbec nestál vedle něho. Podivuhodno je to, že dříve tito dva lidé nikdy se skoro spolu nestýkali; nemajíť ani zaměstnáním, ani povahou pranic společného. Patří k různým druhům trestancův a bydlí v různých kasárnách. Jméno malinkého trestance bylo Bulkin.

Varlamov se ušklíb', spatřiv mne. Seděl jsem na narách, na svém místě u pece. Stanul opodál naproti mně, něco si rozvážil, zavrávoral a přiblížil se ke mně nejistými kroky, postavil se jaksi švihácky celým tělem na bok, a dotýkaje se lehounce strun, deklamoval recitativem, podupávaje tichounce botou:

Plnolící, bělolící,

jak sýkorka na větvici

zpívá má milá;

Ona v šate atlasovém

s garniturou, krásném, novém,

moc je spanilá.

Tato píseň, zdá se, úplné pobouřila Bulkina. On zaklátil rukama a obraceje se ke všem, zvolal:

„To je všechno lež, braši, samá lež! Jediného slova pravdy nepoví, samá lež!"

„Starouškovi Alexandru Petroviči," promluvil Varlamov, pohlížeje mně se čtveráckým smíchem do očí a div mne nešel líbat. Byl podnapilý. Výraz „starouškovi tomu a tomu," znamenající tolik, jako „má úcta tomu a tomu", jest mezi prostým lidem po celé Sibiři běžný a užívá se ho při oslovení třebas i dvacetiletého jinocha. Slovo „staroušek" znamená tu cosi uctivého, čestného, skoro i lichotivého. „Nu co, Varlamove, jak se máte?" „Inu tak ze dne do dne. A víte, kdo svátek světí, ten už od rána je podnapilý; proto mně odpusťte!" Varlamov mluvil trochu zpívavým hlasem.

„Samá lež, opět samá lež!" křičel Bulkin, jako zoufalý tluče pěstí do nar. Ale Varlamov jako by byl dal slovo, že si ho nebude vůbec všímati, v čemž bylo neobyčejně mnoho komiky, protože se Bulkin zavěsil na Varlamova bez jakékoli příčiny hned od samého rána, a sice právě proto, že Varlamov mluví „samou lež", jak se mu zdálo bůh ví z jaké příčiny. Kradl se za ním jako stín, chytal ho za každé slovo, lomil rukama, otloukl si je div ne do krve o stěny a o náry, a strádal a sice zřejmě strádal od přesvědčení, že vše, co mluví Varlamov, je „samá lež". Kdyby měl delší vlasy na hlavě, snad by si je rval z rozhořčení. Zrovna jako by byl na sebe přijal odpovědnost za skutky Varlamova, jako by na jeho svědomí ležely všechny chyby Varlamova. A vtip byl právě v tom, že Varlamov na něho ani nehleděl.

„Samá lež, samá lež, samá lež! Ani jediné jeho slovo není pravdivé!" křičel Bulkin.

„A co je ti do toho?" odpovídali mu se smíchem trestanci.

„Věříte-li Alexandře Petroviči, že jsem býval velice krásný a holky mne mívaly hrozně rády…" dal se najednou Varlamov do vypravování.

„Lež! opět lež!" přerušuje ho jakýmsi úpěnlivým hlasem Bulkin.
Trestanci se chechtají.

„Ale já před nimi furiantím; košili mám červenou, šaravary plyšové! Ležím si, jako nějaký hrabě Butylkin, to jest napilý jako švejda, nu slovem — co srdce ráčí!"

„Lež!" stojí rozhodně na svém Bulkin.

„A tehdáž jsem měl od pantáty jednopatrový, zděný dům. Nu, za dvě léta jsem utratil patro i přízemí a zbyla mně jen vrata bez pilířů. Ale což, peníze jako holubi; přiletí a zase odletí!"

„Lež!" ještě rozhodněji tvrdí Bulkin.

„Tak vidíte, já tedy poslal svým rodičům odsud lítostivé psaní; myslím si, snad pošlou nějaké peníze. To proto totiž, že říkali, že jsem jednal proti vůli svých rodičův. Že jako jsem si jich nevážil. Jde už na sedmý rok, co jsem to psaní poslal."

„A dosud žádné odpovědi?" optal jsem se, zasmáv se.

„Ale ne," odvětil, sám se náhle pousmáv a přibližuje se stále blíže nosem k mé tváři. „A víte-li, Alexandře Petroviči, já zde mám milou …"

„Vy? milou?"

„Onufrijev mi ondyno povídal: ,Moje, třebas byla zďobaná, nehezká, ale za to co má šatstva; a tvá je sice hezká, ale žebračka, s mošnou chodí."

„A což je to pravda?"

„Opravdu, žebračka!" odpověděl Varlamov a rozesmál se nehlasitým smíchem; v kasárně se také dali do smíchu. Skutečně všem bylo povědomo, že měl známost s jakousi žebračkou a poskytl jí za půl roku všeho deset kopějek.

„Nu, tak co tedy?" ptám se, abych se ho konečně už zbavil.

Varlamov pomlčel, laskavě pohlédl na mne a něžně pronesl:

„Nebudete-li tedy od té dobroty a neudělíte-li mně z té příčiny na láhvičku? Vždyť já, Alexandře Petroviči, samý čaj dnes pil," dodal s laskavým pohledem, přijímaje ode mne peníze; „a tak jsem se toho čaje nalokal, že se mne chytil v zádech a ve břiše mně to šplouchá jako v láhvi…"

V tu dobu, kdy Varlamov přijímal ode mne peníze, mravní rozhořčenost Bulkina, zdá se, že dostoupila krajních mezí. Házel rukama jako šílený a div neplakal.

„Lidé boží!" křičel Bulkin, obraceje se s ustrnutím k celé kasárně; „hleďte na něho! Samá lež! Všechno, co promluví, je samá, samá, samičká lež!"

„A co je tobě do toho?" volají na něho trestanci, divíce se jeho rozhorlení; „cos to za podivného člověka!"

„Nedám mu lhát!" křičí Bulkin, jiskře očima a tluče ze vší síly pěstí o náry; „nechci, aby lhal!"

Všichni se chechtají, Varlamov bere peníze, poroučí se mně a kroutě sebou, spěchá z kasárny, rozumí se přímo ke krčmáři. A tu jako by si byl ponejprve všimnul Bulkina.

„Nu, pojďme!" volá na něho, stanuv na prahu, jako by ho měl vskutku k něčemu zapotřebí. „Knoflík od hole," prohodil Varlamov, propouštěje s pohrdáním rozhořčeného Bulkina napřed, a počínaje znova drnkati na balalajce…

Ale nač popisovati tyto výjevy opojení! Konečně minul tento dusný den. Trestanci upadají v těžký spánek na narách. Ze spaní mluví a blábolí ještě více, než v jiných nocech. Tu a tam ještě sedí u majdanů. Dlouho očekávaný svátek minul. Zítra opět všední den, opět na práci…

XI.

Divadelní představení.

Na třetí den svátků, večer, bylo první představení na našem divadle. Přípravy daly asi mnoho starostí a běhání, ale herci vzali všechno na sebe, takže my ostatní ani jsme nevěděli, v jakém stavu se nachází celá ta záležitost, co se vlastně děje, ba ani jsme vlastně nevěděli, co se bude provozovati. Herci po celé ty tři dni, když vycházeli z ohrady do práce, snažili se opatřiti si co možná nejvíce obleků. Baklušin, kdykoli mne potkal, luskal jen prsty na důkaz radosti. Zdá se, že i major byl konečně ve slušné míře. Ostatně nám bylo úplně neznámo, věděl-li on o divadle. A věděl-li, tedy dovolil-li je úředně, anebo se jen rozhodl, že bude mlčet, pohodiv rukama nad smýšlenkou trestancův a přikázav, jak se samo sebou rozumí, aby se všechno odbylo co možná v pořádku. Mám za to, že o divadle věděl, že nemohl o něm nevěděti; ale nechtěl se plésti do té věci, věda, že by mohlo býti hůře, kdyby je zapověděl. Trestanci počnou dováděti, dají se do pití, tak že je daleko lépe, zaměstnávají-li se něčím.

Přisuzuju ostatně takové rozumování majorovi jen proto, že jest nejpřirozenější, nejjistější a nejzdravější. Možno říci dokonce, kdy by trestanci o svátcích neuspořádali divadelního představení, anebo neměli nějakého jiného podobného zaměstnání, že by je mělo pro ně vymysliti samo představenstvo. Ale poněvadž se náš major vyznamenával zcela opačným způsobem myšlení, než ostatní část člověčenstva, není se ovšem čemu diviti, že beru veliký hřích na sebe, domnívaje se, že věděl o divadle a dovolil je. Takový člověk, jako major, má všude potřebu někoho stísniti, něco odňati, někoho zbaviti práva, slovem učiniti někde „opatření". Ve vzhledě tom byl známý po celém městě. Co je mu, do toho, že právě následkem takového utiskování mohly v káznici vzniknouti nepořádky ! Na nepořádky jsou tresty (rozumují podobní lidé, jako náš major) a vzhledem k darebákům trestancům jest přísnost a neustálé, přísné plnění zákona, vše to, co se žádá! Tací nerozumní plnitelé zákona rozhodně nechápou, ba ani nejsou s to, aby pochopili, že pouhé doslovné splnění jeho, nehledě na smysl a nemaje ponětí o duchu zákona, vede přímo k nepořádkům a nikdy k ničemu jinému nepřivedlo. „V zákonech je to řečeno, čeho tedy více?" tvrdívají a upřímně se diví, že se na nich jaksi nádavkem k zákonům žádá ještě zdravý smysl a střízlivá hlava. Poslední zvláště se mnohým z nich zdá zbytečnou a urážlivou rozkoší, zkracováním a nesnášelivostí.

Avšak nechať bylo jakkoliv, starší poddůstojník neodporoval trestancům, a jim běželo právě o to. Podotýkám výslovně, že divadlo a vděčnost za to, že je dovolili, bylo příčinou, že o svátcích nebylo v káznici ani jednoho hrubšího porušení pořádku: ani jediné hádky s povážlivými následky, ani jediné krádeže. Sám jsem byl svědkem, jak sousedé uchlácholili některé hýřily nebo hádající se, jedině připomenutím, že jinak představenstvo zapoví divadlo. Poddůstojník vyzval trestance, aby mu dali slovo, že bude všude ticho, a že se budou slušně chovati. Svolili s radostí a svatě plnili slib; lichotiloť jim velice, že se věří jejich slovu. Sluší ostatně podotknouti, že dovolení divadelního představení nestálo představenstvo pranic, pražádných obětí. Místo pro představení se zvlášť nevyhrazovalo;celé divadlo se sestavilo a zase rozebralo za nějaké čtvrt hodiny. Představení trvalo půl druhé hodiny, a kdyby neočekávaně přišel shora příkaz, aby se představení přerušilo, vykonalo by se to mrknutím oka. Obleky byly uschovány v kufrech trestancův. Ale dříve, než povím, jak bylo divadlo zařízeno a jaké byly obleky, zmíním se o divadelní ceduli, t. j. o tom, co se vlastně mělo představovati.

Psané cedule ostatně nebylo. Teprv ke druhému a třetímu představení se objevila jedna, napsaná od Baklušina pro pány důstojníky a vůbec vznešenější navštěvovatele, kteří hned při prvním představení prokázali našemu divadlu čest své návštěvy. A sice z pánů přicházel obyčejně důstojník od stráže, jednou přišel i důstojník ode dne, mající dozor nad strážemi. Také ženijní důstojník se přišel jednou podívat; tedy pro případ návštěvy takovýchto hostí byla pořízena cedule. Mělo se za to, že se sláva trestnického divadla roznese daleko po pevnosti, ba i po městě, a to tím spíše, že ve městě divadla nebylo. Slyšeli jsme, že se tam sestoupili ochotníci pro jedno představení, a víc nic.

Trestanci jako děti měli radost ze sebemenšího úspěchu, ba i honosili se jím. „A kdo ví," uvažovali a mluvili u nás pro sebe i mezi sebou, „možná, že se o tom doví i nejvyšší představený; přijde a podívá se; tu uvidí, jací jsou trestanci chlapíci. To není obyčejné představení prostých vojáků s jakýmisi kuklami, s plovoucími loďkami, s chodícími medvědy a kozami. Zde jsou herci, skuteční herci a hrají divadlo, jaké hrávají páni; takového divadla nemají ani ve městě. U generála Abrosimova bylo prý jednou představení a bude ještě jednou; jestli že čím vyniknou, tedy snad jen obleky, ale co se týče řečí, kdo ví ještě, vyrovnají-li se našim! Snad i gubernator se doslechne a — čert nikdy nespí! — může být i jemu se zachce přijiti se podívat. Neboť ve městě divadla nemají…"

Slovem, fantasie trestanců, zejména po prvním úspěchu, dostoupila o svátcích nejvyššího stupně, div že nepomýšlela na odměny nebo na zkrácení prací z trestu, ačkoli se skoro zároveň sami ihned dávali dobrosrdečně do smíchu nad sebou samými. Slovem byly to děti, hotové děti, nehledě na to, že některým z oněch dětí bylo po čtyřiceti letech.

Ale přes to, že cedule nebyla vydána, znal jsem již ve hlavních rysech obsah chystaného představení. Prvním kusem bylo: „Filatka a Miroška, soupeřové". Baklušin už týden před představením se mně pochlubil, že úloha samého Filatky, kterouž převzal, bude tak představena, že něco podobného neviděli ani v Sankt-petěrburgském divadle. Chodil po kasárnách, vychloubal se nemilosrdně a nestydatě, ale zároveň zcela dobrosrdečně, a tu a tam z nenadání prohodí něco divadelního, t. j. některou větu ze své úlohy a všichni se chechtají, ať už je směšno nebo ne to, co prohodil. Ostatně sluší vyznati, že i zde se trestanci uměli zdržeti a zachovati vážnost; šprýmy Baklušina a vypravování o budoucím divadle mohlo nadchnouti buď jen zcela mladý lid se žlutými zobáky, jenž se nedovedl ještě zdržovati, anebo nejvíce vynikající mezi trestanci, jichž autorita byla pevně ustálena, tak že se již nepotřebovali báti přímo vyjadřovati své city, ať si byly jakékoli, třebas sebe naivnější, t. j. dle mínění běžného v káznici, nejneslušnější. Ostatní přijímali pověsti a mínění o divadle mlčky; ovšem nezlehčovali jich, ani jim neodporovali, ale snažili se ze všech sil, chovati se k pověstem o divadle lhostejně a z části dokonce i s vysoka.

Teprve v poslední době, skoro už samého toho dne, kdy mělo býti představení, všechny najednou počalo zajímati, jaké to bude, jak se budou naši držeti, co bude dělati major, zdaří-li se to tak, jako předloni a pod. Baklušin mne ubezpečoval, že všichni herci jsou znamenite vybráni, každý že jest na svém místě. A že i opona bude. A Filatkovu nevěstu že bude dávati Sirotkin — „a sám se podivíte, jak bude vypadat v ženských šatech!" tvrdil, přimhuřuje oči a mlasknuv jazykem. Dobročinná statkářka bude míti šaty se skladkami, na ramenou pelerinku a slunečník v rukou, a dobročinný statkář vystoupí na jeviště v důstojnické uniformě s adjutantskými šňůrami a s hůlkou, v ruce. Pak následoval druhý kus dramatický: „Žrout Kedril." Název ten mne velice zajímal, ale jakkoliv jsem se vyptával na onen kus, ničeho jsem o něm nezvěděl až do samého představení. Jen to jsem se dověděl, že kus byl vzat ne z knihy, nýbrž z rukopisu; že si jej vypůjčili u jakéhosi vysloužilého poddůstojníka na předměstí, jenž se dojista sám kdysi účastnil představení toho na nějakém vojenském divadle.

V našich odlehlých městech a guberniích nalézají se v skutku divadelní kusy, o nichž, zdá se, že nikdo neví, jež snad nikdy nikde nebyly tištěny, ale jež se samy sebou kdesi objevily a tvoří nezbytnou součástku každého divadla pro lid v jisté části Ruska. A když již mluvím o divadle pro lid, jak dobře a velice dobře by bylo, kdyby si někdo z našich badatelův obral za úkol nové a důkladnější než doposud výzkumy o divadle pro lid, které jest, trvá a možná dost, že není zcela nepatrné. Nechci věřiti, že by vše to, co jsem potom spatřil u nás, na našem trestnickém divadle, bylo všechno vymyšleno jen našimi trestanci. Naopak jest nezbytno předpokládati dědičnost podání, jednou pro vždy ustálené počiny a pojímání, přecházející z pokolení na pokolení po staré paměti. Hledati se musí mezi vojáky, mezi továrními dělníky, v průmyslových městech, ba i v některých málo povědomých městečkách mezi chudšími měšťany. Zachovaly se i po všech a v gubernských městech, mezi čeledí velkých statkářských domů. Ba mám za to, že mnohé staré divadelní kusy rozšířily se pomocí opisů po Rusku nejinak než prostřednictvím panské čeledi. Bývalí starodávní statkáři a Moskevští pánové mívali svá vlastní divadla, záležející z herců nevolníků. Na těchto divadlech sluší hledati vznik našeho lidového dramatického umění, jehož stopy jsou patrny.

Co se pak týče „Žrouta Kedrila", jakkoli bych si byl přál něčeho se o něm dověděti, přece jsem o něm nezvěděl před časem nic, než že se na jevišti objeví zlí duchové a ti odnesou Kedrila do pekla. Co však znamená Kedril, a proč právě Kedril a ne Kyrill? Je-li to událost ruská nebo cizozemská? — toho jsem se nikterak nemohl dopátrati. K závěrku oznamovali, že se bude představovati „pantomima s průvodem hudby". Vše to bylo ovšem velice zajímavo. Herců bylo asi patnáct, samí smělí a čiperní hoši. Stále se sbíhali dohromady, konali zkoušky, někdy také za kasárnami, schovávali se před námi a tajili se. Slovem, chtěli nás všechny překvapiti něčím neobyčejným a neočekávaným.

Ve všední den se káznice zavírala časně, hned jak se setmělo. O vánocích učiněna výjimka: nezavírali až do večerního bubnování. Výhoda ta byla vlastně dána divadlu. Po celé svátky skoro každý den, než se setmělo, posýlali z trestnice s nejuctivější prosbou k důstojníkovi na strážnici, aby dovolil divadelní představení, a nedal co možná déle zavírati kasárny, při čemž se dodávalo, že i včera bylo divadlo, dlouho se nezavíralo, a přece pořádek nikde nebyl porušen. Důstojník na strážnici rozvažoval asi takto: Pořádek včera v skutku nebyl porušen; a jestli že sami dají slovo, že ani dnes nebude pořádek porušen, to znamená, že budou sami na sebe dávati pozor, a to jest nejjistější. A mimo to, nedovolím-li představení, třebas (kdo ví? ječ to lid kátoržný!) schválně něco natropí ze vzteku a hlídky podvedou." A konečně i to sluší uvážiti: Seděti na strážnici je zdlouhavo, a tu se naskytá divadlo, a sice ne vojenské, nýbrž trestanecké; trestanci pak jsou lidé zajímaví; bude veselo se dívati na ně. Dívati se má důstojník od stráže vždycky právo.

Přijede-li důstojník ode dne a zeptá se, kde je důstojník od stráže, odpovědí přímo: „Šel do káznice trestance počítat a kasárny zavírat." Omluva je hotová. Takovým způsobem důstojníci od stráže dovolovali každý večer po celé svátky divadlo, a nezavírali kasáren až před samým večerním bubnováním. Trestanci věděli už napřed, že stráž nebude činiti překážek, a byli klidni.

Po šesté hodině zašel pro mne Petrov a odebrali jsme se spolu na představení. Z naší kasárny šli skoro všichni kromě Černigovského starověrce a Poláků. Poláci se odhodlali až při nejposlednějším představený čtvrtého ledna, že se podívají do divadla, a to jen po mnohém ubezpečování, že je tam pěkně, i veselo, i bezpečno. Pohrdavost Polákův ani dost málo nedráždila trestance, a čtvrtého ledna je přivítali velice zdvořile. Ustoupili jim dokonce nejlepší místa. Co pak se týče Čerkesův a zvláště Isaje Fomiče, pro ně bylo naše divadlo pravou rozkoší. Isaj Fomič dával pokaždé tři kopějky, a naposled položil na talíř deset kopějek a blaženost se vyjadřovala na jeho tváři. Herci ustanovili, že budou sbírati od diváků, kdo co dá, na výlohy, spojené s představením a na své občerstvení. Petrov mne ubezpečoval, že mne pustí na jedno z prvních míst, třebas bylo divadlo jako nabité, a to z toho důvodu, že já jako člověk bohatší, než druzí, bezpochyby také více zaplatím a mimo to i lépe tomu rozumím, než oni. Tak se skutečně stalo. Ale především popíšu sál a zařízení divadla.

Naše vojenská kasárna, v níž bylo zřízeno jeviště, byla asi patnáct kroků dlouhá. Ze dvora se vcházelo na zápraží, se zápraží do síně a ze síně do kasárny. Tato dlouhá kasárna, jak jsem se již zmínil, měla zvláštní zařízení: náry táhly se v ní podél stěn, takže prostředek světnice zůstával prázdný. Polovina světnice, přiléhající ke vchodu z předsíně, byla ponechána divákům; druhá polovina, která měla spojení se sousední kasárnou, byla určena pro jeviště. Především mne překvapila opona. Táhla se na deset kroků přes celou kasárnu. Opona byla zde takovým přepychem, že se opravdu bylo čemu diviti. A k tomu ještě byla pomalována olejovou barvou; byly na ní vyobrazeny stromy, besídky, rybníky a hvězdy. Byla sestavena z plátna, starého i nového, kdo co poskytl a daroval: ze starých trestaneckých onucí a košilí, ledajak sešitých u velikou plachtu, a konečně část její, na kterou se nedostalo plátna, byla prostě z papíru, také vyprošeného po archu v různých kancelářích a úřadovnách. Naši pak malíři, mezi nimiž se vyznamenával i náš Brjulov A…v, se postarali o její obarvení a pomalování. Efekt byl podivuhodný. Takový přepych působil radost i nejzasmušilejším a nejnedůtklivějším trestancům, ze kterých, když došlo ku představení, vyklubaly se ze všech bez výjimky právě takové děti, jako byli nejohnivější a nejnedočkavější trestanci. Všichni byli velice spokojeni. Osvětlení záleželo z několika lojových svíček, rozřezaných na kousky. Před oponou stály dvě lavice z kuchyně, a před lavicemi tři nebo čtyři stolice, jež se našly ve světnici poddůstojníkově. Stolice byly přichystány pro případ pro nejvznešenější osobnosti důstojnické hodnosti. Lavice pak pro poddůstojníky a ženijní písaře, ženijní mistry a ostatní osoby, patřící sice také k představenstvu, ale nemající důstojnické hodnosti; byly postaveny pro případ, kdyby zašli do káznice. Tak se skutečně také stalo. Po celé svátky neminulo skoro dne, aby k nám nezašel někdo z venkovských hostí; některý večer přišlo jich více, jindy méně, a při posledním představení nezůstalo na lavicích ani jedno místo prázdné.

Konečně už za lavicemi umístili se trestanci, stojíce z úcty k hostům bez čapek, buď v kazajkách nebo v kožiších, nedbajíce dusné, parné atmosféry ve světnici. Místa, pro trestance bylo vyměřeno ovšem příliš málo. Avšak kromě toho, že doslovně jeden vězel na druhém, zejména v zadních řadách, byly obsazeny i náry, místa za kulisami a konečně našli se i tací ctitelé, kteří chodili neustále za divadlo do druhé kasárny a odtud z místa za zadní oponou pozorovali představení.

Tlačenice v první polovině kasárny byla nad pomyšlení a rovnala se snad tlačenici a stísněnosti, kterou jsem nedávno teprv viděl v lázni. Dvéře do předsíně byly otevřeny a v předsíni, kde bylo dvacet stupňů mrazu, také se tlačili lidé. Nás, totiž mne a Petrova, propustili ihned do předu, skoro až k samým lavicím, odkud bylo mnohem lépe viděti, než ze zadních řad. Viděli ve mně z části člověka, jenž dovede divadlo oceniti, znalce, jenž býval i v jinších divadlech; věděli, že se Baklušin po celou tu dobu se mnou radíval a choval se ke mně s úctou, protož mně sluší i nyní úcta a místo. Trestanci byli ovšem lidé ješitní a lehkomyslní v nejvyšší míře, ale vše to bylo líčené.

Trestanci se mne mohli posmívati, vidouce ve mně špatného pomocníka při práci Almazov mohl s pohrdáním patřiti na nás šlechtice, vynášeje se před námi svým uměním při vypalování alabastru. Ale k jejich pronásledování a posměchům nad námi družila se jiná okolnost: my jsme bývali druhdy šlechtici; přináleželi jsme k témuž stavu, jako jejich bývalí páni, o nichž si nemohli zachovati dobré památky. Nyní však v divadle ustoupili přede mnou. Uznávaliť, že v tomto případě mohu lépe souditi, než oni, že jsem více viděl, a více vím, než oni. I ti z nich, kteří mne nejméně náviděli (vím to) přáli si nyní, abych pochválil jejich divadlo a bez všelikého ponižování sebe propustili mne na lepší místo.

Rozvažuju nyní, připomínaje sobě tehdejší svůj dojem. Mně se hned tehdy zdálo — pamatuju se na to — že v jejich spravedlivém soudě o samých sobě nebylo pranic ponižujícího, nýbrž jen pocit vlastní důstojnosti. Nejvzne-šenější a nejostřejší charakteristická črta našeho lidu jest cit spravedlivosti a touha po ní. Kohoutí libůstky, býti totiž napřed na všech místech a za každou cenu, ať už toho člověk zasluhuje nebo ne — takové libůstky náš lid nezná. Jest jen zapotřebí odloupnouti vnější, líčenou kůru a vzhlédnouti na samé jádro pozorněji, z blízka, bez předsudků, a člověk zpozoruje v lidu takové věci, o nichž neměl ani tušení. Málo čemu mohou naučiti lid naši mudrci. Řeknu to positivně: naopak, sami se ještě musí u něho poučiti.

Petrov mně naivně řekl, když jsme se teprv chystali do divadla, že mne propustí ku předu také proto, že zaplatím více peněz. Určité ceny nebylo; každý dával, co mohl anebo co chtěl. Skoro každý položil něco na talíř, když šli sbírat, třebas to bylo jen půl kopějky. Ale propustili-li mne ku předu z části tedy i pro peníze, v domnění, že dám více než druzí, jak mnoho bylo v onom skutku opět citu vlastní důstojnosti! „Tys bohatší než já, jdi si tedy do předu, a ačkoli jsme zde všichni sobě rovni, ty přec jen zaplatíš víc, a proto takový host, jako ty, je milejší hercům; proto ti patří první místo, neboť všichni my jsme zde ne za peníze, nýbrž z laskavosti a následovně tříditi se musíme sami."

Jak mnoho je v tom pravé šlechetné hrdosti! Není to úcta k penězům, nýbrž úcta k sobě samému. Vůbec pak k penězům, k bohatství nechovali v káznici zvláštní úcty, zejména vzhlédneme- li na trestance na všechny bez rozdílu, v celé skupině, v masse. Nepamatuju se ani na jednoho z nich, jenž by se byl opravdově ponížil za peníze, i kdybych je měl pozorovati každého jednotlivce zvlášť. Byli mezi nimi žebronilové, kteří žebronili i na mně. Ale v tom žebronění bylo více čtveráctví, žertu než opravdovosti; bylo v tom více humoru, dětinství. Nevím, vyjadřuju-li se dosti srozumitelně… Ale zapomněl jsem na divadlo. Tedy k věci.

Než se opona zdvihla, představovala celá světnice podivný obraz plný ruchu. Předně zástup diváků, stlačený, smačknutý, stísněný se všech stran, s trpělivostí a výrazem blaženosti ve tváři očekávající počátek představení. V zadních řadách lidé, mačkající se jeden na druhého. Mnozí z nich si přinesli z kuchyně polena; člověk jak tak přistavil tlusté poleno ke stěně, vylezl na ně nohama, opíraje se oběma rukama o plece stojícího před ním diváka, a neměně svého postavení, prostál takovým způsobem dvě hodiny, úplně spokojený sebou i svým místem. Jiní se zachytili nohama za dolní výstupek pece a také tam stáli celou dobu, opírajíce se o přední. To se dělo v nejzadnějších řadách u zdi.

Se strany vylezl si na náry také hustý zástup a stál tam nad hudebníky. Tam byla dobrá místa. Asi pět osob si vylezlo na samou pec a ležíce, dívali se odtud dolů. Jaké to blaho pro ně ! Na oknech v druhé stěně také se hemžily celé zástupy těch, kdo se opozdili nebo nenašli lepšího místa. Všichni se chovali tiše a slušně. Všichni se chtěli před pány a hosty ukázati v nejlepším světle. Na všech tvářích se zrcadlilo co nejvíce dětinské nedočkavosti. Všechny tváře byly červené, uřícené od potu, parna a dusna. Jaký to podivný odlesk dětinské radosti, milé, čisté spokojenosti zářil na oněch zbrázděných, znamenaných čelech a tvářích, v oněch pohledech lidi, dosud zamračených a zasmušilých, v těch očích, z nichž sršíval někdy strašný oheň! Všichni byli bez čapek a všechny hlavy jevily se přede mnou s pravé strany oholené.

Avšak na jevišti se ozvalo běhání, chvat. Opona hned se zdvihne. Hle orkestr spustil… Tento orkestr stojí za zmínku. Po straně usedlo si na narách osm hudebníků: dvoje housle (jedny byly v káznici, druhé si vypůjčili u kohosi v pevnosti, ale umělec se našel doma), tři balalajky — všechny vlastní výrobek hudebníků, dvě kytáry a buben místo basy. Housle jen svištěly a skřípaly, kytáry nestály za nic, zato balalajky byly neslýchané. Dovednost, s jakou hudebníci svými prsty přebírali struny, rovnala se rozhodně nejobratnějšímu kejklířství. Hrály se vesměs taneční kousky. V nejšvižnějších místech balalaječníci udeřili kotníky u prstů o dno balalajek; zvuk, vkus, provedení, ovládání nástroje, charakter reprodukce motivů — vše to bylo své, původní, trestanecké. Jeden z kytaristů ovládal také znamenitě svůj nástroj. Byl to onen trestanec původu šlechtického, jenž zavraždil svého otce. Co pak se týče bubnu, ten prostě konal divy: tu se zavrtí na prstu, tu zas palcem přejedou po jeho kůži; tu je slyšeti časté, zvonivé a jednostejné nárazy, tu najednou tento silný, zřetelný zvuk jako by se rozsypal na řešetě na nesčíslný počet malinkých, drnkajících a zurčících zvuků. Na konci se objevily ještě dvě harmoniky. Na mou čest — do té doby jsem neměl ponětí o tom, co se dá vykonati prostými, prostonárodními nástroji; souhlas zvuků, sehranost a hlavně duch, povaha toho, jak pojímali a podávali hlavní jádro motivů, byly přímo podivuhodný. Poprvé jsem poznal tehdá v plné míře, co vlastně jest nekonečně bujarého a smělého v bujarých a smělých ruských plesových písních.

Konečně se zdvihla opona. Všichni sebou pohnuli, všichni přestoupili s jedné nohy na druhou, zadní vystoupili na špičky; někdo spadl s polena, všichni bez výjimky otevřeli ústa a upřeli oči, a zavládlo nejhlubší ticho… Představení se počalo.

Vedle mne stál Alej ve skupině svých bratří a všech ostatních Čerkesů. Všichni oni vášnivě přilnuli k divadlu a chodili potom každý večer. Všichni mohamedáni, Tataři a ostatní, jak jsem pozoroval nejednou, jsou vždy vášniví milovníci všelikých divadel. K nim se přitulil též Isaj Fomič, který, jak se zdálo, po zdvižení opony celý se proměnil v sluch, zrak a nejnaivnější dychtivé očekávání divů a rozkoší. Bylo by věru škoda, kdyby měl býti zklamán ve svém očekávání. Milá tvář Alejová zářila takovou dětinskou, roztomilou radostí, že — přiznávám se — bylo mně radostí hleděti na něho a pamatuju se, že jsem nevolky při každém směšném nebo dovedném výkonu hercově, když se ozval všeobecný smích, ihned se obracel k Alejovi a pozoroval jsem jeho tvář. On mne neviděl; kde pak si mne mohl všímati!

Dosti blízko ode mne, po levé straně, stál obstárlý trestanec, vždycky zamračený, vždycky nespokojený a bručivý. Také si povšimnul Aleje a já viděl, jak se několikrát s lehkým úsměvem na rtech obracel, aby se na něho podíval: tak byl milý ve své naivnosti! Jmenoval ho „Alejem Semjonyčem", ale nevím proč.

Divadlo zahájili „Filatkou a Miroškou". Filatka (Baklušin) byl vskutku znamenitý. Sehrál svou úlohu s podivuhodnou výrazností. Bylo viděti, že se vmyslil do každé věty, že promyslil každý svůj pohyb. Každému obyčejnému slovu, každému posunu svému uměl dodati smyslu a významu, a sice úplně v souhlase s povahou celé úlohy. Připojte k oné snaživosti, k onomu prostudování ještě podivuhodnou, nelíčenou veselost, prostotu, neumělkovanost, a sami, kdybyste viděli Baklušina, dojista byste souhlasili, že je to pravý, rozený herec s velikým nadáním. Filatku jsem vídal nejednou v Moskevském a Petrohradském divadle a tvrdím zcela určitě, že herci v hlavních městech, kteří hráli Filatku, hráli oba hůře než Baklušin. U porovnání s ním byli to známí z románů „venkované", ale ne praví sedláci. Bylo na nich viděti snahu představovati mužíka.

Baklušina mimo to pobouzelo soupeření. Bylo všem známo, že ve druhém kuse úlohu Kedrila bude hráti trestanec Pocejkin, herec, jehož všichni, nevím proč, pokládali za schopnějšího, lepšího než Baklušin, a Baklušin si to bral k srdci jako dítě. Kolikrát jen přišel za těch posledních dnů ke mně a vyléval své city! Dvě hodiny do představení lomcovala jím horečka. Když se všechno smálo a ze zástupu volali na něho: „Dobře, Baklušine! je to chlapík!" celý jeho obličej zářil štěstím, pravé nadšení třpytilo se v jeho očích. Výstup, kdy se celuje s Miroškou, při čemž ho Filatka vybízí, aby se napřed utřel a sám si také útírá ústa, vypadl směšně až k poválení. Všechno se smíchy chytalo za boky.

Ale pro mne bylo nejzajímavějším pozorovati diváky; tu s nich spadla veškerá upjatost. Oddávali se své zábavě beze všech ohledů. Pochvalné výkřiky ozývaly se čím dál, tím častěji. Tu jeden šťuchne souseda a ve chvatu se s ním sdílí o své dojmy, aniž by se staral, ba aniž by snad viděl, kdo stojí vedle něho; druhý se při jakémsi směšném výstupu obrací náhle celý unešen ke shromáždění, honem je všechny přelétne očima, jako by je vyzýval, aby se smáli, máše rukou a hned se zase dychtivě obrací k jevišti. Třetí si dokonce mlaskne jazykem, luskne prsty, a nemůže klidně postáti na místě; ale poněvadž nemůže učiniti kroku, přestupuje pouze s nohy na nohu. Na sklonku frašky všeobecná veselá nálada dostoupila nejvyššího stupně. Ničeho nenadsazuju. Představte si trestnici, okovy, ztrátu svobody, dlouhá smutná léta v budoucnosti, život jednotvárný, jako vodní kapky za pošmourného, podzimního dne, a náhle všem těm uhněteným a uvězněným dovolili na hodinku svobodně se pohnouti, pobaviti se, zapomenouti těžký sen, uspořádati celé divadlo, a k tomu ještě jak uspořádati! K hrdosti a ku podivu celému městu, — tu se podívejte, jací chlapíci jsme my trestanci!

Zajímalo je ovšem všechno, na příklad obleky. Veliké potěšení jim působilo viděti na příklad nějakého Vaňka Otpětého nebo Necvětajeva, nebo Baklušina docela v jiném obleku, než v jakém je po tolik už let vídají každého dne. „Vždyť je také trestanec, právě takový trestanec jako my, okovy na něm řinčí, a hle tu vystupuje nyní v kabátě, v kulatém klobouce, v plášti, zrovna jako člověk občanského stavu! Vousy si přidělal, vlasy. Hle, šáteček červený vytáhl z kapsy, ovívá se, představuje pána, jako by opravdu sám byl pán." A všichni jsou u vytržení. „Dobročinný statkář" vystoupil na jeviště v adjutantské uniformě, ovšem hrozně staré, s epoletami, ve vojenské čapce s kokardou a způsobil neobyčejný efekt. O tu úlohu se hlásili dva kandidáti a — věříte-li? — oba jako maličké děti hrozně se spolu znesvářili o to, kdo má hráti; oba by se byli rádi ukázali v důstojnické uniformě se šňůrami! Do sporu se musili vložiti ostatní herci a ti většinou hlasů rozhodli, aby se úloha svěřila Necvětajevu, ne snad proto, že by byl statnější a hezčí než druhý a takovým způsobem by se spíše podobal k pánovi, nýbrž proto, že Necvětajev namluvil všem, že přijde na jeviště se španělkou, bude jí pošvihovati, po zemi rýsovati, jako pravý bárin a nejprvnější švihák, čeho by Vaňka Otpětý nikterak nedokázal, protože pravých pánů jaktěživ neviděl.

A vskutku Necvětajev, jakmile vystoupil se svou paní před obecenstvo, nepřestával bystře a rychle tenounkou, rákosovou hůlkou, kterou si někde vypůjčil, črtati po zemi, maje bezpochyby za to, že jest to příznakem nejvyšší zpanštělosti, nejdokonalejšího šviháctví a elegantnosti. Bezpochyby se mu někdy za dětských let, když jako bosonohý klučík náležel k panské čeledi, přihodilo, že viděl vkusně oděného bárina s hůlkou, a že byl okouzlen tím, jak dovedně si uměl jí pohrávati; dojem ten vtiskl se na vždy a nezhladitelně v jeho paměť, tak že nyní, když je mu již třicet pět let, připamatoval si všechno, jak to tehdáž bylo, aby tím úplně unesl a okouzlil celou káznici. Necvětajev byl tak zahloubán do svého jednání, že nepohlížel nikam a na nikoho, ba i mluvil se spuštěnýma očima a neustále pozoroval svou španělku a její konec.

„Dobročinná statkářka" byla také ve svém způsobu nad míru pozoruhodna. Vystoupila ve starých, obnošených tylových šatech, jež vyhlížely jako pravý hadr, s holýma rukama a holým krkem, se strašně nabělenou a naruměněnou tváří, v nočním bavlněném čepci, zavázaném pod bradou, se slunečníkem v jedné ruce a v druhé s vějířem z omalovaného papíru, jímž se neustále ovívala. Výbuch smíchu přivítal paničku; však ani panička sama se neudržela a několikrát se dala do smíchu. Představoval ji trestanec Ivanov. Sirotkin, převlečený za děvče, byl velmi hezký. Zpěvy také šly dobře. Slovem fraška skončila k nejúplnějšímu a všeobecnému uspokojení. Kritiky nebylo a nemohlo ani býti.

Sehráli znova ouverturu „Síně moje síně", a znova se zdvihla opona. Počínal Kedril. Kedril je cosi na způsob Dona Juana; aspoň pána i sluhu čerti na konci kusu vezmou do pekla. Dávalo se celé jednání, ale byl to patrně jen úryvek; počátek a konec ztratili. Nemělo to ani smyslu ani rozumu. Děj se odehrává v Rusku kdesi v zájezdní hospodě. Hospodský uvádí do pokoje pána v plášti a kulatém, zmačkaném klobouce. Za ním kráčí jeho sluha Kedril s cestovním vakem a do modrého papíru zaobalenou slepicí. Kedril má na sobě kožich a lokajskou čepici. On právě jest žroutem. Hraje ho trestanec Pocejkin, soupeř Baklušina; bárina hraje týž Ivanov, který hrál v prvním kuse dobročinnou statkářku. Hospodský, Necvětajev, upozorňuje hosty, že se v pokoji zjevují čerti a zmizejí. Pán, zamračený a starostlivý, bručí pro sebe, že to už dávno ví a poručí Kedrilovi, aby rozložil věci na své místo a přichystal večeři. Kedril je zbabělec a žrout. Zaslechnuv o čertech, bledne a třese se jako list. Utekl by, ale bojí se pána. A mimo to se mu chce jíst. Je smyslný, hloupý, chytrý dle svého způsobu, zbabělý, šidí pána při každém kroku, ale zároveň se ho bojí. Jest to pozoruhodný typ služebníka, v němž se jaksi nejasně a z daleka shledávají črty Leporella, a vskutku znamenitě nakreslený.

Pocejkin má rozhodné nadání a dle mého soudu jest ještě lepším hercem než Baklušin. Rozumí se, když jsem se druhého dne setkal s Baklušinem, nevyzradil jsem mu svého mínění úplně; byl bych ho tím velice zarmoutil. Trestanec, jenž hrál pána, sehrál svou úlohu také ne špatně. Nesmysly mluvil hrozné, že se v nich nikdo nevyznal; ale dikce byla pravidelná, smělá, posuny vhodné. Pokud je Kedril zaměstnán cestovním vakem, pán přechází v myšlénkách po jevišti a oznamuje obecenstvu, že dnešního večera skončí jeho putování. Kedril zvědavě naslouchá, ušklíbá se, mluví pro sebe, a rozesmává každým slovem diváky. Pána mu není líto; ale slyšel něco o čertech; rád by zvěděl, co to je vlastně, a proto se vpouští do řeci a vyptává se. Pán mu na konec oznamuje, že se kdysi v jakési nouzi obrátil k pomoci pekla a čerti mu pomohli z bídy; ale dnes že končí lhůta a možná, že si dnes podle úmluvy přijdou pro jeho duši.

Kedril dostává pořádný strach. Ale pán neztrácí mysli a káže mu, aby přichystal večeři. Zaslechnuv o večeři, Kedril okřeje, rozbalí slepici, vyndává víno a při tom potají sám uštípne kousek slepice a okusí jí. Obecenstvo se chechtá. V tom zavrznou dvéře, vítr zarachotí okenicemi; Kedril se zatřese a ve spěchu, skoro nevědomky, strčí do úst ohromný kus slepice, tak že ho nemůže spolknouti. Opět smích, „Připraveno?" volá pán, přecházeje po světnici. „Hned, milostpane — už vám prostírám," — mluví Kedril, sedne sám ke stolu a spokojeně se pustí do pánovy večeře. Obecenstvu se patrně líbí chytrost a úskočnost sluhova, jakož i to, že pán je napálen. Sluší vyznati, že si Pocejkin vpravdě zasloužil pochvaly. Slova: „Hned milostpane — už vám prostírám," pronesl výtečně. Sednuv ke stolu, počíná hltavě jísti a při tom se třese při každém kroku pánově, aby tento nezpozoroval, co vyvádí; jakmile se pán obrátí na místě, honem se schovává pod stůl a táhne s sebou slepici. Konečně ukojil svůj první hlad; nutno postarati se též o pána.

„Kedrile, bude-li to?" křičí pán. — „Hotovo!" směle odpovídá Kedril, povšimnuv si, že pánovi nezbude skoro nic. Na talíři leží skutečně jen jediná slepičí noha. Pán, zamračený a zamyšlený, nic nepozoruje, sedá ke stolu, a Kedril s ubrouskem stoupne si za jeho stolici. Každé slovo, každý posuněk, každý úšklebek Kedrila, když obrácen k obecenstvu, kývá na hlupáka pána, provází nezdržitelný smích diváků. Sotva že se však pán chce dáti do jídla, zjeví se čerti. Tu již nelze ničeho pochopiti, a sami čerti se zjevují jaksi příliš nelidsky: v postranní kulise se rozevrou dvéře, v nich se zjeví cosi bíle zahaleného a místo hlavy to má lucernu se svíčkou; druhé strašidlo také s lucernou na hlavě, drží v rukou kosu. Proč jsou tu lucerny, proč kosa, proč čerti v bílém rouše? toho si nikdo nedovede vysvětliti. Ostatně nikdo o tom nepřemýšlí. Tak to bezpochyby musí býti.

Pán se dosti zmužile obrací k čertům a volá na ně, že je připraven, aby si ho vzali. Ale Kedril je bázlivý, jako zajíc; vleze pod stůl, ale přese všechen svůj strach nezapomene sebrati se stolu láhev. Čerti na okamžik zmizejí; Kedril vyleze z pod stolu. Ale sotva se pán chce pustit opět do slepice, vrazí znovu do světnice tři čerti, chopí se pána od zadu a odnášejí ho do pekla. „Kedrile, zachraň mne!" volá bárin. Ale Kedril má jiné starosti. Stáhl tentokrát pod stůl láhev, talíř, ba i chléb.

Nyní je tedy sám; čerti jsou pryč, pán také. Kedril vylézá, ohlíží se a úsměv ozáří jeho obličej. Šibalsky přimhouří oči, sedne si na pánovo místo a kývaje na obecenstvo, mluví pološeptem:

„Nu, teď jsem sám…, bez pána!…" Všichni se smějí tomu, že je bez pána; ale Kedril ještě dodává pološeptem, důvěrně se obraceje k obecenstvu a čím dál, tím veseleji mžouraje očima: „Bárina čerti vzali!…"

Nadšení posluchačů nezná mezí! Kromě toho, že čerti vzali bárina, bylo to tak vysloveno, s takovým šibalstvím, s takým posměšně slavnostním posuňkem, že vskutku nebylo možná netleskati. Ale nedlouho trvá štěstí Kedrilovo. Sotva že se uchopil láhve, nalil si do sklenice a chtěl píti, vrátí se znenadání čerti, přikradou se po špičkách od zadu a chňap ho za boky. Kedril křičí z celého hrdla; ze strachu se bojí obrátiti se. Brániti se také nemůže, máť v rukou láhev a sklenici, s nimiž se nijak nemůže rozloučiti. Rozevřev hrůzou ústa, sedí asi půl minuty s očima vyvalenýma na obecenstvo a s takovým komickým výrazem zbabělého zděšení, že by mohl býti znamenitým modelem pro obraz. Konečně ho zdvihnou a odnášejí; on láhev nevypouští, kláti nohama a křičí, křičí. Jeho křik ozývá se ještě za kulisami. Ale opona padá a všichni se smějou, všichni jsou u vytržení… Orkestr spustil kamarinskou.*)

Začínají pomaloučku, sotva slyšno, ale motiv vzrůstá, tempo se zrychluje, ozývají se bujné nárazy kotníků o dno balalajky… To je kamarinská v plném svém vzmachu a opravdu by neškodilo, kdyby ji Glinka uslyšel třebas náhodou u nás v káznici. Počíná se pantomima s průvodem hudby. Kamarinská neumlká prodlením celé pantomimy. Scéna představuje vnitřek jizby. Na jevišti je mlynář a jeho žena. Mlynář v jednom koutě spravuje náčiní, ve druhém koutě žena přede len. Ženu hraje Sirotkin, mlynáře Necvětajev.

Připomínám, že naše dekorace jsou nad míru chudé. I v tomto, i v předcházejícím kuse, i v ostatních doplňujete více vlastní fantasií, než vidíte očima. Na místo zadní stěny je rozepjat jakýsi koberec nebo čabraka; se strany jakási roztrhaná španělská stěna. Levá strana není vůbec zastavena, tak že jest viděti náry. Ale diváci nejsou choulostiví a jsou ochotni doplniti svojí fantasií skutečnost, tím více, že trestanci jsou u věci té velmi schopni. „Řečeno zahrada, tedy pokládej za zahradu; komnata — tedy komnata; chatrč — tedy chatrč, všechno jedno, a dlouhých okolků dělat netřeba."

Sirotkin v obleku mladé ženy je velmi hezký. Mezi posluchači ozvalo se polohlasitě několik poklon. Mlynář

*) Píseň o kamarinském mužíku, při níž se tančí nejoblíbenější národní tanec ruský „trepak".

končí svou práci, bere čepici, vezme bič, přistoupí k ženě a vysvětluje jí posuňky, že musí odejiti, a jestli že žena za jeho nepřítomnosti přijme, něčí návštěvu, tedy… a ukazuje na bič. Žena poslouchá a kývá hlavou. S tím bičem jest bezpochyby už dobře známa; rádať se mladá žínka zatoulá. Muž odchází. Sotva muž vystrčí paty, žena za ním hrozí pěstí. Však hle, někdo klepe; dvéře se otevrou a přichází soused, také mlynář, sedlák to v kaftaně a s dlouhou bradou. V rukou drží dárek: červený šátek. Žínka se usmívá; ale sotva že ji soused chce objati, opět se ozve klepání na dvéře. Kam se podíti? Honem ho schová pod stůl a sama se chopí opět vřetene.

Přichází druhý zbožňovatel: je to vojenský písař v uniformě. Až dosud byla pantomima bezúhonná, gesta byla úplně pravidelná. Bylo zrovna ku podivu, hleděl-li člověk na ty improvizované herce a samoděk mu napadlo: jak mnoho sil a schopností hyne u nás v Rusku někdy skoro zcela nadarmo, v nevolnosti a v nouzi! Ale trestanec, jenž představoval písaře, býval bezpochyby kdysi ve venkovském nebo nějakém domácím divadle a domníval se, že naši herci, všichni bez výjimky, nerozumějí svým úlohám a nechodí tak, jak se má choditi po jevišti. I začal choditi tak, jak si prý vykračovali za starodávna na jevištích klassičtí hrdinové: učiní dlouhý krok a prve, než pohne druhou nohou, náhle stane, ohne nazpět celé tělo, hlavu, hrdě se ohlédne kolem a — vykročí druhou nohou. Byla-li taková chůze směšna při klassických hrdinách, jest při vojenském písaři v komickém výstupu ještě směšnější. Ale naše obecenstvo se domnívalo, že je to tak bezpochyby nutno, a dlouhé kroky čahouna písaře přijalo jako hotové faktum bez jakékoli zvláštní kritiky.

Sotva že písař došel do prostředka jeviště, ozvalo se opět klepání; hospodyně je poznovu v úzkostech. Kam má podíti písaře? Do truhly, je na štěstí otevřena. Písař vleze do truhly a žínka ho přivře víkem. Tentokrát se objeví host zvláštní, také zamilovaný a zvláštního druhu. Je to bramín a sice v kostýmu. Nezdržitelný smích zabouří v obecenstvu. Bramína hraje trestanec Koškin a hraje ho výborné. Má bramínskou postavu. Gesty vysvětluje veškeru hloubku své lásky. Zdvihá ruce k nebesům, pak je tiskne k prsům, k srdci. Ale sotva se mu podařilo projeviti svou něžnost, ozve se silný náraz o dvéře. Podle toho nárazu je viděti, že je to hospodář. Poděšená žena neví co počít, bramín lítá sem tam jako ztřeštěný a prosí, aby ho schovala. Ve spěchu ho žínka postaví za skříň a sama, zapomínajíc, že má otevříti, vrhne se ke svému předivu a přede, přede, neslyšíc bouchání svého muže, z leknutí souká nit, kterou nedrží mezi prsty, a vrtí vřetenem, jež zapomněla zdvihnouti se země. Sirotkin znázornil velmi pěkně a zdařile toto leknutí.

Ale hospodář vyrazí dvéře kopnutím a s bičem v ruce přistupuje k ženě. Zpozorovalť všechno, neboť stál na stráži a zrovna jí ukazuje na prstech, že jsou u ní schováni tři. Mezi tím hledá schované. Nejprve najde souseda a vyprovodí ho štulci ze světnice. Písař dostal strach a chtěl uprchnout, zdvihl hlavou víko a tím se prozradil. Hospodář ho šlehá bičem a zamilovaný písař poskakuje tentokrát už zcela neklassicky. Zbývá bramín; hospodář ho dlouho hledá, konečně ho nalézá v koutě za skříní, zdvořile se mu uklání a za bradu ho vytáhne na prostředek jeviště. Bramín se pokouší o obranu, křičí: „Zlořečený, zlořečený!" jediná to slova, promluvená v pantomimě, ale muž neposlouchá a jen ho uctívá po svém. Žena vidouc, že řada přichází nyní na ni, hodí přízí, vřetenem a utíká ze světnice; čepec letí na zem, trestanci se chechtají. Alej, nehledě na mne, trhá mne za ruku a křičí: „Koukej! bramín, bramín!" a nemůže se zdržeti smíchu. Opona padá. Začíná druhé jednání…

Ale nebudu popisovati všechny výjevy. Byla ještě dvě nebo tři jednání. Všechna byla směšná a nelíčeně veselá. Jestliže si je nesložili trestanci sami, tedy vložili do každého z nich aspoň něco svého. Skoro každý herec improvizoval, takže při následujících představeních jeden a týž herec hrál tutéž úlohu vždy trochu jinak. Poslední pantomima rázu fantastického zakončila se baletem. Pochovávali nebožtíka. Bramín se značným počtem služebníků provádí nad rakví různá zaklínání, ale nic nepomáhá. Konečně se ozve hlas: „Slunce zapadá!" nebožtík obživne a, všechni se dávají radostí do tance. Bramín tancuje spolu s nebožtíkem a sice tancuje zcela zvláštním způsobem, po bramínsky. Tím se končí představení pro dnešní večer. Zítra počne znova.

Naši všichni se rozcházejí veselí, spokojeni, chválí herce, děkují poddůstojníku. Sporů není slyšeti. Všickni jsou jaksi nezvykle spokojeni, skoro jako by byli šťastni, a usínají ne jako obyčejně, nýbrž skoro s klidnou myslí — a přec příčina tak nepatrná! Avšak není to jen představa mé fantasie. Je to pravda, jistá pravda. Jen trochu dovolili těm ubohým lidem jíti podle svého, pobaviti se po lidsky, stráviti třebas jen hodinku způsobem ne trestaneckým — a již se člověk mravně změnil, třebas také jen na několik minut…

Však hle již hluboká noc. Trhnu sebou a náhodou procitnu. Stařeček stále ještě se modlí na peci a bude se modliti až do svitání. Alej klidně spí vedle mne. Pamatuju se, že když už usínal, ještě se smál, rozmlouvaje s bratřími o divadle. Vzhlížím nyní nevolky na jeho klidný, dětský obličej. Ponenáhlu si všechno uvádím na paměť: poslední den, svátky, celý tento měsíc… V uleknutí zdvihám hlavu a rozhlížím se po svých spících soudruzích ve chvějícím se, matném osvětlení tenké erární svíčky. Hledím na jich ubohé tváře, na jejich chudobná lože, na veškeru tu nesnesitelnou nuzotu a bídu, dívám se upřeněji a zdá se mi, jakobych chtěl sám sebe přesvědčiti, že to všechno není pokračování škaredého snu, nýbrž skutečná pravda.

Je to vskutku pravda. Hle, ozvalo se kdesi zastenání; tam kdosi těžce pohodil rukou a zazvonil řetězem. Jiný sebou trhl ze spaní a počal mluviti; a dědeček na peci modlí se za všechny „pravoslavné křesťany" a je slyšeti jeho odměřené, tiché, táhlé „Hospodi Ježíši Kriste, smiluj se nad námi! …"

„Vždyt tu nejsem navždy, vždyť jen na několik let!" pomyslím si a opět skláním hlavu na podušku.

ČÁST DRUHÁ.

I.

Nemocnice.

Brzy po svátcích jsem se rozstonal a odebral jsem se do naší vojenské nemocnice. Stála o samotě asi půl versty od pevnosti. Byla to dlouhá přízemní budova, obarvená na žluto. V létě, když se konaly opravy, padlo na ni veliké množství okru. Na ohromném dvoře nemocnice byly umístěny různé hospodářské budovy, domy pro lékaře a ostatní potřebná stavení. Ve hlavní budově byly pouze pokoje pro nemocné. Pokojů bylo mnoho, ale pro trestance byly vyhrazeny pouze dva, jež bývaly vždycky plny, zvláště v létě, tak že bývalo nutno posouvati postele blíže k sobě. Naše nemocniční pokoje naplňovaly se „nešťastným lidem" všelikého druhu. Chodili sem naši trestanci, přicházeli rozliční vojáci, nacházející se ve vyšetřování, uvěznění na různých hlavních strážích, odsouzení i neodsouzení a taktéž osoby, jež měly býti deportovány dále; přicházeli sem též z „polepšovací roty", zvláštního to ústavu, do kteréhož byli posýláni provinilí a málo spolehliví vojáci od praporů, aby se tam polepšili a odkudž se po dvou a více letech vraceli takými darebáky, že těžko bylo najiti jim podobných.

Trestanci, kteří se roznemohli, hlásili se obyčejně ráno jako nemocní poddůstojníkovi. Ihned je zapisovali do knihy a s onou knihou posýlali nemocného v průvodu vojenské stráže do vojenského lazaretu. Tam lékař nejprve prohlédl všechny nemocné ze všech vojenských oddílů, jež byly posádkou v pevnosti, a koho shledal opravdu nemocným, toho zapsal do nemocniční knihy. Mne si poznamenali v knize a po jedné hodině, když se naši všichni už odebrali z káznice, na odpolední práci, šel jsem do nemocnice. Nemocný trestanec bral si s sebou obyčejně co mohl peněz, chleba, protože toho dne nemohl již počítati na nemocniční porci, malinkou dýmku a měšec s tabákem, křemenem a hubkou. Tyto poslední věci se pozorně uschovávaly do bot. Já vstupoval do ohrady nemocnice nikoli bez jisté zvědavosti na tuto novou, mně ještě nepovědomou variaci našeho trestaneckého života.

Den byl teplý, pošmourný a smutný, jeden z těch dní, kdy podobné ústavy, jako nemocnice, nabývají zvláštního pedantského, tesklivého a kyselého rázu. Vešli jsme s průvodčím do přijímacího pokoje, kde stály dvě měděné vany a kde už čekali dva nemocní vojáci, nacházející se ve vyšetřování, také v průvodu stráží. Přišel ranhojič, lenivě a pánovitě nás prohlédl a ještě lenivěji odešel podat o nás zprávu lékaři, jenž měl den. Tento se objevil brzy; prohlédl nás, při čemž se k nám choval velmi laskavě a vydal nám „nemocniční lístky", na nichž byla zaznamenána naše jména. Další popis nemoci, předepsání léků, stravy a ostatní bylo zůstaveno tomu z ordinujících lékařů, jenž spravoval trestanecké pokoje.

Slýchal jsem už dříve, že se trestanci nemohou nachváliti svých lékařů. „Otcův netřeba," odpovídali na mé otázky, když jsem se ubíral do nemocnice. Zatím jsme se převlékli. Šaty a prádlo, v němž jsme přišli, nám vzali a oblékli nás v prádlo nemocniční, mimo to nám vydali dlouhé punčochy, pantofle, noční čepice a tlusté soukenné župany hnědé barvy, jež měly za podšívku něco prostředního mezi režným plátnem a jakousi náplastí. Jedním slovem — župan byl v nejvyšší míře špinavý; ale ocenil jsem jej úplně teprve na místě.

Pak nás uvedli do trestaneckých pokojů, jež byly umístěny na samém konci hrozně dlouhé chodby, vysoké a čisté. Vnější čistota byla všude velmi uspokojivá; vše, co na první pohled padalo do očí, jen se lesklo. Ostatně snad se mně to jen zdálo u porovnání s naší trestnicí. Dva obžalovaní šli do pokoje nalevo, já napravo. U dveří, zamknutých železnou závorou, stál na stráži voják s ručnicí, vedle něho výpomocný strážník. Mladší poddůstojník od stráže při nemocnici poručil, aby mne vpustili do pokoje a já se octnul v dlouhé a úzké světnici, podél jejíž delších stěn stály po obou stranách postele, celkem asi dvacet dvě, z nichž tři nebo čtyři nebyly ještě obsazeny. Postele byly dřevěné, omalované zelenou barvou, příliš dobře známé všem a každému u nás na Rusi, tytéž postele, jež z jakéhosi předurčení nikterak nemohou býti bez stínek. Bylo mně vykázáno místo v koutě po té straně, kde byla okna.

Jak jsem již pravil, byli zde i naši trestanci z káznice. Někteří z nich mne již znali aneb mne aspoň vídali dříve. O mnoho více bylo však obžalovaných a z „polepšovací roty". Těžce nemocných, t. j. takových, kteří nevstávali z postele, nebylo mnoho. Druzí, lehce nemocní nebo pozdravující se, bud seděli na postelích, nebo se procházeli po světnici, v níž mezi dvěma řadami postelí zůstávalo ještě svobodného místa dosti k procházce. V pokoji byl neobyčejně dusný nemocniční zápach, Vzduch byl nasycen různými nepříjemnými výpary a vůněmi léků, nehledě na to, že skoro celý den v koutě se topila kamna.

Má postel byla potažena pruhovanou povlakou. Sňal jsem ji. Pod povlakou se ukázala soukenná pokrývka, podšitá režným plátnem, a hrubé prádlo příliš pochybné čistoty. Vedle postele stál stolek, na němž byl džbánek a cínová miska. Vše to pro lepší dojem bylo pokryto malinkým ručníkem, jenž mně byl vydán. Níže měl stolek ještě poličku; tam stavěli ti, kdož pili čaj, čajníky, džbány s kvasem a podobné; ale těch, kdo pili čaj, bylo mezi nemocnými velmi málo. Dýmky a měšce na tabák, jež měl s sebou skoro každý, nevyjímaje ani souchotináře, schovávaly se pod postel. Lékař a druzí představení nikdy se tam skoro nedívali, a stalo-li se, že zastihli někoho s dýmkou, dělali, jako by neviděli. Ostatně i nemocní byli skoro vždy opatrni a chodili kouřit ke kamnům. Leda už v noci že kouřili přímo na postelích. Ale v noci nikdo pokoje neobcházel, vyjma leda důstojníka, jenž velel stráži při nemocnici.

Do té doby jsem nikdy neležel v žádné nemocnici; všechno kolem mne bylo tedy pro mne zcela novo. Zpozoroval jsem, že budím jakousi zvědavost. O mně již slyšeli a prohlíželi si mne zcela nenuceně, ba i s odstínem jisté vynikajičnosti, jako se dívají ve školách na nováčka, nebo v úřadech na člověka, jenž přišel s nějakou žádostí. Napravo ode mne ležel jakýsi písař, jenž byl ve vyšetřování; byl nezákonným synem jistého setníka ve výslužbě. Byl vyšetřován pro padělání peněz a ležel už rok v nemocnici, ačkoli mu, tuším, pranic nescházelo, ale on tvrdil lékařům, že má aneurismus. Dosáhl svého cíle: káznice a tělesný trest ho minuly a po roce byl odeslán do T….ka, kde měl býti chován v nějaké nemocnici. Byl to silný, ramenatý mladý člověk, starý dvacet osm let, veliký šibal a zběhlý v zákonech, daleko ne hloupý, neobyčejně smělý v řeči a sebevědomý, do nemoci ješitný a opravdově přesvědčivší samého sebe, že je nejpoctivějším a nejspravedlivějším člověkem na světě, že nemá na sobě ani viny nijaké, a toto přesvědčení mu zůstalo na vždy.

On se dal první se mnou do řeči, zvědavě se mne počal vyptávati a dosti podrobně mne poučil o vnějších pořádcích nemocnice, a rozumí se, že mně především oznámil, že je synem setníkovým. Velice by si byl přál, aby ho pokládali za šlechtice, aneb aspoň za „blahorodého". Hned po něm přistoupil ke mně jeden nemocný z „polepšovací roty" a počal mne ubezpečovati, že znával mnohé z dřívějších šlechtických vězňů, a jmenoval mně je jménem a patronymikem. Byl to už šedivý voják; na tváři měl napsáno, že co mluví, je samá lež. Zvali ho Čekunov. Patrně se ke mně lichotil, domnívaje se bezpochyby, že mám peníze. Zpozorovav u mne papírový balíček s čajem a cukrem, nabídl mně ihned své služby; že mi opatří čajník a zavaří čaj. Mně slíbil M…cký, že mně čajník pošle zítra z trestnice po některém trestanci, kteří chodili do nemocnice na práci. Ale Čekunov přece dosáhl svého. Vypůjčil si jakýsi kotlíček, ba i číšku, svařil vodu, zavařil čaj, slovem sloužil mně neobyčejně horlivě, čímž zavdal ihned jednomu z nemocných příčinu k několika jedovatým poznámkám na svůj účet. Tento nemocný byl souchotinář, ležel naproti mně, jmenoval se Usťjancev; byl to voják ve vyšetřování, týž, jenž dostal strach před trestem, vypil sklenici kořalky, do níž nasypal mnoho šňupavého tabáku a tím si uhnal souchotiny; mluvil jsem již o něm dříve kdesi. Až dosud ležel mlčky, těžce dýchal, a upřeně a vážně mne pozoroval, sleduje s nelibostí jednání Čekunova. Neobyčejná, zlostná opravdovost dodávala jeho nelibosti jakéhosi zvláštního komického odstínu. Konečně se nezdržel.

„Vida otroka! našel si pána!" promluvil s přestávkami a zadychujícím se od slabosti hlasem. Trávil už poslední dny svého života.

Čekunov se uraženě obrátil k němu.

„Kdo je otrok?" zvolal, pohlížeje s opovržením na Usťjanceva.

„Tys otrok!" odpověděl tento takovým sebevědomým hlasem, jako by měl plné právo kárati Čekunova, ano jako by byl postaven k němu schválně za tím účelem.

„Já že jsem otrok?"

„Ano, ty. Poslouchejte, dobří lidé, on nevěří! Diví se!"

„A co je tobě do toho! Vidíš, že sám on je jako bez rukou. Není zvyklý žíti bez služebníka, toť víme. Proč bych neposloužil, ty huňatotlamý blázne!"

„Kdo že je huňatotlamý?"

„Tys huňatotlamý."

„Já že jsem huňatotlamý?"

„Ano, ty!"

„A ty jsi krasavec? Sám máš hubu jako vraní vejce… jsem-li já huňatotlamý."

„Ovšem že huňatotlamý! Vidíš, že tě Pánbůh srazil, ležel bych tedy a umíral. Ale ne, také si musí omočit!

Nu, což jsi si omočil?"

„Což! Ne, já se raději pokloním před botou než před láptěm. Můj otec se neklaněl a mně také zapověděl. Já… já…"

Chtěl pokračovat, ale strašně se rozkašlal na několik minut, plivaje při tom krev. Brzy studený, seslabující pot vystoupil na jeho úzkém čele. Kašel mu překážel, sic by byl stále mluvil; bylo mu viděti na očích, jak se mu chtělo hádati se; ale nemaje k tomu moci, máchal jen rukou, tak že Čekunov na něho konečně zapomněl.

Cítil jsem, že hněv souchotinářův je namířen spíše na mne než na Čekunova. Proto, že mně Čekunov chtěl posloužiti a tím si vydělati kopějku, nikoho by nenapadlo na něho se horšiti aneb pohlížeti na něho s opovržením. Každý chápal, že to dělá pouze pro peníze. V těch věcech prostý lid není vůbec tak choulostiv a ostře dovede rozeznávati okolnosti. Usťjancevu jsem se nelíbil vlastně já, nelíbil se mu můj čaj a to, že i v okovech zůstávám jako by bárinem, že se nemohu obejíti bez obsluhy, ačkoli jsem nikoho nežádal a ani si nepřál nikoho k obsluze. Vskutku vždycky jsem si přál vykonávati všechno sám, a zejména to bylo mým přáním, aby si nikdo ani mysliti nemohl, že jsem člověk, vyhýbající se práci, rozněžený, že si hraju na pána. Ba v tom částečně záležela moje ctižádost, když už je tak o tom řeč.

Avšak — opravdu nechápu, jak se to vždy přihodilo — nikdy jsem nemohl odříci různým posluhovačům a přisluhovačům, kteří se mně sami vnucovali a na konec mne úplně ovládali, takže oni vlastně byli mými pány a já jejich sluhou; dle zevnějšku vyplývalo jaksi samo sebou, že jsem opravdu bárin, že se nemohu obejíti bez obsluhy a že tedy žiju po pansku. To bylo pro mne ovšem velice mrzuté. Ale Usťjancev byl souchotivý, popudlivý člověk. Ostatní nemocní zůstávali na pohled lhostejnými, ano i s jistým odstínem hrdosti. Pamatuju se, že všichni byli zaujati jednou zvláštní okolností: z rozhovorů mezi trestanci jsem seznal, že k nám přivedou toho večera jistého trestance, nalézajícího se ve vyšetřování, jenž v tu chvíli právě běhá ulicí. Trestanciočekávali nováčka s veškerou zvědavostí. Tvrdilo se ostatně, že trest bude lehký — všeho jen pět set prutů.

Ponenáhlu jsem se rozhlédl kolem sebe. Nakolik jsem mohl pozorovati, opravdově nemocní měli zde nejvíce kurděje a oční nemoci — byly to místní nemoci onoho kraje. Takových bylo v pokoji několik osob. Ostatní z opravdově nemocných měli zimnice, různé vředy a choroby prsní. Zde nebylo tak, jako v jiných místnostech v nemocnici: zde byly pohromadě všechny nemoci, i venerické. Pravil jsem opravdově nemocní, protože tu bylo též několik osob, jež přišly jen tak, bez všeliké nemoci odpočinout si. Lékaři vpouštěli ochotně i takové z milosrdenství, zvláště když bylo mnoho svobodných postelí. Život na hlavní strážnici a v trestnicích zdál se u porovnání s nemocnicí tak bídným, že mnozí trestanci s radostí přicházeli si poležet, nehledě na zatchlý vzduch a zavřený pokoj. Byli i někteří zvláštní milovníci ležení a vůbec lazaretního živobytí; nejvíce jich bylo z „polepšovací roty".

Zvědavě jsem pozoroval své nové soudruhy, ale pamatuju se, že obzvláštní zvědavost tehdy už ve mně vzbudil jeden již umírající, pocházející z naší trestnice, také souchotinář a také už trávící poslední své dny; ležel ob jednu postel od Usťjanceva a tedy skoro naproti mně. Jmenoval se Michajlov; ještě přede dvěma nedělema jsem ho viděl v káznici. Byl už dávno churav, a dávno již měl jíti do nemocnice; ale on se přemáhal s jakousi tvrdošijnou, zcela zbytečnou trpělivostí, dodával si mysli, až teprv o svátcích odešel do nemocnice, aby po třech nedělích skonal strašnou tuberkulosou; člověk jako by byl shořel. Překvapila mne nyní jeho strašně pozměněná tvář, — tvář, kterou jsem spatřil mezi prvními po svém vkročení do káznice; padla mně tehdá jaksi do očí.

Vedle něho ležel jakýsi voják z polepšovací roty, starý člověk již, strašně nečistotný, až se to hnusilo… Ale nemohu vypočítávati všechny nemocné… Vzpomněl jsem si nyní na onoho starce jen proto, že způsobil na mne tehda také jistý dojem a v jedné minutě mně vnukl dosti úplné ponětí o některých zvláštnostech trestaneckého oddělení v nemocnici. Onen stařec měl tehda, jak se pamatuju, velmi silnou rýmu. Neustále kýchal, a celý týden potom kýchal i ze spaní, a sice jako když střílí, pět i šest kýchnutí za sebou, při čemž pravidelně po každé odříkával: „Bože můj, zač jsi mne to jen potrestal!"

V onu chvíli seděl na posteli a lačně si cpal do nosu tabák z papírového kornoutku, aby se silněji a lépe prokýchal. Kýchal do bavlněného, vlastního, kostkováného šátku, jenž byl už stokrát prán a skoro úplně vybledl; při tom se jeho malinký nos jaksi zvláště pokaždé svraštil, dělaly se na něm drobné, nesčíslné vrásky a ukázaly se zbytky starých, zčernalých zubů, spolu s červenými, posliněnými dásněmi. Když se dosti nakýchal, rozestřel ihned šátek a pozorně si prohlížel hlen, jehož se v něm nashromáždilo hojnost a počal jej stírati svým hnědým komisním županem, takže veškeren hlen zůstal na županě a šátek zůstal leda. trochu vlhký. Tak to prováděl celý týden. Toto pečlivé, lakotné šetření svého vlastního šátku na účet komisního županu nebudilo v ostatních nemocných pražádný odpor, ačkoli se mohlo státi, že některý z nich příště bude nucen obléknouti právě tento župan. Ale náš prostý lid není choulostivý a bývá nedůvtipný až ku podivu. Já se celý otřásl v tu chvíli a počal jsem si s ošklivostí a zvědavostí bezděčně prohlížeti župan, jejž jsem právě byl oblékl. Tu mne teprv napadlo, že už dlouho budil mou pozornost svým silným zápachem. Ohřál se již na mně za tu dobu a páchnul čím dál, tím více různými léky, náplastmi a jak se mně zdálo, jakýmsi hnisem, což nebylo nic divného, neboť od nepamětných dob měli jej skoro neustále na sobě různí nemocní. Možná, že jeho plátěnou podšívku na zádech prali někdy; ale určitě to tvrditi nemohu. Ale nyní byla ona podšívka prosycena všemi možnými nepříjemnými moky, obkladky, vyřinulou vodou z prořezaných pryskýřů a pod. Mimo to do trestnického oddělení přicházeli velmi často lidé s rozsekanými zády, kteří právě proběhli ulicí. Takové trestance léčili obklady a proto župan, jenž se oblékal přímo na mokrou košili, musel tím nezbytně trpěti; a všechno to na něm zůstávalo.

Proto po celou dobu mého vězení, celých těch několik let, kdykoli se mně přihodilo, že jsem býval v nemocnici (a býval jsem tam často), pokaždé jsem oblékal župan s bázlivou nedůvěrou. Obzvláště se mně nelíbily veliké a znamenitě vypasené vši, jež se někdy nalézaly v oněch županech. Trestanci je s rozkoší zabíjeli, tak že když pod tlustým, neohrabaným trestancovým nehtem prasklo někdy zabité zvířátko, bylo možno i dle tváře lovcovy souditi o stupni té rozkoše, kterou mu to způsobilo. Také velice u nás neměli rádi stínky a stávalo se, že se někdy všichni nemocní z celého pokoje sebrali a hubili je za dlouhých, nudných zimních večerů.

Ačkoli tedy v nemocnici, vyjma těžký zápach, na zevnějšek všechno bylo dle možnosti čisto, vnitřní, tak říkaje podšívkovou čistotou nepříliš se u nás honosili. Nemocní k tomu přivykli a skoro se domnívali, že to tak musí býti; mimo to i sám pořádek v nemocnici nenutkal k obzvláštní čistotě. Ale o pořádku tom promluvím později…

Sotva že mně Čekunov podal čaj, mimochodem řečeno upravený z nemocniční vody, kterou přinášeli do pokoje jednou na celý den, a jež se v našem vzduchu jaksi rychle kazila, otevřely se jaksi hlučně dvéře a v průvodu sesílené vojenské stráže byl přiveden voják, jenž byl právě proběhl ulicí. Bylo to poprvé, co jsem viděl člověka právě potrestaného. Později je přiváděli často, některé i přinášeli, byli-li příliš těžce potrestáni, a pokaždé to působilo velikou zábavu nemocným. Vítali u nás takového člověka obyčejně s nápadně přísným výrazem obličeje a s jakousi skoro trochu přepjatou vážností. Ostatně uvítání záviselo z části od stupně velikosti zločinu a následovně též od velikosti trestu. Velmi silně sbitý a podle reputace veliký zločinec, těšil se větší vážnosti a větší pozornosti, než nějaký uprchlý novobranec, jako na příklad ten, jehož přivedli nyní. Ale ani v tom, ani v onom případě neprojevovalo se ani zvláštního politování, ani jakékoliv obzvlášť rozčilující poznámky. Mlčky pomáhali nešťastnému a ošetřovali ho, zejména když se nemohl obejíti bez cizí pomoci. Ranhojiči věděli už sami, že odevzdávají sbitého do zkušených a dovedných rukou. Pomoc záležela obyčejně v častých a nezbytných změnách namočeného do studené vody prostěradla nebo košile, kterou kladli na rozsekaná záda, zvláště když potrestaný sám už neměl síly, aby dbal o sebe, pak v obratném vytahování třísek z ran, neboť třísky z polámaných o záda prutů často se zadírají do zad. Tato poslední operace bývá nemocnému obyčejně velmi nepříjemná.

Ale vůbec vždycky mne naplňovalo podivením, s jak neobyčejnou pevností snášejí potrestaní bolest. Mnoho jsem jich viděl, některé až příliš sbité, a skoro ani jeden z nich nezastenal! Jen tvář, jako by se celá změnila, zbledne; oči planou; pohled je nepokojný, roztržitý, rty se třesou, takže ubohý schválně je někdy přidržuje zuby, že je rozkouše až do krve.

Přivedený voják byl hoch asi dvacetitříletý, pevného, svalovitého těla, příjemné tváře, vysoký, štíhlý, snědé pleti. Jeho záda byla ostatně pořádně sesekána. Shora až po pás celé jeho tělo bylo obnaženo; přes ramena měl přehozené mokré prostěradlo, následkem čehož se třásl na všech údech, jako by měl zimnici, a asi půldruhé hodiny přecházel sem tam po světnici. Vzhlížel jsem do jeho tváře. Zdálo se, že o ničem nepřemýšlí v tu chvíli, hleděl podivně a divoce zběžným pohledem, jemuž patrně bylo za těžko, aby se pozorněji upjal na něco. Zdálo se mně, že upřel pohled na můj čaj. Čaj byl horký; pára se valila z číšky a ubožákovi bylo zima, chvěl se, že až jektal zuby. Nabídl jsem mu, aby vypil čaj. Hbitě a mlčky se obrátil ke mne, vzal číšku, vypil ji stoje a bez cukru, při čemž velice chvátal a jaksi zvláštně se snažil, aby nemusel hleděti na mne. Když všechno vypil, mlčky postavil číšku a nekývnuv mně ani hlavou, začal opět choditi po komnatě sem a tam. Neměl ovšem pomyšlení na slova a na kývání. Co pak se týče trestanců, všichni se z počátku jaksi vyhýbali všelikým řečem s potrestaným novobrancem; naopak, když mu napřed pomohli, sami jako by se potom snažili vůbec si ho nevšímati, snad že mu chtěli dopřáti co nejvíc pokoje a nezlobiti ho nijakými dalšími otázkami a nijakým litováním, s čímž zdá se, byl on zcela spokojen.

Zatím se setmělo, rozžehli noční svítilnu. Někteří trestanci se vytasili se svými vlastními svícny, celkem však ne mnozí. Konečně po večerní návštěvě lékařově přišel poddůstojník od stráže, spočítal všechny nemocné a zavřeli pokoj, do něhož přinesli dříve noční džber… K svému ustrnutí jsem zvěděl, že tento džber zde zůstane celou noc, ačkoli se záchod nacházel hned na chodbě, všeho dva kroky ode dveří. Ale byl tu již zaveden takový pořádek. Ve dne trestance vypouštěli ještě z pokoje, ovšem ne více než na jednu minutu; v noci však za žádnou podmínkou. Trestanecké oddělení v nemocnici nebylo podobno k obyčejným pokojům a nemocný trestanec snášel svůj trest i za nemoci. Kdo první zavedl takový pořádek, nevím; jen tolik vím, že pořádku v tom vlastně nebylo nijakého a nikdy že se veškerá zbytečnost formalistiky nejevila patrněji, než na příklad v tomto případě. Ovšem že pořádek ten nebyl zaveden od lékařů. Opakuju, že se trestanci nemohli nachváliti svých lékařů, pokládali je za otce, ctili je. Každý si byl vědom jejich laskavosti, každý od nich uslyšel dobré slovíčko; a trestanec, všemi zavržený, vážil si toho, protože viděl nelíčenost a upřímnost tohoto dobrého slova a této laskavosti.

Lékaři se mohli bez nich obejíti; nikomu by se nemusili zodpovídati, kdyby se chovali jinak, to jest hruběji a necitelněji; byli tedy dobrými z pravé lidumilnosti. Oni dobře ovšem chápali, že nemocný, ať je si kdokoliv, trestanec anebo ne, má na příklad právě tak potřebí svěžího vzduchu, jako každý jiný nemocný, třeba sebe výše postavený. Nemocní z druhých pokojů, když se na příklad uzdravovali, mohli se svobodně procházeti po chodbách, důkladněji se pohybovati, dýchati vzduch ne tak otrávený, jako vzduch v nemocničních pokojích, zatchlý a vždycky nezbytně nasycený dusnými výpary. Strašno a hnusno si představiti nyní, v jaké míře se musil otráviti tento již otrávený vzduch v noci u nás, když přinesli onen džber, za teplé temperatury v pokoji a za jistých nemocí, při nichž se nelze obejíti bez záchodu!

Řekl-li jsem, že trestanec i za nemoci snášel svůj trest, nepředpokládal jsem ovšem a nepředpokládám, že takový pořádek byl zaveden schválně jen pro potrestání. Rozumí se, že by to byla s mé strany nesmyslná pomluva. Nemocné není proč trestati. Děje-li se tak přece, rozumí se samo sebou, že nějaká přísná, strohá nutnost přinutila představenstvo k opatření tak škodnému ve svých následcích. Nuže která pak? Ale to je právě to mrzuté, že se ničím jiným nedá ani dosti málo vysvětliti nezbytnost onoho opatření, a mimo to i mnohých jiných opatření, tak velice nepochopitelných, že nejen vysvětliti je, nýbrž ani tušiti jich vysvětlení není možná. Čím tedy vysvětliti takovou zbytečnou přísnost? Inu tím, že trestanec může přijíti do nemocnice, schválně se dělaje nemocným, může oklamati lékaře, v noci vyjde ná záchod a použiv tmy, prchne!

Dokazovati vážně veškeru pošetilost takového rozsuzování je skoro nemožno. Kam uprchne? jak uprchne? v čem uprchne? Za dne je pouštějí po jednom; totéž mohlo by se díti i v noci. U dveří stojí stráže s nabitou puškou. Záchod je doslovně vzdálen dva kroky od vojáka, stojícího na stráži; ale přes to ho provází ještě výpomocný strážník a nespouští s něho očí po celou dobu Tam je pouze jedno okno, v zimě v letě s dvojími rámy a železnou mřiží. Pod oknem pak na dvoře, u samých oken trestaneckého oddělení, také chodí po celou noc stráže. Aby mohl člověk ujíti oknem, musil by vyraziti rám a mříž. Kdož mu to dovolí!

Ale dejme tomu, že zabije napřed výpomocného strážníka tak, že tento ani nehlesne a nikdo ničeho neuslyší. Ale připustíme-li i tuto bláhovost, vždyť přece bude musit vylomiti okno a mříž. Všimněte si ještě toho, že zde hned vedle stráže spí nemocniční hlídači a o deset kroků dále u dveří druhého trestaneckého pokoje stojí druhý voják s ručnicí, vedle něho druhý výpomocný strážník a druzí hlídači. A kam uteče v zimě člověk v punčochách a pantoflích, v nemocničněm županě a noční čepici? Je-li však tomu tak a je-li tak málo nebezpečí (to jest ve skutečnosti rozhodně nijaké), nač takové vážné obtěžování nemocných, trávících snad poslední dni a hodiny svého života, nemocných, jimž je svěží vzduch ještě nutnější, nežli zdravým? Nač? Toho jsem nikdy nemohl pochopiti…

Když jsem se však už jednou otázal „nač?" a promluvil jsem o tom, nemohu se zdržeti, abych si nepřipomněl ještě jednu pochybnost, jež se po tolik let vznášela přede mnou ve způsobě nejzáhadnějšího fakta, na kteréž jsem také nijakým způsobem nemohl nalézti odpovědi. Nemohu se zdržeti, abych o tom nepronesl aspoň několik slov, prve než přistoupím k pokračování u svém líčení. Míním okovy, od nichž nevysvobodí odsouzeného trestance nijaká nemoc. I souchotináři umírali před mýma očima v okovech. A při tom všichni k tomu přivykli, všichni to pokládali za něco hotového, neodvratného. Sotva se asi kdo nad tím zamyslil, když ani z lékařů nikomu nepřišlo na mysl, aby za všechna ta léta aspoň jednou se přimluvili u velitelství, aby dovolilo sňati okovy těžce nemocnému trestanci, zejména souchotináři. Ovšem okovy samy o sobě nejsou ještě Bůh ví jaká obtíž. Vážívají od osmi do dvanácti liber. Nositi deset liber není pro zdravého člověka obtížno. Tvrdilo se mně ostatně, že od pout po několika letech začínají prý nohy schnouti. Nevím, je-li to pravda, ačkoli trochu možnosti v tom jest. Břímě, třebas i neveliké, třebas jen deseti liber, připjaté k noze na vždy, přec jen nepřirozeně zvětšuje tíži nohy a může za dlouhou dobu způsobiti jistý škodlivý následek…

Ale dejme tomu, že zdravému je to jedno. Možno-li tvrditi totéž o nemocném? Dejme tomu, že je to jedno též obyčejnému nemocnému. Ale bude to jedno těžce nemocným, bude to jedno — opakuju — souchotinářům, jimž i tak schnou ruce a nohy, takže každé stéblo se jim stává těžkým? Opravdu, kdyby lékařská správa vymohla úlevu, třebas jenom souchotinářům, již to by bylo skutečným avelikým dobrodiním. Ovšem, namítne někdo, že trestanec je zlosyn a není hoden dobrodiní; ale sluší-li se zdvojnásobovati trest tomu, jehož i tak se již dotekl prst boží? Ostatně nelze ani věřiti, že by se to dělo jen pro potrestání. Vždyť souchotináře i soudní rozsudky osvobozují od tělesného trestu. Následovně i tu se skrývá nějaké tajemné, důležité opatření ve způsobě spásné opatrnosti. Jaké však? nelze pochopiti.

Vždyť není přece možná se obávati, že by souchotinář utekl. Komu by to přišlo do hlavy, zvláště hledí-li se na jistý stupeň rozvoje choroby? Tvářiti se souchotinářem, podvésti lékaře s tím úmyslem, aby člověku bylo možno prchnouti, je nemožno. Není to nemoc takového druhu; na první pohled se pozná. A pak: což připínají člověku pouta na nohy jen proto, aby neuprchl, aneb aby mu překážely v útěku? Dokonce ne. Okovy jsou příznakem pohany, zostuzení, jsou obtíž fysická i mravní. Tak aspoň se za to má. V útěku nikdy nikomu nemohou překážeti. Nejnedovednější, nejneobratnější trestanec dovede je bez velkého namáhání velmi brzy přepilovati aneb kamenem urazili nýty, jež je spojují. Pouta na nohách rozhodně ničemu nezabrání; je-li tomu však tak, jsou-li odsouzenému trestanci ustanoveny jen pro potrestání, ptám se poznovu, má-li umírající býti trestán ?

Právě nyní, co píšu tyto řádky, jasně si vzpomínám na jednoho umírajícího souchotináře, na téhož Michajlova, jenž ležel skoro naproti mně nedaleko od Usťjanceva, a jenž — jak se pamatuju, zemřel čtvrtého dne po mém příchodu do nemocnice. Snad jsem se dal do řeči o souchotinářích, že znova ve mně vznikají tytéž dojmy a tytéž myšlénky, jež mně tehdáž přišly do hlavy za příležitosti oné smrti. Samého Michajlova jsem ostatně málo znal. Byl to ještě velmi mladý člověk, asi dvacetpět let starý, nic víc, vysoký, útlý a velmi příjemného zevnějšku. Bydlel ve zvláštním oddělení, a byl ku podivu mlčeliv, vždy jaksi tiše, jaksi klidně truchliv. On zrovna sechl v káznici. Tak aspoň se potom o něm vyjadřovali trestanci, mezi nimiž zanechal po sobě dobrou památku. Vzpomínám si pouze? že měl překrásné oči, a věru nevím, proč se na něho tak jasně pamatuju.

Zemřel ve tři hodiny odpoledne za mrazivého, jasného dne. Pamatuju se, jak slunce zrovna probodávalo pevnými, kosými paprsky zelená, lehce zamrzlá skla v oknech našeho pokoje. Celý proud jich lil se na nešťastného. Skonal bez paměti a těžce, dlouho umíral, několik hodin po sobě. Už z rána oči jeho přestaly poznávati osoby, jež k němu přistupovaly. Chtěli mu nějak uleviti, viděli, že je mu velice těžko; dýchal obtížně, hluboce, s chrapotem; prsa jeho se vysoko dmula, jako by mu bylo vzduchu málo. Shodil se sebe pokryvku, všechny šaty a konečně počal se sebe trhati košili: i ta se mu zdála těžkou. Pomohli mu a sňali s něho košili. Strašno bylo se dívati na to dlouhatánské tělo s vyschlýma do kosti nohama a rukama, se zapadlým životem, se vzedmutýma prsoma, s žebry zřetelně vystupujícími, jako na kostře. Na celém těle jeho zůstal pouze dřevěný křížek s ladonkou*) na krku a pouta, jimiž zdá se že by mohl nyní provléci vyschlou nohu. Pul hodiny před jeho smrtí všichni u nás jaksi ztichli, počali rozmlouvati div ne pošeptmu. Kdo chodil, stoupal nohou, že nebylo slyšeti. Rozmlouvali mezi sebou málo a to o věcech vedlejších, zřídka jen vzhlédali na umírajícího, jenž chraptěl pořad víc a více. Konečně bloudící a nepevnou rukou namakal na prsou svoji ladonku a počal ji se sebe strhovati, jako by i ta mu byla na obtíž, jako by mu překážela, tlačila ho. Sundali mu i ladonku. Za deset minut skonal.

Zaklepali do dveří na strážníka, oznámili mu. Přišel hlídač, tupě vzhlédl na umrlce a odebral se k ranhojiči. Ranhojič, člověk mladý a dobrý, trochu přes příliš starostlivý o svůj celkem dosti příjemný zevnějšek, přibyl rychle; spěšnými kroky, stoupaje hřmotně po ztichlém pokoji, přistoupil k nebožtíkovi a s jakýmsi zvláště smělým, jako by

*) Plátěnný váček, v němž bývá zašita modlitbička neb jiný posvátný předmět.

pro takový případ schválně vymyšleným vzezřením, vzal ho za tepnu, omakal ji, pohodil rukou a odešel. Ihned se odebrali na strážnici podat zprávu. Trestanec byl důležitý, ze zvláštního oddělení; i tu bylo třeba zvláštních obřadů, měl-li býti uznán za mrtvého.

Zatím, co se čekalo na stráž, kdosi z trestanců podal tichým hlasem návrh, že by neškodilo zatlačiti nebožtíkovi oči. Druhý ho pozorně vyslechl, mlčky přistoupil k umrlci a zatlačil mu oči. Spatřiv křížek, ležící podle něho na podušce, vzal jej, podíval se naň a mlčky opět jej vložil Michajlovu na krk; vložil jej na krk a poznamenal se křížem. Mrtvola zatím tuhla; světelný paprsek hrál na ní; ústa byla polo otevřená; dvě řady bílých, mladých zubů leskly se pod tenkými, k dásním přilíplými rty. Konečně vešel poddůstojník od stráže s tesákem po boku a přilbicí na hlavě, za ním dva hlídači. Čím dál, tím kráčel pomaleji a s podivením pozoroval zatichlé a se všech stran přísně se na něho dívající trestance. Když přišel na krok k nebožtíkovi, stanul jako přimražený, jako by se byl čeho lekl. Úplně obnažený, vyschlý trup v okovech ho překvapil; náhle odepjal přezku, sňal přílbici, čeho neměl vlastně zapotřebí, a široce se poznamenal křížem. Byla to přísná, šedivá tvář starého vojáka. Pamatuju se, že v tutéž chvíli stál vedle Čekunov, také už šedivý stařec. Po celou dobu pohlížel mlčky a upjatě ve tvář poddůstojníkovu, hleděl přímo na ni a s jakousi podivnou pozorností sledoval každý její pohyb. Ale oči jejich se setkaly a Čekunovu se náhle zachvěl dolní ret. Zkřivil jaksi podivně ústa, takže zasvitly jeho zuby, a spěšně, jako by nechtě, kývnuv poddůstojníkovi na nebožtíka, prohodil:

„Vždyť také měl matku!" a odešel pryč.

Pamatuju se, ta slova zrovna jako by byla mnou projela… a proč je pronesl a jak mu přišla do hlavy? Však hle mrtvolu počali zdvihati; zdvihli ji spolu s ložem; sláma zachrastěla a za všeobecného ticha okovy hlasitě zazvonily o podlahu… Nazdvihli je. Mrtvolu odnesli. Najednou se dali všichni hlasitě do řeči. Bylo slyšeti, jak poddůstojník už na chodbě posýlal kohosi pro kováře. Bylo zapotřebí sňati pouta s mrtvoly…

Ale odchýlil jsem se od věci…

II.

Nemocnice.

(Pokračování.)

Lékaři obcházeli pokoje po ránu; před jedenáctou přišli k nám všichni společně, provázejíce hlavního lékaře; asi o půldruhé hodiny dříve navštěvoval pokoj náš ordinator. V tu dobu byl ordinatorem u nás jistý mladý lékař, velmi zběhlý, laskavý, přívětivý, jehož měli trestanci velmi rádi a jemuž vytýkali pouze jednu vadu: „Je příliš pokorný." A vskutku byl jaksi nehovorný, skoro jako by se před námi ostýchal, div se nečervenal, měnil dietu skoro na první požádání nemocných a zdá se skoro, že byl ochoten předpisovati jim i léky dle jich prosby. Jinak to byl řádný, mladý muž. Sluší uznati, že se mnoho lékařů na Rusi teši lásce a vážnosti prostého lidu, a jest to, pokud jsem já pozoroval, skutečná pravda.

Vím, že se má slova budou zdáti paradoxem, zejména vzpomeneme-li si na všeobecnou nedůvěru všeho ruského prostého lidu k umění lékařskému a k „zámořským" lékům. A opravdu prostý člověk, trpící sebe těžší nemocí, bude se po několik let za sebou léčiti raději u selské báby zaříkavačky, anebo svými domácími, prostonárodními léky (jimiž vůbec nesluší opovrhovati), než aby šel k lékaři, nebo si lehl do nemocnice. Ale kromě toho, že při tom spolupůsobí neobyčejně důležitá okolnost, jež se nikterak nevztahuje k medicíně, totiž všeobecná nedůvěra veškerého prostého lidu ke všemu, co nese na sobě pečeť něčeho administrativního, formelního: je lid zastrašen a předpojat proti nemocnicím různými postrachy, pověstmi, nezřídka pošetilými, ale časem skutečně odůvodněnými. Nejvíce však ho straší německé pořádky v nemocnicích, cizí tváře kolkolem po celé trvání nemoci, přísnost v jídle, pověsti o neúprosné bezohlednosti ranhojičův a lékařův, o pitvání a kuchání mrtvol a pod. Mimo to — rozumuje lid — léčiti ho budou páni, neboť lékaři jsou přec jen také páni.

Avšak po bližším seznámení se s lékaři (ač ne bez výjimky, nýbrž z větší části) všechny ty strachy mizejí velmi rychle, což dle mého mínění sluší přičísti na účet čestnosti našich lékařů, zejména mladých. Větší jich část umí si zasloužiti úctu, ba i lásku prostého člověka. Aspoň já píšu o tom, co jsem sám viděl a zakusil nejednou a na mnoha místech, a nemám příčiny, abych se domníval, že se v jiných místech příliš často jedná jinak. V některých zákoutích lékaři pravda berou úplatky, silně těží ze svých nemocnic, nemocných si skoro ani nevšímají, ba zapomínají úplně své umění lékařské. Bývá to skutečně; ale ja mluvím o většině, či, lépe řečeno, o tom duchu, tom směru, který panuje nyní, za našich dnů v medicíně. Onino však zrádcové svého povolání, vlci ve stádě ovcí, ať si uvádějí cokoli k svému ospravedlnění, ať se jakkoli vymlouvají, na příklad na svět je obklopující, jenž i je vlákal do svého kruhu, vždycky budou vinni, zvlášť jestliže při tom pozbyli i lásky k člověčenstvu. A láska k člověku, laskavost, bratrský soucit s nemocným jsou mu někdy potřebnější než léky.

Je na čase, abychom si přestali apaticky stýskati na okolnosti, že nás zahubily. Jest ovšem pravda, že okolnosti mnoho v nás pohubí, ale přece ne všechno, a často leckterý chytrý a obratný podvodník velmi dovedně zahaluje a ospravedlňuje vlivem těchto okolností nejen svou slabost, nýbrž nezřídka zrovna i podlost, zvláště když umí pěkně mluvit a psáti. Ale opětně jsem se odchýlil od věci; chtěl jsem jen říci, že prostý lid nedůvěřuje a chová se nepříznivě spíš k úřední stránce medicíny, a ne k lékařům. Jakmile se opravdu přesvědčí, jací jsou to lidé, ztrácí rychle mnohé ze svých předpojatostí. Ostatní zařízení našich nemocnic neodpovídá dosud ve mnohém vzhledě duchu našeho lidu, příčí se posud svými pořádky obyčejům našeho prostého člověka a není s to, aby si zjednalo úplně důvěry a vážnosti lidu. Tak se mně aspoň zdá na základě některých mých vlastních dojmů.

Náš ordinator se obyčejně zastavoval u každého nemocného, vážně a velmi pozorně ho prohlížel a se ho vyptával, předpisoval léky a dietu. Leckdy i sám pozoroval, že nemocnému neschází pranic; ale protože si trestanec přišel odpočinout od práce, anebo si přišel poležet na matraci místo na holých deskách a při tom přec jen v teplé světnici a ne ve vlhké strážnici, kde jsou v malé místnosti zavřeny celé tlupy bledých a vyzáblých trestanců, nacházejících se ve vyšetřování — (tito obžalovaní jsou u nás skoro vždy, po celé Rusi, bledí a vyzáblí, důkaz to, že se jim vede hůř a duševní stav jejich že jest vždycky těžší, než trestanců odsouzených) — proto jim náš ordinator klidně zapisoval nějakou febris catarrhalis a nechával je ležet třebas celou neděli. Té febris catarrhalis všichni se u nás smáli. Věděli velmi dobře, že jest to po oboustranném souhlase mezi lékařem a nemocným přijatá u nás formule pro naznačení líčené nemoci; „píchání do zásoby", jak sami trestanci překládali febris catarrhalis.

Někdy nemocný zneužíval dobrosrdečnosti lékařovy a zůstával ležeti dotud, pokud ho nevyhnali mocí. Tu stálo za to, dívati se na našeho ordinatora; on jako by se styděl přímo říci nemocnému, aby se uzdravoval a honem už požádal, aby byl vypuštěn z nemocnice, ačkoli měl úplné právo, jednoduše beze všech rozhovorů a laskavostí prohlásiti ho za zdravého poznámkou v nemocničním lístku sanat. est. Z počátku činil narážky, potom jako by ho prosil: „Snad by byl čas už; vždyť už jsi zdráv skoro, tady v pokoji je těsno" a podobným způsobem tak dlouho, až se nemocný sám zastyděl a požádal, aby byl propuštěn z nemocnice.

Vrchní lékař, ač byl soucitný a čestný člověk (jeho také měli nemocní velmi rádi), byl přece nepoměrně přísnější a rozhodnější, než ordinator, po případe projevoval i bezohlednou přísnost, začež ho u nás jaksi zvláště ctili. Přicházel v průvodu všech lékařů z nemocnice po ordinatorovi, také prohlížel každého zvlášť, zvláště se zastavoval u těžce nemocných, vždycky jim uměl povědíti dobré, potěšující, někdy i srdečné slovo a vůbec působil dobrý dojem. Ty, kteří přišli s „pícháním do zásoby", nikdy nekáral ze lži a nevyháněl je; ale když nemocný zneužíval jeho dobroty, tu ho jednoduše prohlašoval za zdravého: „Nu co, přítelíčku; poležel jsi si dost, odpočinul si, táhni, všechno má svůj konec."

Takovou svéhlavost jevili obyčejně buď ti. kteří byli líni na práci, zvláště za pracovní letní doby, aneb trestanci, nacházející se ve vyšetřování, které čekal tělesný trest. Pamatuju se, jak proti jednomu takovému bylo užito zvláštní přísnosti, ba až bezcitnosti, jen aby ho přiměli k opuštění nemocnice. Přišel s nemocí oční. Měl červené oči a stýskal si, že ho silně píchá v očích. Léčili ho bankami, pijavkami, stříkali mu do očí jakousi žíravou tekutinu a pod., ale nemoc neodchází, oči se mu nečistí. Lékaři se pomalu dovtípili, že nemoc jeho je líčená; zánět je stále nepatrný, nehorší se, ale také se nelepší, je stále ve stejném stavu; případ tedy podezřelý.

Trestanci všichni dávno už věděli, že se nemocný přetvařuje a lékaře klame, ačkoli sám on se k tomu nepřiznával. Byl to mladý hoch, dosti hezký, ale působil na nás na všechny jakýsi nepříjemný dojem; byl upjatý, podezřívavý, zamračený, s nikým nemluví, hledí zpod obrví, všech se straní, jako by všechny měl v podezření. Pamatuju se, že někteří se dokonce obávali, aby nevyvedl něco. Byl vojákem, dopustil se značné krádeže, byl usvědčen a čekalo ho tisíc ran pruty a trestanecká rota. Někteří odsouzení, aby protáhli co nejvíc vykonání trestu, odhodlávají se, jak jsem již připomenul, k různým výstřednostem: bodne nožem v samý předvečer trestu některého představeného nebo i svého soudruha ve vězení, započne nové vyšetřování, vykonání trestu se protáhne ještě na dva měsíce a tím dosáhl svého cíle. Na tom mu nezáleží, že za dva měsíce bude potrestán dvakrát nebo třikrát přísněji; jen když se nyní zbaví hrozného okamžiku aspoň na několik dní, ať už se potom děje cokoliv; tak hrozně klesají na mysli někteří z oněch nešťastníků. Někteří u nás si už šeptali, aby se měli před ním na pozoru; může se státi, že zavraždí v noci někoho. Ostatně jen se to říkalo, ale zvláštních nějakých opatření nečinili, ba ani ti, jejichž postele se nacházely hned vedle něho. Takto viděli, že si v noci tře oči vápnem z omítky a ještě něčím jiným, aby k ránu opět byly červené.

Konečně mu vrchní lékař pohrozil průvlakou. Při tvrdošíjné oční nemoci, jež trvá dlouho, a když se již všechny lékařské prostředky okázaly marnými, odhodlávají se lékaři, aby zachránili zrak, k silnému a trapnému prostředku: vloží nemocnému průvlaku, jako koni. Ale ubohý ani tu si nedal říci, aby si pospíšil s uzdravením. Jaká to musila býti tvrdošíjná povaha! Anebo byl až příliš bázlivý. Vždyť průvlaka působila bolest, ač menší, než pruty, ale přece strašnou. Nemocnému seberou rukou vzadu na krku kůži, co se jí dá sebrati, proříznou nožem vše to, co se dalo sebrati, z čehož vzniká široká a dlouhá rána po celém týle, a provlékají onou ranou plátěnnou tkanici dosti širokou, na palec; potom každodenně v určitou hodinu tkanici onu v ráně popotahují, Čímž jako by ji znova rozříznuli, aby rána stále hnisala a nehojila se. Ubožák snášel tvrdošijně — ovšem s hroznými mukami — i tuto trýzeň po několik dní, až se konečně prohlásil za uzdraveného. Jeho oči zahojily se za jediný den úplně, a když se mu zahojil i krk, odebral se na hlavní stráž, aby si následujícího dne došel pro svých tisíc ran.

Ovšem minuta před potrestáním je těžká, tak těžká, že snad se prohřešuju, nazývám-li strach z ní malomyslností a zbabělostí. Musí to býti těžké, když se lidé vydávají dvojnásobnému a trojnásobnému trestu, jen aby nebyl vykonán ihned. Zmínil jsem se ostatně i o takových trestancích, kteří sami se hlásili co možná nejdříve, aby byli propuštěni z nemocnice, ačkoli se jim záda ještě nezahojila po prvním výprasku, a sice proto, aby proběhali ulicí, kolikrát jim ještě zbývalo, a tím si odbyli nadobro trest.

Doba strávená ve vyšetřování při hlavní stráži jest pro každého ovšem nepoměrně horší než káznice.

Ale kromě rozdílu v temperamentech hraje v odhodlanosti a srdnatosti některých trestanců velikou úlohu dávné přivyknutí k ranám a trestům. Mnohokráte tělesně trestaný člověk stává se jaksi pevnějším na duchu i na zádech a pohlíží konečně na trest skepticky, skoro jako na maličké nepohodlí a již se ho nebojí.

Celkem je to pravda. Jeden náš trestanec ze zvláštního oddělení, pokřtěný Kalmyk, Alexandr či Alexandra, jak ho u nás jmenovali, podivný člověk, úskočný, srdnatý a zároveň velice dobrosrdečný, vypravoval mně, jak si odběhal své čtyry tisíce ran, vypravoval se smíchem a žerty, ale ihned se opravdově zapřísahal, že kdyby od dětinství, od nejútlejšího, prvního svého mládí nebyl vyrostl pod důtkami, od nichž doslovně po celou dobu jeho života v ordě nescházely jizvy s jeho zad, nesnesl by za nic na světě oněch čtyr tisíc ran. Povídaje to jako by blahořečil svému vychování pomocí důtek. „Mne bili za všechno, Alexandře Petroviči," vypravoval mně kdysi, sedě na mé posteli pod večer, nežli se rozsvěcovalo, „za všechno, ať bylo cokoliv, bili mne patnáct let za sebou, a sice od toho samého dne, co se dovedu pamatovati, každý den několikrát; nebil mne jen kdo nechtěl; takže jsem konečně úplně přivykl."

Jak se dostal na vojnu, nevím; nepamatuju se; ostatně, možná, že to vypravoval; byl to věčný běhoun a tulák. Pamatuju se jen na jeho vypravování, jak ho pojal hrozný strach, když ho odsoudili ke čtyřem tisícům za zavraždění velitele. „Věděl jsem, že budu trestán přísně a že snad nevyváznu zpod holí živ; a ačkoliv jsem přivykl důtkám, přec jen čtyři tisíce ran prutem není žert; k tomu všichni představení byli na mne rozzlobeni! Věděl jsem, jistě jsem věděl, že mně to neprojde, že to nevydržím; nevyváznu zpod prutů. Napadlo mně nejprve, že se dám pokřtiti; myslím si, snad mně odpustí, a ačkoli mně naši hned tehda povídali, že z toho nebude nic, že neodpustí, jen si myslím: přec to zkusím, přec jen jim bude více líto pokřtěného.

Vskutku mne pokřtili a při svatém křtu mne nazvali Alexandrem; nu a pruty přec jen zůstaly pruty; kdyby mně jednu ránu odpustili; až mně toho bylo líto. I myslím si pro sebe: Počkejte, já vás všechny do opravdy napálím. A co byste rekl, Alexandře Petroviči, vskutku jsem je napálil ! Uměl jsem neobyčejné dobře stavěti se mrtvým, to jest ne aby docela mrtvým, ale tak, jako by ihned duše měla vyletěti z těla. Přivedli mne; procházím první tisícku: pálí to, křičím; procházím druhou, nu myslím si, konec můj nastává, rozum ze mne vytloukli, nohy poklesají; já bác sebou o zem: oči mně pomrtvěly, obličej zesinal, nedýšu, u úst pěna. Přišel lékař: Hned — povídá — dokoná. Odnesli mne do nemocnice a já hned obživnul. Tak mne potom ještě dvakrát vyvedli; a zlobili se, hrozně se na mne zlobili, ale já je ještě dvakrát napálil; třetí tisícku samotnou jsem prošel a omdlel jsem; ale když jsem procházel čtvrtou, tu každá rána jako když nožem do srdce bodne, každá rána vydala za tři rány, tak mne silně bili! Rozvzteklili se na mne. Ta poslední škaredá tisícka (aby do ní!…) vydala za tři první, a kdybych nebyl umřel před samým koncem (všeho zbývalo ještě dvě stě ran), byli by mne do smrti zabili. Ale já jsem se nedal; opět jsem je napálil a opět jsem padl jako mrtvý. Opět mně uvěřili, a kterak neuvěřit, lékař věří! Tak že tedy při dvou posledních stech, ačkoli potom švihali ze vší zlosti, tak bili, že jindy dva tisíce jsou lehčí, přece, tu máte! nezabili mne. A proč mne nezabili? Jen proto, že jsem od dětinství rostl pod důtkami; proto jsem živ až podnes. Och dostal jsem to bití za svého věku!" dodal na konci vypravování, jako by ve smutných myšlénkách, jako by se snažil vzpomenouti a spočísti, kolikrát byl bit.

„Ale kde pak," dodal, přerušiv okamžité mlčení, „člověk to nespočítá, kolikrát mne bili; a jak pak by bylo možno spočítati! Není ani tak velikého čísla." Při tom pohlédl na mne a rozesmál se, ale tak dobrosrdečně, že jsem se nemohl sám zdržeti, abych se neusmál za odpověď. ,,Věříte-li, Alexandře Petroviči, i nyní, když se mně v noci zdá něco, tedy vždycky jen, že mne bijou; jiných snů ani nemívám."

On opravdu často křičíval v noci a sice křičíval z celého hrdla, tak že ho trestanci ihned budívali trhajíce jím: „Nu, čerte, co křičíš!" Bylť on člověk zdravý, nevysoké postavy, pohyblivý a veselý, stár asi čtyřicet pět let; s každým žil v míru a ačkoliv velmi rád kradl a velmi často býval u nás bit za to, ale vždyť kdo jen u nás nekradl a kdo u nás nebyl bit za to?

Dodám k tomu jednu věc. Vždycky jsem se divil, jak neobyčejně dobrosrdečně a beze hněvu všichni ti bití vypravovali o tom, jak je bili, a o těch, kdo je bil. Často neznělo v takovém vypravování ani sebe menšího odstínu hněvu nebo nenávisti, ačkoli se ve mně při tom někdy zdvihal hněv a srdce začínalo mocně a silně tlouci. A oni si vypravují a smějí se při tom, jako děti. Tak na příklad M…cký mně vypravoval, jak byl trestán; on nebyl původu šlechtického a dostal v ulici pět set. Zvěděl jsem o tom od druhých a sám jsem se ho optal: Je to pravda a jak se to přihodilo?

Odpověděl mně jaksi stručně, jako by s jakýmsi vnitřním bolem, zrovna se snaže nehleděti na mne; obličej jeho se při tom začervenal. Za půl minuty na mne pohlédl, v jeho očích zableskl oheň nenávisti a rty jeho se zachvěly rozhořčením. Pocítil jsem, že nikdy nemohl zapomenouti na onu stránku své minulosti. Ale naši*) skoro všichni (neručím ovšem za to, že by nebylo výjimky) pohlíželi na to zcela jinak. Není možná, myslíval jsem si leckdy, aby se pokládali docela za vinné a hodné trestu, zejména když se prohřešili ne proti svým, nýbrž proti představenstvu. Většina z nich se vskutku neobviňovala. Pravil jsem již, že jsem vůbec nepozoroval výčitek svědomí, ba ani v těch případech, když byl spáchán zločin proti své vlastní společnosti. O přestupcích proti představeným ani nemluvím.

Zdávalo se mně někdy, že v tomto posledním případě

*) Rozuměj Rusové; M…cký byl Polák.

měli svůj zvláštní, abych tak řekl, jakýsi praktický, anebo ještě lépe faktický náhled na věc. Bral se do počtu osud, neodvratnost skutku, a sice ne nějak mudrlantsky, nýbrž jen tak, nevědomky, jako nějaká víra. Trestanec na příklad, ačkoli je vždycky náchylen k domněnce, že byl práv při přestupcích proti představenstvu, tak že i sama otázka o tom je pro něho nemožná, přec jen prakticky uznával, že představenstvo pohlíží na jeho přestupek zcela jinýma očima a proto že jest nutno, aby byl potrestán, a budou vyrovnáni. Je to zápas dvou stran. Zločinec ví při tom a nepochybuje, že ho uznává za nevinna soud té společnosti, ku které on přináleží, totiž prostého lidu, který ho nikdy, o čem je opět přesvědčen, úplně neodsoudí, naopak z větší části zcela ospravedlní, jen když se nedopustil hříchu proti svým, proti bratřím, proti svému vlastnímu prostému lidu. Svědomí jeho jest klidné, a toto svědomí dodává mu síly, takže se netrápí mravně, a to je hlavní věc. On jako by cítil, že se má nač opříti, a proto jest prost nenávisti, to, co se mu přihodilo, pokládá za neodvratné faktum, které nezačalo při něm, aniž vezme za své při něm, nýbrž dlouho, dlouho ještě potrvá v onom jednou již zahájeném passivném, ale úporném boji. Který pak voják nenávidí osobně Turka, když s ním bojuje; a vždyť ho Turek vraždí, bodá, střílí do něho.

Ale nebylo každé vypravování docela chladnokrevné a lhostejné. O poručíku Žerebjatníkovu na příklad vypravovali dokonce s jistým odstínem rozhorlení, pravda nepříliš značného. S tímto poručíkem Žerebjatníkovem jsem se seznámil ještě za první doby svého pobytu v nemocnici, rozumí se, že z vypravování trestanců. Potom jsem ho kdysi spatřil i ve skutečnosti, když byl u nás na strážnici. Byl to člověk asi třicetiletý, vysoké postavy, tlustý, tučný, s červenými, sádlem zarostlými tvářemi, s bílými zuby a s Nozdrevským *) rokotavým smíchem. Po tváři jeho bylo

*) Nozdrev jest charakteristická osobnost v Gogolových „Mrtvých
Duších".

patrno, že je to nejbezstarostnější člověk na světě. Vášnivě rád trestal pruty a kolmi, když býval komandován za vykonavatele trestu. Dodávám tu ihned, že jsem na poručíka Žerebjatníkova pohlížel už tehda jako na netvora, a tak na něho patřili i trestanci.

Byli i kromě něho vykonavatelé, rozumí se za starých dob, za oněch poměrně nepříliš dávných starých dob, o nichž „pověst ještě je čerstvá, ale věřiti se jí nechce", kteří rádi konali svou povinnost snažlivě a horlivě. Ale z větší části se dělo naivně a bez zvláštního nadšení. Ale poručík Žerebjatnikov byl cosi na způsob rafinovaného gastronoma při vykonávání trestů. Miloval, vášnivě miloval vykonavatelské umění, a sice miloval je pouze pro umění. Jemu to působilo rozkoš a jako patricius z dob římského císařství, když mu zevšedněly obyčejné rozkoše a jich se nabažil, vymýšlel si různé rafinované slasti, různé nepřirozenosti, jen aby trochu rozechvěl a příjemně polehtal svou sádlem zarostlou duši.

Hle přivádějí vězně k potrestání; Žerebjatníkov je vykonavatelem; jediný pohled na dlouhou, přímou řadu vojáků s tlustými pruty přivádí ho již v nadšení. Spokojeně obchází řady a domlouvá jim důtklivě, aby každý konal svou povinnost snažlivě, svědomitě, sice… Vojáci ovšem věděli, co znamená ono sice. Ale tu již přivádějí samého provinilce, a nebyl-li dosud ještě znám se Žerebjatníkovem, neslýchal-li o něm ještě se všemi jeho podrobnostmi, způsobil si z něho na příklad takovýto žert. (Rozumí se, byl to jeden ze sta jeho žertů; poručík byl nevyčerpatelný ve vynalézavosti.) Každý trestanec v tu chvíli, když ho obnažují a ruce mu přivazují k pažbám ručnic, za které ho poddůstojníci potom táhnou skrze celou „zelenou ulici", každý trestanec, řídě se obecným zvykem, vždycky počne v tu chvíli plačtivým, žalobným hlasem prositi vykonavatele, aby ho trestal mírněji a nezvyšoval trestu zbytečnou přísností: „Vaše blahorodí," křičí nešťastný, „smilujte se, buďte otcem rodným, učiňte, abych se po celý věk za vás k Bohu modlil, nezahubte mne, buďte milosrdným!"

Žerebjatnikov na to právě čekával; ihned poručí vojákům, aby počkali, a sám také se soustrastnou tváří dá se s trestancem do řeči.

„Přítelíčku," praví mu, „což si mám s tebou počíti? Ne já trestám, zákon!"

„Vaše blahorodí! Vše leží ve vašich rukou, buďte milosrdní!"

„Což myslíš, že mně tebe není líto? Ty si myslíš, že mně bude příjemno se dívati, jak tě budou bíti? Vždyť jsem také člověk! Jsem člověk, nebo ne, jak myslíš?"

„Vímeť, vaše blahorodí, rozumí se samo sebou; vy jste otcové, my děti. Buďte otcem rodným!" volá trestanec, začínaje už doufati.

„Ale, přítelíčku, posuď sám; vždyť máš rozum, abys mohl posouditi: vždyť já sám vím, že z lidskosti musím i na tebe, hříšníka, patřiti milosrdně a milostivě."

„Svatou pravdu ráčíte povídati, vaše blahorodí!"

„Ano, milostivě patřiti na tebe, třebas byl sebe větším hříšníkem. Ale vždyť tu nerozhoduju já, nýbrž zákon! Uvaž to! Vždyť já Bohu sloužím a vlasti; těžký hřích bych vzal na sebe, kdybych nevyhověl zákonu; jen to považ!"

„Vaše blahorodí!"

„Nu, ať už je to jakkoliv! Udělám to tedy pro tebe! Vím, že se prohřešuju, ale udělám to… Smiluju se tentokrát nad tebou, potrestám tě lehce. Ale což, jestliže ti právě tím uškodím? Já se nad tebou nyní smiluju, potrestám tě lehce, a ty se spolehneš, že i podruhé ti uleví, a opět se dopustíš přestupku; co pak? Vždyť na mé duši to ostane…"

„Vaše blahorodí! Příteli, nepříteli nedovolím! Jak tu stojím před trůnem nebeského Stvořitele…"

„Nu tedy dobře! A zapřísáhneš se mně, že se budeš příště chovati dobře?"

„Ať mě Hospodin zabije, ať mně na onom světě…"

„Nezaklínej se, je to hřích. Budu věřiti tvému slovu; dáš mně slovo?"

„Vaše blahorodí!!!"

„Nu, poslouchej tedy; slituju se nad tebou jen pro tvé sirotské slzy; tys sirotek?"

„Sirotek, vaše blahorodí, jako prst sám samojediný, ani otce, ani matky…"

„Nu tedy pro tvé sirotské slzy; ale hleď mi, je to naposled. Veďte ho," dodává takým měkkým hlasem, že trestanec ani už neví, jakými modlitbami se má Bohu modliti za takového milostivce. Však hle, hrozný průvod se pohnul, trestance vedou; zarachotil buben, zamávala první hůlka… „Řež ho!" křičí z celého hrdla Žerebjatnikov, „pal ho! lupej, lupej! Spař ho! Ještě, jen ho! Silněji sirotečka, silněji darebáka! Sázej mu, sázej!"

A vojáci lupají z rozmachu, jiskry se sypou z očí nešťastníkových, počíná křičet a Žerebjatnikov běží za ním podél řady a směje se, chechtá se, smíchy se zalyká, rukama za boky se chytá smíchy, vzpřímiti se nemůže, takže je ho člověku nakonci až líto, drahouška. Je rád, a směšno mu to je, a jen zřídka se přetrhne jeho zvonivý, zdravý, rokotavý smích a ozve se opět: „Lupej ho, lupej! Napal ho, darebáka, napal ho sirotečka!…"

Anebo hle jaké variace ještě vynalézal. Vedou vězně k potrestání; trestanec počíná opět prositi. Žerebjatnikov se tentokrát nepřetvařuje, nedělá posuňků a spustí otevřeně:

„Víš co, přítelíčku," povídá, „potrestám tě, jak se patří, protože toho zasluhuješ. Ale víš, co pro tebe třebas udělám: nepřivážu ti ruce k pažbám. Půjdeš sám, ale novým způsobem. Utíkej, co ti síly stačí podél celé řady! Třebas i každá hůlka udeřila, přece to bude dřív odbyto, jak myslíš? Chceš to zkusit?"

Trestanec poslouchá celý zaražený, s nedůvěrou a zamyslí se. „Což — myslí si pro sebe — možná, že to opravdu bude lehčí; přeběhnu, co mi síly stačí. Tak bude trápení pětkrát kratší a při tom možná dost, že každá hůlka ani neudeří."

„Dobře, vaše blahorodí, jsem srozuměn."

„I já jsem srozuměn, běž! Hleďte mi, ať nezíváte!" křičí na vojáky, věda ostatně napřed, že ani jedna hůlka nechybí provinilých zad; voják, jenž by se chybil, také ví dobře, co by ho za to čekalo. Trestanec se dá do běhu ze vší síly podél „zelené ulice", ale rozumí se, nepřeběhne ani patnáctkrát kolem; hůlky jako když víří po bubnu, jako blesk rázem v jednom okamžiku se sypou na jeho záda a ubožák s křikem padá jako podťatý, jako sražený kulkou. „Nikoli, vaše blahorodí, raději podle zákona," prosí, pomalu vstávaje se země bledý a zděšený; a Žerebjatnikov, jenž napřed znal celý ten žert a co z něho vzejde, chechtá se a smíchy se zalyká. Ale nedají se popsati všechny jeho zábavy a vše to, co se o něm u nás vypravovalo!

Trochu jiným způsobem, v jiném tóně a jiném duchu vypravovali u nás o jistém poručíku Smekalovu, jenž zastával hodnost velitele v naší káznici, prve ještě než byl pro hodnost tu jmenován náš major. Ačkoliv o Žerebjatnikovu vypravovali dosti lhostejně, bez zvláštní rozhořčenosti, přece na jeho kousky nehleděli se zálibou, nechválili ho a patrně jím opovrhovali. Ba i přezírali ho jaksi s vysoká. Ale o poručíku Smekalovu vzpomínali u nás s radostí a s rozkoší. Věc je ta, že to dokonce nebyl nějaký zvláštní přítel výprasků, jemu se úplně nedostávalo onoho Žerebjatnického živlu. Ale přes to nebyl od toho, aby se bilo; ale jde hlavně o to, že i na jeho pruty se u nás vzpomínalo s jakousi sladkou láskou — tak se uměl zalíbiti onen člověk trestancům!

A čím pak? Čím si zasloužil takové populárnosti? Pravda, náš lid, jako snad veškeren ruský národ, je hotov zapomenouti celá muka pro jediné laskavé slovo; mluvím o tom jako o faktu, nerozebíraje ho pro tentokrát ani s té, ani s druhé strany. Nebylo těžko zalíbiti se onomu lidu a získati si u něho populárnosti. Ale poručík Smekalov si získal obzvláštní populárnosti, tak že se i na to, jak on bil, vzpomínalo div ne s vroucí radostí. „Jako vlastní otec," říkávali trestanci, ba i povzdechli si, porovnávajíce podle své paměti bývalého dočasného velitele Smekalova s nynějším majorem. „Dobrá duše!"

Byl to člověk prostý, snad dobrý i podle svého. Ale stává se, že netoliko dobrý, nýbrž i velkomyslný člověk se stane velitelem a co z toho? Nikdo ho nemiluje a některému se prostě posmívají. Zde šlo o to, že Smekalov uměl věc navléknouti tak, že ho u nás všichni uznávali za svého člověka, a to je veliké umění, či správněji řečeno vrozená vloha, které si nevšímají ani ti, kterým je dána. Podivná věc: někteří z takových lidí bývají i daleko ne dobří lidé a přece si někdy získávají velikou populárnost. Neštítí se, nehnusí se podřízeného lidu — hle, kde sluší, jak se mi zdá, hledati toho příčinu! V nich nevidí panáčka běloručku, od nich nepáchne pánovitostí, nýbrž páchne od nich jakýmsi zvláštním, prostonárodním zápachem, jim vrozeným, a ty můj Bože, jak citlivý je lid k onomu zápachu! co by za něj nedal! Nejmilosrdnějšího člověka je ochoten obětovati za sebe přísnějšího, páchne-li od tohoto jejich vlastním, režným zápachem. A což je-li tento libě jim páchnoucí člověk mimo to opravdu dobrosrdečný, třeba jen podle svého? Tu se již nedá ani oceniti!

Poručík Smekalov, jak jsem již pravil, trestával časem velmi přísně, ale uměl to tak navléknouti, že se nejen na něho nehoršili, nýbrž naopak nyní, za mých časů, když už vše to dávno minulo, vzpomínali o jeho kouscích při trestání se smíchem a s rozkoší. Ostatně kousků těch neměl mnoho; nedostávalo se mu umělecké fantasie. Vezme-li se věc opravdově, měl vlastně všeho všudy jeden kousek, jeden jediný, jenž, mu vystačil u nás skoro na celý rok. Ale možná že se zalíbil právě tím, že byl jediný. Naivnosti při tom bylo plno. Přivedou na příklad provinilého trestance. Smekalov se dostaví sám k potrestání, přijde s úsměškem, s žertem, vyptá se provinilce o něčem a sice o něčem zcela vedlejším, o jeho osobních, domácích, trestaneckých záležitostech, a to bez jakéhokoliv účelu, ne že by si zahrával s trestancem, nýbrž jen tak po prostu, protože se mu skutečně chce dověděti se něco o těch záležitostech.

Přinesou pruty a Smekalovu stolici; sedne si na ni, ba i dýmku si zapálí. Dlouhou takovou míval dýmku. Trestanec počíná prosit… „Ne, brachu, jen lehni, co za řeči…" prohodí Smekalov; trestanec si vzdychne a lehne. „Nu, příteličku, umíš-li pak z paměti tu a tu modlitbu?"

„Jak pak bych neuměl, vaše blahorodí; jsem křtěný, od maličkosti jsem se jí učil."

„Tedy se modli."

A trestanec už ví, co se modliti, a ví napřed, co bude při té modlitbě, protože se tento kousek opakoval dříve už aspoň třicetkrát při výprasku jiných. Ba i sám Smekalov ví, že je to trestanci známo; ví, že i vojáci, kteří stojí sezdviženými metlami nad ležící obětí, dávno také už slyšeli o tomto vtipu, ale opakuje jej znova — tak se mu jednou pro vždy zalíbil, možná že snad právě proto, že si jej sám složil, tedy z literární ješitnosti.

Trestanec se začne modliti „Otče náš", vojáci s metlami čekají a Smekalov se až i trochu nahne s místa, ruku pozdvihne, přestane kouřiti z dýmky a čeká na jisté slovo. Při první větě trestanec přichází ponenáhlu ke slovu „na nebesích". A na to právě čeká. „Stůj!" křikne rozohněný poručík a v okamžiku s nadšeným posunem ruky a obrácen k vojákovi, jenž drží zdviženou metlu, volá: „A ty mu dej, co roste po lesích!" A při tom se dá srdečně do smíchu.

Stojící kolem vojáci také se ušklíbají; usmívá se vyplácející, div že se neusmívá sám vyplácený, nehledě na to, že na slovo „po lesích" metla už fičí vzduchem, aby v následujícím mžiknutí oka vjela jako břitva do jeho provinilého těla. I raduje se Smekalov, raduje se zejména proto, že si to tak pěkně vymyslil, a sice sám si složil: „na nebesích" a „po lesích"; i k věci se to hodí a zároveň se rýmuje. *)

Po vykonání trestu odchází Smekalov úplně sebou spokojený a potrestaný odchází také div ne spokojený sám sebou i Smekalovem, a ani se nenaděješ— za půl hodinky už vypravuje v káznici, jak se i dnes po třicet a první-

*) V originále trestanec odříkává:*… na nebesi", a poručík vpadne slovy: „A ty jemu podnesi!" t. j. ucti ho!

Pozn. překl.

krát opakoval jeho vtip, který se už před tím opakoval třicetkrát. „Slovem, dobrá duše! Čtverák!"

Vzpomínky o dobráku poručíkovi vyznamenávaly se časem i jakousi
Manilovštinou. *)

„Přiházelo se, braši, že si tak kráčíš," vypravuje některý trestanec a celý jeho obličej se při té vzpomínce usmívá, „ty si kráčíš a on už sedí u okénka v županě, pije čaj a z dýmky si pokuřuje. Smekneš čapku. — Kam jdeš, Aksenove?"

„Do práce, Michajle Vasiljeviči; přede vším do dílny musím. — A on se pousměje… Jak povídám, dobrák člověk! srdečná duše!"

„Takového se už nedočkáme!" prohodí některý z posluchačů.

III.

Nemocnice.

(Dokončení.) **)

Dal jsem se nyní do řeči o trestech, rovněž i o různých vykonavatelích těchto zajímavých povinností vlastně proto, že přestěhovav se do nemocnice, obdržel jsem tehdáž teprve první názorné ponětí o všech těch záležitostech. Až do té doby věděl jsem o tom jen z doslechu. Do našich dvou pokojů přiváděli všechny metlami trestané obžalované ode všech praporů, ze všech trestaneckých oddělení a z jiných vojenských čet, jež byly posádkou v našem městě i v celém jeho okolí. Za té první doby, kdy jsem ještě všechno, co se dělo kolem mne, tak dychtivě pozoroval,

*) Manilov — jeden z typů Gogolových „Mrtvých duší".

**) Všechno, co zde píšu o trestech a bití, bývalo za mých časů.
Nyní, jak jsem slyšel, všechno to se změnilo a mění se ještě.

Pozn. spisovatele.

Zápisky z mrtv. domu byly psány r. 1860. Pozn. překl.

všechny ty pro mne podivné pořádky, všichni ti potrestaní i k trestu se chystající přirozeně na mne činili velmi silný dojem. Byl jsem vzrušen, zaražen a poděšen. Pamatuju se, že jsem hned tehda počal najednou a netrpělivě vnikati do všech podrobností oněch nových zjevů, počal jsem poslouchati rozprávky a vypravování druhých trestancův o tomto předmětě, sám jsem jim dával otázky a domáhal se vysvětlení.

Přál jsem si mimo jiné znáti za každou cenu všechny stupně přisuzovaných trestův a jich vykonávání, všechny odstíny tohoto vykonávání, náhledy samých trestancův o všech těchto věcech; snažil jsem se představiti si psychologický stav těch, kdo se ubírají k potrestání. Pravil jsem již, že před trestem zřídka kdo bývá chladnokrevným, nevyjímaje ani těch, kteří už dříve bývali mnoho a nejednou biti. Tu na odsouzence vůbec napadá jakýsi příkrý, ale čistě fysický strach, bezděčný a neodvratný, tísnící veškeru mravní bytost člověka. Všímal jsem si nevolky i později, po celých těch několik let mého vězeňského života, těch obžalovaných, kteří, když si byli po první polovici trestu poleželi v nemocnici, vyhojili si svá záda a odcházeli z nemocnice, aby zítra odnesli druhou polovici ran holí, přisouzených jim rozsudkem. Toto dělení trestu na dvě pololovice děje se vždy po dobrém zdání lékaře, jenž je přítomen při trestu. Je-li počet ran, přisouzených za zločin, veliký, takže by trestanec všechno najednou nesnesl, dělí mu onen počet na dvě, ba i na tři části, soudě dle toho, co řekne lékař v době samého již trestu, t. j. může-li trestaný probíhati ulicí dále, aneb bylo-li by to spojeno s nebezpečím pro jeho život.

Obyčejně pět set, tisíc, ba i půl druhého tisíce proběhnou se najednou; ale je-li komu přisouzeno dva, tři tisíce, dělí se vykonání trestu na dvě i na tři části. Ti, kteří po vystání první polovice trestu s vyhojenými zády vycházeli z nemocnice, aby se podrobili druhé polovici trestu, bývali v ten den, kdy odcházeli, i den před tím obyčejně zasmušilí, mrzutí, nemluvní. Bylo na nich pozorovati jistou otupělost mysli, jakousi nepřirozenou roztržitost. Do řeči se takový člověk nepouští a více mlčí; nejzajímavější je to, že s takovým člověkem ani sami trestanci nikdy nerozmlouvají a snaží se nemluviti o tom, co ho očekává. Ani jediného zbytečného slova, ani útěchy; ano snaží se vůbec málo si takového trestance všímati. Je to ovšem lépe pro odsouzeného. Bývají výjimky, jako na př. Orlov, o kterém jsem již vypravoval. Po první polovině trestu mrzelo ho pouze to, že se mu záda nehojí dosti rychle a že nemůže odejíti dříve z nemocnice, aby si honem odbyl zbývající část ran, byl vypraven s oddílem trestanců do určeného pro jeho deportaci místa a cestou aby mohl prchnouti.

Ale toho bavil účel a Bůh ví, co měl v úmyslu. To byla vášnivá povaha, plná života. Byl velice spokojen, byl v silně vzrušeném stavu, ačkoli potlačoval své city. Příčinou bylo to, že před početím první polovice trestu se domníval, že zpod prutů nevyvázne živ, a že musí zemříti. Zalétaly k němu už dříve různé pověsti o opatřeních představenstva, ještě když byl ve vyšetřování; již tehda se připravoval k smrti. Ale když si odbyl první polovinu, nabyl zase ducha. Přivedli ho do nemocnice sbitého napolo do smrti; nikdy jsem ještě nevídal takových jizev; ale přišel k nám s radostí v srdci, s nadějí, že zůstane živ, že pověst byla klamná, že vyvázl přece nyní zpod prutů, takže nyní po dlouhé vyšetřovací vazbě počínal již blouzniti o cestě, útěku, svobodě, polích a lesích… Za dva dni po vyjití z nemocnice zemřel v téže nemocnici na své předešlé posteli, nevydržev druhé poloviny trestu. Ale zmínil jsem se již o tom.

Avšak titíž trestanci, kteří trávili tak těžké dni a noci před samým trestem, snášeli trest sám mužně, nevyjímaje ani nejmalomyslnějších z nich. Zřídka jsem slyšel zastenání i za první noci po jich příchodu; nezřídka i od takových, kteří byli velmi těžce zraněni; lid vůbec umí snášeti bolest. Co se bolesti týče, mnoho jsem se na to vyptával. Chtěl jsem určitě zvěděti, jak veliká jest ta bolest, s čím ji konečně možno srovnati? Opravdu ani nevím, proč jsem se toho domáhal. Jen tolik se pamatuju, že nikoliv jen z prosté zvědavosti. Opakuju, že jsem byl vzrušen a rozechvěn. Ale ať jsem se ptal kohokoliv, nikterak jsem se nemohl dopátrati odpovědi, která by mne uspokojila. Pálí to, jako když oheň pálí — toť vše, co se mně podařilo zvěděti, a byla to jednostejná odpověď ode všech. Pálí to — a dost.

Za té první doby, seznámiv se s M…m, vyptával jsem se i jeho. „Bolí to," odpověděl, „velice a pocit je takový, že to pálí jako oheň, jako oheň; jako by se záda pekla na nejprudčím ohni." Slovem, všichni svědčili jednostejně. Ostatně pamatuju se, že jsem tehda zpozoroval jistou věc, za jejíž správnost však mnoho neručím; ale souhlas výpovědí samých trestanců velice jí nasvědčuje: totiž to, že ostrý prut, je-li přisouzen ve velikém množství, je nejtěžším trestem ze všech, jichž se u nás užívalo. Zdálo by se na první pohled, že je to pošetilé a nemožné. Ale pěti sty, ano čtyřmi sty ranami prutem možno sesekati člověka do smrti; více než pěti sty ranami skoro najisto. Tisíc švihnutí nesnese najednou ani člověk nejsilnější konstrukce. Naproti tomu pět set ran holí možná vydržeti bez všelikého nebezpečenství života. Tisíc ran holí může vydržeti bez nebezpečenství života i člověk ne příliš silného složení. Ba ani dvěma tisíci ran holí nelze zabiti člověka prostřední síly a zdravého složení.

Trestanci všichni souhlasili, že pruty jsou horší než hůl. „Prut lépe přilehne," tvrdívali, „bolesti je více." O tom ovšem nemůže býti pochybnosti, že pruty jsou bolestnější než hůl. Silněji dráždí, silněji působí na nervy, rozčilují je přes míru, rozechvívají víc, než je možno. Nevím, jak nyní, ale za nedávných dob byli gentlemani, jimž možnost dát nasekati své oběti působila něco, co připomínalo markýza de Sada a Brinviliera. Mám za to, že v pocitu onom jest něco takového, od čeho oněm gentlemanům srdce se svírá, jest jim sladko a bolestno zároveň.

Jsou lidé jako tigři, kteří dychtí po tom, aby mohli líznouti krve. Kdo zakusil jednou této moci, této neobmezené nadvlády nad tělem, krví a duchem člověka, právě takového, jako on sám, taktéž Bohem stvořeného a bratra po zákonu Kristově; kdo zakusil té moci a úplné možnosti, ponížiti nejhlubším ponížením druhou bytost, nosící na sobě obraz boží, ten již nevolky pozbývá jaksi vlády nad svými city. Tyranství je zvyk; je nadáno schopností rozvoje, a rozvíjí se na konec v chorobu. Stojím na tom, že i nejlepší člověk může zvykem zhruběti a otupěti až na stupeň zvířete. Krev a moc opájejí; rozvíjí se zhrubělost, prostopášnost; rozumu i citu se stávají přístupnými a nakonec i příjemnými nejvýše abnormálné zjevy. Člověk a občan mizí v tyranovi navždy, a návrat k lidské důstojnosti, k pokání, k znovuzrození stává se pro něho skoro již nemožným. Kromě toho příklad, možnost takové svévole působí též na celou společnost nakažlivě; taková moc je svůdna. Společnost, pohlížející chladnokrevně na takové zjevy, sama už je nakažena ve svých základech. Slovem právo k tělesnému trestání, dané jednomu člověku nad druhým, jest jizvou společnosti, jest jedním z nejsilnějších prostředků na potlačení v ní každého zárodku, každého pokusu k dosažení práv občanských a spolu jistou příčinou její nezbytného a neodvratného rozkladu.

Kata se ovšem štítí ve společnosti, ale kata gentlemana dokonce ne. Teprve nedávno se objevilo opačné mínění, ale objevilo se jen v knihách abstraktně. I ti, kdo je pronášejí, nedovedli ještě všichni potlačiti v sobě onu potřebu samovlády. I každý továrník, každý podnikatel musí nezbytně pociťovati jakousi rozčilující rozkoš následkem toho, že jeho dělník závisí někdy celý se vší svou rodinou jedině od něho. Je tomu vskutku tak; ne tak rychle se pokolení lidské zříká toho, co v něm tkví dědičně; ne tak rychle se zříká člověk toho, co vniklo do jeho krve, co bylo vpraveno do něho tak říkaje s mateřským mlékem. Nedějí se takové náhlé převraty. Seznati vinu a děděný hřích jest ještě málo, tuze málo; jest nezbytno úplně mu odvyknouti. A to se neděje tak rychle.

Zmínil jsem se o katovi. Schopnosti katovské v zárodku se nacházejí skoro v každém člověku naší doby. Ale zvířecí vlastnosti člověka se nerozvíjejí stejně. Jestliže v některém člověku zahluší svým rozvojem všechny ostatní jeho schopnosti, stane se takový člověk ovšem hrozným a pravou nestvůrou. Jsou dva druhy katů: jedni bývají dobrovolní, druzí nevolní, z povinnosti. Dobrovolný kat stojí ovšem v každém vzhledě níže než nevolný, jehož se tak štítí lid, tak si ho oškliví, až se mu hnusí, má před ním hrůzu, jakýsi nevysvětlitelný, div ne mystický strach.

Odkud se bere tento skoro pověrečný strach před jedním katem, a taková lhostejnost, div ne schvalování druhého? Naskytují se příklady v nejvyšší míře podivné. Znával jsem lidi dobré, čestné, ba i vážené ve společnosti, a přece nemohli na příklad lhostejně snésti, když trestaný nekřičí pod metlou, neúpí a neprosí o smilování. Trestaný má nezbytně křičeti a prosit o slitování. Tak je to zavedeno; pokládá se to za slušné a nezbytné, a když jednou oběť nechtěla křičeti, tu vykonavatel, jehož jsem znal, a jenž za jiných okolností mohl býti pokládán třebas i za dobrého člověka, byl až osobně uražen oním případem. Měl zprvu v úmyslu potrestati provinilce zlehka; ale když se neozvalo obvyklé: Vaše blahorodí, otče rodný, slitujte se, učiňte, abych se věčně za vás modlil k Bohu a pod., rozvzteklil se a přidal mu padesát ran prutem, chtěje dosáhnouti křiku a proseb — i dosáhl toho.

„Nelze, je to hrubost," odpovídal mně zcela vážně.

Co však se týče skutečného kata, nevolného kata z povinnosti, je známo, že jím bývá odsouzený trestanec, jenž měl býti deportován, ale byl ponechán na svém místě, aby vykonával povinnosti kata. Vstupuje nejprve do učení k druhému katovi, a když se u něho vyučil, zůstává na vždy při trestnici, kde bydlí zvlášť, ve zvláštní světnici, mívá i své hospodářství, ale nachází se skoro neustále pod vojenským dozorem. Živý člověk ovšem není stroj; kat mrská třeba z povinnosti, ale někdy se také rozjaří; a ačkoliv je mu bití snad i příjemným, přece nikdy skoro nechová osobní nenávisti k své oběti. Dovednost rány, znalost svého umění, snaha ukázati se před svými soudruhy a před obecenstvem, podněcují jeho samolibost. Namáhá se jen pro umění.

Kromě toho kat ví dobře, že je vyvrhelem celého světa, že pověrečný strach všude ho vítá a provází, a nelze ručiti za to, že by to na něho nepůsobilo, že by to nezvyšovalo jeho vzteku, jeho zvířecích náklonností. I děti vědí, že se „odříká otce i matky". A podivná věc; všichni katové, co se mně přihodilo jich viděti, všichni byli lidé duševně rozvití, rozšafní, chytří a neobyčejně ješitní, skoro hrdí. Nevím, rozvíjela-li se v nich ona hrdost na vzdor všeobecnému k nim opovržení, zvyšovala-li se vědomím hrůzy, již vnukají svým obětem a vědomím své moci nad ní. Dost možná, že slavnostní a divadelní způsob, jak vystupují na pranýř před obecenstvo, spolupůsobí na rozvoj jisté domýšlivosti v nich. Pamatuju se, že se mně kdysi přihodilo setkávati se prodlením času velmi často a z blízka pozorovati jednoho kata. Byl to chlapík prostřední postavy, svalovitý, hubený, asi čtyřicetiletý, s dosti příjemnou a rozumnou tváří a kučeravou hlavou. Býval vždy neobyčejně vážný, klidný; zevně se choval po gentlemansky, odpovídal vždy krátce, s rozvahou, ba i laskavě, ale jaksi domýšlivě laskavě, jako by se něčím přede mnou vynášel.

Důstojníci od stráže často se s ním přede mnou dávali do řeči a vskutku jako by s jakousi úctou k němu. On si toho byl vědom a před představeným schválně zdvojnásoboval svou zdvořilost, prostotu a pocit vlastní důstojnosti. Čím laskavěji s ním rozmlouval představený, tím nepoddajnějším se zdál sám a ačkoli nevystupoval ani za mák z mezí nejjemnější zdvořilosti, nicméně jsem přesvědčen, že se v ten okamžik pokládal za něco nepoměrně vyššího, než představený, s kterým rozmlouval. Bylo to napsáno na jeho obličeji. Stávalo se, že ho někdy za velmi parného letního dne posýlali s vojenským průvodem do města, bíti dlouhou, tenkou žerdí psy. V onom městečku bylo velmi mnoho psů, kteří nikomu nepatřili a neobyčejně rychle se plodili. Za doby letních prázdnin stávali se nebezpečnými a z rozkazu představenstva posýlali kata je hubit. Ale ani tato ponižující povinnost pranic ho na pohled nesnižovala. Stálo za podívanou, jak si vážně vykračoval po městských ulicích v průvodu unaveného strážníka, lekaje pouhým zjevem svým děti a báby na potkání, jak klidně, ba i s vysoka pohlížel na každého, kdo ho potkal.

Katům se ostatně žije lehce. Mívají peníze, jedí velmi dobře, pijí vodku. K penězům přicházejí pomocí podplatků. Odsouzenec stavu občanského, jenž má býti dle rozsudku potrestán, obdaruje napřed kata aspoň něčím, třebas to byl poslední jeho majetek. Avšak od jiných, od bohatých odsouzenců berou sami, určují summu, poměrnou k domnělým prostředkům trestancovým, berou i po třiceti rublech a někdy i více. S velmi bohatými se pořádně smlouvají. Příliš slabé kat ovšem nemůže trestati; odpovídáť za to svými vlastními zády. Ale za určitý plat slíbí své oběti, že ji nebude bíti tuze silně. Jeho nabídka se skoro vždy přijímá; ne-li, bije opravdu barbarsky, což je skoro úplně v jeho moci.

Stává se, že uloží značnou summu i velmi chudobnému odsouzenci; příbuzní přicházejí, smlouvají se, klanějí se mu, a běda, nevyhoví-li mu. V podobných případech mnoho mu napomáhá pověrečný strach, jejž jim nahání. Jakých divných věcí o katech nevypravují! Ostatně sami trestanci mne ubezpečovali, že kat může zabiti jedinou ranou. Ale přede vším kdy se to zkusilo? Avšak možná dost. Tvrdilo se to všeobecně. Kat sám pak se mně zaručoval, že to učiniti může. Také se říkalo, že může udeřiti ze vší síly po zádech provinilcových, ale tak, že nenaskočí po ráně ani sebe menší jizva a trestaný nepocítí ani dost malé bolesti. Ale o všech takových kouscích a fortelích je známo již příliš mnoho pověstí.

Avšak i když kat vezme podplatek, aby trestal mírně, první ránu zasadí přece z celého rozmachu a ze vší síly. Stalo se to mezi nimi jaksi zvykem. Následující rány zmírňuje, zvláště když mu napřed zaplatili. Ale první rána, ať si mu zaplatili, nebo ne, patří jemu. Opravdu nevím, proč to činí? Proto-li, aby rázem svou žertvu přiučili k dalším ranám, majíce za to, že po velmi kruté ráně nebudou se zdáti tak bolestnými rány lehčí, aneb je k tomu vede jen snaha, aby ukázali své oběti, co mohou, aby jí nahnali strachu, zkrušili ji z prvního rázu, aby se dovtípila, s kým má co činiti, slovem aby si zafuriantili. Vůbec před početím trestu cítí se kat v pohnutém stavu, pociťuje svou sílu, je si vědom, že je pánem; je v tom okamžiku hercem; jemu se diví a jeho se hrozí obecenstvo a ovšem ne bez jisté rozkoši volá na svou oběť před první ranou: „Drž se, spařím tě!" — obvyklá to a osudná slova v tomto případě. Je si těžko představiti, do jaké míry možná znetvořiti povahu lidskou!

V ty první doby v nemocnici poslouchal jsem s dychtivostí všechna taková vypravování trestancův. Ležeti bylo nám všem hrozně nudno. Každý den jest tak podoben jeden druhému. Ráno nás ještě bavily návštěvy lékařův a pak brzy po nich oběd. Oběd jest za takové jednotvárnosti ovšem vítanou zábavou. Jídla byla různá, přizpůsobená chorobám nemocných. Někteří dostávali jen polévku s nějakou krupicí; jiní pouze kaši, třetí dokonce jen kaši z krupičky, na kterou bylo mnoho milovníků. Trestanci se od dlouhého ležení rozněžili a rádi si smlsli. Těm, co se již uzdravovali, aneb už byli skoro zcela zdrávi, dávali kousek vařené hověziny, „býka", jak se u nás vyjadřovali. Nejchutnější jídla dostávali ti, co měli kurděje: maso s cibulí, křenem a pod. a časem i sklenku kořalky. Chléb se také rozdával dle druhů nemocí, buď černý nebo polobílý, řádně vypečený.

Tato oficiálnost a určitost v předpisování stravy byla nemocným jen k smíchu. Ovšem při některých nemocech člověk sám ničeho nejedl. Zato ti nemocní, kteří cítili chuť k jídlu, jedli co chtěli. Někteří si vyměňovali jídla, tak že pokrm, přizpůsobený k jedné nemoci, přecházel k docela jiné. Jiní, kteří měli jisti pouze slabá jídla, kupovali si hovězí maso nebo oběd, určený pro kurdějovité, pili kvas, nemocniční pivo, kupujíce je od těch, jimž bylo předepsáno. Někteří jídali i dvě porce. Tyto porce se prodávaly, a to i z druhé ruky, za peníze. Porce hovězího masa cenila se dosti vysoko; stála pět kopějek assignačních.*) Nebylo- li v našem pokoji kde koupiti, posýlali hlídače do druhého trestaneckého pokoje, a když ani tam, tedy i do místností, kde leželi vojáci, do „svobodných", jak u nás říkali. Vždy se našel někdo, kdo byl ochoten prodat. Musili se pak spokojiti pouhým chlebem, zato si ušetřili peníze. Nuzota byla ovšem všeobecná, ale ti, kdo měli penízky, posýlali si až na trh pro koláče, i pro mlsky atd. Naši hlídači konali ty objednávky zcela nezištně.

Po obědě počínala nejnudnější doba; někdo z dlouhé chvíle spal, někdo žvástal, někdo se přel a někdo vypravoval něco nahlas. Nepřivedli-li nových nemocných, bylo ještě nudněji. Příchod nováčka způsobil skoro pokaždé jistý dojem, zvláště byl-li úplně neznámý. Prohlíželi si ho, snažili se zvěděti, co je zač, proč, jak, a odkud sem přichází. Zvláště je zajímali v tom případě deportovaní; ti vždycky uměli něco vypravovali, ostatně nikoliv o svých intimných záležitostech; na to, nedal-li se člověk do vypravování sám, nikdy se nevyptávali, nýbrž jen tak: odkud přicházejí? s kým šli? jaká byla cesta? kam půjdou odsud? a pod. Někteří, slyšíce nové vypravování, vzpomínali jako mimochodem o něčem ze svých zkušeností, o různých pochodech, skupinách trestaneckých, o vykonavatelích, o náčelnících skupin.

Ti, kdo běhali ulicí, přicházeli také okolo toho času, pod večer. Působili vždycky dosti silný dojem, jak jsem ostatně již připomenul; ale nepřiváděli jich každodenně, a v ten den, když nepřišli, bývalo u nás jaksi mdlo, jako by všechny ty osoby strašně se navzájem omrzely a počínaly i hádky. U nás byli rádi i šílencům, jež k nám přiváděli k lékařskému pozorování. Obžalovaní, aby se zbavili tělesného trestu, jen zřídka připadali na myšlénku, stavěti se šílenými. Některé z nich brzy usvědčili, aneb lépe řečeno, sami oni se odhodlávali ke změně politiky ve svém jednání;

*) Asi dvě kopějky stříbra.

trestanec dva nebo tři dni tropí, bláznovství a najednou pro nic za nic nabude opět rozumu, ztichne a se zasmušilou tváří se hlásí jako uzdravený. Trestanci ani lékaři mu to nevytýkali, nezahanbovali ho připomínáním nedávných jeho kousků; mlčky ho zapisovali mezi uzdravené, mlčky ho provázeli a za dva nebo tři dni objevil se u nás opět, ale již jako potrestaný. Takové případy bývaly však vůbec řídké.

Ale skuteční šílenci, které k nám přiváděli na zkoušku, bývali pravou metlou Boží pro celý pokoj. Některé šílence, veselé, živé, křičící, tancující a zpívající, vítali trestanci zpočátku div ne s nadšením. „To je vyražení!" říkávali, hledíce na některého právě přivedeného blázna. Ale mně bylo hrozně obtížno a těžko dívati se na ony nešťastníky. Nikdy jsem se nemohl dívati lhostejně na šílence.

Ostatně neustálé kroucení se a nepokojné dovádění šílence, přivedeného a uvítaného se smíchem, brzo omrzelo u nás rozhodně všechny, a za nějaké dva dni pozbývali naskrze všichni trpělivosti. Jednoho z nich drželi u nás tři neděle a nezbývalo než prostě utéci z nemocnice. Jako by naschvál přivedli v tutéž dobu ještě jednoho šílence. Tento způsobil na mne zvláštní dojem. Přihodilo se to již v třetím roce mého vězení. V prvním roce, či lépe řečeno, za prvních měsíců mého života v káznici chodil jsem z jara na práci se skupinou kamnářů jako podavač do cihelny, vzdálené asi dvě versty. Bylo zapotřebí spraviti pece k budoucím letním pracím v cihelně. Toho rána seznámili mne v cihelně M…cký a B. s přebývajícím tam vrchním dozorcem, poddůstojníkem Ostrožským. Byl to Polák, stařec asi šedesátiletý, vysoký, hubený, velice slušného, ba i vznešeného zevnějšku. V Sibiři byl od dávných dob ve službě, a ačkoli byl původu selského a přišel sem jako voják s vojskem v třicátém roce, M…cký a B. ho přece měli rádi a vážili si ho. Četl si neustále katolickou bibli. Dal jsem se s ním do řeči a on mluvil tak laskavě, tak rozumně, tak zajímavě vypravoval, tak dobrosrdečně a poctivě hleděl. Od té doby jsem ho neviděl po dvě léta, jen jsem slyšel, že byl vzat pro jakousi záležitost do vyšetřování, a znenadání ho přivedou do našeho pokoje v nemocnici jako šílence. Vešel s výskáním, chechtem a s nejneslušnějšími, sprostými posuňky se pustil do tance po pokoji. Trestanci měli hroznou radost, ale mne se zmocnil veliký zármutek…

Za tři dni už jsme nikdo nevěděl, co s ním počít. Hádal se, pral se, výskal, prozpěvoval písně, i v noci, vyváděl každou chvíli takové protivné kousky, že se všem dělalo až na nic. Nikoho se nebál. Oblékali mu blázineckou kazajku, ale to bylo pro nás ještě horší, ačkoli bez kazajky se pouštěl do hádek a byl by se sepral bezmála se všemi. Za ty tři neděle někdy celý pokoj prosil jedním hlasem hlavního lékaře, aby dal převésti naše neštěstí do druhého trestaneckého pokoje. Tam za dva dni už prosili, aby ho zase odvedli k nám. A protože byli u nás najednou dva šílenci, oba nepokojní a zuřivci, proto si oba pokoje vyměňovali po řadě své šílence. Ale ukázalo se, že byli jeden horší druhého. Všichni si oddechnuli svobodněji, když je konečně někam od nás odvedli…

Pamatuju se ještě na jednoho podivného blázna. Přivedli jednou v létě jednoho obžalovaného, zdravého a na pohled velmi neohrabaného chlapíka, starého asi čtyřicetpět let, s tváří zohyzděnou od neštovic, se zalitýma červenýma malýma očima a s neobyčejně zasmušilým a mračným vzezřením. Umístili ho podle mne. Ukázalo se, že je to velice klidný člověk, s nikým se nedával do řeči, a seděl jako by o něčem přemýšlel. Počalo se smrákati a tu se nenadále obrátí ke mně. Přímo, bez jakéhokoli úvodu, ale s takým vzezřením, jako by sděloval se mnou neobyčejné tajemství, počal mně vypravovati, že má tyto dni dostat dva tisíce, ale že se to nyní nestane, protože se dcera plukovníka G. přimlouvá za něho.

Pohlédl jsem udiveně na něho a odpověděl jsem, že v tomto případě, jak se mi zdá, plukovníkova dcera nevyřídí ničeho. Neměl jsem ještě tušení o ničem; přivedli ho k nám ne jako blázna, ale jako obyčejného nemocného. Otázal jsem se ho, co mu schází? On mne odpověděl, že neví, a že ho sem poslali za jakousi příčinou, ale že je docela zdráv a dcera plukovníkova že je do něho zamilována; že jela jednou, budou tomu dvě neděle, okolo hlavní stráže a on v týž okamžik vyhlédnul ze zamříženého okna. Jakmile ho spatřila, ihned že se do něho zamilovala. Od té doby byla za různými záminkami již třikrát na strážnici; ponejprv přišla spolu s otcem k bratru důstojníkovi, jenž byl v tu dobu právě na stráži; po druhé přišla s matkou rozdávat almužnu, a když šla okolo něho, pošeptala mu, že ho miluje a vysvobodí ho. Bylo ku podivu, s jakými jemnými podrobnostmi vypravoval mně celou tu pošetilost, jež se ovšem ve vší své celosti zrodila v jeho chorobné, ubohé hlavě. Věřil svatě, že bude zbaven trestu. O vášnivé lásce oné slečny k němu mluvil klidně a s přesvědčením, i nehledě na veškeru bláhovost této historie, tak bylo hloupo poslouchati takové romantické vypravování o slečně, zamilované do člověka, starého padesát let, s takovou unylou, rozhořčenou a znetvořenou tváří. Ku podivu, co mohl provésti strach před trestem s tou bojácnou duší.

Dost možná, že vskutku někoho uviděl z okénka, a šílenství, jež se v něm rodilo ze strachu, vzrůstajícího s každou hodinou, našlo si z nenadání svůj východ, svou formu. Tento nešťastný voják, jenž si snad ani jednou nevzpomněl na slečny, vymyslil si najednou celý román, pudem jaksi se chápaje aspoň tohoto stébla. Vyslechl jsem ho mlčky a podal jsem o něm zprávu ostatním trestancům. Ale když se druzí počali vyptávati, on cudně umlk'.

Druhého dne se ho lékař dlouho vyptával, a poněvadž mu oznámil, že je zdráv a při prohlídce vskutku se ukázal zdravým, propustili ho z nemocnice. Ale o tom, že mu na lístek napsali „sanat", dověděli jsme se teprve, když lékaři odešli z pokoje, tak že jsme jim už nemohli pověděti, co mu vlastně schází. Ostatně ani my jsme tehdá ještě zcela netušili, oč tu hlavně běželo. A zatím celá věc záležela v pochybení představenstva, jež ho k nám poslalo, aniž udalo příčinu, proč ho posýlá. Přihodila se tu jakási nedbalost. A možná dost, že i ti, co ho k nám poslali, také jen hádali, ale nebyli ještě zcela přesvědčení o jeho šílenosti, zakročili následkem nejistých pověstí a poslali ho k nám na zkoušku.

Ať již se věc měla jakkoli, nešťastníka za dva dni na to vyvedli k potrestání. To zdá se velice ho překvapilo svou neočekávaností; nevěřilť do posledního okamžiku, že bude potrestán, a když ho táhli podél vystrojené řady, počal křičeti „pomoc!" V nemocnici ho uložili tentokrát už ne do našeho pokoje, kde nebylo svobodné postele, nýbrž do druhého. Ale vyptával jsem se na něho a zvěděl jsem, že po celých osm dní nepromluvil s nikým ani slova, byl zaražen a neobyčejně truchliv… Potom ho poslali někam pryč, když se mu zahojila záda. Já aspoň ničeho jsem víc již o něm neuslyšel.

Co pak se vůbec týče léčení a léků, tu nakolik jsem mohl pozorovati, lehce nemocní skoro nikdy neplnili, co jim bylo předepsáno, a nepřijímali léků; ale těžce nemocní a vůbec opravdově nemocní velmi rádi se léčili, přijímali pravidelně své mixtury a prášky; ale nejvíce měli u nás v oblibě vnější prostředky. Baňky, pijavky, horké obkladky a pouštění krve, jež tak miluje a jemuž tolik věří náš prostý lid, přijímalo se u nás s ochotou, ba i s radostí. Zajímala mne jedna podivná okolnost. Titéž lidé, kteří byli tak trpělivi při snášení nejtrapnějších bolestí při bití holemi a pruty, nezřídka si stýskali, krčili se, ba i stenali, když jim sázeli baňky. Buď že se příliš rozněžili, anebo se tak jen stavěli: opravdu nevím, čím to vysvětliti.

Pravda naše baňky byly zvláštního druhu. Přístroj, jímž se prosekne okamžitě kůže, ranhojič kdysi za dávných dob ztratil nebo pokazil, anebo se snad sám pokazil, takže bylo nutno prováděti nezbytné zářezy do těla lancetou. Pro každou baňku dělají okolo dvanácti zařezů. Přístrojem to nebolí. Dvanáct nožíčků sekne najednou okamžitě, a bolest není cítiti. Ale prořezává-li se kůže lancetou, to je něco jiného. Lanceta řeže poměrně velmi pomalu; bolest je cítiti; a poněvadž ku příkladu pro deset baněk je zapotřebí učiniti stodvacet takových zářezů, bylo to všechno vzato dohromady ovšem bolestno. Zakusil jsem to, ale ačkoli to bolelo a bylo mrzuté, přece ne v takovém stupni, aby se člověk nemohl zdržeti od stenání.

Bývalo někdy až směsno dívati se na některého otevřhubu a siláka, jak se krčí a počíná fňukat. Vůbec bylo to možno srovnati s tím, když některý člověk pevný, ba i klidný, při nějaké důležité záležitosti stává se mrzutým a svéhlavým doma, když nemá co dělat, nejí, co se mu podává, vadí se a nadává; nic mu není vhod, všichni mu překážejí, všichni jsou k němu hrubi, všichni ho trápí; slovem dobré bydlo mu nedá posedět, jak se říkává někdy o podobných pánech, s nimiž se setkáváme ostatně i mezi prostým lidem; v naší káznici pak za příčinou všeobecného společného přebývání, až příliš často.

Stávalo se, že v nemocnici sami soudruhové se počali posmívati takovému choulostivci, a některý z nich mu proto vyhubuje; a vida, hned umlkne, jako by byl vskutku jen na to čekal, aby mu vyhubovali, by umlk'. Zvláště Usťjancev to neměl rád a nikdy si nedal ujiti příležitost, aby nevynadal choulostivci. On vůbec si nedával ujiti příležitost, aby se mohl dáti s někým do sporu. Bylo to jeho potěšením, jeho potřebou, ovšem následkem nemoci a z části též tuposti. Zadívá se napřed vážně a upřeně a potom jakýmsi klidným, přesvědčeným hlasem začne dávati naučení. Do všeho se míchal; zrovna jako byl dosazen k nám za dozorce nad pořádkem aneb nad všeobecnou mravností.

„Všeho si všímá," říkávali někdy se smíchem trestanci. Jeho ostatně šetřili a vyhýbali se hádkám s ním, časem se jen tak trochu smáli.

„Ten toho napovídal! Na třech vozech by to neuvezli."

„Co napovídal? Před hlupákem čapky nesmekají, to je známo. Proč pak křičí, když ho říznou lancetou? Líznul si medu, neboj se nyní chladu, to znamená: trp!

„Ale co je tobě do toho?"

„Ne, braši," skočil jim do řeči jeden z našich trestanců, „baňky to není nic, zkusil jsem to. Ale není větší bolesti, jako když tě za ucho dlouho táhnou."

Všichni se dali do smíchu.

„A což tebe tahali?"

„A tys si myslil, že ne? Rozumí se, že tahali."

„Proto ti uši tak trčí do výšky."

Onen trestanec, Sapkin, měl opravdu velmi dlouhé, po obou stranách trčící uši. Býval tulákem, byl ještě mladý, člověk rozumný a tichý, mluvíval vždy s jakýmsi vážným, zatajeným humorem, což některým jeho historkám dodávalo mnoho komismu.

„Z čeho pak jsem se měl domyslit, že tě tahali za ucho? A když si to tak představím, jsi to tvrdohlavý člověk?" vpletl se znova do řeči Usťjancev, hněvivě se obraceje k Šapkinu, ačkoli tento nemluvil s ním, nýbrž se obracel vůbec ke všem. Ale Sapkin se ani na něho nepodíval.

„A tebe kdo tahal?" ozval se kdosi.

„Kdo? Vímeť kdo, ispravník. To bylo braši za tuláctví. Přišli jsme tehdá do K. a byli jsme dva, já a ještě jeden, také tulák, Jefim bez příjmení. Cestou jsme si u jednoho sedláka ve vsi Tolmině pomohli maličko. Je tam taková ves, Tolmina. Přijdeme a díváme se; rádi bychom si pomohli, ale bojíme se. „V poli čtyři voli, ale ve městě strach," vímeť. Nu především jsme zašli do krčmy. Ohlédneme se. Přijde k nám jeden, takový prohořelý, lokte prodřené, v německých šatech. Tak a tak. — Dovolte, povídá, jak pak, s dokumentem?"*)

„Ne, povídáme, bez dokumentu."

„Tak. A my taky. Tuhle mám ještě dva dobré přátele, povídá, také slouží u generála Kukuškina. **) Tak smím tedy prosit: maloučko jsme si vyhodili z kopýtka a penízky jsme si ještě neopatřili. Uštědřete nám láhvičku."

„S velikou radostí," povídáme. Nu, vypili jsme. I ukázali nám tam jednu věc, která se týkala našeho řemesla. Dům tam stál na pokraji města, bohatý jeden měšťan tam ostával, statku měl plno: shodli jsme se, že mu v noci

*) Průvodní list.

**) Totiž v lese, kde kuká kukačka. Chce tím říci, že jsou také tuláci.

učiníme návštěvu. Jenže jsme u toho bohatého měšťana v noci všichni, všech pět nás, vlezli do pasti. Odvedli nás na policii a potom k samému ispravnikovi. Já — povídá — sám je vyslechnu. Vyjde s dýmkou, číšku čaje nesou za ním, silný takový, s licousy. Sedl. A tu kromě nás přivedli ještě tři jiné, také tuláky. A je vám to braši směšný člověk, tenhle tulák: Nu, na nic se nepamatuje, třebas mu kůl na hlavě tesej, všechno zapomněl, o ničem neví. Ispravnik zrovna ke mně: „Co jsi zač?" Tak zařval, jako ze sudu. Rozumí se, povídám také jako všichni: „Na nic, já řku, se nepamatuju, vaše vysokoblahorodí, všechno jsem zapomněl."

„Počkej," povídá, „já si s tebou ještě promluvím; tvá tlama je mně povědomá;" a sám jen jen na mne poulí oči. A já jsem ho před tím nikdy ani neviděl. Jde k druhému: „Kdos' ty?"

„Vyskoč-upaluj, vaše vysokoblahorodí."

„To se tak jmenuješ, Vyskoč-upaluj ?"

„Tak se jmenuju, vaše vysokoblahorodí."

„Nu dobře, tys Vyskoč-upaluj, a ty ?" To se ptá třetího.

„A já za ním, vaše vysokoblahorodí."

„Ale jak ti říkají?"

„Tak mně říkají. ,A já za ním', vaše vysokoblahorodí."

„A kdo pak tě, darebáku, tak pojmenoval?"

„Dobří lidé mne tak pojmenovali, vaše vysokoblahorodí. Všude jsou na světě dobří lidé, vaše vysokoblahorodí, vímeť."

„A kdo jsou ti dobří lidé?"

„Pozapomněl jsem už trochu, vaše vysokoblahorodí; račte už odpustiti velikodušně."

„Všechny jsi zapomněl?"

„Všechny jsem zapomněl, vaše vysokoblahorodí."

„Vždyt jsi měl přece také otce, matku? Aspoň na ně pamatuješ-li se?"

„Bezpochyby že měl, vaše vysokoblahorodí, a ostatně také jsem už trochu pozapomněl; dost možná, že jsem je měl, vaše vysokoblahorodí."

„A kdež jsi se zdržoval až dosavad?"

„V lese, vaše vysokoblahorodí."

„Pořád v lese?"

„Pořád v lese."

„Nu a v zimě?"

„Zimu jsem neviděl, vaše vysokoblahorodí."

„Nu a ty, jak ty se jmenuješ?"

„Sekyra, vaše vysokoblahorodí."

„A ty?"

„Nabrus ji, vaše vysokoblahorodí."

„Tedy žádný se nemůžete na nic upamatovat ?"

„Na nic se nepamatujeme, vaše vysokoblahorodí."

Stojí, směje se a oni hledí na něho a také se usmívají. A jindy zrovna do zubů udeří, když se podřekneš. A víme, jací jsou to lidé, všichni siláci, takoví vypasení. „Odveďte je do trestnice," poroučí, „potom se s nimi spravím. A ty tu zůstaneš" — to povídá jako mně. „Pojď sem, sedni!" Koukám: stůl, papír, péro. Myslím si: co to asi zamýšlí dělat? „Sedni — povídá — na stolici, vezmi péro a piš!" a při tom mne chytil za ucho a táhne. Koukám na něho, jako čert na popa.

„Neumím, já řku, vaše vysokoblahorodí!"

„Piš!"

„Ustrňte se, vaše vysokoblahorodí."

„Piš, jak umíš, tak piš!" a při tom pořád táhne za ucho, pořád táhne a jak tu zakroutí! Nu braši, povídám vám, raději kdyby mně nasypal tři sta rákoskou, až se mi v očích zajiskřilo. „Piš" a „Piš!" Tak vede svou neustále.

„Což se zbláznil, či co?"

„Ne, nezbláznil se. Ale v T…ku písař vyvedl nedávno kousek; peníze erární sebral a útek' s nimi; také mu uši odstávaly. Nu, podali zprávu na všechny strany. A já podle popisu trochu jakobych mu byl podoben, proto tedy mne zkoušel, umím-li psát a jak píšu."

„To jsou věci, hochu! A bolelo to?"

„Povídám, taková bolest."

Ozval se všeobecný smích.

„Nu což, napsal jsi něco?"

„Ale což jsem mohl napsat! Počal jsem pérem čmárati, čmárám, čmárám po papíře, nu a on mne pustil. Ale pohlavků asi deset ještě přidal nádavkem, toť se ví, a pak mne pustil, také do trestnice, vímeť."

„A ty opravdu umíš psáti?"

„Umíval jsem, ale od té doby, co začali psáti pérem, už neumím."

Tedy při takových historkách, či lépe řečeno při takovém žvástu utíkal časem náš nudný čas. Můj Bože, jaká to byla dlouhá chvíle! Dni dlouhé, dusné, jeden zrovna jako druhý. Aspoň kdyby nějaká kniha byla! A při tom jsem chodíval, zvláště z počátku, často do nemocnice, někdy churavý, někdy prostě si poležet; utíkal jsem z trestnice. Těžko tam bylo, ještě tíže nežli zde, mravně bylo tíže. Rozezlenost, nenávist, sváry, závist, neustálé dobírání si nás šlechticů, zlé, hrozebné obličeje! Zde však v nemocnici všichni si byli více rovni, žili spolu přátelštěji.

Nejsmutnější chvílí z celého dne byl večer, když se rozsvěcovaly svíčky a počátek noci. Spat léhají záhy. Mdlá svítilna svítí opodál u dveří jasným bodem, ale na naší straně je na polo tma. Smrad se šíří po světnicí a dělá se dusno. Některý nemůže usnouti, vstane a sedí půldruhé hodiny na posteli, nakloniv svou hlavu s noční čepicí, jako by o něčem přemýšlel. Patříš na něho celou hodinu a snažíš se uhodnouti, o čem přemýšlí, abys také nějak ubil čas. Anebo počneš strojiti plány, vzpomínati na minulost, fantasie počne kresliti obšírné, světlé obrazy. Vzpomínáte si i na takové podrobnosti, jež by vám jindy nepřišly ani na mysl a neprocítili byste je tak, jako nyní. Anebo se zamyslíte o budoucnosti: V jakém stavu vyjdete z káznice? Kam? Kdy to bude? Vrátíte-li se kdy do svého rodného kraje? Dumáte, dumáte a naděje vám procitne v duši…

A jindy se dáte zhola do počítání: jeden, dva, tři atd. abyste při tom počítání nějak usnuli. Napočítal jsem někdy do tří tisíc a neusnul jsem. Někdo se obrátí. Usťjancev zakašle svým shnilým, souchotinářským kašlem, pak slabě zastená a pokaždé prohodí: „Hospodine, zhřešil jsem!"

A je tak podivno slyšeti tento chorobný, prasklý a nyjící hlas za všeobecného ticha. Tamhle někde v koutku také nespí a rozmlouvají spolu s postele. Jeden počne něco vypravovati o svých příhodách, o dávné minulosti, o svém tuláctví, o dětech, o ženě, o bývalých pořádcích. Z pouhého vzdáleného šeptání už poznáváš, že to, o čem on vypravuje, nikdy více se k němu nevrátí a sám on, vypravovatel, že je krajíc, odříznutý od bochníka. Druhý poslouchá. Je slyšeti pouze tichý, rovnoměrný šepot, jako by voda šplounala kdesi daleko… Vzpomínám si, jak jsem kdysi za dlouhé zimní noci vyslechl jedno takové vypravování. Na první pohled se mně to zdálo jakýmsi zimničným snem, jako bych ležel v horečce, a vše to se mně zdálo v zimničném žáru a v pomatenosti…

IV.

Akulčin muž.

(Vypravování.)

Bylo už pozdě v noci, okolo dvanácti hodin. Usnul jsem a náhle jsem procitnul. Mdlé, nepatrné světélko vzdálené noční svítilny jedva osvěcovalo komnatu… Skoro všichni už spali. Spal i Usťjancev a v nočním tichu bylo slyšeti, jak se mu těžce dýše, jak mu při každém dechu hlen hrčí v hrdle. Daleko na chodbě ozvaly se najednou těžké kroky přicházející střídající se stráže. Cvaknula pažbou o podlahu ručnice. Otevřely se dvéře; svobodník tiše kráčeje, přepočítal nemocné. Za minutku zavřeli pokoj, postavili novou hlídku ke dveřím, stráže se vzdálila a zavládlo opět předešlé ticho. Tu jsem teprv spozoroval, že nedaleko ode mne po levé straně dva nemocní nespali a pošeptmu o něčem spolu rozprávěli. Stávalo se to v nemocnici; někdy leží dva vedle sebe, celé dni a měsíce nepromluví spolu slova, a najednou se rozpovídají za lákavé noční hodiny a jeden počne před druhým odhalovati celou svou minulost.

Povídali si dle všeho už dlouho. Počátek jsem nezaslechl, však i nyní jsem všechno dobře neslyšel; ale ponenáhlu jsem přivykl a počal jsem jim rozuměti. Spáti se mně nechtělo, což dělati jiného, než poslouchat?… Jeden vypravoval ohnivě, leže napolo v posteli se zdviženou hlavou a s krkem nataženým ve směru k soudruhovi. Byl patrně roznícen, vzrušen; chtělo se mu vypravovati. Posluchač jeho seděl zasmušile a zcela lhojstejně na své posteli s nataženýma nohama, zřídka jen zabručel něco jako za odpověď, anebo na důkaz soucitu s vypravujícím, ale to jen jaksi ze zdvořilosti a ne opravdově, při tom si každou minutu cpal z růžku tabák do nosu. Byl to voják z „polepšovacího oddělení" Čerevin, člověk asi padesátiletý, mrzutý pedant, chladný resonér a samolibý hlupák. Vypravovatel Šiškov byl ještě mladý člověk, asi třicetiletý, trestanec z našeho občanského oddělení, zaměstnaný v krejčovnách.

Doposud jsem mu věnoval málo pozornosti; však i potom, po celou dobu mého života v káznici jaksi mne nelákalo, abych si ho všímal. Byl to prázdný, potrhlý člověk. Někdy mlčí, chodí mrzutý, chová se hrubě, celé neděle nepromluví. A najednou se vplete do nějaké historie, počne roznášet klevety, rozčilovati se pro hloupost, vláčí se z kasárny do kasárny, sděluje zprávy, pomlouvá, činí se, jen což. Seřežou ho, a on opět umlkne. Byl to človíček bojácný a slabý. Všichni s ním zacházeli jaksi nedbale. Byl nevysoké postavy, hubený; oči měl jaksi nepokojné, ale časem jaksi tupě zádumčivé. Přihodilo-li se, že něco vypravoval, počne horkokrevně, s ohněm, i rukama hází, ale najednou jako když utne, nebo přejde na jiný předmět, dá se unésti novými podrobnostmi a zapomene, o čem počal vypravovati. Často nadával, a kdykoli se dal do nadávání, tu pokaždé vytýkal něco svému soupeři, něco, čím tento ublížil jemu, mluvíval s citem, div se nerozplakal… Na balalajku nehrál špatně a hrál rád, o svátcích dokonce i tancoval, a tancoval pěkně, když ho k tomu přiměli… Ne, že by snad byl tak poslušným, ale rád si zjednával přátel a z přátelství jim byl po vůli.

Dlouho jsem nemohl pochopiti, co to vypravuje. Také se mně zdálo z počátku, že se neustále vzdaluje od předmětu a dává se unášeti vedlejšími věcmi. Snad pozoroval, že Čerevina jeho vypravování málo zajímá, ale zdá se, že si chtěl schválně namluviti, že jeho posluchač je vtělená pozornost, a snad by ho velice zabolelo, kdyby se přesvědčil o opaku.

„….Vyjde-li někdy na trh," pokračoval Šiškov, „všichni se uklánějí, úctu vzdávají, slovem boháč."

„Obchody, povídáš, vedl?"

„Nu, ovšem, obchody. Mezi měšťanstvem je u nás nouze. Hotová nuzota. Báby nosí vodu z řeky, ech, jaký kus cesty k dolině, aby mohly zahrady zaliti; lopotí se, lopotí, a napodzim nesklidí zelí ani na šči. Bída. Nu statek měl veliký, půdu najatými dělníky vzdělával, tři měl; k tomu ještě své včelnice, med prodával, s dobytkem obchod vedl, a v našem místě, vímeť, byl u veliké úctě. Byl už hrozně stár, sedmdesát let, kosti ho tížily, šedý byl, takový veliký. Když tak vyjde v lisí šubě na bazár, hned mu všichni vzdávají čest. Vímeť, vědí co znamená. „Zdrástvujte báťuško Ankudime Trofimyči!" — „Zdrástvuj — on na to — i ty!" Nikým vám nepohrdá. „Buďte dlouho živ, Ankudime Trofimyči!" — „Nu, jak se ti vede?" optá se on. — „Ech, nám jako nahému v trní. A jak vám, báťuško?" — „Tak, tak — vece — dokud Bůh hříchy trpí, také nebe zakuřujeme." — „Dlouho buďte živ, Ankudime Trofimyči!" — Jak povídám, nikým nezhrdne, a když promluví, každé jeho slovo platí jako rubl. Byl písmák, čtenář, samé nábožné věci jen čítal. Usadí stařenku před sebou: „Nu, poslouchej, ženo, dávej pozor!" a začne vykládat. A stařenka jeho nebyla zrovna stará, s ní se oženil už podruhé, pro děti, vímeť; od první neměl dětí. Nu, a od druhé od Marje Štěpánovny měl dva syny, ještě nedospělé; mladší, "Vasja, se mu narodil, když mu bylo šedesát let. A Akulka, dcera, byla ze všech tedy nejstarší, bylo jí osmnáct let."

„Totiž tvoje, tvá žena?"

„Počkej. Zprva tam Filka Morozov natropil neplech. Ty, povídá Filka Ankudimovi, budeme se dělit; vyplať mně všechny čtyři sta rublů; což myslíš, že jsem tvůj pacholek? Nechci s tebou společně vésti obchod, a Akulku tvou, povídá, si nevezmu. Já jsem nyní svým pánem. Moji rodičové, povídá, nyní umřeli, já peníze propiju a potom se dám najati, na vojnu se dám, a za deset let přijedu sem k vám jako polní maršálek. Ankudim mu peníze vyplatil, všecko do kopějky mu vyplatil — protože ještě jeho otec se starým vedli obchod na společné peníze. — „Jsi člověk ztracený," povídá mu. A on na to: „Nu, ztracený-li nebo ne, to se ještě neví, ale s tebou, brado plesnivá, naučí se člověk sídlem mléko nabírat. Ty, povídá, z halíře chceš kapitál udělat, všelikou chamraď sbíráš, nehodí-li se do kaše. Já ti na to naplivat chtěl, povídá. Schráníš, schráníš a čerta koupíš. Já, povídá, mám svou hlavu. A tvou Akulku si přece nevezmu; já, povídá, i tak jsem s ní spával…"

„Jak, povídá Ankudim, smíš ty hanobiti poctivého otce poctivou dceru? Kdy jsi s ní spal, hadí sádlo ty, psí krev ty;" a celý se při tom zatřásl. Filka mně to sám vypravoval.

„A víte-li, povídá, já způsobím, že se Akulka nejen za mne, nýbrž vůbec za nikoho neprovdá, nikdo si jí nevezme, ani Mikita Grigorjič si ji teď nevezme, protože ztratila poctivost. Já už od podzimka s ní žil. A nyní ani za sto raků nesvolím. Nu, dej třebas ihned na zkoušku sto raků — nesvolím…"

„I zahýřil u nás, chlapík! Inu, tak, až se země otřásá, a město plno hluku. Přátel si nabral, peněz hromada, tři měsíce hýřil, všecko prohýřil. „Já — říkával — až budu hotov s penězi, prodám dům, všecko prodám a potom buď se dám na vojnu, nebo se půjdu toulat světem!" Od rána do večera opilý, párem koní s rolničkami jezdil. A holky jak ho měly rády, nu až hrůza. Pěkně hrál na kytáru."

„Měl tedy s Akulkou už před tím něco?"

„Mlč, počkej! Já jsem také tehdá otce pochoval, a mátuška moje perníky pekla, na Ankudima jsme pracovali, tím jsme se živili. Živobytí naše bylo bídné. Měli jsme ovšem také políčko za lesem, obilí jsme seli, ale po smrti otcově všechno jsme prodali, protože jsem si také vyhodil z kopýtka, brachu milý. Na matce peníze ranami jsem vymáhál …"

„To nebylo pěkné, jestli že ranami. Veliký hřích."

„Býval jsem nachmelen, brachu milý, od rána do noci. Dům jsme měli ucházející, ještě jakž takž, třebas maličký, ale svůj. Ale v jizbě třebas zajíce hoň. Často jsme sedávali o hladu, celý týden není co dát do huby. Matka mne kárala, kárala; ale což mně!… Já jsem tehda, brachu, od Filky Morozova ani neodcházel Od rána do noci s ním. „Hraj mně — říkával — na kytáru a tancuj; já budu ležet a na tebe peníze házet, protože jsem nejbohatší člověk." A co jen všechno nevyváděl. Jen kradených věcí nepřijímal. „Já — říkával — nejsem zloděj, nýbrž poctivý člověk. Ale pojďme, říkával, Akulce vrata mazat dehtem; protože nechci, aby se Akulka vdala za Mikitu Grigorjiče. To je mně nyní dražší, než kyselo," povídá."

„Ale za Mikitu Grigorjiče chtěl starý již před tím dceru provdati. Mikita byl už také letilý, vdovec, s brejlemi chodil, také měl obchod. Jakmile uslyšel, ze vznikly řeči o Akulce, jde a povídá přímo: „Mně — povídá — Ankudime Trofimyči bude to veliká hanba, a potom ani se nechci ženiti na stará leta." Tu jsme Akulce pomazali vrata dehtem. Nu tak ji bili, tak ji za to doma bili… Marja Štěpanovna křičí: „Se světa tě sprovodím!" A starý: „Za starých dob — povídá — za ctihodných patriarchu, já bych ji — povídá — na hranici rozsekal, ale nyní — povídá — je svět plný tmy a hniloby." Sousedé přes celou ulici slýchali, jak Akulka řve z celého hrdla; mrskali ji z rána do noci. A Filka volá po celém trhu: „Znamenitá holka je Akulka — povídá — ráda se povyrazí při sklence. Čistě si chodíš, bíle se nosíš, pověz koho miluješ! Já — povídá — jsem jim tam utřel nos, budou si pamatovat."

„V tu dobu potkal jsem i já jednou Akulku; šla s vědry pro vodu. A já křičím: „Zdrástvujte Akulino Kudimovno!Čest vaší milosti. Čistě chodíš, kde to bereš; ukaž lístek, s kým to žiješ ?" Jen to jsem řekl. Ale jak se ona na mne podívala; takové veliké oči měla! Ale sama zhubeněla, jako štěpina. Nu povídám, tak se na mne podívala! Ale mát její myslila, že se mnou žertuje a křičí na ni ze vrat: „Co tam zuby ceníš, nestoudnice!" A ten den opět byla bita. Celou hodinu ji někdy mlátila. „Zabiju ji — křičela matka — protože teď už není mou dcerou."

„Nu ano, že byla lehká!"

„A ty jen poslouchej, strejčku. Když jsme tak s Filkou pořád tehdá pili, přijde ke mne jednou matka, a já ležím. „Co ty darebáku ležíš, povídá, ty lotře jeden — povídá. Spílá mně, vímeť. Ožeň se, povídá, tamhle s Akulkou se ožeň. Nyní i tobě ji rádi dají, tři sta rublů jen na penězích dostane." A já jí na to: „Vždyť — povídám — je nyní už na celý svět zostuzena." — „Ty's hlupák— povídá — svadebním věncem všechno se pokryje; tobě samému bude výhodnější, bude-li pro celý život před tebou vinna. A my bychom si jejich penězi pomohli; já už mluvila o tom— povídá — s Marjí Štěpanovnou. Ráda to slyšela." A já na to: „Peníze na stůl — povídám — dvacet rublů, potom se ožením." A věříš-li mně? Do samé svadby jsem z opice ani nevycházel. A k tomu ještě Filka Morozov hrozí: „Já ti, povídá, ty muži Akulčin, všechna žebra přemlátím a s tvou ženou, když budu chtít, každou noc budu spát. " A já mu povídám: „Lžeš, psí maso!" Nu, tu on mne zostudil po celé ulici. Já přiběhl domů: „Nežením se, povídám, jestliže mně nevysázejí ihned ještě padesát rublů!"

„A což ji chtěli provdati za tebe?"

„Za mne? A proč by ne? Já byl člověk poctivý. Můj otec upadl v nouzi teprv na konec života následkem požáru; před tím jsme žili bohatěji než oni. Ankudim tedy povídá: „Vy — povídá — jste hotová žebrota." A já mu odpovídám: „Což ještě málo — já řku — vaše vrata dehtem mazali." A on na to: „Což ty — povídá — nad námi furiantíš? Dokaž napřed, že ztratila čest; každou hubu šátkem nezacpeš. Tamhle je Bůh a tamhle — povídá — jsou dvéře; nech být. Ale peníze, které jsi dostal závdavkem, musíš vrátit." Tu jsem se Filky zbavil; vzkázal jsem mu po Mitrijovi Bykovu, že ho zostudím nyní na celý svět, a do same svadby, brachu milý, jsem nevycházel z opice. Teprve před svadbou jsem vystřízlivěl."

„Když nás přivezli od oddavek, posadili nás a Mitrofán Štěpanovič, totiž ujec její, povídá: „Třebas ne se ctí, povídá, za to pevně vykonáno a ukončeno." Starý, Ankudim, také se opil a dal se do pláče; sedí a slzy mu tekou po bradě. A já, brachu, víš co jsem tehdá udělal? Vzal jsem do kapsy s sebou důtky — přichystal jsem si je ještě před svadbou — a měl jsem pevný úmysl, že si spravím nyní chuť na Akulce, aby věděla, co to je nepoctivým způsobem se vdávat, a aby lidé také věděli, že mne neoženili jako hlupáka."

„Docela dobře! Aby totiž i budoucně si pamatovala…"

„Ne, strejčku, ty jen poslouchej. V naší krajině vedou novomanžely z kostela hned do komory, a ostatní zatím pijí. Zanechali nás tedy s Akulkou v komoře. Ona sedí celá bílá, ani kapka krve ve tváři. Bála se patrně. Vlasy měla taky jako len bílé. Oči měla veliké. A stále mlčívala, ani jí slyšeti nebylo v domě, zrovna jako by němá byla. Podivná taková. A mohl bys si to brachu pomyslit? Já si přichystal důtky, tam u samé postele jsem si je položil, a vidíš, brachu milý, vždyť ona neměla ani za mák viny na sobě."

„Není možná!"

„Ani za mák; zcela poctivá z poctivého domu. A zač ona, brachu milý, musila snášeti taková muka ? Zač ji Filka Morozov před celým světem zostudil?"

„Ano."

„Padl jsem před ní tehda hned tam u postele na kolena, ruce jsem sepjal: „Mátuško — povídám — Akulíno Kudimovno, odpust mně hlupáku, že jsem tě také za takovou pokládal. Odpusť mně, povídám, darebovi!" A ona sedí přede mnou na posteli, dívá se na mne, obě ruce mně položila na ramena, usmívá se a z očí jí slzy kanou; pláče a směje se… Když jsem tehda vyšel k ostatním, povídám: „Nu, až potkám nyní Filku Morozova, nebude více žíti na světě!" A rodičové, ti ani nevědí, kterému svatému se mají modliti; matka div jí k nohám nepadla a pláče. A starý povídá: „Kdybychom byli znali a věděli, nevyhledali bychom ti takového muže, dcero ty naše rozmilá." A když jsme vyšli spolu v první neděli do chrámu, měl jsem na sobě beránkovou čapku, kaftan z tenkého sukna, plyšové šaravary; ona v nové zaječí šubce, šáteček hedbávný — to jest já se k ní hodím, ona ke mně; tak si kráčíme! Lidé se dívají na nás se zálibou; já byl chlapík, a Akulinušku, třebas se nemohla vynášeti před jinými, ale haněti také nebylo možno; byla tak prostřední, jakých jde dvanáct na tucet …"

„A to je právě dobře."

„Tak tedy poslechni. Druhý den po svadbě, ačkoli jsem byl nachmelen, utekl jsem od hostí; vyklouznu jim a běžím. Dejte sem — povídám — nestoudného Filku Morozova, dejte ho sem, podlce! Tak křičím na trhu! Nu, opilý ovšem jsem byl; až vedle Vlásových mne chytli a mocí tři lidé domů mne přivedli. A po městě jdou řeči. Holky si na trhu povídají: „Holčičky, umnice, víte-li pak? Akulka se jako poctivá vdala." Ale Filka mně krátce na to povídá před lidmi: „Prodej ženu — napiješ se. U nás — povídá — voják Jáška proto se jen oženil; se ženou nespal a po tři léta byl opilý." Já mu povídám: „Ty's podlec!" „A ty — povídá — hlupák! Vždyť tě ženili nestřízlivého. Co pak jsi v takovém stavu mohl poznati?" Přišel jsem domů a křičím: „Vy jste mne oženili opilého!" Ale matka se hned do mne pustila. „Ty matičko — povídám — máš zlatem uši zavěšené. Dej sem Akulku!" I počal jsem jí třepat. Třepal jsem jí, brachu, třepal, dvě hodiny jsem jí třepal, až jsem se sám svalil; tři neděle nevstávala s postele."

„Je pravda ovšem," poznamenal flegmaticky Čerevín, „nebudeš-li je bít, tedy… A což pak jsi ji zastal s milovníkem?"

„Abych ji zastal, ne, nezastal jsem ji," promluvil po krátké pomlčce a jako by s namáháním Šiškov. „Ale mrzelo mne to velice; lidé nás dočista oklevetali, a všeho toho příčinou byl Filka. „Ty máš ženu — říkal — za model, aby každý na ní hleděl." Pozval nás k sobě a tu se do mne pustí: „Jeho žena, povídá o mně, je milosrdná duše, šlechetná, uctivá, chování má, všechno je na ní hezké; takhle si jí nyní váží. A zapomněl, chlapík, jak jí sám vrata dehtem mazal!" Já tu sedím opilý. A tu on mne chytne za vlasy, a jak chytne, sehne mne dolů: „Tancuj, povídá, muži Akulčin, já tě budu takhle držeti za vlasy, a ty tancuj a mne bav!" — „Ty's podlec," křičím. A on mně na to: „Já k tobě přijedu s kamarády a Akulce, tvé ženě, před tebou metlou nasekám, co se mně bude líbit." Věříš-li, že jsem se potom celý měsíc bál z domu vyjíti? Přijede, myslím si, zostudí mne. A právě za to jsem ji počal bíti. .

„Co je plátno bít? Ruce svážeš, ale jazyk nezavážeš. Bít mnoho také se nehodí. Potrestej, pouč, ale potom k ní buď laskav. Na to je žena."

Šiškov chvíli mlčel.

„Když mne to hrozně mrzelo," počal opět vypravovati; „a potom už jsem to měl ve zvyku. Některého dne z rána do večera ji mlátím: vstane ne tak, jak bych si přál, chodí ne tak, jak bych si přál. Nenabiju-li jí, jako by mi něco scházelo. Sedávala mlčky, oknem se dívala a plakala… plakala někdy celý den. Bývalo mně jí líto a přece jí nabiju. Matka mne proto kárávala, kárávala: „Darebáku, říkávala, lotr jsi hotový!" — „Zbiju vás — křičím na to — nikdo ať se mi neopováží slova promluvit; protože jste mne podvodně oženili." Stařík Ankudim z počátku se jí zastával, sám přijde a říká: „Však nejsi Bůh ví co za zvíře; najdu na tebe spravedlnost!" Ale potom toho zanechal. A Marja Štěpanovna, ta zkrotla úplně. Jednou přišla a se slzami prosila: „Přišla jsem tě znepokojit, Ivane Seményči; věc je neveliká, ale prosba veliká. Dopřej nám světla božího spatřiti, báťuško," a při tom se mně uklání; „buď mírný, odpusť jí! Zlí lidé naši dcerku oklevetali; vždyť sám víš, že's si ji bral poctivou…" Na kolena přede mnou upadla, uklání se, pláče. A já furiantím: Ani vás slyšet nyní nechci! Co se mi líbí nyní, to s vámi se všemi udělám, protože nemám už vlády nad sebou; a Filka Morozov — povídám — je mým přítelem a prvním soudruhem …"

„Tedy opět jste se spolu spustili?"

„Ale kde! S ním nebylo žádné řeči. Nadobro se spil. Všechno, co mel, utratil, a dal se jedním měšťanem najati, že půjde za jeho nejstaršího syna na vojnu. V našem kraji jest už takový obyčej, je-li kdo najat za vojáka, tedy do samého toho dne, kdy ho odvezou na vojnu, všechno v celém domě musí před ním ležeti, a on je nade vším úplným pánem. Peníze při odvodu obdrží v celosti, a před tím bydlí v domě hospodářově, třebas půl léta tam bydlí, a čeho jen za tu dobu nevyvádí s domácími! Nu taková spousta, že aby svaté z domu vynášeli! Já jdu za tvého syna na vojnu — křičí, jsem tedy váš dobrodinec; všichni si mne tedy musíte vážiti; ne- li, odřeknu se. Zahýřil tedy Filka v domě měšťanově, až Bůh brání; s dcerou spí, hospodáře za bradu každý den po obědě tahá — vše to činí pro své vyražení. Každý den aby mu topili lázeň, a aby páry přibylo, místo vody musí kořalku líti na žhavý kotel, a do lázně aby ho ženské nesly na rukou. Vrátí se domů z vyražení, stane na ulici: „Nechci jíti vraty, rozbírejte plot!" Musí mu tedy v jiném místě vedle vrat plot rozebrati, a on tudy projde. Konečně přišla doba, odvezli ho k odvodu, dali mu vystřízlivěti. Lidu, Bože můj, co tu lidu bylo na ulici. „Filku Morozova vezou na vojnu!" On se uklání na všechny strany. A Akulka šla v tu chvíli ze zahrady; jak ji Filka uviděl — u samých našich vrat, vykřikl „Stůj!" vyskočil z vozu, na kolena před ní a až k zemi se jí poklonil. „Dušinko moje, — volá — jahůdko má, dvě léta jsem tě miloval, a nyní mne s muzikou na vojnu vezou. Odpusť mne — povídá — poctivého otce poctivá dcero, neboť já jsem podlec před tebou, já jsem vším vinen." A podruhé se jí poklonil až k zemi. Akulka se zastavila, jako by se byla ulekla z počátku, a potom se mu poklonila po pás a pravila: „Odpusť i ty mně, dobrý junáku, a já zlého na tebe ničeho nevím." Já za ní do světnice: „Co's mu řekla, ty psí maso?" A ona, nu věříš-li mně, nebo ne, pohlédla na mne: „Abys věděl — povídá — já ho miluju nyní více nežli světlo očí svých!"

„Ale, ale!..

„Toho dne neřekl jsem jí po celý den ani slova… Až na večer: „Akulko, já tě zabiju," povídám. V noci nemohu spát. Vyšel jsem do síně napít se kvasu a tu začínalo už svitati. Vrátil jsem se do jizby. „Akulko, povídám, vstávej, na pole pojedeme." Já už před tím jsem se chystal na pole, matička také věděla, že pojedeme. „Nu, to ráda slyším — povídá — V poli plno práce a nádenník tam prý už třetí den leží na břiše." Zapřáhl jsem do vozu, mlčím. Když se z našeho města vyjede, hned začne borový les a táhne se na patnáct verst; za lesem je naše pole. Projeli jsme tři versty lesem a já zastavím koně. „Vstávej, povídám, Akulíno, tvůj konec se přiblížil." Ona kouká na mne, lekla se, vstala přede mnou a mlčí. „Omrzela jsi mne, povídám; modli se Bohu!" A chytnu ji za vlasy; vrkoče měla takové tlusté, dlouhé. Okolo ruky jsem si je ovinul, ze zadu s obou stran jsem ji koleny přitiskl, vytáhl nůž, hlavu jsem jí zahnul nazpět a tak jí přejedu po hrdle nožem… Jak tu ona vykřikne, krev jak stříkne, já nůž odhodil, obchvátil jsem ji zpředu rukama, lehl jsem na zemi, obejal ji, a křičím nad ní, řvu z celého hrdla. Ona křičí i já křičím; celá se zachvívá, trhá se mi z rukou a krev stříká na mne, její krev, i do tváře, i na ruce se mně valí. Tu jsem ji nechal, neboť strach se mne zmocnil, i koně jsem nechal, a sám utíkám, utíkám; humny jsem přiběhl domů a do lázně. Lázeň jsme měli starou, dávno už nesloužila; zalezl jsem pod podlážku a sedím tam. Do noci jsem tam proseděl."

„A což Akulka?"

„A ona podle všeho se zdvihla za mnou a také se vydala na cestu domů. Tak ji potom našli sto kroků od onoho místa."

„Nedořezal jsi ji tedy."

„Ano…" Šiškov se na chvilku zamlčel.

„Je to taková žíla" — podotknul Čerevin, „že když ji, tu samou žílu, hned na ponejprv nepřeřízneš, člověk bude sebou neustále hýbat, a ať mu vyteče co chce krve, přece neumře."

„Ale ona umřela. K večeru ji našli mrtvou. Oznámili to, jali se mne hledat a už v noci mne našli v lázni… A nyní jsem tady už čtvrtý rok," dodal po malé pomlčce.

„Hm… Pravda, nebudeš-li bíti, nebude dobře!" poznamenal chladnokrevně a methodicky Čerevin, vytahuje opětně růžek s tabákem. Počal šňupati dlouze a s přestávkami. „Ale zase, hochu, když se to vezme" — pokračoval Čerevin — „jsi podle všeho hrozně hloupý. Já jsem také tak jednou zastal svou ženu s milovníkem. Zavolal jsem ji tedy do kůlny, oprať jsem složil na dvě. „Komu — povídám — jsi přísahala? Komu jsi přísahala?" Nu, řezal jsem ji, řezal opratí, řezal, řezal, půldruhé hodiny jsem ji řezal. A tu prosí: „Tvé nohy budu mýtí a tu vodu piti." Avdoťja se jmenovala."

V.

Letní doba.

Však hle, už duben počíná, již se blíží Velkonoce. Znenáhla počínají i letní práce. Slunce jest den ode dne teplejší a pronikavější; vzduch voní jarem a dráždivě působí na organismus. Blížící se krásné dni rozčilují i spoutaného člověka, rodí i v něm jakási přání, jakési snahy, stesky. Zdá se, že se člověku ještě silněji stýská po svobodě pod jasným slunečným paprskem, než za pošmourných zimních nebo jesenních dnů, a lze to pozorovati na všech trestancích. Zdá se, jako by jednak byli rádi světlým dnům, ale zároveň se v nich zvyšuje jakási nedočkavost, netrpělivost. Opravdu jsem zpozoroval, že na jaře jako by se častěji u nás v káznici přiházely sváry. Častěji bylo slyšeti hluk, křik, rámus, vznikaly rozepře; a při tom zpozoruje člověk náhodou někde při práci něčí zádumčivý pohled, upřený do modravé dáli, tam někam na druhý břeh Irtyše, kde počíná jako nekonečný ubrus přes půl druhého tisíce verst volná kirgizská step; zpozoruje něčí hluboký povzdech z plných prsou, jako by zrovna cosi táhlo člověka, aby si podýchal tím dalekým, svobodným vzduchem, a ulehčil jím stísněné, spoutané duši.

„Eh!" zvolá konečně trestanec, a náhle, jako by setřásl se sebe sny a dumy, netrpělivě a zasmušile se chopí rýče neb cihel, jež má přenésti s jednoho místa na druhé. Za minutu již zapomene na svůj nenadálý pocit a buď se dá do smíchu nebo do spílání, dle toho, jaké jest povahy, anebo se dá najednou s neobyčejným, zhola zbytečným zápalem do uložené mu práce, byl-li mu dán určitý úkol, a počíná pracovati, pracovati ze všech sil, jako by chtěl obtíží práce potlačiti v sobě něco takového, co ho samo tísní a tlačí uvnitř. Jsou to vesměs lidé silní, z větší části v květu let a sil… Těžký jsou okovy v tu dobu! Nepoetisuju v tomto okamžiku a jsem přesvědčen o pravdě své poznámky. Kromě toho, že v teple, uprostřed jasného, slunečného světla, když slyšíš a pociťuješ celou duší, celou bytostí svou, jak se příroda vůkol tebe probouzí s neobsáhlou silou, ještě těžšími se stávají zavřený žalář, vojenský průvod a cizí vůle; kromě toho všeho za této jarní doby po celé Sibiři a po celém Rusku s prvním hlesnutím skřivánka počíná se tulácký život: prchají lidé boží ze žalářův a hledají spásy po lesích. Po dusné jámě, po soudech, okovech a prutech toulají se úplně po své vůli, kde se jim zachce, kde se jim více líbí, kde se jim zdá pohodlněji; pijou a jedí, kde se co trefí, co Bůh dá, a v noci mírně usínají někde v lese nebo na poli bez veliké starosti, bez žalářní tesklivosti, jako lesní ptáci, loučíce se na noc pouze s hvězdami nebeskými, usínají před okem božím. Což povídat! Bývá i těžko, i hlad bývá; a zmoří člověka „služba u generála Kukuškina". Celé dni člověk někdy nespatří chleba; před každým aby se skrýval, schovával; časem nezbude než krásti, loupiti a někdy i vražditi. „Osadník jest jako dítě; nač se podívá, už se toho chápe," říkají v Sibiři o tamních osadnících z přinucení. Přísloví toto v celé jeho síle a ještě s některým doplňkem může býti užito také o tulácích. Tulák jen zřídka není lupičem, a skoro vždycky je zlodějem, ovšem více z nouze, než z povolání.

Jsou zatvrzelí tuláci. Někteří prchají, když už si odbyli svou lhůtu nucených prací v káznici a byli usazeni v některé vsi jako osadníci. Zdálo by se, že je spokojen jako osadník, je zabezpečen, ale ne! Stále ho to někam táhne, někam láká! Život v lesích je život bídný a hrozný, ale volný a plný dobrodružství, má v sobě cosi svůdného, jakousi tajemnou vnadu pro ty, kdo jí už jednou okusili a hle, uprchne člověk, někdy dokonce skromný, řádný, jenž podával naději, že se stane dobrým osedlým člověkem a čilým hospodářem. Mnohý se i ožení, má děti, prožije třebas pět let na jednom místě a znenadání jednoho krásného jitra zmizí někam k velikému ustrnutí ženy, dětí i celé volosti, k níž byl připsán.

U nás v káznici mně ukázali jednoho z takových běhounů. Nedopustil se nijakého zvláštního přestupku, aspoň nebylo slyšeti, že by se o něm vypravovalo něco podobného, ale neustále prchal, celý svůj život strávil na útěku. Býval i na jižní hranici ruské za Dunajem, i ve stepi kirgizské, i ve východní Sibiři, i na Kavkaze, všude se zdržoval. Kdo ví, za jiných okolností snad by se byl stal z něho nějaký Robinson Kruzoe při jeho vášnivé touze po cestování. Ostatně vše to mně o něm vypravovali jiní; sám on v káznici málo mluvil, a když už promluvil, tedy jen nejnutnější věci. Byl to velmi malinký mužíček, již asi padesátiletý, neobyčejně tichý, s nápadně klidným, ba až tupým obličejem, až blbě klidným, V létě si rád poseděl na sluníčku a nezbytně si při tom bručel pro sebe nějakou písničku, ale tak tiše, že na pět kroků od něho už jí není slyšet. Tahy jeho obličeje byly jaksi zdřevěnělé; jedl málo, nejvíce jen chlebíček; nikdy si nekoupil ani jediného preclíku, ani sklenky kořalky; a ostatně sotva měl asi kdy jaké peníze; on sotva asi uměl počítat. Ke všemu se choval úplně klidně. Káznické pejsky krmíval někdy ze své ruky, kdežto u nás v trestnici psy nikdo nekrmíval. Vůbec Rus nerad krmívá psy.

Povídalo se, že byl ženat, a sice dvakrát; pravilo se, že má někde děti… Zač se dostal do káznice, nevím dokonce. Naši neustále čekali, že ufoukne i od nás; ale buď že ještě nepřišel jeho čas, anebo že jeho léta prošla, on si žil a požíval, chovaje se jaksi zpytavě k oné podivné společnosti, jež ho obklopovala. Ostatně spoléhati se nebylo možná; pravda, mohlo by se zdáti, nač by mel prchati, čeho tím dosáhne? Ale přec jen, vezme-li se věc kolem a kolem, lesní, tulácký život je ráj proti životu v káznici. To je pochopitelno, a nemůže býti nijakého porovnání. Ač je to těžký osud, ale přec jen svoje vůle. Toť příčina, proč každý trestanec na Rusi, ať si sedí kdekoliv, stává se jaksi nepokojným z jara, při prvních pozdravech jarních paprsků slunečních. Třebas daleko ne každý má v úmyslu prchnouti; neboť možno s určitostí říci, že se k tomu pro obtíž a odpovědnost odhodlává ze sta jeden; ale zato ostatních devadesát devět aspoň si zablouzní o tom, jak by bylo možná prchnouti a kam by se mělo prchnouti; aspoň se u srdce uleví pouhým projevem přání, pouhým zdáním možnosti. Některý si aspoň vzpomene, jak dříve kdysi uprchl…

Mluvím nyní pouze o odsouzených. Avšak rozumí se, že nejčastěji a nejvíce se odhodlávají k útěku trestanci, nacházející se ve vyšetřování. Ti, kdo byli odsouzeni na určitou dobu, prchají leda počátkem svého uvěznění. Když si však odbyl dvě nebo tři léta káznice, počíná si trestanec let těch už vážiti a ponenáhlu přichází k přesvědčení, že je lépe, dokončiti zákonitým způsobem svou robotní lhůtu a vyjiti potom z káznice jako osadník, než se odhodlati k takovému odvážnému podniku a k takové záhubě v tom případě, nezdaří-li se útěk. A vždyť nezdar je tak možný! Leda jen desátému se podaří zjinačiti svůj osud.

Z odsouzených odhodlávají se k útěku také častěji než jiní ti, kdo jsou odsouzeni na příliš dlouhou dobu. Patnáct, dvacet let se zdá věčností a odsouzený na takovou lhůtu stále je hotov k blouznění o změně osudu, třebas si už odseděl deset let v káznici. Konečně i vypálená znamení překážejí z části, aby se člověk odhodlal k útěku.

Zjinačiti si osud jest výraz technický. Potom i při výslechu, byl-li trestanec usvědčen, že prchl z káznice, odpovídá, že chtěl zjinačiti svůj osud. Tento z části knihový výraz hodí se však úplně k věci. Každý uprchlík má na mysli ne snad osvoboditi se na vždy — víť, že je to skoro nemožno — nýbrž buď že se dostane do jiného ústavu, nebo že bude odsouzen pouze k deportaci za osadníka, anebo že se dostane znova do vyšetřování, a sice pro nový přestupek, jehož se dopustí už za tuláctví — slovem, že se dostane, kam je libo, jenom ne na staré místo, jež ho omrzelo, jenom ne do předešlé káznice.

Všichni ti uprchlíci, nenajdou-li si v prodlení léta nějakého nahodilého, neobyčejného místa, kde by mohli přezimovati, nepadnou-li na příklad na některého přechovávatele uprchlíků, jemuž je to výhodno; a neopatří-li si konečně, někdy třebas i vraždou, nějakého průvodního listu, se kterým by se mohli usaditi kdekoliv: všichni na podzim, nebyli-li polapeni už dříve, z větší části sami se dostavují v zástupech do měst a trestnic jako tuláci a usazují se v žalářích na zimu, ovšem nikoliv bez naděje, že se jim v létě opět podaří prchnouti.

Vesna působila i na mne svým vlivem. Pamatuju se, jak jsem dychtivě časem patříval skrze štěrbiny mezi břevny v ohradě a dlouho jsem stával s hlavou skloněnou ku plotu, upřeně a nenasytně pohlížeje, jak se tráva zelená na našem pevnostním vale, jak se neustále tmavěji a tmavěji modrá daleké nebe. Nepokoj a tesknost má rostly s každým dnem a káznice se mně stávala stále víc a více protivnou. Nenávist, které jsem jako šlechtic v prodlení prvních let stále zakoušel od trestanců, stávala se mně nesnesitelnou, otravovala život můj jedem. Za těch prvních let často jsem odcházel, ač mně nic nescházelo, poležet si do nemocnice jedině proto, abych nebyl v káznici, jen abych se zbavil té úporné, ničím nesmiřitelné všeobecné nenávisti.

„Vy jste ocelové zobáky, vy jste nás zaklovali," říkávali nám trestanci, a jak jsem závidíval tehdá prostému lidu, jenž přicházel do káznice! Ti se ihned se všemi přátelili. A proto jaro, přelud svobody, všeobecné veselí v přírodě působily na mne jaksi truchlivě a dráždivě.

Na sklonku postu, tuším šestého postního téhodne, přišla na mne řada, jíti ke zpovědi. Celá káznice byla hned od prvního téhodne rozdělena od staršího poddůstojníka na sedm skupin, podle počtu nedělí, kdy měli jíti ke zpovědi. V každé skupině bylo tedy asi třicet osob. Můj kající týden velmi se mně zalíbil. Ti, kdo činili pokání, byli osvobozeni od práce. Chodili jsme do chrámu, jenž byl nedaleko káznice, dvakrát i třikrát denně. Já už dávno nebyl v chrámě. Velkopostní obřady, tak známé z dávných dob dětství, z domu otcovského, velebné modlitby, zemní poklony — vše to vzbudilo v mé duši dávnou, dávnou minulost, připomínalo dojmy ještě z dětských let a pamatuju se, jak mně bylo velmi příjemno, když nás z rána po zmrzlé za noci zemi vodili pod stráží s nabitými puškami do domu božího. Stráž ostatně do chrámu nevstupovala. Ve chrámě stávali jsme hustým hloučkem u samých dveří, na nejposlednějším místě, tak že bylo slyšeti leda jen hlasitého jáhna a jen zřídka možno bylo zpozorovati skrze zástup černou řízu a lysinu duchovního.

Vzpomínal jsem si, jak jsem za dob dětských, stoje ve chrámě, patříval časem na prostý lid, hustě se tlačící u vchodu a uctivě se rozstupující před plukovnickými epoletami, před tlustým bárinem, nebo před naparáděnou, ale velice nábožnou báryní, kteří procházeli nezbytně až na první místa a byli připraveni každý okamžik se pohádati o první místo. Tam u vchodu, jak se mně zdávalo tehda, ani se tak nemodlili, jako my, modlili se skroušeně, bedlivě, k zemi se ukláněli, a to s jakýmsi plným vědomím své poníženosti.

Nyní přišla i na mne řada, abych stál na témž místě, ba ani ne na témž; byli jsme spoutáni a zostuzeni; nás se všichni stranili, nás se všichni skoro i báli, nás pokaždé podíleli almužnou, a pamatuju se, že mně to bylo až i jaksi příjemno; jakýsi rafinovaný, zvláštní pocit se ozýval v onom podivném potěšení. „Nechať, jsem-li zde!" myslil jsem si. Trestanci se modlili velmi horlivě a každý z nich pokaždé přinášel do chrámu svou žebráckou kopějku na svíčku, nebo ji kladl do chrámové pokladničky. „Vždyť jsem také člověk," myslíval si snad nebo pociťoval, když odevzdával svou kopějku; „vždyť před Bohem všichni jsou si rovni…" Ku přijímání jsme šli při ranní mši. Když duchovní s kalichem v rukou odříkával slova:„… ale jako na lotra na pravici vzpomeň si na mne," skoro všichni padli na zem, řinčíce okovy, snad že vztahovali ta slova přímo na sebe.

Avšak již nastal velkonoční týden. Od správy káznice bylo nám uděleno po vajíčku a po kousku pšeničného velkonočního mazance. Z města opět zasypali káznici milodary. Opět návštěva duchovního s křížem, opět návštěva představenstva, opět tučné šči, opět opilství a vrávorání — všechno právě tak, jako o vánocích, s tím rozdílem, že nyní bylo možno procházeti se po dvoře káznice a hříti se na sluníčku. Bylo jaksi světleji, prostorněji než v zimě, ale jaksi teskněji. Dlouhý, nekonečný letní den stával se jaksi obzvláště nesnesitelným o svátcích. Ve všední den aspoň se čas krátil prací.

Letní práce opravdu se ukázaly býti mnohem těžšími, než zimní. Pracovalo se stále nejvíce při inženýrských stavbách. Trestanci stavěli, kopali půdu, kladli cihly; jiní se zabývali zámečnickými, truhlářskými a natěračskými pracemi při opravách erárních budov. Třetí chodili do cihelny dělat cihly. Tato poslední práce pokládala se u nás za nejtěžší. Cihelna byla od pevnosti tři nebo čtyři versty vzdálena. Každý den v prodlení léta ráno v šest hodin ubírala se celá skupina trestanců, asi padesát osob, dělat cihly. Na tu práci vybírali nádenníky, to jest ne řemeslníky, a osoby nepřináležející k nějakému řemeslu. Brali s sebou chléb, protože pro vzdálenost místa bylo nevýhodno přicházeti domů k obědu a proběhnouti za tou příčinou o osm verst více; obědvali tedy až večer, když se vrátili do káznice. Úkol se ukládal na celý den a sice takový, že jedva za celý pracovní den mohl jej trestanec vykonati. Předně bylo zapotřebí nakopati a vyvézti hlínu, samému nanosit vody, samému prošlapati hlínu v jámě na míšení hlíny a konečně nahotoviti z ní jaksi velmi mnoho cihel, cosi jako dvě stě, ne-li dokonce půl třetího. Já sám byl pouze dvakrát v cihelně.

Vraceli se z cihelny již večer, unavení, utýraní, a neustále celé léto vyčítali druhým, že konají nejobtížnější práci. To bylo tuším jejich útěchou. Ale nehledě na to, někteří tam chodili skoro s jakousi zálibou; předně pracovalo se za městem; místnost byla otevřená, svobodná, na břehu Irtyše. Přec jen radostněji rozhlédnouti se vůkol; není to stále tatáž pevnostní erárština! Možno bylo svobodně si zakouřiti, ba i poležeti si půl hodinky s velikou rozkoší. Já pak chodíval jako dříve buď do dílny, nebo na alabastr, anebo mne konečně užívali za nosiče cihel při stavbách. V této poslední funkci přihodilo se mi jednou, že jsem musil nositi cihly se břehu Irtyše ke stavbě nové kasárny na sedmdesát sáhů daleko a to přes pevnostní val. Práce ta trvala celé dva měsíce. Mně se skoro líbila, ačkoli provaz, na němž jsem nosil cihly, neustále mně dřel ramena. Ale mně se líbilo to, že následkem práce zřejmě se ve mně rozvíjela síla. Z počátku jsem mohl nositi pouze po osmi cihlách, a každá cihla měla po dvanácti librách. Ale potom jsem došel do dvanácti a do patnácti cihel, což mně působilo velikou radost. Fysická síla je nutná v káznici neméně než mravní síla, má-li člověk snésti všechna hmotná nepohodlí tamního prokletého života.

A já chtěl ještě užiti světa, až vyjdu z káznice…

Ostatně nenosil jsem rád cihly jen proto, že od té práce sílilo mé tělo, nýbrž proto, že se práce konala na břehu Irtyše. Zmiňuju se z té příčiny tak často o tomto břehu, poněvadž jedině odsud bylo viděti boží svět, čistou,jasnou dáli, neobydlené, volné stepi, působící na mne podivný dojem svou pustotou. Jenom na břehu bylo možná státi zády k pevnosti a neviděti jí. Všechna ostatní místa, kde se konaly naše práce, byla v pevnosti, nebo podle ní. Od nejprvnějších dnů pojal jsem nenávist k oné pevnosti a zvláště některým její budovám. Dům našeho majora zdál se mně jaksi proklatým, odporným místem a pokaždé jsem pohlížel na něj s nenávistí, kdykoli mně bylo jíti mimo. Na břehu však bylo možno zapomenouti se; hledíš tak někdy na ten neobsáhlý, pustý prostor jako vězen z okna svého žaláře na svobodu. Vše zde bylo pro mne drahé a milé: i jasné, palčivé slunce na bezedném siném nebi, i daleká píseň Kirgizova, zaléhající k nám z kirgizského břehu. Upíráš dlouho oko a konečně rozeznáš nějakou chudobnou začazenou jurtu nějakého bajguše; rozeznáš kouř u jurty, Kirgizku, která tam cosi kutí se svými dvěma berany. Vše tam je chudobno a divoko, ale svobodno. Zpozoruješ nějakého ptáka v modrém, průzračném vzduchu, a dlouho upřeně sleduješ jeho let: hle tam proletěl nad samou vodou, tam zmizel v sinavé dáli, a hle opět se ukázal jedva se kmitající tečkou… I chudobný, zakrslý kvítek, který jsem nalezl záhy z jara ve štěrbině kamenitého břehu, i ten jaksi bolestně připoutal k sobě mou pozornost.

Tesknota celého toho prvního roku mého vězení byla nesnesitelná, a působila na mne dráždivě a hořce. V ten první rok následkem oné tesklivosti mnohé věci jsem nezpozoroval kolem sebe. Zavíral jsem oči a nechtěl jsem si všímati. Uprostřed mezi zlými, nenávistnými svými soudruhy trestanci nepozoroval jsem lidí dobrých, lidí způsobilých k myšlení i cítění, nehledě na tu odpornou kůru, jež je pokrývala na zevnějšek. Mezi jízlivými slovy přeslechl jsem leckdy přívětivé a laskavé slovo, jež bylo tím dražší, že bylo proneseno bez jakéhokoli úmyslu a nezřídka přímo z duše, jež snad více vytrpěla a zkusila, než já.

Ale nač se o tom šířiti? Byl jsem nad míru rád, když jsem se vrátil domů silně unavený: snad usnu! Nebot spaní bylo u nás v létě mučení, div ne ještě horší, než v zimě.

Večery, pravda, bývaly někdy velmi pěkné. Slunce, jež po celý den nemizelo ze dvora káznice, konečně zapadlo. Nastal chládek a po něm skoro studená (ovšem poměrně), stepní noc. Trestanci, než je zavrou do kasáren, procházívali se v zástupech po dvoře. Největší část jest ovšem shromážděna v kuchyni. Tam vzniká vždycky nějaká, pro káznici důležitá otázka, mluví se o tom a onom, rozbírá se časem nějaká nová pověst, často pošetilá, ale budící neobyčejnou pozornost těchto zavržených od světa lidí! Tu přišla na příklad zpráva, že našeho velitele majora sesadí. Trestanci jsou lehkověrní jako děti; vědí sami, že zpráva ta je hloupost, že jí přinesl známý tlučhuba a pošetilý člověk, trestanec Kvasov, jemuž dávno si uložili nevěřiti a který co slovo, to mluví lež; ale přece se všichni chápou oné zprávy, posuzují, pořizují, sami sebe těší, a věc končí tím, že se sami na sebe dopálí, sami se před sebou zastydí, že uvěřili Kvasovu.

„Ale kdo pak ho sesadí!" volá jeden; „panečku, má tlustou šíji, ledacos snese!"

„Však i nad ním, myslím, je představený!" namítá druhý, ohnivý a nehloupý chlapík, jenž viděl kus světa, ale příč, jakého svět neviděl.

„Vrána vráně oči nevyklube!" zasmušile, jako by jen sám pro sebe prohodí třetí, člověk už šedivý, o samotě dojídající v koute své šči.

„A představení, myslíš, že se tě přijdou ptát, mají-li ho sesaditi nebo ne?" dodal lhostejně čtvrtý, drnkaje zlehka na balalajce.

„A proč by ne mne?" rozjařeně namítá druhý; „rozumí se, že všechno ubožactvo prosí; všichni si tehdy stěžujte, až se začnou vyptávat. Ale to je tak: všichni u nás křičí, a když dojde k věci, tak honem nazpátek."

„A co's ty si myslil?" praví balalaječník. „Na to je káznice."

„Tuhle," pokračuje rozohněný příč, neposlouchaje ho, „zbylo trochu mouky. Poškrabky sebrali, nu to nejposlednější; poslali to prodat. Kde pak! dověděl se; dozorce mu donesl; sebrali jim to; hned je úspora. Je to spravedlivé či ne?"

„A komu chceš žalovati?"

„Komu! Samému levizorovi, co sem jede."

„Jakému že levizorovi?"

„To je pravda, braši, že levizor jede," promluvil mladý, čiperný hoch, grámotný, bývalý písař, jenž čítal „Vévodkyni Lavaliére" nebo cosi tomu podobného. Býval vždycky veselý a byl šprýmař, ale pro jisté vědomosti jeho a pro zběhlost si ho vážili. Nevšímaje si více všeobecné zvědavosti na budoucího revizora ubírá se přímo ke kuchaři a žádá na něm játra. Naši kuchaři často prodávali něco podobného. Koupí na příklad za své peníze veliký kus jater, upekou je a prodávají za maličkost trestancům.

„Za troník nebo za dva?" ptá se kuchař.

„Řež za dva: ať mně svět závidí!" odpovídá trestanec. „Generál, braši, takový generál z Petrohradu jede, celou Sibiř bude prohlížet. To je jisté. U velitele to vypravovali."

Zpráva ta působí neobyčejné vzrušení. Čtvrt hodiny trvají otázky, kdo vlastně jede, jaký generál, jaké hodnosti, a je-li vyšší než zdejší generálové? O hodnostech, o představených, kdo z nich je vyšší, kdo kým může zatočit a kdo z nich sám se poddá, trestanci náramně rádi rozprávějí, ba prou se a nadávají si pro generály, div že se nepoperou. Mohlo by se zdáti, jaký mají z toho zisk. Ale dle podrobných vědomostí o generálech a vůbec o představených měří se stupeň vědomostí, kloudnosti a dřívějšího významu člověka ve společnosti, než se dostal do káznice. Vůbec rozmluva o nejvyšších představených pokládá se za nejkrásnější a nejvzácnější rozmluvu v káznici.

„Tedy vidíte, braši, že bude pravda, že sem jedou, aby majora sesadili," hájí se Kvasov, malinký červený človíček, z horka nakvašený a při tom velice bláhový. On první přinesl zprávu o majorovi.

„Podplatí ho!" úsečně namítá zasmušilý, šedý trestanec, jenž zatím dojedl své šči.

„Ba že ho podplatí," souhlasí druhý. „Což tu málo peněz nakradl! Než přišel k nám, byl už velitelem praporu. A nedávno se chtěl oženiti s dcerou protopopovou."

„Ale neoženil se; ukázali mu dvéře. Nezámožný tedy. Je to nějaký ženich! Vstal se stolice a celé bohatství na něm. O velkonocích všechno v karty prohrál. Feďka to povídal."

„Ano; hošík nehýří, ale penízky lítají jako pýří."

„Eh brachu, i já byl ženat. Špatně je se ženiti chuďasovi; oženíš se, i noc je ti krátká!" prohodil Skuratov, jenž se také namanul k rozprávce.

„Jak pak by ne! Právě o tobě je tu řeč," sekl ho čiperný chasník, jenž býval písařem. „A ty, Kvasové, řeknu ti, že jsi notný hlupák. Což pak si myslíš, že major může podplatiti takového generála, a že takový generál schválně pojede z Petrohradu, aby revidoval majora? Hlup jsi, synku, víš co ti povím!"

„A co? Když je generálem, tedy myslíš, že nebere?" skepticky poznamenal kdosi v tlupě.

„Ovšem že nebere, a vezme-li, tedy už pořádně."

„Vímeť, že pořádně; podle hodnosti."

Generál vždycky vezme, rozhodně podotýká Kvasov.

„Snad i ty jsi ho podplácel?" s opovržením prohodil Baklušin, jenž právě přichází. „Vždyť jsi generála sotva kdy viděl."

„A vidíš, viděl jsem."

„Lžeš."

„Sám lžeš."

„Tedy hoši, když viděl, ať hned přede všemi poví, kterého generála zná? Nu povídej, protože já znám všechny generály."

„Já jsem viděl generála Zíberta," odpovídá jaksi nerozhodně
Kvasov.

„Zíberta! Takový generál nikdy nebýval. Do zád se ti asi zakoukal. Zíbert byl tehda snad leda podplukovníkem, a tobě z leknutí se zdálo, že je generálem."

„Ne, jen mne poslechněte," křičí Skuratov, „protože já jsem člověk ženatý. V Moskvě skutečně byl takový generál, Zíbert, byl rodem Němec, ale ruský. U ruského popa každý rok se zpovídal o hospožinkách*) a pořád, hoši, jen vodu pil, jako kachna. Každý den čtyřicet sklenic Moskvořecké**) vody vypil. Říkali, že se od jakési nemoci léčí vodou; sám jeho „kamardin" mně to povídal."

„To si mohl karasy nasadit do břicha do vody," zažertoval trestanec s balalajkou.

„Nu, přestaňte! Jde o důležité věci, a oni… Jaký prý to levizor, braši?" starostlivě se vyptává jeden neposedný trestanec, Martynov, už letitý, z vojenského oddělení, bývalý husar.

„Ale vždyť si to všechno jen vymyslili!" poučuje ho jeden ze skeptiků. „Odkud to jen berou a kam to jen kladou? A vždyť je to samá smyšlénka."

„Ne, to není smyšlénka!" promluvil přísně Kulikov, jenž dosud slavnostně mlčel. Byl to člověk, jenž požíval vážnosti, asi padesátiletý, s tváří velice slušnou a s jaksi pohrdavě vznešenými způsoby. Je si toho vědom a vynáší se tím. Je trochu cikán, zvěrolékař, vydělává si v městě peníze léčením koní, a u nás v káznici má obchod s kořalkou. Jest to chlapík chytrý, jenž mnoho viděl. Slova šetří, jako by ruble rozdával.

„Je to svatá pravda, braši," pokračuje klidně. „Slyšel jsem to už minulého téhodne; přijíždí generál, jeden z nejvyšších, a celou Sibiř bude revidovat. Jeť známo ovšem, že ho budou podplácet; ale kam pak našemu osmiokému: ten se k němu nesmí ani přiblížit. Není, braši, generál jako generál. Jsou všelijací. Ale tolik vám povídám, náš major na každý způsob na svém místě zůstane. To jest jisté. My jsme lid bez jazyka, a z představených svůj na svého žalovati nebude. Revizor nahlédne do trestnice a

*) Jinak uspenský půst v první polovici srpna.

**) Voda z Moskvy řeky.

tak i odejde. Oznámí potom, že nalezl všechno v pořádku…"

„Takové je to, braši. Ale major dostal strach; vždyť od rána je už opilý."

„A večer si naloží podruhé. Feďka to povídal."

„Černého psa na bílo neumyješ. Však není opilý ponejprv."

„Což jest to tedy, když ani generál ničeho nepořídí! Dejte pokoj s jejich hloupostmi," mluví vespolek vzrušení trestanci.

Pověst o revizorovi roznesla se v okamžiku po celé káznici. Lid přechází po dvoře a nedočkavě jeden druhému sdělují novinku. Někteří schválně mlčí, snažíce se zůstati chladnokrevnými a tím se patrně snaží zdáti se vážnějšími. Třetí zůstávají lhostejní. Na zápraží před kasárnami usedli si trestanci s balalajkami. Jiní rozmlouvají dále. Někteří spustí píseň, ale vůbec jsou všichni toho večera v neobyčejně rozechvělém stavu.

Před desátou hodinou všechny u nás přepočítali, zahnali do kasáren a zavřeli na noc. Noci byly krátké; budili nás před pátou ráno, a usínali všichni ne dříve než o jedenácté hodině. Do té doby ještě dováděli, rozmlouvali, a někdy, jako v zimě, se utvořily majdany. V noci se udělá nesnesitelně parno a dusno. Ačkoli vane noční chládek oknem, v němž jest zdvižen rám, ale trestanci se zmítají celou noc na svých narách jako v horečce. Blechy se hemží myriádami. Drží se u nás i v zimě a sice v dosti značném počtu, ale počínaje vesnou, rozmnoží se v takovém množství, o němž jsem sice slýchal dříve, ale nezakusiv ve skutečnosti, nechtěl jsem uvěřiti. A čím dále k létu, tím se stávají dravějšími. Pravda, k blechám jest možno přivyknouti, sám jsem to zkusil; ale přec jen jest s nimi těžko. Tak někdy člověka utýrají, že leží posléze jako v horečce a sám cítí, že nespí, že jen pozbyl jaksi vědomí. Konečně, když před samým ránem i blechy na konec dají pokoj, jako by usnuly a když člověk za vlivu jitřního chládku opravdu sladce usne, ozve se náhle nelítostný třeskot bubnu u vrat káznice a začíná buzení. S proklínáním slyší, zalézaje pod kožich, hlasité, zřetelné zvuky, zrovna jako by je počítal a ještě v polusně zalézá do hlavy nesnesitelná myšlénka, že totéž bude i zítra, i pozejtří a několik let za sebou až do samého osvobození. A kdy pak — pomyslíš si — nastane ta svoboda, a kde že je? Ale již jest nutno procitnouti; počíná každodenní běhání, strkání… Lidé se oblékají, spěchají do práce. Ovšem bylo možno si pospati hodinku také ještě v poledne.

Pověst o revizorovi nebyla lichá. Potvrzovala se den ode dne více a konečně už zvěděli všichni na určito, že jede z Petrohradu jistý vysoký genenál revidovat celou Sibiř, že už přijel, že už je v Tobolsku. Každý den přicházely nové zprávy do káznice. Přicházely pověsti též ze města; bylo slyšeti, že všichni mají strach, všichni se činí, aby své zboží ukázali lícní stranou. Mluvilo se, že vrchní velitel chystá příjem hostí, plesy, slavnosti. Trestance celými houfy posýlali rovnat ulice v pevnosti, skopávat hromádky, malovat ploty a sloupky, omítat, bílit, slovem chtěli v jedné chvíli spraviti všechno, co se mělo ukázati lícní stranou. Naši velmi dobře tomu rozuměli a neustále ohnivěji a směleji rozsuzovali mezi sebou. Fantasie jejich dostupovala do ohromných rozměrů. Chystali se dokonce, že přednesou stížnost, až se jich generál bude ptáti, jsou-li spokojeni. A zatím se přeli a hádali mezi sebou. Major byl rozčilen. Častěji přijížděl do káznice, častěji křičel, častěji se vrhal na lidi, častěji dával odváděti trestance na strážnici a silně dohlížel na čistotu a pořádek. V tu dobu jako naschvál přihodila se v káznici maličká příhoda, která ostatně nikterak nerozčilila majora, jak by se bylo dalo očekávati, nýbrž naopak ještě mu způsobila potěšení. Jeden trestanec ve rvačce bodnul druhého šídlem do prsou, skoro pod samé srdce.

Trestanec, jenž spáchal zločin, nazýval se Lomov; toho, jenž dostal ránu, zvali u nás Gavrilkou; byl to jeden ze zatvrzelých tuláků. Nevím ani, měl-li nějaké jiné jméno ještě; u nás ho jmenovali vždy Gavrilka.

Lomov býval zámožným sedlákem v T…ské gubernii, v K…ském újezdě. Všichni Lomovi žili u jednoho krbu: stařík otec, tři synové a strýc jejich, Lomov. Byli bohatými sedláky. Vypravovalo se po celé gubernii, že měli na třista tisíc assignačních rublů kapitálů. Zabývali se rolnictvím, vydělávali kůže, vedli obchody, ale nejvíce se zabývali lichvařením, přechovávali tuláky a kradené zboží a páchali podobná umění. Sedláci z polovice újezdu byli jim dlužni, nacházeli se v jejich osidlech. Měli pověsť lidí rozumných a chytrých, ale konečně příliš zhrdli, zvláště když jistá velmi vážená osobnost z onoho kraje počala se cestou u nich zastavovati a seznámila se osobně se staříkem, jenž se jí zalíbil pro svůj důvtip a obratnost. Pomyslili si najednou, že není už na ně soudu, a počali se čím dál, tím více odvažovati na různé nezákonné podniky. Všichni na ně reptali, všichni jim přáli, aby se provalili skrze zemi; ale oni vypínali nos pořád výš a výše. Okresní hejtman, policejní komisaři nebyli jim už ničím.

Ale konečně praskli a zhynuli, avšak nikoli pro něco zlého, nikoli pro své tajné přestupky, nýbrž pro hloupost. Měli v deseti verstách od vesnice velký dvorec, po sibiřsky zajímku. Tam bydlelo u nich jednou na podzim šest nádenníků Kirgízů, které se jim dávno už podařilo lapiti do svých osidel. Jedné noci všichni tito Kirgizové byli povražděni. Počalo vyšetřování. Táhlo se dlouho. Za vyšetřování vyšlo na jevo mnoho jiných nekalých věcí. Lomovi byli obžalováni pro usmrcení svých dělníků. Sami to vypravovali a celá káznice to věděla; upadlo na ně podezření, že byli dělníkům již příliš mnoho dlužni, a protože, nehledě na jich veliké jmění, byli skoupi a lakotni, povraždili Kirgizy, aby jim nemusili zaplatiti mzdu. Prodlením vyšetřování a soudního řízení celé jich jmění přišlo na zmar. Stařík umřel. Děti byly rozeslány po káznicích. Jeden ze synů a jeho strýc dostali se do naší trestnice na dvanáct let nucené práce. A věříte-li? Vždyť byli úplně nevinni smrtí Kirgízův. Po čase přiznal se v naší káznici Gavrilka, známý podvodník a tulák, takto veselý čiperný hoch, jenž bral celý ten zločin na sebe. Neslýchal jsem ostatně, zdali se k tomu přiznal sám, ale celá káznice byla úplně přesvědčena, že Kirgízově jeho rukou neminuli. Gavrilka ještě za tuláctví býval ve styku s Lomovými. Dostal se do káznice na krátkou dobu jako vojenský sběh a tulák. Kirgízy povraždil spolu se třemi jinými tuláky; doufali, že si hezky pomohou ve dvorci a hodně že tam uloupí.

Lomovy neměli u nás rádi, nevím proč. Jeden z nich, synovec, byl statný, rozumný hoch a snášelivé povahy; ale strýc jeho, jenž Gavrilku bodnul šídlem, byl hloupý a svéhlavý sedlák. S mnohými se už dříve pohádal a býval pořádně bit. Gravrilku měli všichni rádi pro jeho veselou, přívětivou povahu. Ačkoli Lomovi věděli, že on je vrahem, a že sem přišli za jeho zločin, přece se s ním nehádali; nikdy se ostatně ani nestýkali; a on také si jich pranic nevšímal. A z nenadání vznikla hádka mezi ním a strýcem Lomovem pro jakousi nejohavnější holku. Gavrilka se počal vychloubati její přízní; mužík se stal žárlivým a jednoho krásného poledne bodnul ho šídlem.

Lomovi, ačkoli za vyšetřování přišli na mizinu, žili v káznici přece jako boháči. Měli patrně peníze. Měli svůj samovar, pili čaj. Náš major o tom věděl a nenáviděl oba Lomovy v nejvyšší míře. Bylo každému zřejmo, že se chápal každé maličkosti, jen aby se jim dostal na kůži. Lomovi to vysvětlovali tím, že si major přeje, aby ho podplatili. Ale oni mu úplatku nedali.

Bylo jasno, že, kdyby byl Lomov jen trochu hlouběji vrazil šídlo, byl by Gravrilku zabil. Ale věc končila tím, že si Gavrilka odnesl jen nepatrné poranění. Oznámili to majorovi. Pamatuju se, jak přijel celý udýchaný a s patrnou radostí. S Gavrilkou zacházel ku podivu laskavě, zrovna jako s vlastním synem.

„Co, můj milý, můžeš jíti do nemocnice tak, či ne? Ale ne, raději ať mu zapřáhnou koně. Koně honem zapřáhat!" křiknul poddůstojníkovi, jedva dechu popadaje.

„Vždyť já, vaše vysokoblahorodí, pranic necítím. On mne jen trošíčku píchnul, vaše vysokoblahorodí."

„To nevíš, to nevíš, můj milý; potom budeš vidět… Je to v nebezpečném místě; všechno závisí od místa; pod samé srdce bodnul, loupežník! A tebe… já ti—" zařval, obrátiv se k Lomovu; „nu, ted se na tebe dostanu!… Na strážnici!"

A vskutku se na něho dostal. Lomová soudili, a jakkoli byla rána uznána za velmi lehké bodnutí, úmysl přece byl patrný. Zločinci prodloužili lhůtu nucených prací a odsoudili ho k tisíci ranám v ulici. Major byl úplně spokojen…

Konečně přijel revizor.

Druhého dne po příjezdu do města zajel i k nám do káznice. Bylo to ve svátek. Již několik dní před tím bylo u nás všechno umyto, uhlazeno, ulízáno. Trestanci čistě oholeni. Oblek měli na sobě bílý, čistý. V létě podle předpisu chodili všichni v plátěných bílých kazajkách a kalhotách. Na zádech měl každý zašitý černý kruh, dva veršky v průměru. Celou hodinu cvičili trestance, jak odpověděti kdyby je vysoce postavená osobnost náhodou pozdravila. Konaly se zkoušky. Major lítal jako ztřeštělý.

Hodinu do příjezdu generálova všichni stáli na svých místech, jako dřevění panáci a drželi ruce na švech kalhot. Konečně o jedné hodině s poledne generál přijel. Byl to vysoký generál, takový vysoký, že tuším srdce všech představených po celé západní Sibiři musila se při jeho přichodu zatřásti. Vstoupil přísně a vznešeně; za ním se přivalila veliká družina provázejících ho místních představených; několik generálů, plukovníkův. Byl mezi nimi také jeden v občanském obleku, vysoký a krásný pán ve fraku a střevících, jenž také přijel z Petrohradu a jenž se držel neobyčejně nenuceně a nezávisle. Generál často se k němu obracel a sice velmi zdvořile. To trestance velice překvapilo: člověk občanského stavu a taková čest, a k tomu ještě od takového generála! Později se dověděli jeho příjmení a co je zač; ale řečí bylo o něm plno.

Náš major, upjatý do uniformy s oranžovým límcem, s očima zalitýma krví, s rudou, uhrovitou tváří, neučinil, jak se zdá, zvláště příjemného dojmu na generála. Ze zvláštní úcty ke vznešenému hosti byl bez brejlí. Stál opodál, natažený jako struna, a celou bytostí svou zimničně očekával okamžik, kdy ho bude k něčemu zapotřebí, aby letěl vyplnit přání jeho excellence. Ale nebylo ho k ničemu zapotřebí. Mlčky obešel generál kasárny, podíval se i do kuchyně, tuším i ščí okusil. Ukázali mu na mne: ten a ten — oznamují — původu šlechtického.

„Á!" prohodil generál. „A jak se nyní chová?"

„Doposud uspokojivě, vaše excellenci," odpověděli jemu.

Generál pokynul hlavou a za dvě minuty vyšel z káznice. Trestanci ovšem byli oslepeni a překvapeni, ale přece zůstali v některých pochybnostech. O nějaké stížnosti na majora nemohlo býti ovšem ani řeči. Ostatně i major byl o tom již dříve úplně přesvědčen.

VI.

Zvířata v káznici.

Koupě Hnědáka, jež se přihodila brzo na to v káznici, zajímala a bavila trestance mnohem příjemněji, než vznešená návštěva. Káznice mela právo držeti si koně pro přivážení vody, odvážení odpadků a pod. K poklizeni byl ustanoven trestanec. On s ním i jezdil, ovšem v průvodu vojáka. Práce měl náš kůň více než dosti i ráno, i večer. Hnědák sloužil u nás již velmi dávno. Kůň byl dobrý, ale byl již sedřený. Jednoho překrásného jitra, před samým svátkem Petra a Pavla, Hnedák přivezl večerní sud, padl a za několik minut zdechl. Politovali ho, všichni se shromáždili kolem něho, rozmlouvali, přeli se. Nalézající se u nás vysloužilí kavaleristé, cikáni, zvěrolékaři a podobní dávali při tom na jevo i mnoho zvláštních vědomostí, co se týče koní, ba i pohádali se vespolek, ale Hnědáka nevzkřísili. Ležel mrtvý s nabubřelým životem, do něhož, všichni pokládali za svou povinnost šfuchnouti prstem. Oznámili majorovi, že se stala vůle boží, a on rozhodl, že se má koupiti ihned nový kůň.

Právě na svatého Petra dopoledne, po mši, když naši byli všichni pohromadě, počali přiváděti koně, které byly na prodej. Samo sebou se rozumí, že koupě měla býti svěřena samým trestancům. U nás byli skuteční znalci, a ošiditi dvě stě padesát osob, které se samy výhradně tím dříve zajímaly, bylo těžko. Sešli se Kirgízové, koňaři, cikáni, měšťané. Trestanci s netrpělivostí očekávali příchod každého nového koně. Byli veselí, jako děti. Ze všeho nejvíce jim lichotilo, že, vida, i oni, jako svobodní lidé, jako by opravdu ze své vlastní kapsy, kupují pro sebe koně a mají úplné právo jej koupiti.

Tři koně byly přivedeny a zase odvedeny, nežli se při čtvrtém podařilo uzavříti koupi. Přicházející k nám konaři s jakýmsi podivením a jako by s ostýchavostí rozhlíželi se kolem, ba ohlíželi se časem i na vojáky, kteří je přiváděli. Dvoustový zástup takových lidí, oholený, znamenaný, v řetězech a k tomu u sebe doma, ve svém žalářním hnízdě, přes jehož práh nikdo nepřestupuje, vnucoval jim úctu jistého druhu. Naši pak vykořistili všech možných chytrostí při zkoušení každého přivedeného koně. Kam jen se mu nedívali, co mu neomakali, a to s takovým dělným, vážným, s takovým přičinlivým vzezřením, jako by od toho záviselo blaho celé káznice. Čerkesové— ti i do sedla na koně skákali; jejich oči planuly a rychle rozmlouvali ve svém nesrozumitelném nářečí, odhalujíce své bílé zuby a kývajíce svými snědými, hrbonosými obličeji. Některý z Rusů zrovna jako by se byl přikoval veškerou pozorností k jejich sporu, jako by jim do očí chtěl vskočit. Poněvadž nerozumí slovům, chce se dle výrazu jejich očí dovtípiti, jak rozhodli, hodí-li se kůň, nebo ne?

Některému cizímu pozorovateli mohla by se taková křečovitá pozornost zdáti až podivnou. Zdálo by se, proč by se měl tak zvláště namáhati mnohý z trestancův, a sice mnohý trestanec tak leda bylo, tichounký, nesmělý, který snad před některým ze svých vlastních soudruhů trestancův ani muknouti si nedovolí? Zrovna, jako by pro sebe kupoval koně, jako by mu opravdu nebylo zcela lhostejno, jakého koupí koně. Kromě Čerkesů nejvíce se vyznamenávali bývalí koňaři a cikáni; jim také ponechali první místo a první slovo. Vznikl za té příležitosti dokonce i jistý šlechetný zápas zvláště mezi dvěma, mezi trestancem Kulikovem, bývalým cikánem, konokradem a koňařem, a samoukem zvěrolékařem, chytrým sibiřským mužíkem, jenž nedávno teprv přišel do káznice, ale již za tu krátkou dobu dovedl připraviti Kulikova o celou jeho městskou praxi. Věc jest totiž ta, že našich káznických samouků zvěrolékařů velmi si vážili v celém městě, a nejen měšťané a kupci, nýbrž i vysocí úřadníci obraceli se do káznice, když se jim rozstonaly koně, přes to že bylo ve městě několik skutečných zvěrolékařů. Do příchodu Jelkina, sibiřského mužíka, neměl Kulikov soupeře, měl velikou praxi a rozumí se, že vděčnost se mu projevovala penězi. On silně podváděl a šarlatánil, a uměl mnohem méně, než udával. Dle důchodu byl aristokratem mezi trestanci. Svými zkušenostmi, rozumností, smělostí a odhodlaností dávno již vnutil nevolnou k sobě úctu všem trestancům v káznici. Jemu u nás naslouchali a jeho poslouchali. Ale on mluvíval málo; vypustí slovo, jako když rubl daruje, a to vždy jen v důležitých případech. Byl to rozhodný hrdopýšek, ale měl mnoho skutečné, nelíčené energie. Byl už letitý, ale velmi krásný a velmi rozumný. K nám šlechticům choval se jaksi rafinovaně zdvořile a zároveň neobyčejně důstojně. Myslím, kdyby ho oblekli a přivezli pode jménem nějakého hraběte do některého residenčního klubu, že by se ani tam nezahodil, sehrál by si ve vist, výborně by pohovořil, ne mnoho, ale každé slovo by mělo svou váhu a po celý večer by se snad nikdo nedovtípil, že není hrabě, nýbrž tulák. Mluvím vážně: tak byl rozumný, vtipný a bystroduchý.

Mimo to i chování jeho bylo uhlazené, švihácké. Musil za svého života mnoho vídati. Ostatně minulost jeho byla zastřena mrakem neznámosti. Byl u nás ve zvláštním oddělení. Ale po příchodu Jelkina, třebas jen mužíka, ale za to nejchytřejšího mužíka, asi padesátiletého rozkolníka, zvěrolékařská sláva Kulikova se zatměla. Za nějaké dva měsíce odloudil mu skoro všechnu městskou praxi. Vybojoval, a sice velmi lehce, i takové koně, jichž se Kulikov již dávno úplné vzdal. Vyléčil i takové, jimž nevěděli rady ani městší zvěrolékaři. Tento mužík dostal se k nám spolu s jinými za falšování peněz. Měl toho zapotřebí, aby se na stará léta vpletl jako spolupodnikatel do takové záležitosti! Vždyť nám sám se smíchem vypravoval, jak ze tří pravých zlaťáku fabrikovali všeho všudy jeden falešný.

Kulikov byl trochu uražen jeho zvěrolékařskými úspěchy; počalať i jeho sláva mezi trestanci blednouti. Vydržoval si na předměstí milenku, chodil v plyšovém dlouhém kabátě, nosil stříbrný prsten, náušnici a své vlastní boty s lemováním, a najednou pro ztrátu důchodů byl přinucen státi se krčmářem, a proto všichni očekávali, že nyní při koupi nového Hnědáka soupeřové se, dost možná, ještě poperou. Čekali se zvědavostí. Každý z nich měl svou stranu. Náčelníci obou stran již se počali rozčilovati a ponenáhlu si počínali vyměňovati nadávky. Sám Jelkin svraštil už svůj chytrácký obličej v nejsarkastičtější úsměšek. Ale vypadlo to jinak. Kulikova ani nenapadlo, aby nadával; za to i bez nadávek se zachoval mistrně. Započal ústupkem, ba vyslechl i uctivě kritické mínění svého soupeře, ale chytiv ho za jedno slovo, upozornil ho skromně, ale důrazně, že se mýlí zejména v té a v té věci. Slovem Jelkin byl poražen velice neočekávaně a uměle, i ačkoliv prvenství zůstalo i na dále jemu, byla přec i Kulikovská strana spokojena.

„Ne, braši, je vidět, že ho tak lehce neporazíte; dovede se brániti; kde pak!" tvrdili jedni.

„Jelkin umí víc!" namítali druzí, ale namítali to jaksi ústupně.
Obě strany počaly najednou mluviti v neobyčejně smířlivém toně.

„Ne že by víc uměl, ale ruku má lehčí. A co se týče zvířete, také se Kulikov nelekne."

„Ba nelekne, hochu!"

„Nelekne…"

Nového Hnědáka konečně vybrali a koupili. Byl to dobrý koník, mlaďoučký, pěkný, pevný, a neobyčejně milého, veselého vzezření. Rozumí se, že i ve všech ostatních částech nebylo na něm poskvrnky. Počali smlouvati; vycenili ho za třicet rublů; naši dávali dvacet pět. Smlouvali se ohnivě a dlouho, slevovali a přidávali. Konečně se dali sami do smíchu.

„Což pak budeš peníze brát ze své kapsy?" namítali jedni; „nač pak se smlouvat?"

„Státní pokladny budeme litovat?" volali druzí.

„Přec jen, braši, přec jen to jsou peníze, naše společné…"

„Naše společné! Nu, jest vidět, že nás hlupáky nesejou, ale my se sami rodíme…"

Konečně se shodli na dvacetiosmi rublech. Oznámili majorovi a koupě byla potvrzena. Rozumí se, že ihned přinesli na dvůr chleba a soli a nového Hnědáka s poctivostí uvedli do káznice. Zdá se, že nebylo trestance, jenž by ho při té příležitosti nepopleskal po šíji, aneb ho nepohladil po tlamě. Hned téhož dne zapřáhli Hnědáka, aby vozil vodu, a všichni se zvědavě dívali, jak nový Hnědák potáhne svůj sud. Náš vodovoz Roman pohlížel na nového koníka s neobyčejnou samolibostí. Byl to mužík asi padesátiletý, mlčelivé a usedlé povahy. Vůbec všichni ruští kočí bývají nadmíru usedlé, ba i mlčelivé povahy, jako by vskutku bylo pravda, že stálé zacházení s koňmi sděluje člověku jakousi zvláštní usedlost, ba i vážnost. Roman byl tichý, ke všem laskavý, ne mnohomluvný, šňupal z růžku tabák a neustále od nepamětných dob obíral se káznickými Hnědáky. Nově koupený byl už třetí.

U nás byli všichni přesvědčeni, že káznici sluší hnědá barva, že prý to sluší k našemu stavení. To potvrzoval i Roman. Strakatého nekoupili by na příklad za nic na světě. Povinnost vodovoza zůstávala jakýmsi právem neustále na Romanovi a nikdy nikoho by u nás ani nenapadlo, aby mu upíral onoho práva. Když padl starý Hnědák, nikomu nepřišlo na mysl, ani samému majorovi, aby dával v něčem vinu Romanovi; vůle boží a konec! Ale Roman je dobrý kočí.

Brzy se Hnědák stal miláčkem káznice. Trestanci, ač jsou lidé suroví, často k němu přistupovali a hladili ho. Když Roman, vrátiv se od řeky, zavíral vrata, jež mu otevřel poddůstojník, Hnědák, jenž už vjel do dvora káznice, zastavil se se sudem a čekal, šilhaje po něm očima. „Jdi sám!" zvolá na něho Roman, a Hnědák ihned veze sám, dojede ke kuchyni a zastaví se, čekaje, až přijdou kuchaři a parášníci s vědry, aby načerpali vody. „Chytrý Hnědák !" volají na něho; „sám přivezl!… Poslouchá!"

„A vždyť opravdu: hovado a rozumí!"

„Chlapík Hnědák !"

Hnědák vrtí hlavou a frká, jako by opravdu, rozuměl a byl spokojen pochvalami. Při takové příležitosti pokaždé mu někdo přinese chleba se solí. Hnědák žere a opět zakývá hlavou, jako by říkal: „Znám tě, znám! já jsem hodný koníček, i ty jsi hodný člověk!"

Také jsem Hnědákovi rád přinášel chléb. Bylo jaksi příjemno dívati se na jeho hezkou tlamu a cítiti na dlani jeho měkké, teplé pysky, obratně sbírající dárek.

Vůbec naši trestanci by mohli milovati zvířata, a kdyby jim dovolili, s radostí by si zavedli v káznici množství domácího dobytka a ptactva. Zdálo by se, co může více změkčiti, ušlechtiti surovou, zvířecí povahu trestancovu, když ne takové zaměstnání? Ale to se nedovolovalo. Ani řády naše, ani místo toho nedovolovalo.

Avšak v káznici po celou dobu mého pobytu zdržovalo se náhodou několik zvířat. Kromě Hnědáka měli jsme psy, husy, kozla Vásku, a jednu dobu zdržoval se u nás orel.

V hodnosti stálého káznického psa zdržoval se u nás, jak bylo už výše řečeno, Šárik, rozumný a dobrý pes, s nímž jsem žil v stálém přátelství. Ale protože se pes u všeho prostého lidu pokládá za zvíře nečisté, jemuž se nesluší ani pozornost věnovati, proto i Šárika si skoro nikdo u nás nevšímal. Žil milý pes, spával na dvoře, žral zbytky z kuchyně a v nikom nebudil zvláštního zájmu pro sebe, avšak všechny znal a každého v káznici pokládal za svého pána. Když se trestanci vraceli z práce, na pouhé volání na strážnici: „Svobodníka!" přiběhl k vratům, laskavě vítal každou skupinu, vrtěl chvostem, a přívětivě se díval do očí každému příchozímu, čekaje sebe menšího zalichocení. Ale v prodlení mnoha let nedočkal se od nikoho laskavého slovíčka, od nikoho, leda snad ode mne. Za to však mne také miloval více, než každého jiného.

Nevím, jakým způsobem se vyskytl potom u nás v káznici ještě druhý pes, Bělka. Třetího, Kulťapku, jsem přinesl kdysi sám z práce; bylo to ještě štěně. Bělka byla podivný tvor. Kdosi ji přejel vozem a její hřbet byl prohnut dovnitř, tak že, když utíkala, zdálo se z pozadí, že běží jakási dvě bílá zvířata, srostlá spolu. Kromě toho celá byla jaksi prašivá a oči se jí hnojily; ohon měla oblezlý, skoro celý lysý a neustále schlípený. Cítíc, že jí bylo ublíženo osudem, rozhodla se patrně býti zkroušenou. Nikdy na nikoho neštěkala ani nevrčela, jako by nesměla. Zdržovala se nejvíce pro chléb za kasárnami; spatřila-li někoho z našich, ihned, ještě na několik kroků, převalila se na důkaz pokory na záda, jako by řekla: „Dělej se mnou, co je ti libo, vždyť já, vidíš, ani nepomýšlím na odpor." A každý trestanec, před kterým se převalila, kopnul ji obyčejně botou, jako by to pokládal za svou nezměnitelnou povinnost. „Eh, ty mrcho!" volávali přitom trestanci. Ale Bělka si nedovolila ani zakňučet, a když už cítila příliš velikou bolest, jen jaksi hluše a žalostně vyla.

Taktéž se pokaždé překotila před Šárikem a před každým jiným psem, když za svými záležitostmi vyběhla za ohradu. Přiházívalo se, že se překotila a ležela tiše, když se na ni některý veliký vislouchý pes rozběhl s rykotem a štěkotem. Ale psům se líbí zkroušenost a pokora u tvorů jim podobných. Zuřivý pes okamžitě krotnul zastavoval se s jakousi zádumčivostí před pokornou Bělkou, ležící před ním nohama vzhůru a zvolna, s velikou zvědavostí počínal ji očichávati na všech částech těla. Co si asi v tu chvíli mohla mysliti Bělka, jež se třásla po celém těle? „A což, jestliže mne lotr chňapne?" kmitlo jí bezpochyby hlavou. Ale hafan, když ji bedlivě očichal, zanechal jí konečně, nenacházeje v ní bezpochyby ničeho lákavého. Bělka ihned vyskočila a opět se pustila svým kulhavýna během za dlouhou řadou psů, kteří provázeli nějakou Žučku. A ačkoli věděla zcela jistě, že se s Žučkou nikdy blíže neseznámí, přece jí bylo útěchou v její neštěstí, když mohla aspoň z povzdálí pokulhat si za ní. Na poctu přestala asi dávno již pomýšleti. Pozbyvši všeliké naděje do budoucna, žila pouze pro ten kus chleba a byla si toho úplně vědoma.

Pokusil jsem se kdysi přivnaditi ji; to bylo pro ni něco tak nového a neočekávaného, že nenadále všechna přisedla k zemi, na všechny čtyři tlapy, celá se zachvěla a hlasitě počala skoliti radostí. Ze soustrasti častěji jsem ji pak pohladil. Zato kdykoli mne potkala, ihned se vždy dala do kňučení. Sotva že mne zdaleka pozoruje, už kňučí, kňučí jaksi bolestně, až k pláči. Skončila tím, že ji za ohradou na valu roztrhali psi.

Zcela jiné povahy byl Kulťapka. Proč jsem ho přinesl z dílny do káznice, když byl ještě slepým štěnětem, sám nevím. Bylo mně příjemno ho krmit a vychovávat. Šárik ihned přijal Kulťapku pod svoji ochranu a spal vedle něho. Když Kulťapka povyrostl, dovoloval mu, aby ho kousal do uší, aby ho trhal za chlupy a hrál si s ním, jak si obyčejně hrávají staří psi se štěňaty. Podivno, že Kulťapka vlastně nerostl do výšky, nýbrž jen do délky a do šířky. Srsť měl lochmatou, jakési světle popelavé barvy; jedno ucho mu rostlo dolů, druhé vzhůru. Povahy byl ohnivé a nadšené, jako každé štěně, jež radostí, že vidí svého pána, obyčejně se rozkňučí, rozkřičí, leze ho lízat do samé tváře, a zároveň hned před vámi není s to. aby zadrželo i své ostatní city. „Jen aby bylo viděti nadšení, a na slušnost netřeba se ohlížeti!"

Ať jsem byl kdekoliv, jakmile jsem zvolal „Kulťapko!", z nenadání se objevil někde za rohem, jako by ze země vyskočil, a s radostným kňučením letěl ke mně, vale se a kutáleje cestou jako klubko. Hrozně jsem si zamiloval toho maličkého netvora. Zdálo se, že mu osud chystá pro život hojnost samé jen radosti. Ale jednoho překrásného dne obrátil na něho zvláštní pozornost trestanec Neustrojev, jenž se zabýval šitím ženských střevíců a vyděláváním koží. Cosi ho z nenadání překvapilo. Zavolal k sobě Kulťapku, omakal jeho srst a laskavě ho převalil na hřbet. Kulťapka, jenž ničeho nepodezříval, kničel radostí. Ale následujícího rána zmizel. Dlouho jsem ho hledal, ale jako by do vody padl. Teprve po dvou nedělích se všechno vysvětlilo. Kulťapkova kožešina se Neustrojevu velice zalíbila. Stáhl ji s něho, vydělal a užil jí za podšívku do aksamitových zimních botek, které si objednala u něho paní auditorová. Botky mně ukázal, když byly hotovy. Srsť byla podivuhodna. Ubohý Kulťapka!

V naší trestnici mnozí se zabývali vyděláváním koží a trestanci často přiváděli s sebou psy s pěknou srstí, kteří pak okamžitě zmizeli. Některé ukradli, některé i kupovali. Pamatuji se, jak jsem kdysi za kuchyní spatřil dva trestance. Radili se spolu o něčem a velmi se činili. Jeden z nich držel na provaze krásného, velikého, černého psa, patrně drahého plemene. Jakýsi dareba lokaj odvedl ho svému pánovi a prodal našim příštipkářům za třicet kopějek stříbra. Trestanci se chystali psa pověsiti. To se dělo velmi pohodlně; kůži stáhli a trup hodili do veliké a hluboké jámy na pomeje, která se nacházela v nejzadnějším koutě naší káznice, a která v létě za silného parna strašně zapáchala. Čistili ji zřídka. Ubohý pes jako by byl tušil, jaký osud se mu chystá. Zpytavě a nepokojně pohlížel na nás tři, na jednoho po druhém a zřídka jen si dovolil zavrtěli svým huňatým, spuštěným ohonem, jako by nás chtěl obměkčiti tímto důkazem své důvěry v nás. Honem jsem odešel, a oni ovšem dokončili své dílo šťastně.

Husy se u nás objevily také jaksi náhodou. Kdo si je zavedl a komu vlastně náležely, nevím; ale po jistou dobu působily veliké potěšení trestancům a byly známy dokonce i ve městě. Vylíhly se v káznici a chovali je v kuchyni. Když hejno povyrostlo, přivykly všechny, celým hejnem choditi spolu s trestanci na práci. Sotva že zarachotil buben a káznice se přihrnula ke vratům, naše husy vyběhly s křikem za námi s roztaženými křídly, jedna za druhou přeskakovaly přes vysoký práh u dvířek, a pokaždé se ubíraly na pravé křídlo, kde se seřadily, čekajíce, až bude po přehlídce. Připojovaly se vždy k největšímu zástupu a při práci se pásly někde na blízku. Jakmile se trestanci hnuli s práce nazpět do káznice, zdvihaly se i husy. Po pevnosti se roznesla pověst, že husy chodí s trestanci na práci. „Hleďte, trestanci táhnou se svými husami!" říkávali lidé na potkání; „a jak pak jste je k tomu přiučili?" — „Tu máte pro husy!" prohodil jiný a dal almužnu. Ale přese všechnu jejich oddanost všechny je pobili k jakémusi svátku, jímž se končil půst.

Zato našeho kozla Vásku nebyli by zabili za nic na světě, kdyby se nebyla přihodila zvláštní okolnost. Také nevím, odkud se vzal u nás a kdo ho přinesl, ale z nenadání octnul se v káznici malinký, běloučký, hezoučký kozlík. Za málo dní stal se obecným miláčkem všech a zároveň všeobecným předmětem zábavy, ba i radosti. Našli si i příčinu, proč ho chovati; je prý nutno držeti v káznici při konírně kozla. *) Ale kozel se nezdržoval v konírně, nýbrž z počátku v kuchyni, a potom v celé káznici. Byl to velice graciósní a velice čtverácký tvor. Přibíhal na zavolání, vyskakoval na lavici, na stoly, trkal se s trestanci, byl vždycky veselý a zábavný. Jednou, když už mu prokukovaly pořádné růžky, napadlo kdysi z večera Lezgína Babaje, jenž seděl před kasárnou na zápraží v zástupu

*) Ruská pověra. V noci prý přicházívá do konírny skřítek a projíždí se na koních, od čehož slábnou. Aby nechal koně na pokoji, staví do konírny kozla, na němž se pak skřítek projíždí.

Pozn. překl.

druhých trestancův, aby se s ním potrkal. Dlouho se již sráželi čely — bylať to zamilovaná zábava trestanců s kozlem — když tu Váska najednou vyskočil na nejvyšší schůdek zápraží, a sotva že se Babaj uhnul stranou, v okamžiku se zdvihl na zadní nohy, přitiskl k sobě přední nožky a ze vší síly trknul Babaje do týla, tak že tento sletěl střemhlav se zápraží k nesmírné radosti všech přítomných a přede vším samého Babaje. Slovem Vásku měli všichni velice rádi.

Když povyrostl, vykonána na něm po všeobecné a vážné poradě známá operace, kterou naši zvěrolékaři výborně uměli prováděti. „Jináče bude všude smrděti kozlovinou," vysvětlovali trestanci. Následkem toho počal Váska náramně tloustnouti. Ovšem také ho krmili jako na jatky. Konečně z něho vyrostl krásný veliký kozel, s předlouhými rohy a neobyčejně tlustý. Kráčel-li, zrovna se převaloval se strany na stranu. Také se naučil choditi s námi do práce na potěchu trestancův i potkávajícího nás obecenstva. Všichni znali káznického kozla Vásku. Někdy, když pracovali ku příkladu na břehu, natrhali trestanci ohebných vrbových proutků, k tomu ještě nějakého listí, nasbírali na valu kvítí a tím vším vyzdobili Vásku; rohy mu opletli proutky a květinami, celé tělo ozdobili věncovím. Pak se Váska vracíval do trestnice — vždycky v čele trestanců — ozdobený a okrášlený, a trestanci kráčeli za ním, jako by se jím vychloubali před mimojdoucími.

Tak daleko zašla tato jejich láska ke kozlovi, že některým z nich jako dětem přišla do hlavy myšlénka, „nebylo-li by dobře, pozlatiti Váskovi rohy?" Ale jen si tak o tom promluvili, ale nevykonali toho. Ostatně, pamatuju se, že jsem se ptal tehdáž Akima Akimyče, po Isaji Fomičovi našeho nejlepšího pozlacovače, možno-li skutečně kozlovi rohy pozlatití? On si nejprve pozorně prohlédl kozla, důkladně všechno uvážil a pak odpověděl, že by bylo možno, „ale dlouho to držeti nebude, a mimo to by to bylo zhola zbytečno". Tím ta záležitost byla vyřízena.

A dlouho by byl Váska ještě prožil v káznici, a byl by skonal leda od zádechu; ale jednou, vraceje se v čele trestanců z práce vyzdobený a okrášlený, setkal se s majorem, který jel v drožce. „Stůj!" zařval major; „čí je kozel?" Řekli mu. „Jakže! V káznici jest kozel a bez mého dovolení! Zavolat poddůstojníka!" Přišel poddůstojník a hned bylo poručeno kozla okamžitě zařezati, kůži stáhnouti, prodati na trhu a stržené peníze připojiti k erárním trestnickým penězům, maso však dáti trestancům do ščí. V káznici o tom pohovořili, politovali kozla, ale neposlechnouti nesměli. Vásku zařízli nad naší jamou na pomeje. Maso koupil jeden z trestanců všechno najednou, zaplativ káznici půl druhého ruble. Za ty peníze nakoupili preclíků a ten, jenž koupil Vásku, rozprodal ho po kusech svým soudruhům na pečeni. Maso bylo vskutku velice chutné.

Zdržoval se u nás nějaký čas v káznici také orel karaguš z rodu stepních nevelkých orlů. Kdosi ho přinesl do káznice raněného a ztýraného. Celá káznice ho obstoupila; nemohl lítati; pravé křídlo jeho vláčilo se po zemi, jedna noha byla vymknuta. Pamatuju se, jak se hněvivě rozhlížel kolem, dívaje se na zvědavý zástup, a rozvíral svůj zakřivený zobák, hotově se prodati svůj život co nejdráž. Když se na něho nadívali do syta a počínali se rozcházeti, odbelhal se pokulhávaje a poskakuje o jedné noze, mávaje při tom zdravým křídlem, do nejvzdálenější části káznice a schoval se do kouta, přituliv se až k samé ohradě. Zde strávil u nás tři měsíce a za celou tu dobu nevyšel ani jedenkrát ze svého koutka.

Z počátku přicházeli často dívat se na něho a štvali na něho psa.Šárik se vrhal na něho vztekle, ale patrně se bál přistoupiti blíže, což velice bavilo trestance. „Zvíře," říkávali; „nedá se!" Později však i Šárik mu bolestně ubližoval; jeho strach minul a když ho trestanci štvali, dovtípil se chytati ho za raněné křídlo. Orel se bránil ze všech sil drápy a zobákem, a hrdě i divoce, jako raněný král, přituliv se do svého koutka, rozhlížel se po zvědavcích, kteří se přišli na něho dívat. Ale konečně všechny omrzel; všichni jím povrhli, zapomněli na něho, avšak každého dne možno bylo viděti vedle něho kousky čerstvého masa a střípek s vodou. Někdo přece ho tedy ošetřoval. Orel z počátku ani jísti nechtěl, nejedl několik dní; ale pak přece počal přijímati potravu, nikdy však přímo z ruky, nebo za přítomnosti diváků. Hodilo se, že jsem ho mohl nejednou pozorovati zdálí. Když nikoho neviděl a domníval se, že je sám, odhodlal se časem vyjiti nedaleko ze svého kouta, belhal podél břeven asi na dvacet kroků od svého místa, pak se vracel nazpět, pak si opět vyšel, jako by se snažil pohybovati se. Když mne spatřil, spěchal ihned ze všech sil, kulhaje a poskakuje, na své místo, a pohodiv nazpět hlavou, rozevřel zobák, rozježil se, jsa v okamžiku hotov k boji. Nijakým lichocením jsem ho nemohl obměkčiti; kousal a bil sebou, masa ode mne nepřijímal, a po celou dobu, co jsem nad ním stával, upíral svůj zlý, pronikavý pohled přímo mně do očí. V samotě a plný hněvu očekával smrt, nedůvěřuje nikomu a nesmiřuje se s nikým. Konečně trestanci jako by si byli na něho vzpomněli, a ačkoliv se nikdo o něho nestaral, nikdo si ho nevšímal skoro dva měsíce, najednou ve všech jako by byla vznikla soustrast k němu. Smluvili se, že by měli orla vynésti. „Ať třeba zdechne, jen ne v káznici," tvrdili trestanci.

„Toť víme, je to pták volný, surový, k ohradě ho nepřiučíme," souhlasili druzí.

„Je vidět, že není takový, jako my," dodal kdosi.

„Nu, tys na to padl! Vždyť to je pták a my jsme lidé !"

„Orel, braši, jest cař lesů…" počal vykládati Skuratov, ale nikdo ho tentokrát neposlouchal. Jednou po obědě, když buben zavolal do práce, sebrali orla, stiskli mu zobák rukou, protože se počal zuřivě práti, a nesli ho z káznice. Přišli k valu. Asi dvanáct osob, jež se nacházely v oné skupině, byly zvědavy, kam se obrátí orel. A divná věc: všichni byli čímsi potěšeni, jako by sami z části obdrželi svobodu.

„Vidíte, psí maso! My mu činíme dobře a on jen kouše !" podotknul trestanec, jenž ho držel, dívaje se skoro s láskou na zlého ptáka.

„Nu, pusť ho, Mikitko!"

„Ba pravda, jemu jest málo slibovati třebas čerta ve vaku. Vůli mu dej, opravdovou volnou svobodu."

Hodili orla s valu do stepi. Bylo to pozdě na podzim, za chladného, soumračného dne. Vítr svištěl po holé stepi a šelestil zežloutlou, vyschlou, chomáčovitou stepní travou. Orel se pustil přímo, mávaje zdravým křídlem a jako by chvátal utéci od nás, kam ho oči ponesou. Trestanci zvědavě sledovali, jak se míhala ve trávě jeho hlava.

„Vidíte ho!" zadumčivě prohodil jeden.

„A neohlédne se!" přidal druhý. „Ani jednou, braši, se neohlédl.
Jen běží!"

„A ty's si myslil, že se vrátí, aby nám poděkoval?" poznamenal třetí.

„Inu vímeť, svoboda! Svobodu ucítil."

„Ba ano, svobodu."

„Už ho není vidět, braši…"

„Což tam stojíte? Hýbejte se!" zvolali průvodčí a všichni se mlčky loudali do práce.

VII.

Stížnost.

Počínaje tuto hlavu, pokládá vydavatel zápisek nebožtíka Alexandra Petroviče Gorjančikova za svou povinnost podati čtenářům následující sdělení:

V první hlavě „Zápisek z mrtvého domu" bylo pověděno několik slov o jistém otcovrahu, rodem šlechtici. Byl mimo jiné uveden za příklad, jak bezcitně mluvívají trestanci o zločinech, jichž se dopustili. Bylo též řečeno, že se vrah při soudu nepřiznal k svému zločinu, ale že, soudě dle řečí lidí, kteří znali všechny podrobnosti jeho historie, fakta byla v té míře jasna, že nebylo možná nevěřiti, že se zločinu dopustil. Titéž lidé vypravovali skladateli „Zápisek", že život zločincův byl úplně nepořádný, že nadělal dluhů a zabil svého otce, dychtě po dědictví po něm. Ostatně celé město, v němž onen otcovrah býval dříve úředníkem, vypravoval jeho historii také tak. Že tomu skutečně tak, o tom má vydavatel „Zápisek" dosti spolehlivé zprávy. Konečně bylo řečeno v „Zápiskách", že v káznici býval otcovrah vždy v nejlepší, nejveselejší duševní náladě; že to byl rozmazlený, lehkomyslný, v nejvyšší míře nepředložený člověk, ačkoli nikoli hloupý, a že spisovatel „Zápisek" nikdy při něm neshledával zvláštní nějaké surovosti. K tomu byla připsána poznámka: „Rozumí se, že jsem nevěřil v onen zločin."

Nedávno obdržel vydavatel „Zápisek z mrtvého domu" zprávu ze Sibiře, že trestanec byl opravdu úplně nevinen a že deset let trpěl v káznici úplně za darmo; že nevinnost jeho byla dokázána soudně, oficiálně. Že se praví vinníci našli a přiznali se a že byl nešťastný už propuštěn z káznice. Vydavatel nemůže nikterak pochybovati o pravdivosti této zprávy…

Netřeba k tomu ničeho dodávati. Není třeba mluviti a šířiti se o hlubokém tragismu v onom fakte, o pohubeném hned z mládí životě, stráveném za tak hrozného obvinění. Faktum to jest příliš pochopitelno, příliš ohromující samo o sobě.

Máme za to, že vyšla-li na jevo možnost takového fakta, tedy sama tato možnost přidává ještě novou, neobyčejně ostrou črtu k charakteristice a úplnosti obrazu Mrtvého domu.

A nyní pokračujeme.

Pravil jsem již výše, že jsem se konečně vpravil do svého postavení v káznici. Ale ono „konečně " dostihovalo se velmi z tuha a bolestně a příliš pomaloučku. Ve skutečnosti jsem potřeboval skoro rok času na to a to byl nejtěžší rok mého života. Proto se celý se všemi podrobnostmi vtiskl do mé paměti. Zdá se mi, že si každou hodinu onoho roku pamatuju po pořádku. Také jsem pravil, že i jiní trestanci nemohli přivyknouti k onomu životu. Pamatuju se, jak jsem v onom prvním roce často uvažoval sám u sebe: „Což oni? Jak je jim? Je-li možno, aby byli klidni?" A otázky ty velice mne zajímaly. Připomenul jsem již, že tam všichni trestanci žili, jako by nebyli doma, nýbrž kdesi v zájezdní hospodě, kdesi na cestě, na zastávce nějaké. I tací lidé, kteří sem byli poslaní na celý život, spěchali kamsi, nebo se jim stýskalo, a každý bez výjimky blouznil o něčem nemožném. Tento věčný neklid, vyjadřovaný třebas mlčky, ale patrně; tato podivná náhlost a nedočkavost v nadějích, časem bezděky projevovaných, někdy tak bezdůvodných, že se podobaly horečnému blouznění, a — což nejvíce překvapovalo — vznikavších nezřídka v hlavách, na pohled nejpraktičtějších: vše to dodávalo neobyčejného vzezření a charakteru onomu místu, a sice tak neobyčejného, že snad právě tyto črty tvořily jeho nejvíce charakteristickou vlastnost. Člověk cítil jaksi skoro hned na první pohled, že něco podobného není za káznicí. Zde všichni byli blouznílkové a to bilo do očí. Pociťovalo se to bolestně právě proto, že blouznivost dodávala většině káznice zasmušilého a mračného vzezření, jakéhosi nezdravého vzezření. Ohromná většina byla mlčenlivá a zlostná až k nenávisti, nerada vystavovala své naděje na odiv. Prostomyslnost, upřímnost byly v opovržení.

Čím nemožnější byly naděje a čím více pociťoval tuto nemožnost sám blouznílek, tím zatvrzeleji a přísněji je tajil sám pro sebe, ale vzdáti se jich nemohl. Kdo ví, snad se některý styděl za ně sám před sebou. V povaze ruské je tolik positivního a tolik střízlivosti v názorech a tolik vnitřního sarkasmu nad samým sebou… Dost možná, že pro tuto stále v sobě tajenou nespokojenost se samým sebou bylo v oněch lidech tolik netrpělivosti při každodenním jich styku mezi sebou, tolik nesmířlivosti a tolik posměchu jednoho nad druhým. A stalo-li se, že na příklad vyskočil z nenadání někdo z nich, kdo byl více naivní a nedočkavý, a prohodil někdy na hlas to, co všem jim vězelo na mysli, pouštěl se do blouznění a nadějí, tu ho ihned hrubě zakřikovali, přerušovali a vysmáli se mu; ale zdá mi se, že nejhorlivějšími mezi pronásledovateli byli právě ti, kteří sami ve svých snech a nadějích zabíhali ještě mnohem dále než on.

Na lidi naivné a prostosrdečné pohlíželi u nás, jak jsem již pravil, všichni vůbec jako na nejprostší hlupáky a chovali se k nim s opovržením. Jeden každý byl na tolik mrzutý a samolibý, že počínal přezírati člověka přívětivého a prostého samolibosti. Kromě těchto naivných a přihlouplých mluvků všichni ostatní, to jest mlčenliví, dělili se na dobré a zlé, na mrzuté a přívětivé. Mrzutých a zlých bylo nepoměrně více; byl-li který z nich náhodou již od přírody mluvkou, byli to zcela jistě samí znepokojující klevetníci a pobuřující závistníci. Do všeho cizího se míchali, ačkoli své vlastní duše, svých vlastních tajemství nikomu nevystavovali na odiv. Nebylo to v modě, zvykem to nebylo.

Dobří — jich byl neveliký houfek — byli tiši, mlčky tajili pro sebe své naděje a ovšem byli náchylnější k nadějím a víře v ně, než mrzutí. Ostatně, zdá se mi, že byl v káznici ještě jeden druh, to jest takoví, kteří pozbyli nadobro vší naděje. Takovým byl na příklad i stařec ze Starodubských osad; ale na všechen způsob takových bylo velmi málo. Stařeček byl na pohled spokojen — však jsem již o něm mluvil — ale dle některých známek soudím, že duševní jeho stav musil býti hrozný. Ostatně on měl něco, co ho mohlo spasiti, co ho mohlo vyvěsti z takového stavu: totiž modlitbu a domněnku, že jest mučedníkem. Trestanec, jenž se pomátl na bibli a přišel o rozum, o němž jsem se již zmínil, a který se vrhl s cihlou na majora, byl bezpochyby také jeden z těch, kteří zoufali, kteří úplně pozbyli vší naděje; a protože úplně bez naděje žíti nelze, proto si vymyslil způsob, jak by vyšel z takového nemožného stavu, a východem tím mu bylo dobrovolné, skoro nastrojené mučednictví. Vyznalť, že se vrhl na majora, aniž měl čeho proti němu, a sice pouze proto, že si přál podstoupiti mučednictví. A kdo ví, jaký psychologický process se odehrál tehdá v jeho duši! Bez jakéhosi cíle a snahy po dosažení toho cíle nežije ani jeden živý člověk. Ztratil-li člověk cíl a naději, obrátí se ze stesku nezřídka v netvora… Cílem všech našich byla svoboda a odchod z káznice.

Ostatně i nyní se snažím rozděliti celou naši káznici na různé druhy; je-li to však možno? Skutečnost jest nekonečně různorodá v poměru ke všem, i sebe chytřejším důsledkům abstraktní mysli a nepřipouští ostrých a makavých rozdílův. Skutečnost směřuje k rozdrobování. My jsme přece také měli svůj život; ať si byl jakýkoliv, ale přece to byl život, ne pouze oficiální, nýbrž vniterný, svůj vlastní život.

Ale jak jsem již z části připomenul, nemohl jsem a ani jsem neuměl proniknouti do vnitřních hlubin onoho života na počátku mého pobytu v káznici, a proto všechny vnější projevy tamního života trápily i mne tehdá nevýslovnou stísněností. Počínal jsem časem prostě nenáviděti své soudruhy, kteří byli právě takovými trpiteli, jako já. Závidíval jsem jim dokonce, že jsou přec jenom mezi svými, ve své společnosti, rozumějí si na vzájem, ačkoli se jim ve skutečnosti zhnusila všem, právě tak jako mně, a všechny je omrzela ona společnost, udržovaná pohromadě důtkami a holí, tedy ono vynucené družstvo, a každý sám o sobě hleděl někam ode všech stranou. Opakuju opětně, že ta závist, která padala na mne v okamžiku hněvu, měla svůj zákonný důvod. Vždyť opravdu se rozhodně klamou ti, kdo tvrdí, že šlechtici, vzdělanému člověku atd. jest rovněž tak těžko v našich káznicích a trestnicích, jako kterémukoli mužíku. Vím a slýchal jsem o takové domněnce za poslední doby, čítal jsem o tom.

Zásada oné ideje jest správná, humánní. Všichni jsme lidé, všichni smrtelní. Ale idea ta jest příliš abstraktní. Spouští se při ní se zřetele příliš mnoho praktických podmínek, jež možno pochopili nejinak, než v samé skutečnosti. Pravím to nikoli proto, že šlechtic a vzdělanec jako by cítili jemněji, byli citlivější, proto že jsou rozvitější. Duši a její rozvoj těžko měřiti jakýmsi společným, středním měřítkem. Ani samo vzdělání nemůže v tomto případě býti měřítkem. Já první jsem hotov dosvědčiti, že jsem i v nejméně vzdělaných, nejvíce uhnětených massách, že jsem i mezi takovými trpiteli shledával příznaky nejjemnějšího duševního rozvoje. Přiházelo se v káznici, že člověk znal trestance po několik let a domníval se o něm, že je to zvíře a ne člověk, že jím opovrhoval. Náhle přijde náhodou okamžik, ve kterém duše jeho bezděčným hnutím vystoupí na povrch a člověk v ní spatří takové bohatství, city, srdce, tak jasné srozumění svého vlastního i cizího strádání, že jako by se mu náhle oči otevřely a v prvním okamžiku ani nechce věřiti, že to sám uviděl a uslyšel. Stává se i naopak: Vzdělanost srovná se někdy s takovým barbarstvím, s takovým cynismem, že se vám zhnusí, a ať jste sebe lepšími anebo sebe více předpojatými, nenaleznete v srdci svém ani omluvy, ani ospravedlnění.

Nemluvím též o změně zvyků, způsobu života, stravy atd., což je všechno pro člověka z vyšších tříd společenských ovšem těžší než pro mužíka, jenž nezřídka na svobodě trpíval hlad, kdežto v káznici vždycky se nají do syta. Nebudu se ani o to příti. Dejme tomu, že pro člověka, obdařeného jen trochu silnější vůlí, všechno to je hloupost u porovnání s jiným nepohodlím, ačkoli změna zvyku není ve skutečnosti vskutku nijaká maličkost, ani poslední věc. Ale jsou nepohodlí, před nimiž vše to bledne v takové míře, že si člověk nevšímá ani špinavého obydlí, ani útisků, ani hubené, nečisté stravy. Nejrozhýčkanější mazlíček, nejrozněženější choulostivec, když popracuje v potu tváří tak, jak nikdy nepracovával na svobodě, bude jisti i černý chléb, i šči se šváby. K tomu se dá ještě přivyknouti, jak připomíná humoristická trestanecká píseň o bývalém mazlíčku, jenž se dostal do káznice:

Kyselé mně zelí s vodou dají, a já jím, až za ušima praští.

Nikoliv, nejdůležitější jest to, že každý z nově příchozích za dvě hodiny po svém příchodu stává se v káznici právě takovým, jací jsou všichni ostatní, on je tu doma, stává se rovnoprávným hospodářem v trestaneckém družstvu, právě takovým hospodářem, jako každý jiný. Všichni mu rozumějí, i sám on všem rozumí, všem je známý a všichni ho pokládají za svého. Avšak zcela něco jiného je člověk urozený, šlechtic. Buď si jakkoli spravedliv, dobr, rozumen, přece ho budou celá léta nenáviděti a přezírati všichni, celými massami; jemu neporozumějí a hlavně — nebudou mu věřiti. Není jim soudruhem ani přítelem, a třebas by dostihl po letech toho, že mu nebudou ubližovati, zůstane přece mezi nimi cizím, a věčně bude s bolestí seznávati svou odloučenost a svou osamělost. Tato odloučenost vzniká někdy zcela bez zlého úmyslu se strany trestanců, jen tak prostě, bezděčně. Není to člověk jejich společnosti, a dost. A nic není hroznějšího, než přebývati v cizí společnosti. Mužík, přivedený z Taganroga do Petropavlovského přístavu, ihned tam najde právě takového ruského mužíka, ihned se s ním domluví a dohodne, a za dvě hodiny snad už budou žíti spolu co nejspokojeněji v jedné jizbě, nebo v jednom staně.

Jinak se to má s člověkem urozeným. Jeho dělí od prostého lidu hluboká propast, a poznává se to ve vší úplnosti teprv tehdy, když urozený náhle sám působením vnějších okolností, ve skutečnosti, opravdově pozbude svých dřívějších práv a převrátí se v prostého člověka. Nestane-li se to, obcujte třebas po celý svůj život s lidem, scházejte se s nimi třebas po čtyřicet let každodenně, na příklad v úřední povinnosti, tedy v úředně přijaté formě, anebo třebas jen tak, prostě po přátelsky, jako dobrodinec a v některém smyslu jako jejich otec — nikdy nepoznáte vlastní podstaty. Všechno bude samý optický klam a nic více. Vždyť já vím, že všichni, rozhodně všichni, kdo budou čísti tyto mé poznámky, řeknou, že nadsazuju. Ale já jsem přesvědčen o jich správnosti. Přesvědčil jsem se o nich ne z knih, ne úvahami, nýbrž ze zkušenosti, a měl jsem hrubě dosti času, abych prozkoumal správnost svého přesvědčení. Snad zvědí svým časem všichni, do jaké míry jest mé tvrzení správné…

Události jako by naschvál potvrzovaly hned při prvním kroku má pozorování a působily na mne dráždivě a bolestně. Toho prvního léta bloudil jsem po káznici skoro sám jediný. Pravil jsem již, že jsem byl v takém stavu duševním, že jsem ani nemohl oceniti a rozlišiti ony trestance, kteří by mne mohli později náviděti, třebas by nikdy nemohli zaujíti téhož stanoviska, jako já. Mel jsem tu ovšem i já soudruhy původu šlechtického, ale tito soudruhové nesnímali s mé duše vší tíhy. Zdálo se mi, že bych na nic nehleděl, ale utéci nebylo kam.

Hle na příklad jeden z těch případů, které mně hned na ponejprv daly nejvíce na srozuměnou, jak jsem tu osamocen, jak zvláštní je mé postavení v káznici. Kdysi onoho prvního léta, již v srpnu, v jasný a horký všední den před jednou hodinou s poledne, kdy obyčejně všichni spali přeď odpolední prací, náhle se zdvihla celá káznice jako jeden člověk, a počala se řaditi na nádvoří trestnice. Já nevěděl o ničem až do posledního okamžiku. Za oné doby tak jsem býval časem zahloubán do samého sebe, že jsem skoro ani nepozoroval, co se děje kolem mne. A káznice byla zatím už plné tři dni vzrušena. Snad počalo ono vzrušení již mnohem dříve, jak jsem se domyslil později, připomínaje si mimoděk různé rozhovory trestancův, a zároveň i zvýšenou svárlivost trestanců, rozmrzelost a zvláště zlostnou náladu, kterou jsem na nich pozoroval za poslední doby. Připisoval jsem to těžkým pracím, nudným, dlouhým letním dnům, bezděčným snům o lesích a volné svobodě, krátkým nocem, za nichž těžko se bylo vyspati do vůle. Možná dost, že vše to se nyní spojilo dohromady, v jeden výbuch, ale záminkou onoho výbuchu byla strava. Již po několik dní stýskali si hlasitě za poslední doby, rozhorlovali se po kasárnách, a zvláště když se scházeli do kuchyně k obědu a k večeři, byli nespokojeni s kuchaři, ano pokusili se i sesaditi jednoho z nich, ale hned zas vyhnali nového a dosadili starého. Slovem všichni byli v jakési nepokojné duševní náladě.

„Práce je těžká a nás krmí slabiznami," zabručí někdo v kuchyni.

„Když ti nechutná, tedy si objednej blamanžé," prohodil druhý.

„Šči se slabiznou jím velmi rád, braši," dodal třetí; „neboť jsou velice chutný."

„A budou-li tě krmit po celou dobu jen slabiznami, také ti bude chutnat?"

„Inu ovšem, je nyní masová doba," mínil čtvrtý; „my se v cihelně dřeme, dřeme a když je člověk s úkolem hotov, chce se žrát. A jakéž pak jídlo je maso od slabizny?"

„A když ne se slabiznou, tedy s osrdím."

„Nu ano, vezmeme-li třebas tohle osrdí. Slabizna a osrdí, pořád jen to jedno zpívají. Což je to za jídlo! Mám pravdu, nebo ne?"

„Ovšem, strava je špatná."

„Kapsu si asi mastí."

„Tomu ty nerozumíš."

„A kdo jiný? Břicho je moje. Kdybychom si takhle všichni společně posteskli, bylo by pomoženo."

„Stěžovati si?"

„Ano."

„Což jsi málo byl ještě bit za tyhle stížnosti? Počkáš si!"

„Ono je pravda," dodal bručivě jiný, jenž až doposud mlčel; „bude to honem, ale málo to vydá. Co budeš mluvit, až se tě optají? To nám napřed pověz ty hlavo s týlem."

„Nu, povím to. Kdyby šli všichni, mluvil bych také spolu se všemi. Nouze je nouze. Někteří tady jedí svou stravu, ale někteří se musí spokojiti s pouhou komisní."

„Aha, závistník bystrooký! Oči se mu rozhořely na cizí majetek."

„Na cizí sousto hubu neotvírej; raděj si přivstaň a své sobě chystej!"

„Chystej!.. Do šedých vlasů se budu o to s tebou příti. Ty's tedy boháč, chceš-li seděti se složenýma rukama?"

„Hlehle boháče Jerošku; má psa a kočku!"

„Ne, opravdu, braši, co tak sedět! Přestaňme se říditi tam těmi blázny. S nás kůži derou. Proč bychom nešli?"

„Proč? Tobě aby napřed rozžvýkal a do huby položil; přivyk' jisti žvýkané. Tady je káznice — to je to proč?"

„Inu jako vždycky; ať pán Bůh rozvadí národy, jen když nakrmí vévody."

„V tom to vězí. Ztloustnul osmioký". Pár běloušů si koupil."

„To proto, že nerad se napije."

„Tuhle se při kartách popral se zvěrolékařem. Celou noc trumfovali. Našeho prý dvě hodiny držel v pěstích. Feďka vypravoval."

„A proto máme šči s osrdím."

„Ach vy hlupáci! Co pak spravíme my v našem postavení."

„Jen kdybychom šli všichni, uviděli bychom, jaké by našel ospravedlnění. Na tom bychom měli státi."

„Ospravedlnění! Dá ti pěstí do zubů a odejde."

„A k tomu tě vezmou ještě do vyšetřování…"

Slovem, všichni byli vzrušeni. Té doby jsme měli vskutku špatnou stravu. A mimo to nabralo se toho více dohromady. Hlavně však všeobecná rozmrzelost, věčně tajená strázeň. Trestanec je svárlivý a spurný již dle své povahy; avšak zřídka se zdvihnou všichni najednou, aneb aspoň ve velkých zástupech. Příčinou toho stálá různost mínění. Každý z nich to sám cítil; to je příčinou, proč bývalo u nás více nadávek než skutků. Avšak tentokrát vzrušení neminulo marně. Počali se scházeti do hromady, radili se v kasárnách, nadávali, připomínali si s hněvem veškeru správu majorovu, pátrali po všech jeho špatnostech.

Zvláště se rozčilovali někteří. V každé podobné záležitosti se vyskytnou podněcovatelé a vůdcové. Vůdcové v těchto případech, totiž když se má přednésti stížnost, jsou lidé vysoce pozoruhodní, a sice nejen v káznici, nýbrž ve všelikých družstvech, četách a pod. Jest to zvláštní typ, jenž si jest všude podoben. Jsou to lidé ohniví, dychtiví po spravedlnosti, a nanejvýš naivně a poctivě přesvědčení o její nezbytné, neodvratné, a hlavně okamžité možnosti. Lidé ti nejsou hloupější, než jiní, bývají mezi nimi i velice rozumní, ale jsou příliš horkokrevní, aby mohli býti dosti

chytrými a vypočítavými. Najdou-li se ve všech podobných případech lidé, kteří dovedou obratně říditi massy a vyhráti věc, jsou to lidé zcela jiného typu vůdcův lidových a přirozených jeho náčelníkův, typu, jenž je u nás velice vzácný.

Avšak ti, o nichž nyní mluvím, totiž začínatelé a vůdcové při stížnostech, skoro vždycky prohrávají svou věc, a rozmnožují za to obyvatelstvo trestnic a káznic. Pro svou horkokrevnost prohrávají, ale pro tutéž horkokrevnost mají značný vliv na massy lidu. Táhnou za nimi konečně s ochotou. Jejich oheň a spravedlivá rozhorlenost působí na všechny, a posléze přimykají se k nim i nejnerozhodnější. Jejich slepá důvěra v úspěch svádí i nejzarytější skeptiky, nehledě na to, že ona důvěra mívá časem tak vratké, tak dětinské důvody, že se divíš, jak mohli za nimi jíti. A hlavní věcí jest, že jdou napřed, a jdou, ničeho se nebojíce. Jako býci vrhají se v před se spuštěnými rohy, často bez náležitého pochopení věci, bez opatrnosti, bez onoho praktického jezuitství, jehož pomocí nezřídka i nejpodlejší a nejnekalejší člověk dobude úspěchu, dostihne cíle a vyjde suchý z vody. Oni však si nezbytně zpřerážejí rohy. V obyčejném životě jsou to lidé z horka nakvašení, pohrdaví, dráždiví a nesnášeliví. Nejčastěji však velice na duchu obmezení, což ostatně tvoří z části jejich sílu. Nejmrzutější je pak na nich to, že místo přímého cíle, vrhají se často na stranu, místo hlavní věci na malichernosti. A to právě bývá jejich záhubou. Avšak massy lidu je chápou, a v tom záleží jejich síla… Ostatně musím pověděti ještě dvě slova o tom, co je to stížnost? . . . . . . . . . . . . .

V naší trestnici bylo několik takových trestanců, kteří tam přišli pro stížnosti. Ti byli nyní nejvíce rozčileni. Zvláště jeden, Martynov, jenž sloužíval v husarském pluku, ohnivý, nepokojný a podezřívavý člověk, jinak poctivý a pravdivý. Druhý byl Vasilij Antonov, člověk jaksi chladnokrevně se rozčilující, s drzým vzezřením, s hrdopyšným sarkastickým úsměškem, neobyčejně rozvitý, jinak však také poctivý a pravdivý. Ale všechny nemohu vyjmenovat; bylo jich mnoho. Petrov mimo jiné stále probíhal sem tam, naslouchal u všech skupin, málo mluvil, ale patrně byl rozechvěn a první vyskočil z kasárny, když se počali řaditi.

Náš káznický poddůstojník, jenž u nás zastával hodnost šikovatele, vyšel ihned ulekaný. Když se trestanci seřadili, požádali ho zdvořile, aby oznámil majorovi, že káznice si přeje s ním mluviti a osobně ho poprositi za některé věci. Hned za poddůstojníkem vyšli i všichni invalidové a seřadili se na druhé straně naproti trestancům. Vzkaz, svěřený poddůstojníkovi, byl neobyčejný a přivedl ho v úžas. Avšak nemohl si dovoliti, aby jej okamžitě neoznámil majorovi. Předně, když už se trestanci shlukli, mohlo se státi i něco horšího. Všichni naši představení měli z trestanců jaksi zpřílišněný strach. Za druhé, i kdyby se nic nestalo a všichni si to rozmyslili a hned se rozešli, i tu by byl poddůstojník povinen okamžitě oznámiti veliteli všechno, co se přihodilo. Bledý a strachy se třesa vypravil se honem k majorovi, ani se nepokusiv, aby se trestancův optal, co by rádi, a domluvil jim. Věděli, že by s ním nyní ani nemluvili.

Nemaje ani nejmenšího ponětí, oč jde, vešel jsem také do řady. O všech podrobnostech zvěděl jsem až později. Nyní však jsem si myslil, že bude nějaká přehlídka. Ale nevida stráží, jež obyčejně konávaly přehlídky, podivil jsem se a počal jsem se rozhlížeti kolem sebe. Obličeje byly rozčilené a podrážděné. Někteří byli dokonce bledi. Všichni byli starostlivi a zamlklí, jsouce žádostivi, jak promluví před majorem. Spozoroval jsem, že mnozí na mne pohlíželi s neobyčejným podivením, ale mlčky se odvrátili. Bylo jim patrně divno, že jsem vstoupil s nimi do řady. Bylo vidět že nevěří, abych také měl v úmyslu žalovat si. Ale brzy skoro všichni, kdo stáli kolem mne, opět se počali ke mně obraceti. Všichni pohlíželi na mne tázavě.

„Nač ty jsi sem přišel?" optal se mne hrubě a hlasitě Vasilij Antonov, jenž stál ode mne dále, než jiní, dosud mne říkal vždycky vy a choval se vůbec ke mně zdvořile.

Pohlédl jsem na něho s podivením, snaže se pořád ještě pochopiti, co to znamená, a tuše již, že se děje cosi neobyčejného.

„Nu opravdu, co tu budeš stát? Jdi do kasárny," promluvil jeden mladý hoch, bývalý voják, s nímž jsem nebyl dosud vůbec znám, jinak dobrý a tichý hoch. „Tomu ty nerozumíš."

„Vždyť se strojí do řad," odvětil jsem mu; „myslil jsem, že je přehlídka."

„Vida ho, také vylez'," zvolal jeden.

„Železný zobák," promluvil druhý.

„Muchodavy!" prohodil třetí s nevýslovným opovržením. Tato nová přezdívka vyzvala všeobecný smích.

„V milosti se nalézá v kuchyni," dodal ještě kdosi.

„Oni mají všude nebe. Tady je káznice a oni jedí koláče a podsvinčata si kupují. Vždyt jíš svoji stravu; nač sem lezeš?"

„Tady není místo pro vás," promluvil Kulikov, přistoupiv směle ke mně; vzal mne za ruku a vyvedl mne z řady.

Sám on byl bledý; jeho černé oči jiskřily a dolejší ret byl zkousán. Nemohl chladnokrevně očekávati majora. Dodám při té příležitosti, že jsem velmi rád pozoroval Kulikova ve všech podobných případech, to jest ve všech takových případech, kde měl za nutno, aby se ukázal. On se hrozně vystavoval na odiv, ale při tom byl i činným. Zdá se mi, že by šel i na popravu s jakýmsi chicem, švihácky. Nyní když mně všichni tykali a nadávali mně, zdvojnásobil patrně naschvál svoji zdvořilost, ale slova jeho byla při tom jaksi zvláště, skoro až hrdě důtklivá, netrpíce nijaké námitky.

„My jsme zde pro svou záležitost, Alexandře Petroviči, a vy zde nemáte co dělat. Odejděte zatím někam, posečkejte… Hleďte vaši všichni jsou tamhle v kuchyni, jděte k nim."

„Pod devátý pilíř, kde Antipka bezpatý ostává!" dodal kdosi.

Skrze nadzdvižené okno v kuchyni spatřil jsem opravdu naše Poláky; ostatně mně se zdálo, jako by tam kromě nich bylo ještě mnoho lidu. Pln pochybnosti vstoupil jsem do kuchyně. Smích, nadávky a ťúkání, jež mezi trestanci zastávalo úkol hvízdání, ozvalo se mi v zápětí.

„Nezalíbil se!.. Ťú —ťú — ťú! Vezmi si ho! —"

Nikdy jsem ještě nebyl v káznici před tím tak uražen, a proto mně to bylo tentokrát velice za těžko. Ale přišel jsem v nešťastnou chvíli. V síni u kuchyně mne potkal T…vský, bývalý šlechtic, pevný a velkodušný mladý člověk bez obzvláštního v dělání, vřele milující trestance B. Jeho rozlišovali trestanci ode všech ostatních, ano měli ho z části trochu rádi. Byl statečný, zmužilý a silný, což vycházelo jaksi na jevo při každém jeho pohybu.

„Co to děláte, Gorjančikove," zvolal na mne; „pojďte sem!"

„Ale co se to tam děje?"

„Chtějí přednésti stížnost, což pak nevíte? Ovšem ničeho nepořídí; kdo pak uvěří trestancům ? Budou pátrati po původcích, a budeme-li mezi nimi, rozumí se, že na nás na první svedou vinu tohoto nepokoje. Vzpomeňte si, proč jsme se sem dostali. Jim proste nařežou, ale nás by vzali do vyšetřování. Major nás všechny nenávidí a s radostí by nás všechny zahubil. Na nás by svedl vinu se sebe."

„Ostatně i trestanci by na nás svedli," dodal M…cký, když jsme přišli do kuchyně.

„Ano, o to se nestarejte; nebudou litovati!" chopil se opět slova
T…vský.

V kuchyni kromě šlechticů bylo ještě mnoho lidí, všech asi třicet osob. Všichni tu zůstali proto, že nechtěli podávati stížnost, jedni z bázlivosti, druzí z rozhodného přesvědčení, že všeliké žalování je zhola marné. Byl tu též Akim Akimyč, zarytý a přirozený nepřítel všech podobných stížností, jež překážejí pravidelnému běhu služby a pořádku. Mlčky a neobyčejně klidně vyčkával, čím to skončí, aniž ho výsledek sebe méně znepokojoval; naopak on byl úplně přesvědčen, že nezbytně zvítězí pořádek a vůle představeného. Byl zde též Isaj Fomič, jenž byl velice zaražen a pln rozpačitosti poslouchal dychtivě a bázlivě náš rozhovor. Byl velice znepokojen. Byli tu i všichni prostí Poláci z káznice, kteří se připojili ke svým šlechticům. Dále tu bylo několik bázlivých osob původu ruského, lidí to vždycky zamlklých a zastrašených. Aby vstoupili do řad s ostatními, k tomu se jim nedostávalo odvahy, a nyní tesklivě očekávali, čím to skončí. Konečně tu bylo i několik mrzutých a vždycky přísných trestanců, lidí to nebojácných. Zůstali zde z tvrdošijného a pohrdavého přesvědčení, že je to všechno bláhovost a nic kromě zla z toho nevyjde. Ale zdá se mně, že jim přece bylo nyní jaksi nevolno, neboť vyhlíželi ne zcela jistě. Ačkoli si byli vědomi, že mají zcela pravdu, co se týče žaloby, což se potom také ukázalo, ale přece seznávali, že se stávají jaksi odštěpenci, že opustili své družstvo, ba skoro jako by byli zradili své soudruhy majorovi. Octnul se zde také Jelkin, onen chytrý mužík Sibiřan, jenž přišel do káznice za falšování peněz a jenž odloudil Kulikovu zvěrolékařskou praxi. Stařeček ze Starodubských osad byl zde též. Kuchaři všichni do jednoho zůstali v kuchyni, bezpochyby z přesvědčení, že tvoří také část správního personálu a proto že se nesluší, aby si na něj stěžovali.

„Avšak," počal jsem nerozhodně, obraceje se k M…ckému, „kromě těchto zde všichni se postavili do řad."

„Co je nám do toho?" zabručel B.

„My bychom se vystavili stokrát většímu nebezpečí, kdybychom vyšli; a nač? Je hais les brigands. A což myslíte třebas jen na okamžik, že vskutku dojde ke stížnosti? Že se vám tak chce míchati se do takové pošetilosti?"

„Nebude z toho nic," vmísil se do řeči jeden z trestanců, tvrdošijný a zlostný stařec. Almazov, jenž zde také byl, honem mu přisvědčil:

„Vyjma, že jich asi padesát bude bito, nic z toho nevyjde."

„Major přijel!" zvolal kdosi a všichni se dychtivě vrhli k oknům.

Major přiletěl rozzlobený, vzteklý, červený, s brejlemi. Mlčky, ale směle přistoupil před řadu. V takových případech opravdu byl smělý a neztrácel duchapřítomnosti. Ostatně on býval skoro vždy poloopilý. Ba i jeho zašpiněná vojenská čapka s oranžovým okolkem a špinavé stříbrné epauletty měly do sebe cosi zlověstného. Za ním kráčel písař Ďatlov, neobyčejně důležitá osobnost v naší káznici, neboť on vlastně řídil všechno v káznici a mel i jistý vliv na majora; byl to člověk chytrý, rozuměl svému prospěchu, takto však nebyl zlý člověk. Trestanci jím byli spokojeni. Hned za ním šel náš poddůstojník, jenž patrně už dostal hroznou důtku a očekával ještě desetkrát větší; za ním stráž, asi tři nebo čtyři vojáci, ne víc. Trestanci, kteří stáli bez čapek, tuším již od samé té chvíle, co poslali pro majora, všichni se nyní vzpřímili a srovnali; každý z nich přestoupil s nohy na nohu a pak všichni jako by ztrnuli na místě, čekajíce na první slovo, či lépe řečeno na první křik nejvyššího představeného.

Tento se ozval ihned; počínaje druhým slovem major zařval z plného hrdla, až mu tentokrát přeskakovalo: bylť nad míru rozvzteklen. Z oken jsme viděli, jak běhal podél řady, přiskakoval, vyptával se. Ostatně otázek jeho, jakož i odpovědí trestancův jsme pro vzdálenost místa neslyšeli. Jen to jsme slyšeli, jak křičel pisklivým hlasem:

„Vzbouřenci!… ulicí… Původcové! Ty's původce! Ty's původce!" vrhl se tam na někoho.

Odpověď nebylo slyšeti. Ale za okamžik jsme viděli, jak trestanec vystoupil z řady a odcházel na strážnici. Za chvilku se odebral za ním ještě druhý, potom třetí.

„Všechny před soud! Já vás! Kdo je to tam v kuchyni?" vzkřikl, spatřiv nás otevřenými okny. „Všechny sem! Hnát je okamžitě sem!"

Písař Ďatlov odebral se k nám do kuchyně. V kuchyni mu řekli, že nemají nijaké stížnosti. On se ihned vrátil a oznámil to majorovi.

„Á, nemají!" zvolal o dva tony níže, patrně potěšený. „To je jedno; všechny sem!"

Vyšli jsme ven. Cítil jsem, že vycházíme jaksi se studem. Však šli všichni trochu se sklopenými hlavami.

„A, Prokofjev! Jelkin také; to's ty Almazove… Postavte se, sem se postavte dohromady," poroučel nám major jakýmsi zrychleným, ale měkkým hlasem, laskavě se na nás dívaje. „M…cký, ty's tu také…; všechny je sepsat. Datlové! Ihned všechny sepsat, spokojené zvlášť a všechny nespokojené také zvlášť, všechny do jednoho, a seznam přinésti ke mně. Všechny vás udám k soudu! Já vás, darebáci!

Papír se neminul účinku.

„Jsme spokojeni!" mrzutě zvolal náhle jeden hlas ze zástupu nespokojených, a jaksi ne hrubě rozhodně.

„Á, spokojeni! Kdo je spokojen? Kdo je spokojen, ať vystoupí."

„Spokojeni, spokojeni!" ozvalo se o několik hlasů více.

„Spokojeni! Tedy vás sváděli? Tedy byli podněcovatelé, buřiči ?
Tím hůře pro ně!…"

„Bože, nu, co je to!" ozval se něčí hlas v zástupu.

„Kdo, kdo to křiknul, kdo?" zařval major, vrhnuv se v tu stranu, odkud se ozval hlas, „To ty, Rastorgujeve, ty jsi křiknul? Na strážnici!"

Rastorgujev, přitloustlý, vysoký mladý člověk, vystoupil z řady a zvolna se odebral na strážnici. On nekřiknul, ale protože ukázali na něho, nevzpíral se.

„Dobré bydlo vám nedá posedět!" houknul za ním major. „Vida ho, tlustohubého; za tři dni ho ne… Však já vás všechny vypátrám! Spokojení ať vystoupí!"

„Jsme spokojeni, vaše vysokoblahorodí!" ozvalo se mrzutě několik tuctů hlasů; ostatní tvrdošíjně mlčeli. Ale major patrně na to čekal. Bylo mu patrně samému výhodno, aby se věc rychle ukončila a sice, aby se ukončila dorozuměním.

„Á, nyní jsou všichni spokojeni!" zvolal kvapně. „Já to věděl… viděl jsem to. To ti podněcovatelé! Patrně jsou mezi nimi pobuřovači!" pokračoval, obrátiv se k Ďatlovu; „musí se to důkladněji vypátrat. A nyní… Nyní je čas do práce. Bubnuj!"

Zůstal sám také na prostranství před strážnicí, dokud nebyli trestanci rozesláni na různé práce. Trestanci se mlčky a smutně rozcházeli po práci, spokojeni alespoň tím, že mu čím dřív, tím líp sešli s očí. Ale, když se trestanci rozešli, major ihned zašel na strážnici, a uložil tresty „pobuřováčům", ostatně nehrubě kruté. Chvátal až při tom. Jeden z provinilců, jak potom vypravovali, poprosil za odpuštění a major ihned mu odpustil. Bylo vidět, že se major necítí dosti pevným a snad že i dostal trochu strach. Stížnost jest na každý způsob věc choulostivá, a ačkoli žaloba trestancův nemohla býti vlastně nazvána stížností na majora, protože se s ní obrátili nikoli k vyššímu představenému, nýbrž k majorovi samému, ale přec jen bylo jaksi nepohodlno, nepěkně. Zvláště ho zarazilo, že vystoupili skoro všichni do jednoho. Bylo nutno potlačiti onu věc za každou cenu. „Pobuřovače" brzy propustili ze strážnice. Na zítřek byla strava lepší, ač ne ostatně na dlouho. Major počal v první době častěji navštěvovati káznici a častěji shledával nepořádky. Náš poddůstojník chodil plný starostí a nevěda kudy kam, jako by se dosud nemohl vzpamatovati z leknutí. Co pak se týče trestanců, ti se dlouho potom ještě nemohli upokojiti, ale již to nezmítalo jimi jako dříve, nýbrž byli jen mlčky rozčileni a jaksi zaražení. Někteří dokonce svěsili hlavy. Jiní mrzutě, ač málo slovy posuzovali celou tu záležitost. Mnozí se jaksi vztekle a hlasitě smáli sami nad sebou, jako by se trestali za stížnost.

„Tu máš, brachu, vezmi, pochutnej si!" řekne jeden.

„Nad čím se zasměješ, nad tím se i potrudíš!" dodá druhý.

„Kde je ta myš, která se odváží pověsiti kocourovi zvonek na krk?" poznamenává třetí.

„Našince bez hole nepřesvědčíš, to víme. Ještě dobře, že nám nedal napráskati všem."

„A ty podruhé více uměj a méně žvaň, lépe bude!" zlostně podotýká kdosi.

„Co pak mne chceš učiti; učitel, vida ho!"

„Právě, že chci učit."

„A co pak jsi za zvíře?"

„Já jsem posud ještě člověk, ale co's ty?"

„Ohryzek psí, to jsi."„To's ty sám."

„Nu, nu, přestaňte! Co řvete?" volají se všech stran na hádající se…

Téhož večera, to jest v den stížnosti, setkal jsem se po návratu z práce s Petrovem za kasárnami. On mne již hledal Když přišel ke mně, zabručel cosi jako dvě nebo tři neurčitá zvolání, ale brzy se roztržitě zamlčel a šel mašinálně vedle mne. Celá ta událost ležela raně ještě bolestně na srdci, a mně se zdálo, že mně Petrov něco vysvětlí.

„Řekněte mně, Petrove," optal jsem se ho; „vaši se na nás nezlobí?"

„Kdo se zlobí?" otázal se, jakoby byl procitnul.

„Trestanci na nás… na šlechtice."

„A proč by se na vás zlobili?"

„Nu, proto, že jsme si měli také stěžovat s nimi."

„A proč vy byste si měli stěžovat?" optal se, jako by se snažil, aby mne pochopil; „vždyť vy jíte svou vlastní, zvláštní stravu."

„Ale můj Bože! Vždyť i z vašich jsou mnozí, kteří jedí zvlášť, a přece šli. Proto jsme i my měli jíti… jako soudruzi."

„Tak… a co pak jste vy náš soudruh?" otázal se mne zaraženě.

Pohlédl jsem rychle na něho; Petrov mne opravdu nechápal, nechápal, na čem mně záleží. Ale zato já jsem ho pochopil v onen okamžik úplně. Poprvé tu jistá myšlénka, která se už dávno neurčitě ve mně ozývala a mne pronásledovala, vysvětlila se mně úplně, a já najednou pochopil to, co jsem dosavad jen špatně tušil. Pochopil jsem, že mne nikdy nepřijmou za svého soudruha, třebas bych byl odsouzen do káznice na věky věčné, třebas i do zvláštního oddělení. Ale zvláště památným mně zůstal výraz tváře Petrova v onom okamžiku. V otázce: „… co pak jste vy náš soudruh?" zněla taková nelíčená naivnost, takové prostosrdečné podivení. Myslil jsem si, není-li v jeho slovech nějaká ironie, zlý úmysl, posměch? Ale nebylo pranic takového. Nebyl jsem prostě jejich soudruhem a dost. Jdi si svou cestou a my také půjdeme svou; ty máš svoje záležitosti, a my také svoje.

A vskutku. Domníval jsem se, že po stížnosti nás prostě utrýzní, že s nimi neobstojíme. Ale dokonce ne. Ani sebe menší výtky, ani sebe menší narážky na výtku jsme nezaslechli, nijaké zvláštní nepřízně proti nám nepřibylo. Prostě nás kousali pomaloučku, když se hodilo, jako nás dříve kousávali, a víc nic. Ostatně nehněvali se ani dost málo ani na všechny ty, kteří nechtěli přednésti stížnost a zůstali v kuchyni, podobně jako i na ty, kteří první zvolali, že jsou vším spokojeni. Ani jim to nikdo nepřipomenul. Zvláště toto poslední jsem nemohl pochopiti.

VIII.

Soudruhové.

Mne ovšem více poutali moji soudruhové, totiž „šlechtici", zvláště za první doby. Ale ze tří bývalých ruských šlechticů, kteří se nacházeli u nás v káznici (Akima Akimyče, vyzvedače A…va, a onoho, jehož pokládali za otcovraha), znal jsem se a mluvíval jsem pouze s Akimem Akimyčem. Abych se přiznal, utíkal jsem se k Akimu Akimyčovi tak říkaje ze zoufalství, v okamžiku nejsilnější nudy a když už nikdo jiný nezbýval kromě něho, ke komu bych přistoupil.

V předešlé hlavě jsem se pokusil roztříditi všechny naše trestance na druhy, ale nyní, když jsem si vzpomněl na Akima Akimyče, myslím, že by bylo možno přidati ještě jeden druh. Ovšem patřil by k onomu druhu on sám. Byl by to druh úplně lhostejných trestancův. Úplně lhostejných, to jest takových, jimž by bylo všechno jedno žíti na svobodě, nebo v trestnici, u nás, toť se rozumí, nebylo a býti nemohlo, avšak Akim Akimyč byl tuším výjimkou. Zařídil se v káznici dokonce tak, jako by se chystal stráviti v ní celý život; všechno kolem něho, počínaje matrací, poduškami, nářadím ulehlo jaksi pevně, trvanlivě, na dlouhou dobu. Něčeho dočasného, jako bývá za odpočinku na pochodu, nebylo u něho ani stopy. Zbývalo mu ostávati v káznici ještě mnoho let, a sotva asi kdy pomyslil na svůj odchod odsud.

Ačkoli se tedy spřátelil se skutečností, sluší přece míti za to, že nikoli z lásky, nýbrž leda ze subordinace, což bylo ostatně pro něho jedno a totéž. Byl to dobrý člověk, ba pomáhal mně na počátku radou a ledajakými úsluhami; ale časem, přiznávám se, ovanul mne mimoděk, zvláště za prvních dob, neobyčejnou teskností, která ještě více zvětšovala mou tak již velice tesklivou náladu. A já se právě ze stesku dával s ním do řeči. Bývaly chvíle, že jsem zrovna dychtil po nějakém živém slovíčku, třebas zlostném, netrpělivém, třebas nějaké vzteklé poznámce; abychom se třebas pozlobili spolu na svůj osud; ale on mlčí, klíží své lampiony, anebo počne vypravovati, jak měli přehlídku toho a toho roku, kdo byl velitelem divise, jak se jmenoval jménem křestním a otcovským, a byl-li spokojen přehlídkou, či ne, a jak byly změněny signály pro přední stráže a pod. A vše to takovým jednostejným, takovým zaměstnaným hlasem, jako když voda kape po kapkách. Ba nevzrušilo ho skoro ani to, když mně vypravoval, že za účastenství v jakési bitvě na Kavkaze byl uznán za hodna řádu sv. Anny na kord.*) Jenom hlas jeho se stal v onu minutu jaksi neobyčejně vážným a solidním; trochu jej snížil, tak že se stal jaksi tajemným, když pronášel slova „svaté Anny", a pak se stal asi na tři minuty jaksi zvláště zamlklým a vážným…

*) Nejnižší, totiž čtvrtý stupeň ruského řádu sv. Anny, jenž se udílí za statečnost na bojišti, záleží v červenožluté stužce, jež se ovíjí kolem rukojeti kordu.

V onom prvním roce přicházely na mne hloupé chvíle, že jsem— a sice vždy znenadání — počínal skoro nenáviděti Akima Akimyče, aniž vím proč a zač, a mlčky jsem proklínal svůj osud za to, že mne umístil na narách tak, že jsme se stýkali hlavami. Obyčejně za hodinu již jsem si činíval proto výčitky. Ale to bylo pouze v prvním roce; později jsem se v duchu úplně spřátelil s Akimem Akimyčem a stydíval jsem se za své dřívější hlouposti. Zřejmě, pokud se pamatuju, nikdy mezi námi nebylo sváru.

Kromě těchto tří Rusů bylo u nás za mé doby osm osob jiných šlechticů. S některými z nich jsem se seznámil dosti blízce, ba i s radostí, ale ne se všemi. Nejlepší z nich byli jaksi chorobní, všeho se straníci a nesnášeliví v nejvyšší míře. Se dvěma z nich přestal jsem později vůbec mluviti. Vzdělání měli z nich pouze tři: B…ský, M…ský, a stařec Ž…ský, jenž býval dříve kdesi profesorem mathematiky, stařeček hodný, dobrý, veliký podivín, a nehledě na vzdělání, velice tuším ohraničený člověk. Zcela jinací byli M…ský a B…ský. S M….ským jsem se spřátelil hned při prvním setkání, nikdy jsem se s ním nepomrzel, vážil jsem si ho, ale zamilovati si ho, přilnouti k němu nemohl jsem nikdy.

Byl to hluboce nedůvěřivý, rozmrzelý člověk, ale uměl se ku podivu dobře ovládati. A právě toto příliš veliké umění se mně nelíbilo na něm; cítil jsem jaksi, že nikdy a před nikým neotevře své duše do kořán. Ostatně možná, že se mýlím. Byla to povaha silná, a v nejvyšší míře ušlechtilá. Neobyčejná, skoro až trochu jezuitská obratnost a opatrnost jeho při obcování s lidmi dokazovaly jeho tajený, hluboký skepticismus. A přece to byla duše, jež trpěla právě pro tuto rozdvojenost: skepticismus a hlubokou, ničím nevývratnou důvěru v některá svá zvláštní přesvědčení a některé naděje. Ale přese všechnu svou obratnost v obcování nalézal se v nesmiřitelném nepřátelství s B…ským a jeho přítelem, T…ským.

B…ský byl churavý, k tuberkulose trochu náchylný, popudlivý a citlivý člověk, ve své podstatě však předobrý a i velkomyslný. Podrážděnost jeho přecházela až do neobyčejné nesnášelivosti a tvrdošijnosti. Nemohl jsem snésti jeho povahy a posléze jsem se rozešel s B…ským, ale zato jsem ho nikdy nepřestal milovati; s M…ským jsem neměl sice nikdy nijaké rozmísky, ale nikdy jsem ho nemiloval. Když jsem se rozešel s B…ským, přinutily mne okolnosti, že jsem se musil rozejiti i s T…ským, oním mladým člověkem, o němž jsem se zmínil v předešlé hlavě, když jsem vypravoval o naší stížnosti. Toho mně bylo velice líto. T…ský, ačkoli byl člověk bez hlubšího vzdělání, byl přec dobrý, statečný, slovem hodný člověk. Příčina byla ta, že tak miloval a tak si vážil B…ského, tak hluboce ho ctil, že ty, kdo jen trochu nesouhlasili s B…ským, pokládal div ne za své nepřátely. Zdá se, že i s M…ským se později rozešel k vůli B…skému, ačkoli se dlouho tomu bránil. Ostatně všichni oni byli mravně chorobní, zlostní, popudliví, nedůvěřiví. Jest to pochopitelno; jim bylo velice za těžko, mnohem tíže, než nám. Byli daleko od své vlasti. Někteří z nich byli sem posláni na dlouhou dobu, na deset na dvanáct let, a hlavní věc, že na všechny, kdož je obkličovali, pohlíželi s hlubokým předpojetím, viděli v trestancích pouze zvířecí náklonnosti a nemohli, ba ani nechtěli v nich zpozorovati ani jediné dobré vlastnosti, pranic lidského, což také bylo velice pochopitelno; na toto nešťastné hledisko byli postaveni silou okolností, osudem. Bylo zřejmo, že stesk je hnětl v káznici. K Čerkesům, Tatarům, k Isaji Fomičovi chovali se laskavě a přívětivě, ale s opovržením se vyhýbali všem ostatním trestancům. Jediný Starodubský starověrec získal si jejich úplné vážnosti. Pozoruhodno jest ostatně, že z trestanců v prodlení celé té doby, co jsem byl v káznici, nikdo jim nevytknul ani jejich národnost, ani víru, ani smýšlení jejich, což se časem přihází mezi naším prostým lidem vzhledem k cizincům, hlavně Němcům, ačkoliv ostatně velmi zřídka. Ostatně Němcům se leda posmívají; Němec představuje cosi velice komického pro prostého Rusa. K našim však se trestanci chovali dokonce i s úctou, mnohem více než k nám Rusům a nikdy se jich netknuli. Ale Poláci nechtěli to tuším pozorovati, nechtěli to vzíti na vědomí.

Promluvil jsem o T…ském. To on, když je převáděli z původního místa, kde byli internováni, do naší pevnosti, nesl B…ského na rukou div ne celou cestu, když tento, jsa slabého zdraví a tělesného složení, pozbýval síly skoro na polovici každodenní cesty. Byli posláni z počátku do U…gorska. Tam, jak vypravovali, vedlo se jim dobře, to jest mnohem lépe, než v naší pevnosti. Ale vznikla tam jakási, ostatně zcela nevinná korrespondence s přátely, kteří byli internováni v jiném městě, a za to představenstvo shledalo nutným převésti je tři do naší pevnosti, aby byli blíže na očích vyšších úřadův. Třetí soudruh jejich byl Ž…ský. Před jich příchodem byl M…ský v káznici sám. Jak mu asi musilo býti teskno za prvního roku jeho vyhnanství!

Tento Ž…ský byl onen stařeček, jenž se věčně Bohu modlil, a o němž jsem se už zmiňoval. Všichni naši političtí zločinci byli mladí lidé, někteří velmi mladí; pouze Ž…skému bylo už přes padesát let. Byl to člověk ovšem čestný, ale trochu podivný. Jeho soudruhové B…ský a T…ský velice ho neměli rádi, ba ani s ním nemluvili, vyjadřujíce se o něm, že je tvrdošíjný a vzdorovitý. Nevím, nakolik měli pravdu v onom vzhledě. V káznici, jako i v každém jiném místě, kam se lidé shromažďují ne ze své vůle, nýbrž násilně, snáze jest možno, jak se mi zdá, se znesvářiti, ba i vznenáviděti se vespolek, než na svobodě. Mnoho okolností tomu napomáhá. Ostatně Ž…ský byl opravdu dosti tupý člověk a dost možná i nepříjemný. Též všichni ostatní soudruhové nacházeli se v napjatém poměru k němu. Já jsem se s ním sice nikdy nepohněval, ale také jsem se s ním nespřátelil. Svůj předmět, mathematiku, tuším znal důkladně. Pamatuju se, že se neustále snažil, vysvětliti mně svým poloruským jazykem jakousi zvláštní, jím samým vymyšlenou astronomickou soustavu. Bylo mně sděleno, že to kdysi vytiskl, ale že se mu v učeném světě jen vysmáli. Zdá se mi, že byl trochu raněn na rozumu. Po celé dni se na kolenou modlil Bohu, čímž si získal všeobecnou úctu celé káznice a těšil se jí až do své smrti. Zemřel v naší nemocnici po těžké nemoci před mýma očima. Ostatně vážnosti trestancův získal si hned při prvním vkročení do káznice pro svůj výstup s naším majorem. Cestou z U…gorska do naší pevnosti jich neholili, tak že jim narostl plnovous, a když je přivedli přímo k majorovi, zmocnil se tohoto zuřivý vztek pro takové porušení subordinace, ačkoliv oni tím vůbec nebyli vinni.

„Jak to vypadají!" řval major; „to jsou tuláci, loupežníci!"

Z…ský, jenž tehda ještě špatně rozuměl po rusky a domníval se, že se jich vyptává, co jsou zač, tuláci-li, nebo loupežníci, odpověděl:

„Nejsme tuláci, nýbrž političtí zločinci."

„Jakže! Hrubjánit, hrubjánit!" zařval major, „na strážnici! Sto ran pruty, ihned, v ten okamžik!"

Starce potrestali. Lehl pod metly bez námitky, zaťal zuby do ruky a vytrpěl trest bez sebe menšího křiku nebo stenání, ani sebou nepohnul. B…ský a T…ský vstoupili zatím už do káznice, kde M…ský na ně už čekal u vrat a přímo se jim vrhl na krk, ač jich doposud nikdy ani neviděl Celí vzrušeni majorovým přivítáním, pověděli mu všechno o Ž…ském. Pamatuju se, jak mně M…ský o tom vypravoval: „Byl jsem celý bez sebe," pravil mně, „nechápal jsem, co se se mnou děje a třásl jsem se jako v horečce. Čekal jsem Ž…ského u vrat. Měl přijíti přímo ze strážnice, kde ho trestali. Náhle se otevře branka: Ž…ský, na nikoho se nedívaje, s tváří bledou a chvějícími se bílými rty prošel mezi shromážděnými na dvoře trestanci, kteří už zvěděli, že trestají šlechtice, vešel do kasárny přímo k svému místu, a nepromluviv ani slova, padl na kolena a počal se modliti Bohu. Trestanci byli překvapeni, ba až pohnuti. „Když jsem spatřil onoho starce," vypravoval M…ský, „šedého, jenž zanechal doma ženu, děti, když jsem ho spatřil na kolenou, hanebně potrestaného a modlícího se, vrhl jsem se za kasárny a celé dvě hodiny jsem byl jako bez sebe; byl jsem ztrnulým." Trestanci počali si velice vážiti Ž…ského od té doby a chovali se k němu vždy uctivě. Zvláště se jim zalíbilo, že nekřičel, když byl trestán.

Sluší však pověděti celou pravdu. Z toho příkladu nedá se nikterak souditi o jednání představených v Sibiři s trestanci původu šlechtického, ať si byli tito trestanci kdokoliv, Rusové nebo Poláci. Příklad tento dokazuje pouze, že jest možná padnouti na bujného člověka, a ovšem, bude-li tento bujný člověk někde podřízeným nebo vyšším velitelem, tu osud trestancův v tom případě, když by ho onen bujný velitel zvláště vznenáviděl, byl by velmi špatně opatřen. Ale nelze zneuznati, že nejvyšší představenstvo v Sibiři, od něhož závisí tón a nálada všech ostatních představených, jest, co se týče šlechticů, velmi opatrné a v některých případech se dokonce snaží poskytnouti jim úlevu v poměru k ostatním trestancům prostého stavu. Příčiny toho jsou jasné. Oni nejvyšší představení sami jsou také šlechtici; za druhé se stávalo již dříve, že někteří ze šlechticů nedali se bíti, nýbrž se vrhali na vykonavatele, z čehož vznikala hrůza; a za třetí —a to se mně zdá býti hlavním — již dávno, před třiceti pěti lety přibylo na Sibiř nenadále najednou veliké množství deportovaných šlechticů*) a tito trestanci prodlením třiceti let dovedli se zaříditi a odporučiti po celé Sibiři tak, že představenstvo již ze starého, zděděného zvyku pohlíželo nevolky za mých časů na šlechtické zločince jistého druhu**) jinýma očima, než na všechny ostatní deportované.

Hned za vyššími představenými přivykli hleděti též takovýma očima i nižší velitelově, přejímajíce ovšem tento vzhled a tón s hora, podřizujíce a podrobujíce se mu. Ostatně mnozí z těchto nižších velitelů pohlíželi tupě, kri-

*) Rozumí se tak zvaní dekabristé, trestaní pro vzpouru proti caři Mikulášovi 14. pros. 1825.

**) Totiž politické zločince.

tisovali po svém vyšší rozkazy, a rádi, velmi rádi by byli učinili opatření dle svého mínění, jen kdyby jim v tom nebyli překáželi. Avšak to jim ne vždycky dovolovali. Mám pevné důvody pro tyto své domněnky a sice z následující příčiny. Druhá třída káznice, v níž jsem se nalézal já a která záležela z trestanců na pevnosti pod vojenským velitelem, byla mnohem těžší, než ostatní dvě třídy, totiž třetí s pracemi v závodech a první s nucenou prací v dolech. Těžší byla nejen pro šlechtice, nýbrž vůbec pro všechny trestance, zejména proto, že představenstvo a všechno zařízení oné třídy káznic všechno bylo vojenské, velice podobné k trestaneckým rotám v evropském Rusku. Vojenské představenstvo jest přísnější, pořádky více tísnící, vždy v řetězech, stále pod stráží, vždy pod zámkem, ale toho není v takových rozměrech při prvních dvou třídách. Tak aspoň vypravovali všichni naši trestanci a mezi nimi byli znalcové té věci. Všichni by s radostí přišli do káznice prvé třídy, která se dle zákona pokládala za nejtěžší, a vskutku mnohokrát blouznívali o tom.

O trestaneckých rotách v evropském Rusku všichni naši, kteří v nich bývali, vypravovali s úžasem a dokazovali, že na celé Rusi není místa těžšího, než trestanecké roty v pevnostech, a že na Sibiři je ráj u porovnání s tamním životem. Následovně jestliže při tak přísných řádech, jaké byly v naší káznici, při zřízení vojenském, před očima samého generálního gubernátora a konečně i vzhledem k takovým případům (jež se přiházely časem), že některé vedlejší sice, ale přece úřední osobnosti buď v rozzlobenosti nebo pro horlivost v úřadě byly vždy schopny poslati tajné denunciaci, kam se sluší, že zločincům toho a toho druhu ti a ti nespolehliví představení poskytují úlevy: jestliže tedy v takovém místě pohlíželi na šlechtické zločince trochu jinýma očima, než na ostatní trestance, tedy tím více na ně pohlíželi mnohem shovívavěji v káznicích první a třetí třídy. A proto se mně zdá, že dle onoho místa, kde jsem se já nacházel, mohu ve vzhledě tom souditi i o celé Sibiři.

Všechny pověsti a zprávy, jež mne ve vzhledě tom docházely od deportovaných první a třetí třídy, potvrzovaly mou domněnku. A skutečně na nás šlechtice na všechny pohlíželo představenstvo v naší káznici pozorněji a opatrněji. Úlevy v práci a ve způsobu života v káznici nedostávalo se nám rozhodně nijaké; tytéž práce, tytéž okovy, tytéž závory, slovem všechno právě tak, jako u ostatních trestancův. Ale nebylo ani možno poskytnouti nám úlevy. Vím, že v onom městě za těch nedávno, a přec uz dávno minulých dob*) bylo tolik udavačů, tolik úkladů, tolik lidí, kteří jeden druhému kopali jámu, že velitelové se přirozeně báli denunciace. A co mohlo býti za oné doby strašnějšího, než udání, že se trestancům jistého druhu**) poskytují úlevy!

Všichni se tedy báli a my jsme žili stejně jako všichni trestanci, ale při tělesném trestání byla jakási výjimka. Ovšem, že by nám velmi klidně dali nasekat, kdybychom toho zasloužili, to jest dopustili se nějakého přestupku. Vyžadovalať toho povinnost služby a rovnost v tělesných trestech. Ale tak pro nic za nic, lehkomyslně by nás přece nebili; s prostými zločinci ovšem se přiházelo, že se ve vzhledě tom zacházelo dosti lehkomyslně, zvláště za některých podřízených velitelů, kteří rádi zjednávali pořádek a dávali pociťovati svou moc při každé vhodné příležitosti.

Bylo nám známo, že vrchní velitel, když zvěděl o tom, co se přihodilo starému Ž…skému, velice se rozhorlil na majora a přikázal mu, aby pro příště ráčil své ruce držeti více při těle. Tak mně to vypravovali všichni. I to bylo u nás známo, že sám generální gubernátor, jenž měl důvěru v našeho majora a měl ho z části i rád jako výkonnou sílu a člověka s jistými schopnostmi, když zvěděl o oné události, také mu dal důtku. A náš major to vzal na vědomí. Jak by se byl na příklad rád dostal na kůži M…skému, jehož nenáviděl následkem klepů A…vových,

*) Za panování Mikulášova.

**) Totiž politickým.

ale nikterak se mu nepodařilo, aby mu dal nasekat, ačkoliv vyhledával záminku, pronásledoval ho a probíral se k němu. O události s Ž…ským zvědělo brzy celé město, a všeobecné míněni bylo proti majorovi; mnozí mu proto domlouvali, někteří dokonce s nepříjemnými poznámkami.

Vzpomínám si nyní i na své první setkání s majorem. Nás, totiž mne a druhého deportovaného šlechtice, s nímž jsem zároveň vstoupil do káznice, poděsili již v Tobolsku vypravováním o nepříjemné povaze onoho člověka. Staří, již dvacet pět let ve vyhnanství se nacházející šlechtici, kteří se tam v onu dobu zdržovali a kteří nás přivítali s hlubokou soustrastí a udržovali s námi spojení po celou dobu, co jsme seděli v tamním domě pro deportované, vystříhali nás před budoucím velitelem naším a slibovali, že učiní vše, co jen mohou prostřednictvím známých osobností, aby nás ochránili před jeho pronásledováním. A vskutku tři dcery generálního gubernátora, jež přijely z evropského Ruska a byly v tu dobu návštěvou u otce, obdržely od nich dopisy a zdá se, že se u otce za nás přimluvily. Ale co mohl učiniti? Řekl pouze majorovi, aby byl trochu opatrnější.

Po druhé hodině odpoledne přišli jsme, totiž já a můj soudruh, do onoho města a vojenský průvod nás odvedl přímo k našemu veliteli. Stáli jsme v předsíni, čekajíce na něho. Zatím už poslali do káznice pro poddůstojníka. Jakmile přišel tento, ukázal se i major. Rudá, uhrovitá, zlá tvář jeho způsobila na nás neobyčejně tesklivý dojem; jako by byl zlý pavouk vyběhl na ubohou mouchu, jež upadla do jeho pavučiny.

„Jak se jmenuješ?" otázal se mého soudruha. Mluvil rychle, ostře, trhaně a patrně chtěl způsobiti na nás dojem.

„Tak a tak."

„A ty?" pokračoval major, obraceje se ke mně a upřev na mne své brejle.

„Tak a tak."

„Poddůstojníku! Hned s nimi do káznice, oholiti jim na strážnici po způsobu občanském ihned půl hlavy; okovy přeměnit zítra. Jaké jsou to pláště? Odkud jste je vzali?'' optal se náhle, všimnuv si šedých plášťů se žlutými kroužky na zádech, které nám byly vydány v Tobolsku a ve kterých jsme předstoupili před jeho světlé oči. „To je nový kroj ! To je dojista nějaký nový kroj… Teprve se chystá… z Petrohradu …" mluvil obraceje nás jednoho po druhém. „S sebou nemají nic?" otázal se najednou žandarma, jenž nás provázel.

„Své vlastní šaty mají, vaše vysokoblahorodí," odpověděl žandarm, jaksi z nenadání se vzpřímiv, až se i trochu při tom otřásl. Majora znali všichni, všichni o něm slýchali, všechny už poděsil.

„Všechno odebrat. Ponechat jim pouze prádlo, a sice jenom bílé, mají-li také pestré prádlo, tedy odebrat. Ostatní všechno prodat veřejnou dražbou. Peníze zapsat mezi příjmy. Trestanec nemá majetku," pokračoval, přísně na nás pohlédnuv. „Hleďte mi chovat se dobře! Ať nic neslyším! sice… tělesné potres-tání! Za nejmenší přestupek prrruty!…"

Celý ten večer byl jsem pro neočekávanost tohoto přivítání skoro nemocen. Dojem se zvýšil mimo to i tím, co jsem pak spatřil v káznici, ale o svém vstoupení do káznice jsem už vypravoval.

Zmínil jsem se již, že nám neposkytovali a nesměli poskytovati nijakých úlev, nijakých výhod před ostatními trestanci při nucených pracích. Avšak jednou zkusili to učiniti; já a B…ský chodili jsme celé tři měsíce do inženýrské kanceláře jako písaři. Ale učinili to tajně a sice učinil to sám náčelník inženýrského oddělení. Vlastně všichni ostatní, komu se slušelo, snad o tom věděli, ale stavěli se, jako by nevěděli. Stalo se to ještě za té doby, když byl přednostou inženýrského oddělení G…kov. Podplukovník G…kov jako by byl k nám s nebe spadl, strávil u nás nedlouhou dobu, nemýlím-li se, tedy ne více než půl léta, snad i méně, a odejel do Ruska, způsobiv neobyčejný dojem na všechny trestance. Trestanci ne že ho milovali, nýbrž přímo zbožňovali, možno-li jen užiti zde onoho slova. Jak toho dosáhl, nevím; ale podmanil si je hned na prvníkrát. „Otec, otec! Jako otec rodný!" tvrdili každý okamžik trestanci po celou dobu, co byl přednostou inženýrského oddělení. Takto byl, zdá se, hrozný hýřil. Byl nevysoké postavy, smělého, sebevědomého vzhledu. Ale při tom byl laskav k trestancům, div ne až něžný, a opravdu doslovně je miloval, jako otec. Proč měl tak rád trestance, říci nemohu, ale on nemohl viděti trestance, aby k němu nepromluvil laskavého, veselého slovíčka, aby se s ním nezasmál, nezažertoval s ním, a hlavně nebylo v tom ani potuchy ničeho velitelského, ba ani nic takového, co by prozrazovalo nerovnou nebo prostě velitelskou lásku. Byl to přítel, byl to soudruh v nejvyšší míře.

Ale přese všechen jeho instinktivný demokratismus trestanci se před ním ani jednou neprovinili nějakou neuctivostí nebo familiárností. Naopak. Jenom celá tvář trestancova rozkvetla, když se setkával s podplukovníkem, sňal čapku a už hleděl s úsměvem, jak se tento blížil k němu. A když tento na něho promluvil, jako by mu byl rubl daroval. Bývají tací populární lidé. Vyhlížel junácky, chodil přímo, statně. „Orel!" říkávali o něm trestanci. Uleviti ovšem nemohl jim v ničem; spravovalť jen inženýrské práce, které i za všech ostatních přednostů se konaly svým obyčejným, jednou pro vždy zavedeným pořádkem. Leda že když potkal náhodou skupinu trestanců při práci a viděl, že jsou s prací hotovi, nezdržoval jich zbytečně a posýlal je domů dříve, než se ozval buben. Ale líbila se jeho důvěra v trestance, líbilo se, že nebylo v něm malicherné choulostivosti a popudlivosti, a vůbec nijakých jiných urážlivých způsobů v jeho velitelském chování. Kdyby byl ztratil tisíc rublů, myslím že první zloděj z našich trestanců, kdyby je byl našel, byl by mu je vrátil. Ano, jsem přesvědčen, že by se to bylo stalo.

S jakým hlubokým účastenstvím přijali naši trestanci zprávu, že jejich orel přednosta na smrt se pohádal s naším nenáviděným majorem! Přihodilo se to hned první měsíc po jeho příchodu. Náš major byl dříve jeho soudruhem ve službě. Setkali se po dlouhé rozluce jako přátelé a společně si zahýřili. Ale náhle se rozešli. Pohádali se, a G…kov se stal jeho úhlavním nepřítelem. Bylo též slyšeti, že se za té příležitosti i poprali, což se s naším majorem mohlo státi; právalť se často. Jakmile to zaslechli trestanci, radosti jejich nebylo konce. „Kdepak se může osmioký srovnati s takovým. To jest orel a náš…" a tu připojili obyčejně slovíčko, jež se nehodí do tisku. Velice zajímalo u nás to, kdo z nich koho stloukl. Kdyby se ukázalo, že zpráva o jejich pračce byla klamná, (a tak to asi bylo), zdá se, že by to naše trestance velice mrzelo. „Ne, dojista zvítězil přednosta," tvrdili mezi sebou; „jest sice malý, ale zralý; a major asi zalezl před ním pod postel."

Avšak G…kov brzy odejel a trestanci opět zmalomyslněli. Inženýrští přednostové byli u nás, pravda, všichni hodní. Za mne se jich vystřídalo tré nebo čtvero. „Ale přece se už nedočkáme takového," stýskali si trestanci; „orel to byl, orel a záštita naše." Nuže tento G…kov velice miloval všechny nás šlechtice a na konec poručil mně a B…skému, abychom přicházeli někdy do kanceláře. Když pak odejel, stalo se naše zaměstnání v kanceláři jaksi pravidelným. Mezi inženýry byli lidé (zvláště jeden), kteří s námi velice sympatisovali. Přicházeli jsme, opisovali jsme listiny, i rukopis náš se již stával úhlednějším, když tu přišel náhle od vyššího velitelství rozkaz, aby nás okamžitě poslali zase na předešlé práce. Někdo to již na nás udal! Ostatně bylo to dobře. Kancelář nás oba počala brzy velice mrzeti. Pak jsme chodili s B…ským skoro dva roky společně na tytéž práce, nejčastěji do dílen. Rozmlouvávali jsme spolu, mluvívali jsme o svých nadějích, o svém přesvědčení. Byl to výborný člověk; ale názory jeho bývaly časem velice podivné, výlučné. V jisté třídě lidí, velice rozumných, vznikají časem úplně paradoxálné pojmy. Ale za ně bylo tolik v jich životě vytrpěno, tak drahou cenou byly vykoupeny, že vzdáti se jich bylo by už příliš bolestno, skoro nemožno. B…ský přijímal s bolestí každou námitku a odpovídal mně kousavě. Ostatně ve mnohých věcech měl snad spíše pravdu než já — nevím; ale posléze jsme se rozešli a toho mně bylo velice líto; mnohoť jsme si už byli sdělili.

Zatím M…ský stával se s každým rokem jaksi smutnější a mračnější. Tesknota ho zmáhala. Dříve, za první doby mého pobytu v káznici byl sdílnější, duše jeho přec jen častěji a více se snažila proniknouti na venek. Byl už třetí rok v káznici, když já jsem tam přišel. Z počátku ho zajímalo mnohé z toho, co se za ta dvě léta přihodilo ve světě a o čem neměl ponětí, sedě v káznici, vyptával se mne, poslouchal, rozčiloval se. Ale posléze, po letech, počalo se to všechno soustřeďovati v něm uvnitř, v srdci. Uhlí se pokrylo popelem. Hněv vzrůstal v něm víc a více.

„Je hais ces brigands," říkával mně často, pohlížeje s nenávistí na trestance, které jsem zatím už poznal blíže, a nijaký můj důvod v jejich prospěch na něho nepůsobil. Nechápal, co mluvím; časem sice souhlasil se mnou jaksi roztržitě; ale zítřejšího dne opakoval znova: „Je hais ces brigands." *) Podotknu při té příležitosti, že jsme často spolu rozmlouvávali po francouzsku, a za to nás jeden dozorce při pracích, ženijní voják Dranišnikov, nevím z jakého důvodu, nazval „feršely". M…ský oživoval jen tehdy, když si vzpomínal na matku. „Je stara, nemocna," říkal mně, „miluje mne více než všechno na světě, a já zde ani nevím, je-li živa nebo ne? Jí dostačí už to, že věděla, že jsem musil běhali ulicí…" M…ský nebyl původu šlechtického a prve než byl deportován, byl potrestán tělesně. Když na to vzpomínal, stiskal zuby, a snažíval se pohlížeti stranou. V poslední době počínal stále častěji a častěji choditi sám. Kdysi dopoledne po jedenácté hodině ho zavolali k veliteli pevnosti. Velitel mu vyšel vstříc s veselým úsměvem.

*) Nenávidím ty lotry.

„Nu, M…ský, co pak se ti zdálo dnes?" otázal se ho.

„Já se celý zachvěl," vypravoval nám M…ský, když se vrátil k nám. „Jako by mne do srdce bodl."

„Zdálo se mi, že jsem obdržel psaní od matky," odpověděl veliteli.

„Něco lepšího, mnohem lepšího!" namítnul velitel. „Jsi svoboden! Tvoje matka za tebe prosila… její prosba byla vyslyšena. Zde máš její psaní a tu je rozkaz, tebe se týkající. Ihned budeš propuštěn z káznice."

Vrátil se k nám bledý, ještě se nevzpamatovav od své zprávy. My mu přáli štěstí. On nám tiskl ruce svýma chvějícíma se, zchladlýma rukama. Mnozí trestanci také mu přáli a byli rádi jeho štěstí.

Stal se osadníkem a zůstal v našem městě. Brzy tu obdržel místo. Z počátku často přicházel k naší káznici a když mohl, sděloval nám různé novinky. Zvláště politické noviny velice ho zajímaly.

Z ostatních čtyř, totiž kromě M…ského, T…ského, B…ského a Ž…ského, dva byli ještě velmi mladí lidé, poslaní sem na krátkou dobu, málo vzdělaní, ale poctiví, prostí, přímí. Třetí, A…čukovský, byl už příliš prostý člověk a ničeho zvláštního v sobě nechoval; ale čtvrtý, B…m, člověk obstárlý, působil na nás na všechny praošklivý dojem. Nevím, jak se dostal mezi zločince tohoto druhu, a i sám popíral své účastenství v něm. Byla to hrubá, drobně měšťácká duše, se zvyky a pravidly kramáře, jenž zbohatl z kopejek, o něž ošidil kupující. Neměl nijakého vzdělání, a nic ho nezajímalo kromě jeho řemesla. Byl malířem, ale za to už malířem vynikajícím, malířem velkolepým. Velitelství zvědělo brzy o jeho schopnostech a celé město počalo si zjednávati B…ma, aby jim maloval stěny a stropy. Za dvě léta omaloval skoro všechny erární byty. Držitelé bytů platili mu sami a proto mohl žíti daleko ne chudě. Ale nejlepší bylo to, že na práci s ním počali posýlati též druhé jeho soudruhy. Ze tří, kteří s ním chodili stále, dva se naučili od něho řemeslu, a jeden z nich, T…řevský, počal pak malovati nic hůře než on.

Náš major, jenž také obýval v erárním domě, povolal k sobě též B…ma a dal si vymalovati všechny stěny a stropy. Nu zde se B…m již přičinil; ani u generálního gubernátora nebylo tak vymalováno. Dům byl dřevěný, přízemní, dosti vetchý, a hrozně zvětralý z venku; ale uvnitř bylo všechno vymalováno jako v paláci a major byl u vytržení… Třel si ruce a říkal, nyní že se jistě ožení. „Má li člověk takový byt, není možná, aby se neoženil;," dodával zcela vážně. B…mem byl čím dál, tím více spokojen a skrze B…ma i druhými, kteří pracovali spolu s ním. Práce trvala celý měsíc. Za ten měsíc major úplně změnil své mínění o všech trestancích našeho druhu a počal s nimi jednati milostivěji. Došlo až na to, že kdysi z nenadání povolal k sobě z káznice Ž…ského.

„Ž…ský!" zvolal major; „já jsem tě urazil. Dal jsem tě sesekat bez příčiny, vím to. Já toho nyní lituju. Chápeš to? Já, já, já — toho lituju!"

Ž…ský odvětil, že to chápe.

„Ale chápeš-li to náležitě, že já, já, tvůj velitel, dal jsem si
tě zavolati proto, abych tě poprosil za odpuštění! Cítíš-li to?
Co jsi ty přede mnou? Červ! Ještě méně, než červ; jsi trestanec!
A já — z boží milosti*) major. Major. chápeš-li to?"

Ž…ský odpověděl, že chápe i to.

„Nu, tedy, nyní se s tebou smiřuju. Ale cítíš-li, cítíš-li to úplně, v celé velikosti? Jsi-li jen schopen, abys to pochopil, abys tomu porozuměl? Představ si jen: já, já major… atd."

Ž…ský líčil mně sám celý ten výstup. Měl tedy i tento opilý, vzdorovitý a nepořádný člověk lidský cit v těle. Uváží-li se jeho názory a jeho duševní rozvoj,

*) Doslovný výraz, jehož za mých dob užíval ostatně nejen náš major, nýbrž i mnozí nižší představení, zvláště takoví, kteří byli z prostých řadových vojáků povýšeni za důstojníky.

bude možno pokládati takový jeho čin skoro za velkomyslný. Ostatně dost možná, že tu mnoho spolupůsobilo opojení.

Tužba jeho se však nesplnila: neoženil se, ačkoli byl k tomu úplně odhodlán, když byla úprava jeho bytu dokonána. Místo ženitby upadl do vyšetřování a bylo mu poručeno, aby podal žádost za přesazení do výslužby. Tu mu připočítali i všechny staré hříchy. Býval v onom městě, nakolik se pamatuju, dříve policejním ředitelem… Rána padla na něho neočekávaně. Zpráva o ní způsobila v trestnici nesmírnou radost. Byl to svátek, slavnost! Major, pravilo se, řval jako stará baba, až mu slzy tekly. Ale ničeho nepořídil. Vstoupil do výslužby, pár šedých koní prodal, po nich celý svůj majetek a upadl až v nouzi. Potkávali jsme ho potom v občanském, obnošeném kabátě s čapkou s vojenskou kokardou. Zlostně patříval na trestance. Ale všechen význam jeho minul, sotva svlékl vojenskou uniformu. V uniformě byl hrůzou, bohem. V kabátě se stal najedoou holé nic a podobal se lokaji. Jest ku podivu, jak důležitou bývá uniforma pro takové lidi!

IX.

Útěk.

Brzy po odstranění našeho majora staly se důkladné změny v naší káznici. Nucené práce byly zrušeny a místo nich zřízena trestanecká rota s vojenským představenstvem na způsob trestaneckých rot v evropském Rusku. To znamenalo, že odsouzených k nuceným pracím druhé třídy do naší trestnice více nepřiváděli. Od té doby počala se trestnice osazovati jedině trestanci stavu vojenského, tedy osobami, jež nebyly zbaveny všech občanských práv, právě takovými vojáky, jako všichni vojáci, jen že potrestanými, přicházejícími sem na krátkou dobu (na nejvýš na šest let), a po odchodu z trestnice opět se vracejícími ke svým praporům jako vojáci, jakými bývali i dříve. Ostatně ti z nich, kteří se vraceli do trestnice pro nové přestupky, bývali trestáni, jako i dříve, dvacetiletým pobytem v trestnici.

Bylo u nás ostatně i do té změny zvláštní oddělení trestanců stavu vojenského, ale bydleli s námi pohromadě proto, že jinde neměli místa. Nyní pak se stala celá trestnice tímto vojenským oddělením. Samo sebou se rozumí, že dřívější trestanci, praví odsouzenci k nuceným pracím stavu občanského, zbavení všech svých občanských práv, znamenaní a na půl hlavě oholení, zůstali v trestnici, pokud by úplně neuplynula jich lhůta; noví nepřicházeli a staří ponenáhlu odbývali svou lhůtu a odcházeli, tak že po desíti letech neměl v naší trestnici zůstati ani jeden trestanec stavu občanského. Zvláštní oddělení zůstalo i nadále při naší trestnici, a do něho ob čas pořád ještě byli posýláni vojáci, kteří se dopustili zvláště těžkých zločinů, a sice na tak dlouho, dokud by nebyla zřízena v Sibiři káznice se zvláště těžkými nucenými pracemi.

Náš život zůstal tedy vlastně i na dále právě takovým, jakým byl dříve: týž způsob života, tatáž práce a skoro tytéž pořádky; jen správa se změnila a stala se složitější. Štábní důstojník byl pojmenován velitelem roty a kromě něho čtyři vyšší důstojníci, kteří měli po pořádku službu v trestnici. Odstraněni byli též invalidové; místo nich bylo dosazeno dvanáct poddůstojníkův a profos. Trestanci byli rozděleni na desítky, ze samých trestanců vybráni svobodníci, ovšem jen nominální, a Akim Akimyč ovšem sám sebou se stal svobodníkem. Celé to nové zařízení a celá trestnice se všemi jejími představenými, a trestanci, zůstala jako i dříve pod vrchní správou velitele pevnosti jakožto hlavního představeného. To jest tedy všechno, co se změnilo.

Rozumí se, že trestanci byli zprva velice vzrušeni, posuzovali, odhadovali a zkoumali nové představené; ale když poznali, že zůstalo vlastně všechno při starém, ihned se uspokojili a náš život vlekl se jako dříve. Ale hlavní bylo to, že všickni byli zbaveni bývalého majora; všichni jako by si byli oddechli a stali se bodřejšími. Zmizelo polekané vzezření; každý nyní věděl, že v případu nouze mohl všechno vysvětliti představenému, a nevinný že může býti leda jen z nedorozumění potrestán místo vinného. Ba i kořalku prodávali u nás dále právě za týchž podmínek, jako dříve, nehledě na to, že na místo bývalých invalidů přišli nyní poddůstojníci. Tito poddůstojníci ukázali se po větším díle slušnými a rozumnými lidmi, kteří chápali své postavení. Někteří z nich ostatně jako by si byli chtěli z počátku zafuriantit a smyslili si, ovšem z nezkušenosti, jednati s trestanci tak, jako s vojáky. Ale brzy i ti se dovtípili, oč tu běží. Jiným pak, kteří se příliš dlouho nemohli dovtípiti, vysvětlili už sami trestanci vlastní podstatu věci. Bývaly dosti ostré srážky; na příklad: svedou poddůstojníka, napojí ho vodkou a potom mu oznámí, ovšem svým způsobem, že pil spolu s nimi a tedy… Skončilo to tím, že poddůstojníci lhostejně se dívali, či lépe řečeno snažili se neviděti, jak přinášejí do kasáren měchýře a prodávají vodku. A nejen to: jako bývalí invalidové, tak i oni chodili na trh a přinášeli trestancům preclíky, maso a všechno ostatní, totiž takové věci, které mohli obstarati bez většího zahanbení. Proč se staly všechny ty změny, proč káznici změnili v trestaneckou rotu, to již nevím. Přihodilo se to již za posledních let mého pobytu v trestnici. Ale ještě dvě léta mně bylo souzeno stráviti za nových pořádků.

Mám zapisovati celý ten život, všechna má léta v káznici? Myslím, že ne. Kdybych chtěl psáti po pořádku, jedno za druhým všechno, co se přihodilo a co jsem viděl a zkusil za ta léta, mohl bych, jak se samo sebou rozumí, napsati ještě třikrát, čtyřikrát tolik hlav, než co je jich doposud napsáno. Ale takové popisování stalo by se nezbytně na konec příliš jednotvárným. Všechny příhody byly by příliš jednoho a téhož rázu, zvláště jestliže si čtenář z těch hlav, které jsou doposud napsány, utvořil již jakýs takýs dostačující pojem o životě odsouzenců k nuceným pracím druhé třídy. Měl jsem v úmyslu vylíčiti celou naši káznici, a vše, co jsem zažil za ta léta, v jednom názorném a jasném obraze. Dosáhl- li jsem onoho cíle, nevím. Částečně nemohu o tom ani souditi. Ale jsem přesvědčen, že možno na tom již přestati. A k tomu mne samého se časem vzmáhá tesknost při těchto vzpomínkách. A konečně sotva bych si mohl připamatovati všechno. Pozdější léta jaksi se v mé paměti setřela. Mnohé okolnosti, jsem o tom přesvědčen, zapomněl jsem úplně. Pamatuju se například, že všechna ta léta, ve své podstatě tak podobná jedno k druhému, plynula mdle, tesklivě. Pamatuju se, že ty dlouhé, nudné dni byly tak jednotvárné, jako by po dešti voda kapala se střechy po kapkách. Pamatuju se, že jedině vášnivá touha po vzkříšení, znovuzrození, novém životě sílila mne, abych čekal a doufal. I dodal jsem si posléze síly: čekal jsem, odpočítával jsem každý den, a nehledě na to, že jich zbývalo tisíc, s rozkoší jsem odpočítával po jednom, provázel, pohřbíval jsem jej a při počátku příštího dne byl jsem rád, že zbývá už ne tisíc, nýbrž jen devětset devadesát devět.

Pamatuju se, že po celou tu dobu, přes to, že jsem měl sta soudruhův, byl jsem strašně osamělým a že jsem si nakonec oblíbil ono osamění. Duševně osamělý zkoumal jsem celý svůj minulý život, procházel jsem všechno do nejmenších podrobností, vmyslíval jsem se do své minulosti, soudil jsem sám sebe neúprosně a přísně, a někdy jsem až děkoval osudu za to, že mně seslal ono osamění, bez něhož by nebylo došlo k onomu soudu nad samým sebou, ani k oné přísné revisi dosavadního života. A jakou nadějí zatlouklo tehda mé srdce! Myslil jsem, rozhodl jsem se, zapřisáhl jsem se, že nebude již v mém budoucím životě takových chyb, ani takových poklesků, jako dříve. Načrtal jsem si program svého budoucího života a ustanovil jsem se, že se ho budu přísně držeti. Zrodila se ve mně znova slepá víra, že to všechno splním a mohu splniti… Očekával jsem, přivolával jsem svobodu, aby přišla co nejdříve; chtěl jsem se znova zkusiti v novém zápase. Chvílemi se mne zmáhala křečovitá nedočkavost… Ale mně jest nyní bolestno vzpomínati si na tehdejší můj duševní stav. Ovšem týká se to všechno pouze mne samého… Ale zapsal jsem to proto, poněvadž se mně zdá, že to každý pochopí, protože se musí totéž přihoditi každému, upadne-li do žaláře na jistou dobu za květu svých let a sil.

Ale což o tom mluvit!… Raději budu ještě něco vypravovati, abych neskončil příliš náhlým úsekem.

Napadlo mne, že se snad někdo optá: Což opravdu nebylo možno nikomu z káznice uprchnouti a za všechna ta léta nikdo u vás neuprchl? Napsal jsem již, že trestanec, jenž strávil dvě nebo tři léta v káznici, počíná si již ceniti ona léta a nevolky začíná počítat, že lépe bude dožiti zbývající léta bez namáhání, bez nebezpečenství a vyjiti posléze zákonitým způsobem z káznice jako osadník. Ale takový rozpočet směstná se jen ve hlavě trestance, odsouzeného na dobu nepříliš dlouhou. Odsouzený na dlouhou dobu snad by byl hotov odvážiti se… Ale u nás se to jaksi nepřiházelo. Nevím, měli-li snad příliš velký z toho strach, nebo dohled že byl příliš přísný, vojenský, či že místnost našeho města byla ve mnohém vzhledě nepříznivá — holá rovina, otevřená? Těžko říci. Mám za to, že všechny ty příčiny měly svůj vliv. Opravdu uprchnouti od nás bylo pořádně těžko. Ale přece i za mne se přihodil jeden takový případ: dva se odhodlali a sice dva z nejdůležitějších zločincův…

Když byl odstraněn náš major, tu A…v (týž, který mu sloužil za vyzvědače v káznici) zůstal úplně na holičkách, bez protekce. Byl ještě velmi mladý člověk, ale povaha jeho se upevňovala a ustalovala s lety. Vůbec to byl člověk drzý, odhodlaný, ba i dosti důvtipný. Třebas by se i nyní zaměstnával vyzvědačstvím a různými jinými podobnými živnostmi, jež se vykonávají jen potají, kdyby mu dali svobodu, ale už by nevlezl do pasti tak hloupě a nepředloženě, jako prve, když za svou hloupost zaplatil káznicí. Cvičil se u nás z části také v padělání průvodních listův. Ale určitě to ostatně tvrditi nemohu. Vypravovali mně to naši trestanci. Říkali, že pracoval v tom oboru ještě tehda, když chodíval k majorovi do kuchyně, a že toto zaměstnání náležitě vykořistil. Slovem on, zdá se, mohl býti schopen všeho, jen aby změnil svůj osud. Měl jsem příležitost poznati z části jeho duši: cynismus jeho dostupoval do podivuhodné drzosti, do nejchladnějšího posměchu a budil nepřekonatelný odpor. Zdá se mi, kdyby dostal příliš velikou chuť na sklenku vodky, a kdyby oné sklenky nebylo možná dostati jinak než zavražděním někoho, že by ho zcela jistě zavraždil; ovšem kdyby se to dalo učiniti tajně, aby se nikdo o tom nedověděl. V káznici se naučil uvažovati. Na tohoto člověka tedy obrátil svou pozornost trestanec zvláštního oddělení, Kulikov.

Mluvil jsem již o Kulikovu. Byl to člověk ne mladý, ale vášnivý, čilý, silný, s neobyčejnými a různorodými schopnostmi. Cítil v sobě sílu a rád by si byl ještě požil; takovým lidem až do nejhlubšího stáří pořád se chce žíti. Kdybych se chtěl diviti, proč u nás neprchali, rozumí se, že bych se podivil prvnímu Kulikovu. Ale Kulikov se k tomu odhodlal. Kdo z nich měl na koho větší vliv, A…v-li na Kulikova, či Kulikov na A…va, nevím. Ale oba byli sebe důstojni a k onomu podniku hodili se navzájem. Spolčili se. Mně se zdá, že Kulikov očekával, že A…v přichystá průvodní listy. A…v pocházel z rodu šlechtického, z dobré společnosti, což slibovalo některou různotvárnost v budoucích dobrodružstvích, jen proberou-li se do evropského Ruska. Kdo ví, jak se smluvili, a jaké měli naděje; ale to jest jisté, že jejich naděje přesahovaly přes obyčejný rámec sibiřského tuláctví. Kulikov byl rozeným hercem, mohl si voliti mnohé, a různorodé role v životě; mohl se ledačehos nadíti, a při nejmenším stálých proměn v živobytí. Takové lidi káznice ovšem musila tlačiti. Smluvili se tedy, že prchnou.

Ale bez vojenského průvodce utéci nebylo možno. Bylo nutno přemluviti též vojáka, aby prchl s nimi. V jednom z praporů, ležících v pevnosti, sloužil jakýsi Polák, energický člověk, a zasluhující snad lepší osud, člověk už obstárlý, statný, vážný. Z mládí, když byl právě poslán do služby na Sibiř, uprchl z hlubokého stesku po domovu.

Chytli ho, potrestali a dvě léta ho drželi v trestanecké rotě. Když ho poslali nazpět k praporu, vzpamatoval se a počal sloužiti horlivě, ze všech sil. Za odměnu ho povýšili za svobodníka. Byl to člověk ctižádostivý, troufalý a vědomý své ceny. Potkával jsem ho několikrát za ta léta mezi vojenskými průvodci. Ledaco mně vypravovali o něm i Poláci. Zdálo se mně, že bývalý stesk obrátil se v něm v nenávist, tajenou, mlčelivou, ale neustálou. Tento člověk byl všeho schopen a Kulikov se nezmýlil, zvoliv si jeho za soudruha.

Příjmení jeho bylo Koller. Smluvili se a určili den. Bylo to v červnu za parných dnů. Podnebí jest v onom městě dosti rovné; v létě dodržuje počasí stálé, horké; a to právě je tulákovi vhod. Rozumí se, že se nemohli pustiti přímo z místa, z pevnosti; celé město jest viděti se všech stran, odevšad jest otevřeno. Kolkolem na dosti velikém prostranství není lesa. Bylo zapotřebí převléci se do občanských šatů, a za tím účelem bylo zprva nutno dostati se na předměstí, kde měl Kulikov ode dávna skrýši. Nevím, byli-li jejich přátelé na předměstí úplně zasvěceni do jejich tajemství. Sluší míti za to, že byli, ačkoliv potom při přelíčení úplně to dokázáno nebylo.

Toho roku v jednom zákoutí na předměstí právě zahájila svou činnost jistá mladá a velmi hezká holčina, zvaná Vaňka-Taňka, jež podávala veliké naděje a z části je později také uskutečnila. Také jí říkali oheň. Zdá se, že i ona byla jaksi súčastněna. Kulikov tratil na ni poslední groš už celý rok.

Naši chlapíci vyšli ráno na prostranství před strážnicí a ustrojili si obratně věc tak, že je poslali s trestancem Šilkinem, kamnářem a zedníkem, omítat prázdné kasárny řadového praporu, jenž dávno již odešel do letního ležení. A…v a Kulikov šli s ním jako podavači. Koller se přidružil jako vojenský průvodce, a poněvadž se třemi trestanci bylo nutno poslati průvodce dva, svěřili Kellerovi, jako starému zkušenému vojáku a svobodníkovi, ochotně mladého novobrance, aby mu dal návod a poučil ho o službě průvodce trestaneckého. Musili tedy míti naši uprchlíci velmi silný vliv na Kollera, a musil jim svatě uvěřiti, když po dlouholeté a za posledních let šťastné službě odhodlal se on, člověk rozumný, vážný a vypočítavý, že prchne s nimi.

Přišli do kasáren. Bylo šest hodin z rána. Kromě nich nebyl tam nikdo. Když asi hodinku popracovali, řekli Kulikov a A…v Šilkinu, že půjdou do dílny, předně že se tam mají sejíti s někým a za druhé, že při té příležitosti vezmou odtud hned jakýsi nástroj, jehož se jim tu nedostávalo. Se Šilkinem musili jednati opatrně, t. j. co možná nejvíce přirozeně. On byl z Moskvy, vyučený řemeslu kamnářskému, pocházel z moskevské měšťanské rodiny, byl chytrý, důvtipný, rozumný a málomluvný. Zevnějškem byl vyzáblý a spitý. Mohl by po celý život choditi ve vestě a v županu po moskevsku, ale osud rozhodl jinak, a po dlouhém putování uvázl u nás na vždycky ve zvláštním oddělení, t. j. v oddělení nejstrašnějších vojenských zločincův. Čím si zasloužil takového povýšení, nevím; ale nikdy nebylo pozorovati, že by byl nějak obzvlášť nespokojen; choval se klidně a stejně; jen časem se spil jako švec, ale tu se choval dobře. Do tajemství ovšem zasvěcen nebyl ale oči měl bystré. Rozumí se samo sebou, že Kulikov na něho mrknul, že jdou vlastně pro kořalku, která jest přichystána v dílně už od, včerejšího dne. To pohnulo Šilkina; rozešli se bez jakého koliv podezření. Šilkin zůstal sám s novobrancem, a Kulikov, A…v a Koller odebrali se na předměstí.

Minulo půl hodiny; nepřítomní se nevraceli; tu teprv Šilkina něco napadlo a počal rozmýšleti. Byl to chlapík, jenž, jak se říká, prolezl měděnými trubami. Počal si připomínati: Kulikov byl jaksi zvláště naladěn, A…v jako by mu byl dvakrát cosi pošeptal, alespoň Kulikov dvakrát na něho mrknul, což on viděl; nyní si to všechno připomínal. Na Kollerovi také cosi pozoroval; aspoň když odcházel s nimi, počal dávati poučení domobranci, jak se má chovati za jeho nepřítomnosti, a to bylo jaksi nezcela přirozeno zejména od Kollera. Slovem, čím dále se Šilkin rozpomínal, tím více se v něm zmáhalo podezření. Čas zatím utíkal, oni se nevraceli a rozčilení jeho dosáhlo krajních mezí. Chápal velmi dobře, jak velice šlo při tom též o jeho vlastní kůži; mohloť na něho padnouti podezření představených. Mohli si pomysliti, že propustil soudruhy, věda, oč jde, dorozuměv se s nimi dříve, a kdyby neoznámil v čas, že Kulikov a A…v zmizeli, podezření to stalo by se tím více pravděpodobným.

Nesměl tratiti času. Vzpomněl si ještě, že za poslední doby Kulikov se jaksi zvláště sblížil s A…vem, že si často spolu šeptali, často chodívali spolu za kasárnami, vzdáleni ode všech očí. Napadlo ho, že už tehda si něco pomyslil o nich… Pohlédl pátravé na svého dozorce; ten zíval, stoje opřen o pušku, a nejnevinnějším způsobem čistil si prstem nos, tak že ho Šilkin neuznal ani za hodna, aby mu sdělil své domněnky, nýbrž krátce mu jen řekl, aby šel za ním do inženýrské dílny. V dílně bylo nutno se optati, nezašli-li tam? Ale ukázalo se, že jich tam nikdo neviděl. Všechny pochybnosti Šilkina zmizely. „Aby si byli šli prostě popit, vyhodit si z kopýtka na předměstí, což si Kulikov někdy dovoloval" — pomyslil si Šilkin — „ale ani to se nedalo předpokládati. Byli by mu to nějak sdělili, protože nebylo příčiny, aby to před ním tajili." Šilkin zanechal práce, nevrátil se více do kasáren, nýbrž obrátil se přímo k trestnici.

Bylo již skoro devět hodin, když předstoupil před šikovatele a oznámil mu, oč jde. Šikovatel se zalekl a nechtěl z počátku ani uvěřiti. Rozumí se, že i Šilkin mu to oznámil všechno jen jako svou domněnku, podezření. Šikovatel běžel přímo k majorovi. Major ihned k veliteli pevnosti. Za čtvrt hodiny učiněna již všechna nezbytná opatření. Oznámili to samému generálnímu gubernátorovi. Zločinci byli důležití a za ně se jim mohlo pořádně dostati z Petrohradu. Ať již to bylo správné, nebo ne, ale A…v byl počítán mezi zločince politické; Kulikov byl ze „zvláštního oddělení", tedy arcilotr, a k tomu ještě vojenský. Nebylo doposud příkladu, aby prchl někdo ze „zvláštního oddělení". Vzpomněli si při té příležitosti, že podle řádu ke každému zločinci ze „zvláštního oddělení" patří při práci dva vojenští průvodci, nebo. alespoň jeden ke každému. Pravidla toho nebylo šetřeno. Byla to tedy náramně nepříjemná záležitost. Byli rozesláni schvální poslové po všech volostech, po všech okolních městečkách, aby oznámili útěk a zanechali všude popis uprchlíkův. Vyslali kozáky, aby je pronásledovali, chytali; dopsali i do sousedních újezdův a gubernií… Slovem dostali pořádný strach.

Zatím u nás v trestnici počalo se vzmáhati rozčilení jiného druhu. Trestanci jak se vraceli z prací, ihned se dovídali, co se přihodilo. Zpráva, ta již všechny obletěla. Všichni přijímali onu zprávu s jakousi neobyčejnou, zatajenou radostí. Všem jaksi srdce poskočilo… Neboť kromě toho, že ona událost přerušila jednotvárný život káznice a rozryla mraveniště, útěk, a sice takový útěk nalezl jakýsi příbuzný ohlas ve všech duších a rozechvěl v nich dávno zamlklé struny; cosi jako naděje, bujarost, možnost změny ve svém osudě, zachvělo se ve všech srdcích. „Vždyť uprchli odsud lidé, proč by tedy?…" A každý se při takovém pomyšlení stával bodřejším a s vyzývavým pohledem zíral na ostatní. Aspoň všickni se stali najednou jaksi hrdými a s vysoka počali pohlížeti na poddůstojníky.

Rozumí se, že do káznice ihned přiletěli představení. Přijel i sám velitel pevnosti. Naši si dodávali mysli a hleděli směle, až i trochu pohrdavě a s jakousi mlčelivou, přísnou vážností, jako by říkali: „Vidíte, že dovedeme provésti lecjaký kousek." Také se rozumí samo sebou, že se ihned dovtípili, že všichni představení přijedou do káznice, dovtípili se ihned, že budou všeobecné prohlídky a kdo co měl, všechno v čas uschoval. Věděli, že v takovém případě představenstvo vždycky silně „zmoudří po radě". Tak se také stalo: byl veliký poplach; všechno přeházeli, všechno prohledali, a — rozumí se, ničeho nenašli. Na odpolední práce poslali trestance pod zvýšeným vojenským dozorem. Na večer hlídky přicházely do káznice každou minutu; přepočítali trestance o jednou více než obyčejně; při tom se přepočítali o dvakrát více než obyčejně. Z toho vznikl opět poplach; vyhnali všechny na dvůr a počítali znova. Potom přepočítali ještě jednou v každé kasárně zvlášť… Slovem bylo mnoho běhání a starostí.

Ale trestanci toho nedbali. Všichni vyhlíželi nad míru samostatně, a jak už vždycky bývá v takových případech, chovali se po celý ten večer neobyčejně slušně. „Aby nikomu nemohli nic vytknouti," pravili si trestanci. Naše představenstvo si myslilo ovšem, nezůstali-li v káznici spoluvinníci uprchlíkův, a poručilo, aby se pátralo a dával se pozor na řeči trestancův. Ale trestanci se jen posmívali. „Je to zrovna taková věc, aby zanechali v trestnici spoluvinníky!" „Taková věc se koná tichými kroky a nikdy jinak." „Což je Kulikov takový člověk, anebo je A…v takový člověk, aby v podobné záležitosti nezametli za sebou stopu? Mistrovsky to provedli, nikdo neměl ani potuchy. Jsou to lidé, kteří měděnými trubami prolezli; skrze zavřené dvéře projdou!" Slovem Kulikov a A…v rostli ve slávě; všichni byli na ně hrdi. Tušili, že hrdinský kousek jejich bude podáním zachován v nejpozdějším potomstvu trestancův, jež přežije káznici.

„Mistrovský lid!" tvrdili jedni.

„Vida, myslili si, že od nás nelze prchnouti. A prchli!" dodali druzí.

„Prchli!" nášel se třetí a jaksi velitelsky se rozhlédl kolem sebe. „Ale kdo prchl?… Ty se chceš k nim rovnati?"

V jinou dobu trestanec, jehož se týkala tato slova, byl by zcela jistě odpověděl na ono vyzvání a obhájil by svou čest. Ale nyní skromně pomlčel. „Vždyť opravdu nejsou všichni tací, jako Kulikov a A…v; člověk musí napřed dokázati, co umí…"

„A opravdu, braši, proč pak tu vlastně jsme?" přeruší mlčení čtvrtý, sedící skromně v kuchyni u okna, a mluvící trochu zpívavým hlasem, jsa příliš dojat, ale tajně jsa naplněn radostí a dlaní si podpíraje tvář. „Co jsme zde? Žijeme? — nejsme lidé; umřeli jsme? — nejsme nebožtíci. E-ech!"

„Naše záležitost není střevíc. S nohy neshodíš. Jaké tu e-ech!"

„Ale vždyť Kulikov…" vpletl se do řeci jeden z ohnivých, mladý hoch s mlékem na bradě.

„Kulikov!" skáče mu ihned do řeči druhý, opovržlivě skroutiv oči na nezkušeného mladíka; „Kulikov!…"

To znamená totiž: „Kolik se najde takových Kulikových?"

„Však i A…v, braši! Také povedený, ó povedený!"

„Kam pak! Ten i Kuliková mezi prsty ohne. Hledejte na kroužku konce!"

„A daleko-li asi nyní ušli, braši; bylo by zajímavo věděti…"

A hned počaly řeči, jak daleko se už dostali? A kterou stranou se asi dali? A jak by jim bylo výhodněji jíti? A která volost je blíže? Našli se lidé, kteří znali okolí. Je poslouchali se zvědavostí. Vypravovali o obyvatelích sousedních vesnic a rozhodli, že jsou to lidé nevhodní. Příliš blízko od města, je to lid mazaný; trestancům nedají zniku, schytají je a odevzdají.

„Zdejší sedlák, braši, je pálený. Ó, ó sedlák!"

„Sedlák málo důkladný!"

„Sibirják má solené uši. Nechoď mu do rány, zabije."

„Však i naši…"

„Inu ovšem, kdo s koho. Naši také nejsou zrovna takoví."

„Nu, když neumřeme, však uslyšíme."

„Co's myslil? Že je chytnou?"

„Myslím, že jich do smrti nechytnou!" chopil se slova jiný z horkokrevných, udeřiv při tom pěstí o stůl.

„Hm. Přijde na to, jak se to obrátí."

„A víte, braši, co já si myslím," ujal se slova Skuratov; „kdybych já byl na útěku, za živý svět by mne nechytli!"

„Tebe!"

Ozývá se smích; někteří se tváří, jako by ani nechtěli poslouchati. Ale Skuratov je už v proudu.

„Za živý svět by mne nechytli!" opakuje s důrazem; „často, braši, o tom rozmýšlím a sám sobě se divím. Tak se mně zdá, že bych skrze skulinu prolezl, ale nechytli by mne."

„Však až bys dostal hlad, přišel bys k sedlákovi pro chléb."

Všeobecný smích.

„Pro chléb? Hlouposti!"

„Co tu jazykem mlátíš? Vždyť jsi se strejdou Vášou kraví smrt zabil,*) proto jste se sem také dostali."

Smích se zmáhal silněji. Vážní pohlížejí ještě s větším rozhořčením.

„To není pravda!" křičí Skuratov. „To Mikitka na mne namluvil, ba ani ne na mne, nýbrž na Vášu, a mne už tak k tomu připletli. Já jsem z Moskvy a od mládí v tuláctví zkušený. Už když mne žalmista učil čísti, tahával mne za ucho a křičel: Pamatuj si ,Smiluj se nade mnou Bože po veliké milosti tvé' a tak dále. A já opakuju za ním: ,Na policiji mne vedli z milosti tvé'**) a tak dále… Tak vidíte, jak jsem se choval od samého dětství."

Všichni se opět dali do smíchu. Ale to právě Skuratov chtěl. Jemu nebylo možno, aby ze sebe netropil šaška, Ale brzy ho nechali a dali se opět do vážného hovoru. Pronášeli svá mínění hlavně staří lidé, znalcové věci. Lidé mladší a klidnější s radostí jen na ně pohlíželi a prostrkovali hlavy, aby lépe slyšeli; zástup se shromáždil v kuchyni veliký; poddůstojníci ovšem tam nebyli. Před nimi by všechno nemluvili. Mezi těmi, co se zvláště radovali, spozoroval jsem jednoho Tatařína, Memetku, člověka ne-

*)' Totiž zabili mužíka nebo bábu, majíce je v podezření, že pustili do povětří nákazu, od níž padal dobytek. V naší trestnici byl jeden takový vrah. Pozn. aut.

**) V originále hříčka slov, jež se nedá přeložiti.

vysoké postavy, s vysedlými sanicemi, neobyčejně směšnou postavu. Nemluvil skoro pranic po rusky a skoro ničemu nerozuměl, co druzí vypravovali, ale také tam prostrkoval hlavu z tlupy a poslouchal, s radostí poslouchal.

„Nu co, Memetko, jachši?" obrátil se k němu všemi povržený
Skuratov, jenž neměl nyní co dělat.

„Jachši, uch jachši!" zabručel celý oživený Memetka, kývaje na
Skuratova svou směšnou hlavou; „jachši!"

„Nechytnou je? Jok?"

„Jok, jok!"*) a Memetka opět zažvatlal, rozmachuje tentokrát už i rukama.

„Tys tedy neuměl a já špatně rozuměl, je to pravda?"

„Ano, ano, jachši!" souhlasil Memetka, kývaje hlavou.

„Nu tedy jachši!"

A Skuratov ho klepnul do čapky, vtisknul mu ji na oči a odešel z kuchyně v nejveselejším rozmaru, zanechav tam Memetku v jistém nedorozumění.

Celý týden trvaly přísnosti v káznici a úsilné pronásledování a hledání po okolí. Nevím, jak se stávalo, ale trestanci dostávali ihned do podrobna všechny zprávy o tom, co podnikalo jich představenstvo za ohradou trestnice. Za prvních dnů všechny zprávy zněly ve prospěch uprchlíkův; ani slechu, ani potuchy: zmizeli a dost. Naši jenom se usmívali. Všechen strach o uprchlíky zmizel. „Nic nenajdou, nikoho nechytnou!" tvrdili u nás s velikým uspokojením.

„Kde pak! ti tam!"

„Mějte se hezky, zdrávi vzkazovali; brzy se vrátíme!"

U nás věděli, že všichni okolní sedláci jsou na nohou a musí hlídati všechna podezřelá místa, všechny lesy, všechny rokle.

„Hlouposti!" tvrdili naši, vysmívajíce se tomu. „Mají dojista spolehlivého člověka, u kterého se nyní zdržují."

„Docela jistě!" potvrzovali druzí. „Nejsou blázni; všechno napřed připravili."

*) Tatarská slova jachši=dobře, jok=ne. Pozn. překl.

Šli ještě dále ve svých domněnkách. Počali mluviti, že uprchlíci snad doposud sedí na předměstí, zdržují se někde ve sklepě, dokud „poplach" neutichne a dokud jim vlasy nenarostou. Půl roku, rok tam stráví a potom teprv půjdou..

Slovem všichni byli až i v jakési romantické náladě ducha. Tu se najednou, asi osm dní po útěku, roznesla pověst, že stihači padli na stopu. Rozumí se, že pošetilá pověst ihned byla zavržena s opovržením. Ale pověst se téhož večera potvrdila. Trestanci se počali znepokojovati. Druhého dne z rána počalo se po městě vypravovati, že už je chytli a vezou. Po obědě zvěděli ještě více podrobností: chytli je sedmdesát verst daleko v jakési vesnici. Konečně přišla určitá zpráva. Šikovatel, vrátiv se od majora, oznámil zcela určitě, že k večeru je přivezou a sice přímo na strážnici u káznice. Pochybovati nebylo více možno. Těžko je vylíčiti dojem, způsobený onou zprávou na trestance. Z počátku jako by se všichni byli rozzlobili, pak ztratili rozvahu. Potom vyhlédnul jakýsi pokus o výsměch. Počali se smáti, ne však už stihačům, nýbrž chyceným, z počátku nemnozí, potom skoro všichni, kromě několika vážných a pevných, kteří myslili samostatně a jež nemohly zmásti úsměšky. S opovržením pohlíželi na lehkomyslnost tlupy a mlčeli pro sebe.

Slovem, jako dříve vynášeli Kulikova a A…va, tak je nyní snižovali, a sice působilo jim potěšení, že je mohli snižovati. Jako by byli všechny něčím urazili Vypravovali s pohrdáním, že se jim silně zachtělo najísti se, že nesnesli hladu a šli do vsi k sedlákovi prosit za chléb. A to byl už poslední stupeň, do kterého se může snížiti tulák. Ostatně pověsti ty byly nespravné. Uprchlíkům přišli na stopu; byli stíháni v lese; les obklíčili se všech stran lidmi. A ti, když viděli, že není nikterak možná se zachrániti, vzdali se. Jiného jim nic nezbývalo.

Ale když je na večer opravdu přivezli, spoutané na rukou i na nohou, v průvodu žandarmů, celá káznice se přihrnula k ohradě dívat se, co se s nimi bude díti. Rozumí se, že nic neuviděli, kromě majorova a velitelovapovozu před strážnicí. Uprchlíky vsadili do zvláštní komůrky, přikovali je a hned následujícího dne je odevzdali soudu. Výsměchy a opovržení trestancův brzy zmizely samy sebou. Zvěděli o všech podrobnostech, přesvědčili se, že jim nic jiného nezbývalo, nežli se vzdáti, a všichni počali s účastenstvím sledovati běh soudního vyšetřování.

„Proletí skrze tisícku," mluvili jedni.

„Kde pak tisícku!" namítali druzí „Zabijou je. A…vu možná že dají jen tisíc, ale toho zabijou, protože, přítelíčku, je ze zvláštního oddělení."

Ale neuhodli. A…vu přisoudili všeho všudy pět set; měli zření k jeho dosavadnímu uspokojivému chování a k tomu, že to první jeho přestupek. Kulikovu dali tuším půl druhého tisíce. Potrestali je dosti milosrdně. Oni pak jako rozumní lidé nikoho při vyšetřování do své věci nezapletli, vypovídali jasně, přesně, tvrdili, že se dali na útěk přímo z pevnosti, nikam nezacházeli. Nejvíce mně bylo líto Kollera; ten ztratil všechno, poslední své naděje, dostal ran více než oba ostatní, tuším dva tisíce, a byl odeslán kamsi za trestance, ovšem ne do naší káznice. A…va bili slabě, želeli ho; lékaři mu byli nápomocni. Ale on furiantil a nahlas tvrdil v nemocnici, že nyní, když už k tomu došlo, je ke všemu hotov, a provede ještě jinačí kousky. Kulikov se choval jako vždy, totiž usedle, slušně, a když se po potrestání vrátil do káznice, hleděl tak, jako by se odsud nikdy ani nebyl vzdálil. Ale trestanci nepohlíželi tak na něho; přes to, že si Kulikov vždy a všudy uměl zachovati úctu, přece si ho trestanci v hloubi duše přestali jaksi vážiti, a počali se k němu chovati jaksi více jako k člověku, jim úplně rovnému. Slovem od onoho útěku sláva Kulikova velice pobledla. Úspěch značí tak mnoho mezi lidmi…